Věra Egermayerová

* 1940

  • „Co já si pamatuju, tatínek si nás přijel z Bystřice vyzvednout. To bylo někdy kolem 5. nebo 7. května 1945. Tatínek si nás našel, a skoro jsem ho nepoznala. Byl tak vyzáblý! Visela na něm košile, byl jako duch. Maminka měla za úkol – když tam přišly transporty z lágrů, tak tam přicházely vlny lidí a oni jim dávali něco jíst. A ona nikdy nezapomněla, jak se na to jídlo vrhali, jak se o to jídlo prali a cpali to do sebe. Ona to měla vydávat a říkala, že takovou lidskou degradaci nikdy nezažila – ti lidi byli jako zvířata. A čeho nacisti docílili nejvíce, že z těch lidí, z normálních lidí udělali zvířata. Když někdy posloucháte svědectví přeživšího, tak vám řekne, že to nejbolavější bylo, že ztratili svoji důstojnost. A to nejen v extrémní situaci, kdy se prali o jídlo. Ale třeba něco ukradli nebo se ponížili, byli špinaví, měli minutu na záchodě… To ponížení bylo velice trpké. Ale když přišel otec, tak maminka tomu nerozuměla – bylo pro ni hrozné vidět ty Židy. Oni je museli zavřít a pouštěli je jednoho po druhém a dávali jim jenom trošku [jídla]. Aby je to velice toužené jídlo vlastně nezabilo.“

  • „Když jsem přijela, ve vzduchu byl popel, kousky popelu lítaly všude. Jako dítě jsem se na to dívala a potom jsem zjistila, že tam bylo krematorium. Tam se nespalovali živí lidi, ale mrtvoly, protože už neměli místo je pohřbít. Tak to si pamatuju, jak byl popel ve vzduchu. A další vzpomínka – byly tam takové vozy, které táhli lidi. Myslím, že tam bylo jídlo, možná i nějaké mrtvoly. Ty vozy mi připadaly neobvyklé a taky to, že je tahali lidi.“

  • „Byl tvrdohlavý, co chtěl udělat, udělal, protože pořád za tím šel. Nevěděl, nerozuměl šíři toho, co udělal, až se to medializovalo. Potom měl svou slávu od 80 let. Znala jsem jeho děti, vnuky. On byl člověk, který se nevzdal. Marginálně mohl někde něco ošidit, aby toho docílil – chtěl samozřejmě zachránit životy. Jestli mám říct něco soukromého – miloval řízení auta. Rodina mu to potom nedovolila, už mu bylo skoro 100 let, tak se toho musel vzdát. Byli jsme na obědě a on měl všechno naplánované – kam pojedeme, kde si sedneme, kde jsou záchody. A on řídil a miloval to. Bydlel v Maidenheadu a měl tam vyznamenání z celého světa. Byl skromný, nevzdal se a potom z toho měl slávu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 30.06.2024

    (audio)
    délka: 02:50:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Trvalo mi desítky let, než jsem našla odvahu říct: ,Já jsem Židovka‘

Věra Egermayerová v roce 2024
Věra Egermayerová v roce 2024
zdroj: Post Bellum

Věra Egermayerová se narodila 14. srpna 1940 v Praze Pavle a Václavu Egermayerovým. Matka – nacistickou optikou považována za Židovku – musela strpět veškerá protektorátní protižidovská opatření, která nakonec vyústila v její transport do terezínského ghetta v lednu 1945. Otec Václav se s ní odmítal rozvést, čímž by se pravděpodobně zachránil. Nacisté jej v listopadu 1944 internovali v Bystřici u Benešova, v lágru pro muže z česko-židovských rodin. Protižidovskou šikanu odmalička zažívala i Věra Egermayerová. Po uvěznění obou rodičů žila několik týdnů v sirotčinci a nakonec i ona musela do terezínského transportu. Stalo se tak 16. března 1945, v té době jí byly čtyři roky. V ghettu zažila konec války, po které s rodiči a mladším bratrem Pavlem (1946–2001) emigrovala za příbuznými na Nový Zéland. Tam úspěšně absolvovala vysokoškolská studia francouzštiny a filozofie. Mezi roky 1967 až 1968 pracovně pobývala zpět v Československu, následujících 25 let působila v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) v Paříži. Od roku 1993 navázala intenzivní vazby s Českem i místní židovskou komunitou. V roce 2024 žila střídavě v novozélandském Wellingtonu a Praze.