„Šel jsem po Václavském náměstí nahoru kolem té šachové prodejny a u Muzea vidím člověka, jak běží a jdou z něj plameny. Říkal jsem si, že tam něco filmují. Jméno Palach mi samozřejmě nic neříkalo. Tak jsem jako zvědavý Čech přilítl až tam nahoru. Přiběhl jsem tam, zrovna když ten člověk vběhl do té křižovatky u Domu potravin. Dnes už tam není, dnes je tam McDonald´s. Proti tomu domu on stál a někdo ho srazil. Myslím, že nějaký tramvaják ho stáhl na zem a hodil na něj kabát. Já jsem stál vedle něj a vůbec jsem netušil, co to je za budoucí historii. Když jsem mu koukal do tváře – je to nezapomenutelná chvíle – černovlasý, hezký člověk. A najednou v tom žáru mu šla kůže nahoru, jak praskala. Oči mu vystoupily. Byl to hrozný pohled. Do toho nějaká studentka četla dopis. Někdo volal sanitku z budky, přijela a odvezli ho. To jsem viděl jako svědek a za tím stojím.“
„Když jsem tohle viděl, byl to a je to pro mě zážitek. Velmi smutný. Asi dva dny nato v Rudém právu vyšel článek, ‚jak na nás ze Západu útočí a jak si vymýšlí. Že žádný student Jan Palach se neupálil a že použili studený oheň, aby mohli říci, že byl upálen.‘ Takhle byl v novinách ten článek. Podepsán pod ním byl Vilém Nový. Na noviny moc nereaguji, ale tohle když jsem si přečetl, tak jsem nevěřil svým očím. Co to tam kecá! Vždyť to není pravda! Tak jsem tam odepsal. Moje maminka mě ještě varovala, abych se do ničeho nemontoval a nechal to být. Ale já toho nenechal. Mimochodem, ten autor článku, to byl velký, zuřivý komunista, ale to jsem snad ani nevěděl a nezajímalo mě to. Dostal jsem obsílku, abych se dostavil do Bartolomějské ulice, což se stalo. Bylo nás tam deset dvanáct a postupně nás volali do kanceláře. Neznali jsme se, byli to náhodní svědci, kteří asi reagovali stejně jako já. Udělali z mé výpovědi záznam, a že kdyby něco potřebovali, že ještě zavolají. Podepsal jsem to a odešel. Jednali se mnou normálně. Jestli si někdo myslí, že to byla druhá ‚Pečkárna‘, tak ta se nekonala. Byl to jen pětiminutový rozhovor.“
„Petr Cibulka udělal spisy členů StB nebo tak nějak. Když jsem četl, kdo všechno tam je, a věděl, že to není možné... třeba Jarda Suchánek, se kterým jsme se znali x let. A najednou koukám, že v seznamech vidím moje jméno: ‚Vratislav Ebr, spolupracovník StB.‘ Já jsem ale nikdy v žádné StB nebyl. Pak jsem někam volal a chtěl jsem jen, aby mi řekli, co jsem dělal u StB, koho jsem měl udávat... Byl to právě Jarda Suchánek, který mi řekl: ‚Vykašli se na to.‘ Ano, já jsem do Bartolomějské chodil jako mnoho dalších lidí, protože kdo chtěl do zahraničí, musel tam jít a podepsat, že se nebude s nikým stýkat. On, který tam komentoval olympiádu, hokejový zápas a nevím, co všechno, tak on musel podepsat, že se tam nebude s nikým stýkat, pak se vrátil a podepsal, že se s nikým nestýkal, nebavil. To byla celá formalita.“
„Mě tehdy gestapáci předali do jejich tehdejšího ústavu, dnes je to Thomayerova nemocnice. Tam byla spousta dětí, jak vím z vyprávění, těch rodičů, kteří skončili předčasně život. Dostal jsem tam jen číslo, neměl jsem ani jméno. Dodatečně jsem se dověděl, že Goebbels prosazoval, aby byly popraveny všechny děti spojené s rodiči a příbuznými, kteří měli co do činění s atentátem. Zdůvodňoval to tím, že až tyto děti povyrostou a dozví se historii, stanou se krutými nepřáteli říše německé. To se řešilo, ale pak naštěstí přišel rok 1945 a všechno se změnilo. Pak už ten osud byl úplně jiný.“
„Možná jsem jediný, kdo má ve svém křestním listě: ‚Narozen asi 20. 10. 1942.‘ Vysvětlení je nasnadě. Jsem syn maminky, která byla sestrou spoluatentátníka Josefa Valčíka. Celá ta historie se ví – byli ze Smoliny, nedaleko Valašských Klobouků, a když byla ta nešťastná apokalypsa toho zatýkání, na poli zatkli i moji maminku a otce. Maminka měla už tři polodospělé děti a čtvrté dítě teprve čekala. To jsem byl já. Těhotnou maminku odvezli na Pankrác a v říjnu 1942 jsem se narodil. Po zatčení se mnou maminka byla do ledna 1943 na Pankráci. Pak maminku odvezli do Mauthausenu, kde skončila svůj život.“
„Básník Jaroslav Seifert je jeden z mála, který těžce odsoudil atentát na Heydricha. Lidi se mě na to ptali – co tomu říkám. Já ho za ten názor neodsoudil. Vzal jsem to s pochopením. Bylo to velmi složité. Seifert psal, že bylo zmařeno tolik životů kvůli jednomu málo uváženému činu mladých lidí. Ti frajeři, kteří to udělali, a ti další, kteří nasazovali životy, těch bylo hodně. Ti všichni na začátku vůbec netušili, jaká bude odveta. Vzal jsem to jako fakt, jako smutnou skutečnost, jako něco hrozného. Ovšem říci, že je dobře, že to udělali, nebo že udělali chybu, je hrozně složité a na to jsem ještě neodpověděl. Nikoli z alibismu, ale je to opravdu těžké. Chápu obě strany.“
„Tři měsíce nechali maminku se mnou, to musel být strašný psychický stres pro toho člověka. Jestli už tušila, že je odsouzená ke konci, nebo věřila, že všechno bude lepší, nikdo neví, ale muselo to být hrozné. Takže v říjnu jsem se narodil na Pankráci a v lednu poslali maminku do Mauthausenu a tam ji popravili. Tatínek byl popravený třiadvacátého října, tři dny po mém narození. Ten ani nevěděl, že jsem se narodil.“
„Moje maminka byla sestrou Valčíka. Valčík byl atentátník na Heydricha. Brzy po atentátu došlo k prozrazení a zatýkání všech, kdo do toho příběhu kolem Heydricha byli zapleteni. Na Moravě zatkli i otce a matku. Maminka měla tři děti, nejstaršímu bylo asi deset, a byla zrovna těhotná. Čekala čtvrté dítě a to jsem byl já.“
Vratislav Ebr se narodil 20. října 1942 Františce Sívkové v době jejího věznění gestapem. Byla zatčena spolu s dalšími příbuznými po odhalení identity výsadkářů, kteří spáchali atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, mezi nimiž byl i její bratr Josef Valčík. Pamětníkova otce Františka Sívka popravili 24. října 1942 v Mauthausenu, matku tamtéž 26. ledna 1943. Několikaměsíčního syna nechalo gestapo převézt do kojeneckého ústavu v Praze-Krči, kde žil do svých čtyř let. V roce 1945 ho adoptovali bezdětní manželé Ebrovi z Prahy 6, s nimiž Vratislav prožil krásné dětství. O své rodinné minulosti se dozvěděl od adoptivní maminky až ve svých šestnácti letech. Poté se také setkal se svými třemi staršími sourozenci Martou, Mirkem a Stanislavem, kteří netušili, že Vratislav válku přežil. Vyučil se knihkupcem a celý život pracoval v oboru. V srpnu 1968 zažil obsazení budovy Československého spisovatele vojsky Varšavské smlouvy, dne 16. ledna 1969 se stal očitým svědkem upálení Jana Palacha. V 80. letech obnovil slávu jména Jakuba Arbese, po němž se souhlasem vedení nechal pojmenovat knihkupectví na Smíchově. Zde pořádal autogramiády, besedy, setkávání a happeningy, jež budily pozornost. V letech 1997–2004 knihkupectví provozoval soukromě. Jeho složitou rodinnou minulost mu pomáhal pochopit historik Jaroslav Čvančara, který za totality svými novinovými texty usiloval o prolomení tabu heydrichiády. Z původní rodiny byl Vratislav Ebr dosud ve spojení také se svou starší sestřenicí Vlastou Tkadlecovou z Křekova u Valašských Klobouků, která prožila podobný osud a žije nedaleko Smoliny, odkud pocházeli pamětníkovi rodiče. Vratislav Ebr zemřel 13. listopadu roku 2023 ve věku 81 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
