Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Dytrych (* 1954)

• narodil se 23. července 1954 v Mladé Boleslavi

• jeho dědečka kvůli poslechu zahraničního rozhlasu nacisté věznili v koncentračních táborech

• otec Jan Dytrych se stal důstojníkem letectva, působil u průzkumného pluku

• během invaze v srpnu 1968 velel letišti v Milovicích a bránil okupantům ve vstupu do prostoru

• poté, co odmítl udávat své kolegy, otce vyhodili z armády i z KSČ

• čelil také obvinění za to, že měl nechat sledovat pozice sovětských vojsk, ale k soudu nedošlo

• pamětníka kontaktovala StB jako důvěrníka, využívala jej k získávání informací z vysokoškolského prostředí, chtěla, aby sledoval svého otce

• po škole nastoupil v ústecké Setuze, oženil se a narodila se mu dcera

• po sametové revoluci vstoupil do Strany zelených, vyhrál volby na Střekově a dělal zde místostarostu

• v roce 2023 žil v Dobrovicích

Jan Dytrych nastoupil začátkem sedmdesátých let na ČVUT v Praze. Hrál za univerzitní tým basketbal a zapojil se do kolejní rady. Poté, co se na základní i střední škole často stěhoval, se konečně jeho okruh přátel i společenský život ustálil. Pak si ho ovšem předvolala Státní bezpečnost (StB).

„Chtěli, abych donášel, co se děje na koleji. Ptali se, jestli se tam hraje Kryl,“ přibližuje pamětník. StB si jej vytipovala jako důvěrníka a snažila se od něj získávat informace o dění v tehdejším vysokoškolském prostředí. Ale to nebylo vše. Dokonce ho plánovali nasadit na jeho vlastního otce.

Jan Dytrych starší totiž při invazi vojsk Varšavské smlouvy velel vojenskému letišti v Milovicích a dělal všechno pro to, aby se tam okupanti nedostali. Od té doby byli estébáci Dytrychovým neustále v patách. 

Babičku měl učit na klavír Smetana

O historii svého rodu má Jan Dytrych bohatý přehled. Jeho předci přišli na české území z Německa před stovkami let a usadili se v okolí Kostomlátek na Nymbursku. Jeden z nich působil jako místní farář a zavedl tradici, že starší synové se pojmenovávali Josef a mladší Jan podle příslušných svatých. Další tradice také ustavovala, že starší synové dědili hospodářství, zatímco mladší chodili na studia.

Tak se pamětníkův dědeček Jan Dytrych stal učitelem matematiky a odešel do Dobrovic u Mladé Boleslavi. Zde se seznámil s Eliškou Schwipelovou, jejíž rodiče patřili k mecenášům stavby Národního divadla a žili na zámku ve Vinařicích.

„Babiččin otec si mohl dovolit podporovat i Bedřicha Smetanu, když žil v nedalekých Jabkenicích. Chtěl, aby moji babičku učil na klavír, ale nakonec k tomu nedošlo. Babička uměla francouzsky a byla velmi inteligentní, ale stala se ženou v domácnosti a starala se o zvířata,“ vypráví pamětník.

Ujídal prasatům brambory

Do života pamětníkových prarodičů výrazně zasáhla druhá světová válka. Nacisté dědečka Dytrycha věznili ve třech různých koncentračních táborech kvůli tomu, že s dalšími dobrovickými sousedy tajně poslouchali zahraniční rozhlas. Babičku manželovo uvěznění nezastrašilo, a když se u ní objevil prchající anglický zajatec, poskytla mu úkryt.

Podle pamětníka měl jeho dědeček štěstí, že jej nacisté soudili ještě před heydrichiádou, a tak unikl popravě. Přesto ho gestapo při výsleších mlátilo a měl trvale poškozené orgány, kvůli čemuž později zemřel v poměrně nízkém věku. Z výslechů a koncentračních táborů si odnesl i psychické následky.

„Babička se zmiňovala, že po návratu byl vyhublý. Působení atmosféry v koncentráku mělo za následek, že potají ujídal praseti brambory, aby to nikdo neviděl, a také se bál dívat z okna. Naštěstí se hned po roce 1945 vrátil k učení a psychicky se z toho dostal,“ říká Jan Dytrych.

Popráškovali prezidenta Gottwalda

Pamětníkovi rodiče se seznámili v Mladé Boleslavi. Matka Zdeňka Tomešová byla dcerou úředníka na boleslavském národním výboru, po maturitě šla studovat pedagogiku se zaměřením na češtinu a ruštinu. Otec Jan Dytrych se toužil stát letcem a nastoupil tak na Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové.

„Létal také ve Kbelích, tehdy bylo letců málo a tihle mladí kluci létali a práškovali proti mandelince bramborové. Táta vyprávěl, že jednou letěli směrem na Lány a pod nimi šel nějaký dědek s malými dětmi. Proletěli kolem něj a prášek se rozptýlil. Vrátili se na Kbely a tam na ně už čekali chlapi v kožácích, protože letci popráškovali prezidenta Gottwalda. Ale dopadlo to nakonec dobře,“ vypráví pamětník.

Z letecké akademie pokračoval otec na Vojenskou technickou akademii do Brna. V té době už Dytrychovi měli syna. Pamětník tak vzpomíná, že první roky svého života se s rodiči často stěhoval a prošel celkem pět základních škol v Brně, Přerově, Hradci Králové, Dobrovicích a Milovicích. Právě tam nakonec rodina zakotvila, když otec na vojenském letišti získal pozici vysokého důstojníka.

Vedle rybníčku dopadaly ostré střely

V okolí Milovic se nacházel už od počátku 20. století rozsáhlý vojenský prostor s letištěm. Rakouská armáda zde mimo jiné vybudovala hangáry pro balóny a vzducholodě. Na vyrůstání v blízkosti vojenských lesů pamětník vzpomíná rád. Tou dobou do Československa přicházely knížky a filmy s Vinnetouem, Jan Dytrych se svými kamarády si rádi v duchu indiánů chodili hrát do vojenských lesů. Jako děti vojáků měli vstup tolerovaný, přestože jinak platil přísný zákaz chodit tam. Neslo to však svá rizika.

„Skautingovali jsme kolem rybníčku Nálesák, bohužel nám to časem zkazili ožralí vojáci, když tam naházeli lahve od piva. Rozřízl jsem si nohu, sedl na kolo a jel zpátky. Po cestě jsem potkal vojáka a ten byl na větvi, když mě tam viděl. Vedle rybníčku totiž ležel prostor pro ostrou leteckou střelbu. Doma jsem pak dostal világoš,“ líčí pamětník.

Svá specifika měl v případě Milovic i život ve městě. Původní historické centrum, kde žili starousedlíci, se díky příchodu vojáků a jejich rodin rozšířilo o velké sídliště činžovních domů, kde se nacházely školy, divadlo i kino a rodiny zde mohly žít podle pamětníka uzavřeně.

Týden jsme nevěděli, jestli táta žije

Jan Dytrych starší povýšil na podplukovníka a v Milovicích působil v průzkumném leteckém pluku. Jeho příslušníci nosili státní tajemství, protože měli za úkol létat podél hranic, sbírat snímky a informace o tom, co se děje na druhé straně, zejména na Západě.

Na západní hranici ale koncem šedesátých let paradoxně žádné nebezpečí nečíhalo. První náznak, že se nad Československem, které procházelo obdobím uvolnění a reforem, snáší stín, zaznamenal pamětník v červnu 1968. Tehdy musel v Milovicích nouzově přistát sovětský letoun Mig-21, operující mezi východním Německem a Polskem.

„Táta tomu pilotovi pomohl a spřátelili se. Dopadlo to tak, že nás v červenci pozval do Německa. Strávili jsme tam týden, a když jsme odjížděli, řekl ten Rus tátovi, že už mají pohotovost a chystají se na nás. Mamince zase manželka pilota přála, ať to přežijeme a vydržíme, že nám fandí. Ten pilot byl nějaká vysoká šarže, potom už rodiče nikdy nekontaktoval.“

Mnohým Čechoslovákům indicie o tom, že se spojenecká a bratrská armáda chystá zaútočit na jejich zemi, zněla absurdně. Přesto se varování ruského pilota stalo skutečností a 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy do země vtrhla, aby potlačila sílící demokratizaci.

„Byli jsme s bratrem u prarodičů v Dobrovicích a zaregistrovali z rozhlasu, co se děje. Skoro sedm dnů jsme nevěděli, jestli táta žije, nebo nežije. Maminka zůstávala v Milovicích, ale Rusové asi vyřadili ústřednu. Pak se s námi spojila po týdnu a dozvěděli jsme se, že jsou v pořádku, akorát táta zůstal zavřený v kasárnách na letišti. Viděli jsme ho až v září,“ vzpomíná Jan Dytrych.

Okupantům otec nevycházel vstříc

Když začala invaze, jeho otec v zastoupení velel milovickému letišti. To se stalo jedním z klíčových cílů invaze, kam směřovaly vojenské letouny. Podplukovník Jan Dytrych se však rozhodl jim v přistání zabránit a nechal rozmístit po přistávací dráze cisterny s palivem. Sověti tak museli přistávat na civilním letišti v Ruzyni.

Dále se pamětníkův otec dohodl s agronomem ze sousedního zemědělského družstva a vyklidili veškeré zbrojní sklady, aby okupantům nic nemohlo přijít do ruky. Taky se domnívali, že se zde nachází jaderná munice, což se ale později ukázalo jako omyl. Munici navezli do haly jednotného zemědělského družstva (JZD). Později kvůli tomu šla po agronomovi policie a on spáchal sebevraždu.

„Rusové pak obšancovali letiště a jezdili na vyjednávání. Dokud táta nedostal přímý rozkaz z generálního štábu, tak jim nevyšel vstříc. Našim vojákům zakázal střílet, věděl, že by pak Rusové měli záminku a vtrhli tam. Rusové udělali provokaci a spustili palbu, ale trefili akorát jednoho kluka do nohy. Vykazovali pak spoustu mrtvých a sváděli to na Čechoslováky. Nakonec se ale ukázalo, že mezi sebou střílely okupační jednotky, Poláci stříleli po Rusácích a bylo několik mrtvých,“ vypráví pamětník.

Zhruba po týdnu ale největší občanský i politický odpor proti invazi polevil, což způsobil mimo jiné i podpis potupných moskevských protokolů čelními československými představiteli. Z invaze se stala bratrská pomoc a sovětští vojáci byli vpuštěni do milovického vojenského prostoru.

Rozpad rodiny zachránili divadelníci

„7. září jsme šli do školy a před vchodem stál plně vyzbrojený namířený tank. Pak přišla do třídy máma a začala nás učit rusky. Nikdy v životě mi tak zle nebylo. Pak jsme se brzy stěhovali pryč,“ říká Jan Dytrych. Sověti totiž celý vojenský prostor a z velké části i město zabrali pro sebe. Milovice se staly sídlem velitelství po celou dobu okupace až do roku 1991.

Dytrychovi se přestěhovali do Pardubic, kam otce společně s velitelem milovického letiště podplukovníkem Kvardou přemístili. Podle pamětníka měly obě rodiny štěstí, že zůstaly pohromadě a nestalo se jim to, co jiným, že otcové odešli sloužit na Slovensko a matky s dětmi zůstaly v Milovicích.

Působení Jana Dytrycha staršího v armádě se ovšem chýlilo ke konci. „V roce 1970 se kolem táty začala točit Státní bezpečnost. Nejprve s tím, že když bude říkat to, co oni chtějí, a potopí své kolegy, tak mu zachovají pozici. Odmítl a okamžitě ho odvolali z funkce a převeleli do Čáslavi.“

Následovalo vyloučení z KSČ a další nátlak i ze strany vojenské kontrarozvědky. Rodiče navíc doma začali mluvit o rozvodu, otcovy problémy ohrožovaly i matku, která jako učitelka musela zůstat ve straně. V kritické situaci pomohly rodinu zachránit přátelské vztahy s herci pardubického divadla, díky nimž rodina navštěvovala divadelní prostředí a napětí se uklidnilo.

Černá volha dál stála na náměstí

V roce 1971 nicméně otce definitivně propustili z armády a Dytrychovi se vrátili do Dobrovic. Podplukovník v záloze si našel práci jako mechanizátor ve vinařickém JZD, matka nastoupila v dobrovické škole. Černá volha s agenty StB však stále postávala na dobrovickém náměstí a Dytrychovi zůstali pod dohledem.

Otce navíc začali komunisté trestně stíhat. Podle vyšetřovacího spisu dostupného v Archivu bezpečnostních složek měl být Jan Dytrych starší obviněn ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Vyšetřovatelé StB se domnívali, že během svého působení na pardubickém vojenském letišti vydal na jaře 1969 rozkaz k fotoprůzkumu pozic sovětských jednotek na území Československa.

„Detaily o vyšetřování neznám, věděli jsme akorát, že táta jezdil do Prahy stále něco vysvětlovat. Nám o tom nic neřekl, nebyl zvyklý o práci mluvit. Podle něj ho ale vyšetřovali proto, že s nimi odmítl spolupracovat,“ říká k tomu pamětník.

K soudu nakonec nedošlo a trestní stíhaní Jana Dytrycha staršího v roce 1972 skončilo. StB se o něj nicméně dále zajímala, když jako představitel JZD čínsko-československého přátelství jezdil na recepce čínského velvyslanectví. Agenti se však tentokrát více zaměřili na jeho syna.

Ptali se, jestli se na kolejích hraje Kryl

Když odmaturoval na boleslavském gymnáziu, nastoupil na České vysoké učení technické (ČVUT) v Praze ke studiu se zaměřením na potravinářské stroje. „Měl jsem štěstí, že předseda městského národního výboru v Dobrovicích byl zároveň i krajským předsedou, měl dobrý vztah s rodiči a dal mi doporučení. Rektor se sice ptal, jestli není zfalšované, ale předseda tam jel, seřval ho a přijali mě.“

Jan Dytrych na vysoké škole pokračoval ve hře basketbalu, které se na vyšší úrovni věnoval už dříve, zapojil se také do práce kolejní rady ČVUT. Pak mu přišla obálka adresovaná z Bartolomějské ulice a následovalo setkání s agenty StB. Podle záznamů z ABS ho vytipovali jako důvěrníka, tedy osobu, kterou plánovali využívat ke sběru různých zpravodajských informací.

„První, co chtěli, abych donášel o tom, co se děje na koleji. Ptali se, jestli se tam hraje Kryl, říkal jsem, že jo. Odpovídal jsem takovým způsobem, aby se z toho nic nedozvěděli, neříkal jsem, co konkrétní lidé dělají, nebo nedělají,“ popisuje pamětník.

Státní bezpečnost po něm také chtěla, aby donášel na vlastního otce v souvislosti s jeho účastmi na recepcích na čínském velvyslanectví. K tomu ale nakonec nedošlo, stejně jako k dalšímu plánu poslat jej do Rakouska, aby sledoval tamní emigranty. 

„Samozřejmě jsem si říkal, že tam odejdu a těšil se, že se toho všeho zbavím. Ale pak byl najednou konec, nikdo mi nevolal, nikdo mě nenaháněl, nebo aspoň jsem si to myslel. Pořádali jsme na koleji i koncert Hany Hegerové, ale ani kvůli tomu už mě nekontaktovali, možná měli někoho dalšího, kdo mě taky sledoval. Otevřený způsob vytěžování, jak tomu estébáci říkali, už nenastal,“ říká Jan Dytrych. Ze spisu vyplývá, že o něj StB ztratila zájem vzhledem k tomu, že ukončil vysokoškolské studium.

Na vojně stavěl raketová sila

Státní bezpečnost poté pamětníka kontaktovala ještě jednou, když pracoval v ústecké Setuze, kam nastoupil po vysoké škole. „Někoho sledovali, byl to asi cizí státní příslušník, který k nám dělal dodávky a jednal se mnou. Asi sledovali pohyb tohoto člověka a s kým se stýká,“ vysvětluje Jan Dytrych.

Po škole a nástupu do práce si pamětník odbyl také rok povinné vojny u jednotky protivzdušné obrany státu, kde jako příslušník stavebního praporu budoval na utajených místech raketová sila.

Když už přes rok pracoval a žil v Ústí nad Labem, narodila se jim s manželkou Taťánou, s níž se znal z Dobrovice, dcera Tereza. Rodinný život měli Dytrychovi zprvu hektický, pamětník se přihlásil ještě na druhé studium a současně manželka dodělávala svůj titul. Jan Dytrych nicméně dálkové studium ukončil.

Otec i syn vstoupili do politiky

Sametová revoluce v roce 1989 přinesla do života pamětníka nové impulsy. Vstoupil do komunální politiky jako člen Strany zelených. „Mé niterné zaměření se pohybovalo vždy kolem přírody a také jsem zažíval ústecké smogové situace, takže jsem chtěl jít do strany, která s tím bude něco dělat,“ přiznává.

Hned v prvních volbách uspěl a vyhrál v ústecké čtvrti Střekov, díky čemuž se poté dostal i do velkého městského zastupitelstva. Navzdory prvnímu místu Jan Dytrych nakonec zůstal místostarostou, ve své funkci se staral zejména o privatizaci bytového fondu.

„Některé záležitosti byly asi zbytečně uspěchané, chybou byla hlavně privatizace mateřských školek. Ale zůstalo po mně přes 30 bytů, které město nemohlo prodat, dostal jsem policejní stanici do rizikové lokality. Nějakou slušnou práci jsem za sebou nechal,“ hodnotí zpětně pamětník.

Komunální politice se věnoval v Dobrovicích také jeho otec, který kandidoval pro změnu za Českou stranu národně sociální. Po roce 1990 Jana Dytrycha staršího armáda rehabilitovala, získal povýšení na plukovníka v záloze a dostal nabídku nastoupit do generálního štábu, ale odmítl. V Dobrovicích raději nadále působil v ochotnickém divadelním spolku a také v pěveckém souboru.

Návrat do Dobrovic

Jan Dytrych pracoval v ústecké Setuze i po roce 1989, ale po její privatizaci odešel kvůli neshodám s novým vedením. Působil dále v potravinářském odvětví, podílel se například na reorganizaci ústeckého pivovaru Březňák. Nějaký čas také dělal na stavbách rodinných domů v Německu.

Díky stranickým vazbám se dostal i k práci na ústecké pobočce České inspekce životního prostředí, ale po roce sám odešel. „Pak se mi povedlo založit vlastní firmu. Když už se dařilo a měli jsme milion obrat, tak bohužel maminka přestala chodit a táta dostal druhou mrtvici. Tak jsem se přestěhoval do Dobrovic a staral se o rodiče až do jejich smrti.“

Sám zde pak zůstal a i jako důchodce ještě vyhledával rozptýlení při práci. „Přál bych nám všem bez ohledu na to, jestli jsme milionáři, nebo nejchudší, aby se do čela státu a společnosti dostali lidi, kteří přemýšlí a dělají pro všechny, a ne jen sami pro sebe. To je základ,“ shrnuje na závěr Jan Dytrych.