Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Dvorská (* 1960  †︎ 2023)

• narodila se 31. května 1960 v Olomouci

• vyrůstala v rodině, kterou roku 1968 poznamenaly čistky v řadách straníků

• vystudovala Střední průmyslovou školu v Šumperku a České vysoké učení technické v Praze

• po studiích pracovala dva roky v pražském podniku Praga jako konstruktérka

• roku 1986 se s manželem odstěhovali do Teplic, kde získala místo učitelky na gymnáziu

• ve dnech 11. - 13. listopadu 1989 se zúčastnila teplických ekologických demonstrací

• stala se iniciátorkou petice za zlepšení životního prostředí a jednala s vedením města a s předsedou OV KSČ

• několik let po sametové revoluci se ještě angažovala v Ekofóru pánevních oblastí

• od roku 1993 opět žila a učila v Šumperku

• zemřela 11. června 2023

Do Teplic se Jana Dvorská (*1960) přistěhovala v roce 1986 po studiích z Prahy a získala zde místo učitelky na gymnáziu. Možná právě proto, že nebyla místní, a také proto, že měla v té době malé dítě, vnímala tehdejší katastrofální stav ovzduší v Teplicích jako alarmující. V jeslích ji zaujal plakát vyzývající k setkání na náměstí Zdeňka Nejedlého. Z původně ekologického happeningu během dvou dní krátce před 17. listopadem 1989 povstala demonstrace proti nesvobodě. A Jana se stala z pozorovatele její součástí.

Pamětnice vyrůstala v Šumperku a volný čas s rodiči a sourozenci trávila většinou na chalupě v Jeseníkách. Sem, do jakéhosi vnitřního exilu, se rodina uchýlila kvůli zklamání politickým vývojem a otcově pracovní degradaci. Roku 1968 byl označen za reakcionáře, vyloučen z KSČ a z pozice ředitele Státní banky československé se dostal na pozici řadového úředníka. Pro Janu a její sourozence Alexandra a Lucii to znamenalo především nemožnost studia na škole dle vlastního výběru. Díky výborným školním výsledkům ale nakonec přeci jen všichni vystudovali vysoké školy, i když technického zaměření.

Jany příběh začíná sice v Teplicích, ale předcházela mu léta strávená v Praze. Studovala v době, kdy narůstal počet oponentů režimu. Lidé se přidávali k textu prohlášení Charty 77, poslouchali zahraniční rušený rozhlas, tiskli ilegální samizdat nebo pořádali bytové semináře. „Na Matfyzu jsem měla kamarádku a matfyzáci dělali každého 19. v měsíci bytový seminář na různá témata. Takže tam jsem se občas dostala. Spoluorganizoval to Ondřej Šteffl, který založil PORG a má firmu Scio. Tam jsem se s ním přes kamarádku seznámila. Přednášky se týkaly například sociologie a toho, co by se mělo ve společnosti změnit a jak kdo potenciál změny vidí. A mluvilo se o změně zezdola,“ říká Jana.  O disidentech slyšela jen z doslechu nebo je znala z knih, které se půjčovaly mezi známými a maskovaly obalem z Rudého práva.

Chceme čistý vzduch!

Když se s budoucím manželem ocitli roku 1986 v Teplicích, šokoval je stav tamějšího ovzduší. Do města, kde žili partnerovi rodiče a kde se narodila i prvorozená dcera Kateřina, se dostali díky manželově stipendiu. Jana nastoupila jako učitelka technických předmětů na gymnázium a v kolegyních z kabinetu našla spřízněné duše. Po vzoru pražských bytových seminářů se začaly navzájem vzdělávat, vyměňovaly si knihy a společně debatovaly.
S manželem a malou dcerou žili Dvorští v bytě s okny na dnešní Benešovo náměstí, dříve náměstí Zdeňka Nejedlého. A právě tam bylo na sobotní odpoledne 11. listopadu 1989 svoláno setkání občanů nespokojených se stavem životního prostředí v Teplicích.

Do té doby upozorňovalo na nutnost změny přístupu státu k ekologii například oficiální hnutí Brontosaurus (pod křídly Socialistického svazu mládeže) nebo nezávislá iniciativa Pražské matky. Nedalo se však hovořit o žádném otevřeném dialogu. Lidé na odpovědných místech z pozice silnějšího a s velkou dávkou nezájmu nic nenutilo podnikat zásadní kroky proti jedovatým látkám v ovzduší a několikrát překročeným hodnotám prachu a síry. „Když jsem přijela do Teplic, tak jsem z toho byla šokovaná, protože jsem nic takového v životě nezažila. Už když se přijíždělo k Lovosicím, byl pořád cítit smrad. I barva vzduchu se měnila. Býval trošku růžový, trošku žlutý nebo hnědý. A podle toho, kudy šel vítr - jestli od Ústí nebo Mostu, tak smrděla plynárna, doly nebo chemička. Nevzpomínám si, že by tam někdy byl čistý vzduch. Z Jeseníků jsem znala modrou oblohu, protože tehdy u nás ještě žádný smog nebyl. A tam téměř nikdy nebyla modrá obloha ve smyslu tmavě modrá, jen šedá. A také dlouhé doby bez slunka,“ přibližuje pamětnice.

V pátek si Jana všimla v jeslích plakátu zvoucího k setkání občanů a vyzývajícího, aby účastníci přišli s plynovými maskami a rouškami přes obličej. Autoři plakátu psaného na stroji a vytištěného nejspíš cyklostylem, náctiletí Zbyšek Jindra zvaný Malý Oněgin (†1996) a David Krčmář, jimi den předtím olepili město. Podle záznamů StB se mnoho plakátů podařilo zlikvidovat, ale jelikož s výzvou řada obyvatel Teplic souzněla, v sobotu se jich na čtyři stovky sešly. Z iniciativy dvou mladých kluků patřících k tehdejší teplické punkové subkultuře vzešlo ale postupem dní něco docela jiného. Jelikož páteční setkání proběhlo bez větší viditelné pozornosti a zásahu policie, ale také bez vedení demonstrujících, rozhodli se shromáždění lidé se slovy ‚Zítra ve čtyři!‘ sejít znovu.

Sama na druhé straně

Druhý den, v neděli odpoledne, se podle svědectví účastníka Eduarda Vacka o poznání menší dav vydal opět na pochod městem. Přivolaná posila pohotovostní jednotky Unčín a teplické jednotky SNB ale demonstrujícím zatarasily cestu a z obou stran je uzavřely v ulici 28. října. Jana se k průvodu chtěla připojit později. Přišla ve chvíli, kdy byl dav několika set lidí sevřený jednotkami se psy vyzýván, aby se rozešel. Na účastníky demonstrace mířilo i vodní dělo. A Jana se najednou objevila za kordonem, na straně policie. „Nevěděla jsem, co mám dělat. Zahlédla jsem v prvních řadách naše studenty z gymnázia a jediné, co mne napadlo, bylo smlouvat s těma policajtama, aby je pustili. Připadala jsme si jako ve snu. Překvapivě se se mnou bavili, ale řekli, že jim musím říct, ať se rozejdou,“ vzpomíná. S pomocí policejního megafonu se podařilo vyjednat propuštění lidí, ale rozchod se nekonal. Tepličtí zamířili zpět na náměstí a u kašny, coby středobodu dění, se začalo debatovat o tom, jak dál. Zazněla myšlenka na petici, kterou by sepsal tým lidí z řad spoluobčanů. A tehdy se mezi ekologickými požadavky také poprvé objevily hlasy za propuštění politických vězňů a dodržování lidských práv a svobod. Hesla ‚Chceme čistý vzduch a zdravé děti‘ a ‚Nechte nás dýchat‘ se pomalu měnila v požadavky na život ve svobodné zemi.

Dění kolem kašny, kterou okupovala část demonstrujících, zpovzdálí sledovala policie. Z komunikace mezi jednotkami, která se dochovala, je zřejmé, že policie jednala se zpožděním a nekoordinovaně. Přítomen byl prokurátor JUDr. Pokorný a zástupkyně Místního národního výboru (MNV) paní Stupková, která vystupovala proti demonstrantům. Ačkoliv je z hlášení zřejmé, že si Janu policie ztotožnila, nechali ji přihlížející příslušníci SNB z náměstí odejít, i když byl vydán pokyn k jejímu zadržení.

Zadržení však přišlo asi deset minut poté, co se společně s dalšími asi čtyřmi lidmi Jana odebrala k nim domů, kde chtěli sepsat znění petice, kterou by nabídli veřejnosti a vydali se s ní následující den na MNV. „Vzpomněla jsem si na paní Marvanovou, jak popisuje, jak nějakou z mladých maminek přišli zatknout a ona stihla jen dát dítě k sousedce a nevěděla, kdy se znovu uvidí. Tak to mě v tu chvíli napadlo. Dcera měla rok a půl. Vzala jsem si občanku a jela jsem. Nastrkali mě do auta. Čtyři ozbrojení policajti mě vezli a šťastně volali na základnu, že mě zatkli,“ líčí své zkušenosti s StB. Následoval výslech, kde bylo pamětnici sděleno, že za organizování nedovolené demonstrace ji může čekat kriminál. Přičemž za argument, že je organizátorkou demonstrace, bylo považováno pronesené heslo: ‚Zítra ve čtyři!‘

Ještě ten večer se informace o situaci v Teplicích dostala do vysílání rádia Svobodná Evropa. Prostřednictvím Eduarda Vacka se rozšířily informace i o Janě Dvorské, která byla mylně spojena s členy Místního národního výboru. Tato záměna společně s protichůdností vzpomínek jiných účastníků dobře ilustruje, že se skutečně jednalo o setkání lidí, kteří se navzájem neznali a neměli jednotné vedení. Tím také zkomplikovali situaci Státní tajné policii, protože proti systému vystoupili lidé, na které chyběly složky a hlášení.  Nejednotné společenství spojoval jen cíl, ale i ten se postupem času proměnil. Nicméně petice za změnu kvality života v Teplicích a potažmo Severních Čechách byla na světě. Během večera její znění přepsal a rozmnožil MUDr. Petr Veselský.

První jednání s ulicí

Na pondělní odpoledne byla domluvena delegace „petičníků“ na MNV. Předtím během dne však Jana stihla ještě jeden pohovor na policii, kde jí bylo doporučeno, aby v konání nepokračovali. Zdůrazňovalo se také, že na další odpolední setkání na náměstí se chystají reakční síly z celého kraje a sjedou se „tisíce chartistů“. Neohlášená, ale očekávaná delegace „petičníků“ se ale na úřad skutečně vydala. Přijal je předseda Vladimír Flaška a již zmíněná Dagmar Stupková. Znění petice požadující okamžité objasnění situace a vytyčení ekologických cílů a prostředků, jakými jich lze dosáhnout, bylo přijato s arogancí a výsměchem. O dialogu nemohla být ani řeč. Na návrh zorganizovat veřejné setkání občanů s vedením města  se Janě a čtyřem dalším vyjednávajícím dostalo jen příslibu plenárního zasedání MNV v horizontu měsíce.

Ve známý čas se na náměstí opět sešli občané. Poté, co byli seznámeni s neúspěchem jednání na úřadě a vytlačeni z náměstí, se za dozoru policejních sborů posílených o jednotky z Ústí nad Labem a vybavených štíty a obušky vydali k budově OV KSČ. Zde si vyvolali předsedu Antonína Váňu, který vyšel ven a hovořil s demonstranty. Na 20. listopad se domluvilo ekologické setkání na teplickém zimním stadionu a ustanovil se koordinační výbor, který měl plánovanou akci zajistit. Poté se demonstranti rozešli s tím, že by v demonstracích pokračovali znovu od 21. listopadu pouze v případě neúspěchu. Příslib veřejného setkání občanů a města se stal prvním krokem k dialogu mezi státem a občany. Ačkoliv, jak se později ukázalo, na žádný dialog nedošlo. Nemalý podíl na změně zájmu občanů měly i události 17. listopadu v Praze na Národní třídě a dění, které postupně vygradovalo až v pád totalitního režimu.

Dalo by se říci, že teplické ekologické hnutí skončilo alespoň v prvních dnech sametové revoluce nezdarem. Setkání na stadiónu se už neslo v docela jiném duchu. A ukázalo se také, že dialog s předsedou OV KSČ, v jehož kompetenci není prosadit změny na poli životního prostředí, ke kýženému obratu nepovede. Očividná byla ale nová síla zájmu občanů o věci veřejné. Spojením sil severočeských ekologických aktivistů následně vzniklo Ekofórum pánevních oblastí spadající pod Občanské fórum. Několik let se práci v rámci hnutí věnovala i Jana. Nakonec ale s rodinou odešla zpět do Šumperku a s nově vystudovanou aprobací anglického jazyka na Pedagogické fakultě University J. E. Purkyně v Ústí nad Labem pokračuje v pedagogické praxi na tamější VOŠ a SPŠ Šumperk.

Sametová revoluce přinesla Janě, jak sama zdůrazňuje, konečně svobodu rozhodování. Přinesla jí také možnost zasahovat do veřejného dění, ačkoliv na jaře 1990 odmítla své navržení do zastupitelstva města. „Moje děti žijí ty životy, které bych bývala ráda žila, když jsem byla v jejich věku,“ říká závěrem a doplňuje: „To, co se stalo před třiceti lety, vůbec nemuselo nastat. Naprostá většina lidí se má mnohem lépe a hlavně máme svobodu a demokracii.“