Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květa Dvořáková (* 1928)

• narozena 1. dubna roku 1928 v Bělé u Ledče nad Sázavou

• během druhé světové války studovala v Praze na soukromé Obchodní škole Ing. Maděry

• v letech 1945 až 1948 pracovala v tiskárně a nakladatelství Prometheus

• od roku 1954 až do roku 1986 pracovala trvale jako mzdová účetní ve sklárnách v Tasicích

Před několika lety oslavily sklárny v Tasicích v Posázaví 220 let od svého založení. Posedět u pece a nechat vyprávět paní Evu Dvořákovou, které je dnes přes devadesát let a prožila zde takřka celý svůj život, bylo neopakovatelným setkáním s historií místa. Už dědeček Květy Dvořákové ve zdejší sklárně pracoval. Pod mohutným kaštanem na nádvoří stloukal bedny vystlané dřevěnou vatou, do kterých se následně ukládalo precizní dílo tasických sklářů a putovalo dále do brusíren v Josefodole nebo Františkodole. Rodiny Lhoťanových i Kohoutkových pracovaly ve sklárnách už od dvacátých let dvacátého století a zažily éru několika majitelů – pamětnice uvádí Miladu Nesslovou nebo Františka Čeňka Císaře. Od konce čtyřicátých let fungovaly sklárny v rámci státních podniků Bohemia, Kavalier, po roce 1989 přešla huť do rukou soukromých vlastníků.

Otec Květy Dvořákové, pan Václav Lhoťan, musel být zřejmě pro své sklářské řemeslo hodně zapálený, jinak si totiž nelze vysvětlit dojíždění do skláren v Rosicích u Brna až z Vysočiny v roce 1927. Ten rok byla pec v Tasicích vyhaslá. Důvodem byli stávkující pracovníci protestující proti nízkým mzdám, a nesoulad mezi nájemci hutě. Jenže pan Lhoťan se musel brzy vrátit natrvalo.

Na svět totiž přišla Květa Dvořáková, tehdy se jmenovala ještě Lhoťanová. Narodila se do jarních dnů 1. dubna 1928 v malé vesničce Bělá, která se nachází nedaleko posázavského městečka Ledeč nad Sázavou. Její první školní krůčky směřovaly do dvoutřídky v Bělé, byla jedináčkem a často docházela do vedlejší vesničky. V Tasicích měla hned dvě babičky a také spoustu příbuzných. S bratrancem Ladislavem Koubským si na dvorku tasických skláren často hrávali a nosívali sem tatínkovi a dědečkovi oběd. Huť v Tasicích patřila od druhé poloviny dvacátých let rodině Císařových, přesněji panu Františku Čeňku Císařovi, za kterého se sklo exportovalo do Německa, Anglie nebo Ameriky a výrobky z tasické huti získávaly uznání i za hranicemi státu. „Pan Čeněk nás nechával hrát si na dvorku, nevadilo mu to. Byl vysoké postavy a vždy byl hezky upraven, nosíval motýlek a kouřil doutníky. Tatínek si na něj nikdy nestěžoval. Pamatuji si také moc dobře na jeho sestru Zdeničku, která dělala v kancelářích. Natrhali jsme luční kvítí a nosili jí ho přímo do oken. Zdenička nás pak odměnila sladkými bonbóny nebo jednou nám darovala i dětskou manikúru,“ vzpomíná paní Květa na dětská léta v Tasicích.

Válečná Praha

Po dokončení základní školy v Ledči nad Sázavou odešla ve svých čtrnácti letech studovat do Prahy. Stalo se tak na přání její pratetičky Anny Kohnové, která v malé Evě objevila studijní předpoklady a nechtěla je nechat na pospas nežádoucí doby. Světem totiž otřásala vřava druhé světové války a československé území bylo otrháváno a sevřeno drápy říšské orlice.

Psal se rok 1942, když Eva Dvořáková nastoupila na soukromou Obchodní školu Ing. Maděry, která sídlila nedaleko dnešní ulice I. P. Pavlova, dříve se říkávalo u Slepé brány. Bývala v bytě u pratetičky na Vinohradech Na Smetance, která po smrti židovského manžela zůstala v bytě sama. Její syn, Milan Kohn, stihl ještě v roce 1938 vycestovat do Palestiny a přidat se k britské armádě. Dům na Vinohradech patřil židovské rodině a na začátku války v něm žilo ještě několik dalších Izraelitů. „Pamatuji si na odsun židovských rodin. Pomáhala jsem jim spolu s pratetičkou balit kufry. V bytech nechávali spoustu cenných věcí a brali si jen to, co jim bylo nejmilejší. Jedna z rodin, pokud si to správně vybavuji, se jmenovala Gutfreundovi. Jejich dcera se provdala a získala české příjmení Ledečová, ale i přesto byla odvedena na nucené práce a také jednou za čas se nám hlásila. Sušili jsme doma chléb, který jsme jí balíčkem směli posílat. Maximálně ale jen jeden kilogram. Jen si nepamatuji, že by se někdo další z jejich rodiny vrátil,“ vzpomíná na válečné časy v Praze Květa Dvořáková. Až z odstupem zjistila, že salva výstřelů, kterou slyšela v červnu roku 1942 v bytě na Vinohradech, patřila uvězněným parašutistům v Resslově ulici, kde po udání zrádce Karla Čurdy obklíčilo gestapo chrám sv. Cyrila a Metoděje.

Po skončení soukromé obchodní školy se Květa vrátila na krátký čas brigádně do skláren v Tasicích, kde poznala svého budoucího manžela Miloslava Dvořáka, kvůli kterému později opustila Prahu i přesto, že jí nabízela zajímavou pracovní příležitost. Nastoupila k 1. červnu roku 1945 do hornicko-hutnického nakladatelství a tiskárny Prometheus, které nejprve sídlilo v Žitné ulici, později se podnik přestěhoval do Libně, do ulice V Holešovičkách, tam pracovala až do roku 1948. Mezitím se v červnu roku 1947 provdala za Miloslava Dvořáka a později přesunula svůj život zpět, na okraj Českomoravské vrchoviny, do rodného domečku v Bělé a nastoupila do kanceláře v Tasicích.

Pohraniční otočka a zpátky do Tasic

Přidělení domečku v Tasicích se zdálo být v nedohlednu, a tak spolu s manželem podlehli možnosti vycestovat a začít rodinný život v uvolněném pohraničí v Košťanech, kde tou dobou bylo mnoho skláren lákajících na dobré pracovní podmínky se stabilním zázemím. Jenže netrvalo to dlouho a Tasice si je k sobě už jednou provždy připoutaly. „V Tasicích se měly stavět baráčky, a tak bylo po Košťanech. Chvíli to vypadalo, že baráček mít nebudeme, ale zažádali jsme si o přidělení a nakonec vše dobře dopadlo. Vystavěla se první etapa domů a ta druhá, slibovaná, se totiž už nezrealizovala,“ líčí výstavbu rodinných domů v Tasicích paní Květa Dvořáková.

Od roku 1954 tak trvale nastoupila do skláren v Tasicích jako mzdová účetní a setrvala zde až do roku 1986. Tři roky fungování pod národním podnikem Bohemia a zbylých dvacet devět let pod národním podnikem Kavalier. „Už když jsem nastoupila, byly sklárny znárodněné, to ještě patřily k Josefodolu. Pracovali jsme pro všechny ty brusírny, ale zájem o broušené sklo brzy opadl, tak nám sem přihráli výrobu laboratorního skla, to už se neslučovalo s Bohemií, tak nás předali Kavalieru. Bohemia skončila v roce 1957 a od té doby jsme byli „Kavalíři“. Stále nám ze Sázavy, kde Kavalier sídlil, říkali, že Tasice se zavřou, že na nás musí jen doplácet,“ vzpomíná Květa Dvořáková. V době, kdy do skláren nastoupila, čítal podnik skoro sto dvacet zaměstnanců, a když podnik v polovině osmdesátých let opouštěla, bylo jich sotva devadesát.

V padesátých letech si zde skláři vystavěli nový a větší kulturní sál, kde se odehrávaly veškeré společenské akce. Plesy, posvícení, oslavy příchozího roku, ale třeba i divadelní představení. Sálem zazněly divadelní hry jako Princezna Pampeliška nebo Lucerna od Aloise Jiráska, která opěvuje moudrost českého prostého lidu. Zde si naše pamětnice zahrála roli kněžny. Jako režiséra si vždy přizvali ochotníka z vedlejší vesnice pana Rajdla. Bývalo zvykem, že čas od času do Tasic zavítalo i zájezdové divadlo. Paní Dvořáková se také starala o chod místní odborové knihovny. Knihy se vždy nakupovaly z peněz, které závodní výbor vyčlenil. Po odchodu do penze se do skláren nemohla ani podívat. Při pohledu na dominantní cihelný komín tyčící se k nebi se ozývají vzpomínky z uplynulých desetiletí nejen na huť, ale i celé Tasice. Kéž by čas plynul o něco pomaleji, alespoň tak, jako roztavené tekuté sklo na píšťale skláře. Naštěstí převyprávěné vzpomínky Květy Dvořákové už nikam neutečou.