Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Hana Dvořáková , CSc. (* 1930)

• narodila se 12. února v roce 1930 v Praze

• bydlela s rodinou ve vile na Barrandově

• v roce 1944 byli otec Josef Filip a matka Ludmila nacisty zatčeni kvůli členství v zednářské lóži

• oba rodiče vězněni na Pankráci a v Malé pevnosti Terezín

• v roce 1947 nastoupila na anglické gymnázium v Praze

• v roce 1955 absolvovala lékařskou fakultu UK

• v roce 1952 byla rodině zabavena vila na Barrandově a museli se vystěhovat do skromnějších podmínek

• v roce 1968 se Hana Dvořáková stala členkou Klubu angažovaných nestraníků

• lékařkou v oboru gastroenterologie

• celý život život zůstala věrná skautskému oddílu

Hana Dvořáková se narodila v roce 1930 do bezproblémového a zajištěného prostředí. Ideální podmínky pro život zastřešovala zbrusu nová vila na Barrandově, kde mohla rodina využívat služeb kuchařky a uklízečky. Otce Josefa Filipa, tehdy ředitele devizního oddělení Národní banky, čekal v následujících letech tvrdý pád společenským žebříčkem. Za války museli oba rodiče přežít věznění v Malé pevnosti Terezín a s nástupem komunistického režimu nakonec přišli o svou funkcionalistickou vilu a společenské postavení. Na Hanu Dvořákovou i přes nepřízeň osudu jejích rodičů čekala úspěšná zdravotnická kariéra. 

Otec Josef Filip se mohl pyšnit funkcí vysoce postaveného úředníka v Národní bance s kontakty na nejbohatší osobnosti první republiky, jako byl Václav Havel, otec budoucího prezidenta. Maminka Ludmila pocházela ze známé lékařské rodiny Syllabů. Její dědeček, jenž zemřel v roce jejího narození, byl osobním lékařem T. G. Masaryka, u kterého byl i během jeho skonu, a patřil mezi spoluzakladatele zednářské lóže Národ. V té působil i její otec a dva strýcové. Právě příslušnost k zednářské lóži, která se pravidelně stávala terčem podezření zvláště ze strany totalitních režimů, způsobila, že rodiče skončili v nacistickém zajetí. Pravá odbojová činnost otce Josefa Filipa však nikdy odhalena nebyla. 

Václav Havel nám daroval hrušeň

Hana Dvořáková se narodila 12. února 1930. Ve stejném roce byla dostavěna jejich vila na Barrandově, pro kterou otec Josef Filip odkoupil parcelu od Václava Havla, jenž byl jeho spolužákem z obchodní akademie. „Byl to jeden z prvních domů v celé čtvrti. Všechny domy musely mít rovnou střechu a sám Václav Havel nám daroval na zahradu hrušeň,“ vzpomíná na historii svého prvního domova Hana Dvořáková. 

„Kuchařka Milka a služebná Tonička byly součástí naší rodiny, nedělali jsme mezi nimi žádné rozdíly,“ popisuje Hana Dvořáková rodinné zázemí. Na obecnou školu docházela na Zlíchov z kopce každý den pěšky půl hodiny, na Barrandov v té době totiž nejezdil ani autobus, ani tramvaj. Na vyhlášené Barrandovské terasy chodili s půllitrem pro točenou zmrzlinu. S blížící se válkou přicházely i první nepříjemné zážitky. 

Zatčeni kvůli zednářské lóži

To, že se z Německa blíží nebezpečí, poprvé na vlastní kůži Hana pocítila v roce 1938, kdy se s rodinou ve waltrovce vraceli přes Linec z dovolené v Itálii. V té době už Rakousko zabral Adolf Hitler. „Bylo mi osm let, takže jsem tomu úplně nerozuměla, ale pamatuji si, jak všude visí hákové kříže, a hlavně, jak jsou z toho rodiče opaření. Ten jejich pocit se přenesl i na nás,“ vzpomíná pamětnice. 

Tatínek už byl na začátku války zapojen do odbojové činnosti a jako ředitel devizového oddělení Národní banky pomáhal financovat útěk československých vojáků. Ještě v roce 1940 měla jeho skupina z Národní banky přímé spojení s Josefem Balabánem ze slavné odbojové skupiny Tří králů. Díky kontaktům na Ministerstvo obchodu mu dodávali informace o vývozu a dovozu zboží do protektorátu. Na tuto činnost se však nikdy nepřišlo a Josef Filip později čelil zcela jinému problému, který souvisel s jeho účastí v zednářské lóži Národ. 

Osudnou se stala fotografie z oslavy, kterou Filipovi pořádali na zahradě své vily v roce 1944. „Zednáři během válek svoje lóže uspávají, ale jeden agilní člen gestapa jménem Kuzewert si usmyslel, že se jedná o aktivní odbojovou skupinu. Jednoho dne přišlo gestapo na domovní prohlídku a dodnes si pamatuji, jak ten gestapák sáhl do skříně a vytáhl nějaké dokumenty židovské rodiny, které tatínek schovával. Poté si tatínka hned odvezli na Pankrác,“ popisuje pamětnice. Samotné dokumenty nebyly nijak významné a sám otec Josef Filip později dceři vyprávěl, že je měl zničit, ale neučinil tak, protože na to jednoduše zapomněl. Všichni přítomní zednáři a jejich družky z osudné fotografie byli zatčeni 15. prosince roku 1944. Maminka Ludmila zůstala na gestapu poté, co nesla otci nějaké prádlo do vězení. Zbytek války tak musela Hana se svou sestrou trávit ve vile sama, kde se o ně starala jejich babička. „Vzpomínám si na Vánoce v roce 1944, kdy nám pomohlo hrozně moc rodinných přátel. Bylo o nás tedy dobře postaráno a měly jsme co jíst,“ vzpomíná na hořký konec roku 1944 Hana Dvořáková. Rodiče byli z Pankráce do terezínské Malé pevnosti deportováni v únoru roku 1945. 

Motáky z Terezína

Hana a její sestra s babičkou dostávaly od rodičů kusé a stručné informace z motáků. Věděli alespoň to nejdůležitější, a to, že jsou naživu. Maminka Ludmila později na vězení v terezínské Malé pevnosti vzpomínala paradoxně i v pozitivním duchu. „Bylo jich na cele kolem padesáti, vyprávěla, jak si navzájem pomáhali, jaké problémy byly s hygienou, jaká tam byla zima, ale také na pozitivní chvíle, kdy s děvčaty pořádaly intelektuální odpoledne, kde hrály divadlo,“ popisuje pamětnice. V terezínské pevnosti si tak ženy našly způsob, jak v nelehkých podmínkách fungovat, aby si nepřipouštěly hrůzu, která je obklopovala. 

Otci Josefu Filipovi hrozila prý v jednu chvíli deportace do některého z dalších koncentračních táborů. „Otce zachránil můj strýček, který byl v Terezíně ještě před ním. Stal se z něj vězeňský lékař, když se dozvěděl, že má být otec v jednom z transportů. Když ošetřoval velitele tábora Heinricha Jöckela, sdělil mu, že kvůli operaci ledviny by můj tatínek transport nepřežil,“ vzpomíná Hana Dvořáková. 

Vymyšlená historka vyšla a otec se z Terezína stěhoval až ke konci války na usedlost Jenerálka u Divoké Šárky. „Vybrali si asi deset vězňů. Všichni si mysleli, že je jdou popravit. Byly tam významné osobnosti. Bývalý ministr, ale také spisovatel. Všichni se sbalili a dorazili na Jenerálku, kde je čekaly pěkně povlečené postele a přijatelné prostředí. Dodnes nevíme, co s nimi zamýšleli. Máme dvě teorie. Měli být buď rukojmí, nebo nějaká alternativa k prozatímní vládě, která by vyjednávala s Němci,“ popisuje pamětnice.

Domů na Barrandov také přišel otcův dopis, aby do Petschkova paláce přinesli kufr s bílými košilemi, sakem a kalhotami. „Bylo to 1. května v roce 1945. Bylo ošklivé počasí a já jsem jako patnáctiletá holka šla s kufrem a strachem na podatelnu. Bála jsem se, aby si mě tam taky nenechali. Odevzdala jsem ho a šla zase domů,“ popisuje Hana Dvořáková osobní zkušenost s gestapem. 

„Otec vzpomínal, jak ve dnech Pražského povstání přijel nějaký československý důstojník na Jenerálku, že je půjdou osvobodit. Otec mu to rozmluvil, protože v té oblasti bylo několik desítek ozbrojených příslušníků SS,“ vypráví zprostředkovaně vzpomínky svého otce. Ten se však po válce do žádného velkého vyprávění nepouštěl. „Nikdo se tatínka v rodině ani moc neptal, brali jsme to prostě tak, že je to pryč,“ uzavírá kapitolu druhé světové války Hana Dvořáková. Otec i matka se vrátili domů pár dní po skončení války a všichni se ve zdraví znovu sešli v jejich vile na Barrandově. Ne však nadlouho. 

Akce B

Hana už v roce 1943 vstoupila do skauta, respektive oddílu, který oficiálně fungoval pod Klubem českých turistů. Kromě toho, že byla svědkem bombardování Prahy 14. února 1945, se jí válka na vlastní kůži neobtiskla. „Šla jsem tehdy na lekce klavíru, které vyučovala paní kousek od Emauz. Když jsem vyšla z domu, slyšela jsem sirény, ostatně jako už často předtím. Z barrandovského kopce jsem následně viděla, jak padají na město bomby a jak se zvedá kouř,“ vrací se k chybnému náletu spojeneckých vojsk na Prahu. 

Válka skončila a Hana ještě dva roky chodila na základní školu. „Vzpomínám si, jak jsme v lidových krojích vítali na Staroměstském náměstí navrátivšího se prezidenta Edvarda Beneše,“ vypráví Dvořáková. V roce 1947 nastoupila do anglického gymnázia, s kterým absolvovala cestu po Anglii, kde znovu v krojích navštívili festival hudby a tance. 

Únorové dny roku 1948 prožila se školou na horách, ale zprávy z Prahy ji nikterak nerozrušily. Až postupně si uvědomovala, co se vlastně děje. „Můj tatínek to po válce neměl jednoduché. V Národní bance už neměl takové postavení. Začal pomáhat s prodejem švýcarských hodinek. Zároveň mu postupně sebrali důchodové připojištění a v roce 1948 sebrali také pronajatou chatu, kam rád chodil na hony,“ popisuje pamětnice. 

Byť byl tatínek trnem v oku novému režimu, ona sama se v roce 1949 dostala bez větších problémů na lékařskou fakultu. Razantní pád vysoce postaveného úředníka Národní banky až na dno byl završen akcí B v roce 1952. Tehdy přišel příkaz se do 14 dnů vystěhovat z jejich barrandovské vily. Rodině nabídli náhradu v podobě zcela zdemolovaného bytu ve městě Rumburk v odlehlém severočeském pohraničí. Nakonec díky přátelům sehnali malý domek v Černošicích se suchým záchodem a studnou. 

„Maminka byla úžasná. Vůbec na ní nebylo znát, jaká velká změna ji potkala. Vždy měla na tváři úsměv. Otce to ovšem zlomilo. K mizernému důchodu ještě pracoval v nahrávacím studiu, kde hudebníkům připravoval noty na stojan a vařil jim kafe,“ vysvětluje nepříjemné okolnosti, které rodiče potkaly po roce 1952. Hana Dvořáková bydlela u tetičky Strettiové v Praze Na Santošce, kde bydlela také spisovatelka Marie Strettiová, pravnučka Josefa Jungmanna. 

„Když nám vzali vilu, tak jsem si posteskla, že už jsem jako všichni ostatní,“ popisuje uvažování tehdy mladé dívky. Lékařskou fakultu UK absolvovala v roce 1955 a během studia potkala také svého budoucího muže, s kterým měla svatbu v roce 1954. 

Já jsem prověrkami nakonec prošla

Ještě na fakultě byli, jak pamětnice vzpomíná, studenti a profesoři svoláni do posluchárny, kde museli souhlasit s popravou Milady Horákové. „Byla to hrůza. Museli jsme zvednout ruce, ale nějak jsme to všichni zakamuflovali. Jen dva profesoři řekli striktně ‚ne‘, ale o jejich pozdějším osudu nic nevím,“ říká pamětnice. 

Po absolvování fakulty putovala jako lékařka do Jilemnice, kde byla až do roku 1959, kdy se s mužem vrátili do Prahy. Koncem šedesátých let se zapojila do obnovy Junáka a také se stala členkou Klubu angažovaných nestraníků (KAN). „Tehdy se na klinice objevovaly kritické hlasy vůči režimu. Komunisté začali pochybovat a mluvili úplně jinak,“ popisuje atmosféru před srpnem roku 1968. Kromě mimopracovních aktivit se profilovala jako jedna z největších odbornic v gastroenterologii. 

Po okupaci přišla normalizace a v sedmdesátých letech se jí nevyhnuly ani prověrky na lékařské klinice v Praze. Kvůli své angažovanosti v KANu a v Junáku byla pod kontrolou. Nadřízení a někteří kolegové dávali najevo, že by mohla mít problémy. „Věděla jsem, co komunisti udělali tatínkovi, a to jsem si v sobě nesla celý život. Na těch prověrkách najednou začali pokládat otázky, jestli jsme byli u oslav vítězství v hokeji proti Sovětskému svazu v roce 1969. Jestli jsme byli u toho, jak dav zničil výlohu Aeroflotu. Najednou byly všechny tyto okolnosti špatné, ale já jsem prověrkami nakonec prošla,“ popisuje změnu poměrů v sedmdesátých letech. 

Hana Dvořáková však musela řešit existenciální problémy, třeba jen to, kde najít bydlení. Politické události vnímala, ale vše bylo „pod dekou“ vlastních osobních problémů. „Řešili jsme, kde bydlet, měli jsme dceru, syna, nebylo místo ve školkách, to co se za normalizace dělo, bylo pro nás vedlejší,“ vysvětluje Hana Dvořáková. 

Když nám vilu vrátili, maminka ani nechtěla dovnitř

Už v roce 1968 se pokoušeli zažádat o navrácení vily na Barrandově, ale úřady jim pochopitelně nevyhověly. Dům následně sloužil jako diplomatický objekt a po sametové revoluci zde bydlel diplomat z Japonska. „V restitucích byl problém s tím, že jak se jednalo o diplomatické zázemí, nevraceli majetky hned. Japonec, který tam bydlel, se však později odstěhoval do Berlína. Manžel využil známosti s tehdejším poslancem a vilu nám vrátili. Když jsme tam vzali maminku, tak už vůbec nechtěla jít dovnitř. Bylo to pro ni těžké,“ vzpomíná Hana Dvořáková. Se sestrou se dohodly, že vilu budou pronajímat, ale na konci devadesátých let ji nakonec prodaly.

Revoluce, to je pro Hanu Dvořákovou hlavně postava Václava Havla. Ještě za socialismu se jako lékařka starala o jeho tatínka Václava Havla. Později se na její oddělení dostala také Havlova maminka. Za péči o ni dostala od prezidenta Havla benátské zrcadlo, které opečovává dodnes. 

S prezidentem Havlem se osobně setkala jen při oficiálních ceremoniích. Když za svého strýčka Jiřího Syllabu přebírala ocenění na Pražském hradě, ale také při návštěvě skautských oddílů, kde si vzala stranou Olgu Havlovou. „Oslovila jsem ji, a ona ihned odpovídala s tím, co potřebuji. Byli asi tehdy zvyklí, že po nich každý něco potřeboval. Já jsem jí však jenom chtěla říct, že máme pana prezidenta rádi a že mu fandíme,“ popisuje hrdě Hana Dvořáková. Ve svých devadesáti jedna letech Hana Dvořáková vzkazuje: „Mějme se rádi, odpouštějme si a buďme tolerantní,“ dodává s tím, že by měli být lidé vděční za to, že se mají dobře.