Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Dvořák (* 1947  †︎ 2024)

• narodil se 6. ledna 1947 v Táboře

• dětství prožil na Micáskově mlýně ve Vratišově

• od šesti let na internátě školy pro děti s vadami zraku v Praze

• v letech 1965–1970 studium VŠE, v akademickém senátu s Janem Palachem

• od studentských let členem společenství kolem Mons. Václava Dvořáka

• v letech 1970–2012 zaměstnán v Cukrovaru Čakovice a podniku Oseva

• v roce 1985 zadržen a souzen pro šíření náboženské literatury

• v prosinci roku 1985 přijal tajně kněžské svěcení

• v listopadu 1989 účastníkem svatořečení Anežky České v Římě

• po sametové revoluci inkardinován do pražské arcidiecéze

• zemřel 9. července roku 2024

Životní cesta Václava Dvořáka začala v krásném kraji na rodinném mlýně u říčky Smutná, odkud byl jako šestiletý přesazen do internátu pro děti s vadou zraku v centru Prahy. Během studií našel svůj druhý domov ve farnosti u Panny Marie před Týnem a ve společenství „skryté církve“, jehož životní pravidla přijal za svá. V polovině 80. let byl souzen za maření dozoru nad církví. Cestě „kněžství skrytě žitého mezi lidmi“ zůstal věrný i po sametové revoluci.

Mlynářova rodina

Václav Dvořák se narodil 6. ledna 1947 v Táboře jako první syn manželů Václava a Růženy Dvořákových. Jeho tatínek byl synem mlynáře z Micáskova mlýna ve Vratišově. V roce 1946 si ze Štěpánkova statku v Ratiboři u Chyšek přivedl do mlýna ženu a už o rok později se radoval z narození syna Václava. O dva roky později na svět přišel syn Blažej, ten však v devíti měsících podlehl zápalu plic. Radost rodičům jistě vrátily další děti, v roce 1951 Pavel, v roce 1953 Anežka a nejmladší Josef v roce 1956. Rodiče byli každý naprosto jiný, ale prožili spolu celých 59 let a vždy stáli při sobě.

Poúnorový život mlýna

Přestože po únorovém puči roku 1948 bylo v milevském okrese mnoho živnostníků, včetně mlynářů, režimem silně postiženo, pan otec Micáskova mlýna mlel ještě tři roky. Pamětník se domnívá, že to byla zásluha dědečkova. „Dědeček měl za války takovej přístup, že když někdo potřeboval mouku, a neměl obilí proti tomu, aby si dal semlít, tak on to nějak sehnal a dal to. A nehleděl na to, jestli to byl komunista, nebo jinak smýšlející člověk.“ Mlýn byl v roce 1951 začleněn pod Jihočeské mlýny a svou činnost ukončil v roce 1956.

V šedesátých letech rodina čelila pokusu nemovitost bývalého mlýna zestátnit. Proti tomuto záměru se neúnavně odvolávala a její úsilí se vyplatilo. Koncem 60. let se atmosféra společnosti značně proměnila a mlýn byl pro rodinu zachráněn. Až po sametové revoluci vyšlo najevo, že o zestátnění měl zájem tehdejší předseda JZD, který hledal dům pro rodinu své dcery.

Radost a práce

Živobytí na mlýně nebylo snadné. Na říčce Smutné stálo v blízkém okolí ještě osm dalších mlýnů, konkurence byla silná, a rodina tak pro svou obživu vedla ještě hospodářství, které čítalo cca 20 ha neúrodné půdy, osm krav a dva koně. Do prací ve mlýně a na hospodářství se zapojovala celá rodina, včetně dětí. O volném čase se děti nikdy nenudily, uměly se velmi dobře zabavit. „Pásli jsme dobytek, jezdili jsme na jalovicích. Babička se potom zlobila, že nebudou telný. Byli jsme furt venku, vyhráli jsme si v potoce, bylo tam plno bahna, tak tam jsme se vyřádili,“ vzpomíná pamětník. V neděli rodina navštěvovala místní kostel, kam Václav Dvořák chodil rád, zvláště když mohl jít s dědečkem na kruchtu.

Od potoka do Prahy

V šesti a půl letech pohádka dětství skončila. Pamětník, který od dětství trpěl těžkou oční vadou, byl poslán do internátní školy v Praze, specializované pro děti s vadami zraku. „To byl pro mě šok, pro dítě z venkova, ze samoty od potoka, najednou do Prahy začouzený, držet internátní kázeň…,“ popisuje Václav Dvořák. Domů se mohl vracet pouze na prázdniny. Těžké období mu pomáhalo přečkat vědomí, že je to v jeho prospěch. V Praze se mu stal novým domovem dům ve Francouzské ulici, v něm našel blízké osoby v ušlechtilé paní ředitelce Šimůnkové a panu doktoru Faflovi, kteří svůj život plně zasvětili službě dětem.

Na studiích

Když po maturitě uvažoval, kudy dál, lákala ho psychologie nebo podobný humanitní obor. Jako syn mlynáře však neměl správný sociální původ. „Na šedesátá léta se dnes vzpomíná jako na léta svobody, ale to je úplná blbost, to nebyla. To se lidé pletou nebo ztrácí paměť,“ vysvětluje pamětník.
Pro technické obory už nebyla kaňka na profilu tak neschůdným problémem. Logika a matematika mu šla, tak v roce 1965 nastoupil studia na Vysoké škole ekonomické, obor ekonomika zemědělství. V období, kdy rodiče měli opravdovou bídu a pro své děti se hodně obětovali, financoval svá studia především ze sociálního a prospěchového stipendia.

Jako člen osmnáctičlenné akademické rady studentů, která se setkávala každých 14 dní, se pravidelně potkával s Janem Palachem, jenž studoval stejný obor o rok níž. „Sedávali jsme často vedle sebe, někdy jsme se potkávali také u oběda. Připadal mně velice decentní, takovej slušnej jemnej člověk, ne bojovník,“ říká Václav Dvořák.

Příběhy lidí

Doma se o politice mluvilo otevřeně, pravidelně se poslouchalo vysílání Svobodné Evropy. „Od dětství jsem slýchával o lidech, a některé jsem potkával, kteří byli režimem značně poškozeni. To silně ovlivnilo mé životní postoje,“ vysvětluje Václav Dvořák. Nadějím pražského jara pamětník nikdy nepropadl, socialismus vždy považoval za nereformovatelný, ale nevěřil, že by k nám někdy mohl „Rus vtrhnout“. Režimních oslav a průvodů se zásadně neúčastnil, přestože mu to bylo pravidelně vytýkáno. „Posledního prvomájového průvodu jsem se účastnil v roce 1963.“

„Velmi mně pomohly příběhy těch perzekvovaných lidí na venkově. To mě nasměrovalo jak v politických názorech, tak i v nasazení pro druhé lidi,“ říká pamětník – konkrétně jmenuje biskupa Hlada, který po svém propuštění z vězení pomáhal také jeho rodičům, a kněze Stanislava Brabce, původně lékárníka, jenž se později stal sekretářem biskupa Hloucha. Toho poznamenalo věznění psychicky, svůj život dožil u sester v Lomci u Vodňan. „Já jsem měl šílenej vztek na ten režim, jak můžou takového statného člověka doničit,“ vzpomíná Václav Dvořák.

Léto 1968

Dne 20. srpna 1968 se vydal se svými přáteli na poznávací cestu do Itálie. Zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy je zastihla ve vlaku o půl páté ráno. Druhý den s italskými a francouzskými přáteli demonstrovali proti okupaci na benátském náměstí. Při svém pobytu v Římě měli velké štěstí, že tam právě pobýval Jiří Reinsberg. Ten se skupinky studentů ujal, zasvěceně je provázel Věčným městem a vodil do kostelů, v nichž sloužil mši sv. „My jsme s ním měli úžasné zážitky,“ říká pamětník. Po svém návratu domů Václav Dvořák zjistil, že rodiče prožívali velkou hrůzu, že se jim syn už nevrátí.

Brzy po svém návratu z Říma se účastnil studentské stávky, během níž přicházely se studenty diskutovat významné osobnosti, jako byl například Luděk Pachman, Vladimír Škutina, nebo dokonce jeden ze synů Gustáva Husáka. U mnoha studentských vůdců stávky pamětník pozoroval značnou naivitu, kterou bylo znát například z jejich přesvědčení, že „policie na akademickou půdu nepůjde, to je akademická půda, sem nesmí!“

Počátek „nenormalizace“

V březnu 1969 se Václav Dvořák účastnil oslav vítězství československých hokejistů nad týmem SSSR, které se na Václavském náměstí změnily v otevřené vystoupení proti okupantům. Na oslavy s radostí vzpomíná ještě dnes. „To šly davy ze Strahova přes Petřín, to šlo ani ne po cestách, to šlo i těma svahama. Já už nevím, jak jsem šel já, nicméně jsem tam byl, byla to děsná řežba. Tam tloukli o tu konstrukci federálního shromáždění. Já byl nahoře, nebyl jsem tam dole, kde lítaly ty šutry na ten Aeroflot,“ popisuje.

Na první pohovor se Státní bezpečností byl pozván krátce před obhajobou své diplomové práce, vyhnout se tomu nešlo. „Dvě hodiny mě dusili kvůli mé cestě do Itálie v roce 1968,“ říká Václav Dvořák. Chtěli po něm přiznání, že vycestování se událo na falešné pozvání, což nebyla pravda. A dále po něm požadovali korespondenci, kterou vedl se svou dlouholetou kamarádkou, v ten čas řádovou sestrou v Itálii, což samozřejmě odmítl. „Po dvou hodinách mi popřáli šťastný konec školy, to bylo takový sarkastický. Tak jsem si říkal: ‚No, jestli to zaříděj, tak jsem skončil dřív.‘ Ale neudělali to.“

Druhý domov

V Praze se mu stala druhým domovem týnská farnost, vedená Jiřím Reinsbergem. „Tam jsem velmi pookřál, liturgie byla pěkná, měl jsem tam přátele.“ Při farnosti vznikala malá studentská společenství, která se tajně scházela po bytech, kde měla vlastní program. V neděli se pořádaly odpolední výlety, při nichž se debatovalo o různých věcech. „My jsme byli mladý, hrozně důležitý, brali jsme to hrozně vážně. Tehdy jsme si mysleli, že člověk bude čím dál tím lepší, až bude úplně dobrej.“ Výlety byly často zakončeny v Divadle hudby, v němž probíhaly tematické cykly reprodukované hudby, které slovem doprovázel Ivan Medek, jenž do svých promluv často zakomponoval myšlenku ranního kázání otce Reinsberga. To byla tečka za nedělí. „S lidmi, se kterými jsem se tam poznal, když se dnes potkáme, přestože se už nestýkáme…, tak můžeme začít jako včera,“ vypráví s úsměvem Václav Dvořák.

Část studentů později docházela do kostela sv. Kříže Na Poříčí. Tam pamětník navázal celoživotní přátelství se salesiánem Benno Benešem. Velmi si považuje, že dostal důvěru a mohl být přítomný jeho řeholních slibů, které skládal tajně za účasti kardinála Štěpána Trochty. „Žil jsem takovej schizofrenní život. Život školní, kolejní, a potom v té farnosti. Dneska se říká zlatá šedesátá, ale ony ty roky tak zlatý nebyly,“ říká pamětník.

Společenství

Pro další životní cesty Václava Dvořáka byl stěžejní vstup do společenství kolem Mons. Václava Dvořáka, zvaného skautskou přezdívkou Tinťa (titul Mons. mu byl udělen po sametové revoluci, ale zde je uváděn z důvodu rozlišení osob – jmenovců). Do společenství byli uváděni zejména absolventi vysokých škol, kteří se zajímali o teologii a duchovní život, nebo ti, kdo toužili po kněžství, ale na teologickou fakultu ovládanou režimem se nedostali. Tvořili ho převážně tajně vysvěcení kněží či muži připravující se na svěcení, kteří se rozhodli žít své kněžství skrytě mezi lidmi, „sdílet s nimi jejich naděje i obavy“ – a tak pracovat v ateistické a sekularizované společnosti. „Chodit v kolárku ani netoužili, protože to vnímali jako vzdálení se lidem,“ vysvětluje pamětník.

Duší a moderátorem společenství byl Mons. Dvořák, jenž byl také garantem „podzemního“ studia teologie a garantem kandidátů svěcení, které členové společenství přijímali buď od berlínského biskupa Joachyma Meisnera, nebo od tajného biskupa Felixe Davídka. Za dobu své existence bylo ve společenství vysvěceno asi dvacet mužů. Vedle pamětníka to byli například Petr Piťha, Tomáš Halík, Odilo I. Štampach, Václav Ventura, Jaroslav Karl, Jiří Florian, Jan Kofroň, Václav Koranda, Karel Chytil, Jiří Stejkoza a mnoho dalších.

Pravidla společenství byla sepsána v tzv. zásadách, které stanovovaly řád v čase, povinnost jednou týdně si udělat reflexi života, práce, modlitby, kontaktů, financí a všeho, co se týkalo života. Přesné znění zásad bylo interní věcí a toho se pamětník drží i dnes.

Obsahem setkávání byla mše sv., modlitba, společné jídlo, vzájemné sdílení a také odborné přednášky s následnou diskuzí. V létě členové podnikali výpravy do hor, kde byli často odkázáni jeden na druhého, hovořili o životě a společně prožívali exercicie. Později se společenství rozdělilo na menší skupinky a ke společným setkáním docházelo v předem určených termínech. Společenství bylo založeno na důvěře a přátelských vztazích. K rozepřím docházelo až po vysvěcení ženatých mužů tajným biskupem Davídkem.

Reakčním zaměstnancem

Po ukončení vysoké školy pamětník nastoupil místo referenta ekonomie práce na podnikovém ředitelství v čakovickém cukrovaru. Když vedení podniku prověřovalo vztah svých zaměstnanců k intervenci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, při pohovoru se pamětník vyjádřil, že „jestli se má režim bát nějakých pár špionů nebo diverzantů, tak nestojí za to ho budovat“. Prohlášení bylo zaneseno do posudku a zprávu o reakčním myšlení svého zaměstnance zaslalo aktivní vedení cukrovaru také na místní národní výbor v jeho domovském Vratišově. Po osmi letech v cukrovarech nastoupil na generální ředitelství podniku Oseva, v němž setrval dlouhých 34 let. S bydlením to také nebylo snadné. Dlouhé roky žil podnájmech, později získal byt IV. kategorie v Libni. V ošklivém bytě se záchodem na pavlači, v domě původně určeném k demolici, žil až do roku 1993.

Třetí cesta a kněžství

Po několika letech členství ve společenství začal od okolí pociťovat tlak, aby si vybral životní cestu: kněžství, nebo manželství. „Já jsem nechtěl jít ani jednou cestou, já jsem myslel, že půjdu tou třetí cestou, že budu žít sám.“ O té třetí cestě začal vážně uvažovat v roce 1967, na svých prvních exerciciích, které prožil pod vedením slovenského jezuity Jozefa Porubčana. „Bylo tam rozhodnutí, že i kvůli tomu špatnýmu zraku půjdu asi tím životem sám, ale že by to mělo jít ke kněžství, to tam nebylo,“ upřesňuje pamětník.

Zlomem a jistým osvobozením v jeho postoji ke kněžství byla slova papeže Pavla VI., který podstatu kněžství nespatřuje v apoštolských činnostech, ale ve spolunesení, spolužití a spoluobětování života s druhými lidmi. „Nakonec i ti, kdo mě provázeli, mi říkali, že tímto způsobem žiju. Takže to ve mně zbouralo překážku, kterou jsem měl v sobě, že na to nemám…,“ vysvětluje pamětník. V prosinci roku 1983 přijal Václav Dvořák v berlínské kapli od biskupa Meisnera svěcení jáhenské, to kněžské bylo plánováno na 4. květen následujícího roku. Vše však dopadlo zcela jinak.

Zadržení a vazba

V noci na 11. dubna 1985 vtrhla do bytu Státní bezpečnost a po mnohahodinové domovní prohlídce pamětníka odvezla do ruzyňské vazební věznice, odkud byl propuštěn po více než měsíci, 14. května. Zadržení souviselo s dlouho připravovanou akcí StB Saturn, během níž měla být rozložena síť katolických aktivistů, kteří tiskli a šířili „závadovou“ náboženskou literaturu, čímž se dopouštěli maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi.

Kromě pamětníka tvořili pomyslnou síť Vladimír Fučík, Květoslava Kuželová, Adolf Rázek, Michal Holeček a katolický kněz Radim Hložánka. Přestože se všichni nějak podíleli na životě církve, mnozí obvinění se ani neznali a konstrukt StB se pomalu hroutil.

„Výslechy trvaly tři neděle každej den, včetně sobot a nedělí, čtyři pět hodin, vždycky dopoledne dvě a půl hodiny nebo dvě, odpoledne dvě a půl nebo tři, nebo tak, přibližně čtyři nebo pět hodin denně to bylo, včetně sobot nedělí, v kuse.“ Přestože byly v bytě pamětníka nalezeny balíky nově vytištěných knih teologie, šíření a rozmnožování náboženské literatury mu StB neprokázala. „Já jsem řekl, že je ke mně přivezl člověk, ke kterému jsem pojal důvěru, s tím, že si je zase vyzvedne.“

Kněžské svěcení

Když se případ vlekl, Mons. Václav Dvořák chtěl, „abych, jestli půjdu do té basy, abych tam šel jako vysvěcenej. Takže to se sjednalo tak, že se hledaly cesty kde, ono jich moc nebylo“. Nakonec vše zajistil biskup Meisner, jenž do Prahy poslal svého světícího biskupa Wolfganga Weidera. „Tak ten přijel s nějakým knězem, trabantem přijel do Prahy, a já jsem byl svěcenej v bytě Františka Picha v neděli večer, pozdě po půl desáté, protože on měl dopoledne biřmování v Berlíně a pak přijel sem.“

Nakonec byli z celé skupiny podmínečně odsouzeni jen Vladimír Fučík, Květoslava Kuželová a Adolf Rázek. Kněz Radim Hložánka byl souzen ve zvláštním procesu. Pamětník byl pro nedostatek důkazů obžaloby zproštěn.

Hrdost i zklamání

Za zkušenost vazby je pamětník vděčný, dosud pociťuje oprávněnou hrdost, že po dlouhých výsleších nebyl pozván k výslechu nikdo ze společenství. Věrnost osvědčil také ve chvíli, kdy se rozhodovalo o vazbě a kdy žádal o propuštění z důvodu nemoci očí. Tenkrát se mu dostalo od kapitána Sejkory odpovědi: „‚Pane inženýr, když budete spolupracovat, jste za deset minut venku.‘ Takhle to řekl. A já se nedivím některým lidem, že chtěli být venku…“

K osobě pamětníka se, v souvislosti s jeho zadržením a vazbou, vyslovuje Mons. Václav Dvořák v knize rozhovorů „Čím to, že jste tak klidný“ těmito pochvalnými slovy: „On to ale dobře ustál. Je statečnej a hrozně hodnej kluk a poctivej kněz.“

Nemilé překvapení čekalo pamětníka po návratu do zaměstnání. Na svém stole, u něhož seděl s dvěma kolegyněmi, našel velkou hromadu nevyřízených papírů. „Tak to mě docela mrzelo, protože jsem si říkal, ty ženský mi mohly pomoct něco udělat. Ale neudělaly to. Tak jsem se tím potom prokousával.“ V očích mnohých spolupracovníků se stal černou ovcí a vyhýbali se mu. „Někteří mě chtěli zlikvidovat, někteří se chovali pokrytecky, usmívali se, a potom pomlouvali. Docela to bylo těžké období.“

Tajným knězem v Římě

V druhé polovině 80. let, kdy už společností hýbala perestrojka, se pamětník podepsal pod petici katolíků, sepsanou Augustinem Navrátilem, pod prohlášení Několik vět, také se účastnil několika demonstrací, kde okusil sílu policejních stříkaček. 

Listopad roku 1989 pro něj začal poutí na svatořečení Anežky České v Římě. Přestože se jí účastnil už jako vysvěcený kněz, před účastníky zájezdu to muselo zůstat utajeno, takže tajným knězem zůstával i v městě Římě. Dnes vzpomíná na dobrou atmosféru pouti, ale také na to, že v tu dobu nevěřil, že změny v naší společnosti jsou už tak blízko. S o to větší radostí přivítal listopadovou revoluci.

Život po sametu

Po sametové revoluci byl arcibiskupem Vlkem oficiálně začleněn do pražské arcidiecéze, ale nadále zůstával věrný myšlence života ve skrytosti, své kněžství spojoval s civilním životem. Když v roce 2012 odcházel z podniku Oseva do důchodu, většina jeho kolegů o jeho kněžství nevěděla.

Listopad 1989 měl silný dopad také na život společenství. Setkávání pokračovala, ale vstoupily do nich dohady kolem svěcení ženatých kněží, nezřídka docházelo ke kritice nového vedení církve. „Pánové, kdybyste byli vy na místě těch biskupů, tak byste byli ještě horší,“ říkával pamětník největším kritikům. Jak se biskupové postavili k některým ženatým kněžím a biskupům, se však nelíbilo ani jemu.

„Říkám, že se mi to nelíbilo, že takhle ti biskupové zpochybňovali Davídka, a říkal jsem jim: ‚Pánové, po Moravě běhá spousta kněží, které světil biskup Vrana, kterej byl alkoholik. A ti tam běhají a působí normálně a nikdo nezpochybňuje platnost těch svěcení. Nikdo to nezpochybňuje. A v každé linii apoštolské posloupnosti by se našla nějaká nemoc nebo nějaká nezpůsobilost toho biskupa. Ale to neznamená, že to není platný. A to by se našlo v každé linii.‘“

Ohlédnutí

Dnes pamětníka trápí především to, že mnozí křesťané žijí tak, jako bychom Pána Boha ani nepotřebovali. „Místo abychom naslouchali a poznávali, co je Boží vůle, tak přemlouváme Pána Boha, aby se stala naše.“

Za životní štěstí považuje, že se mu dostalo množství opravdových přátel. To pociťuje také dnes, kdy bojuje s vážnou nemocí (2023). „V životě mi pomáhalo to, že jsem se setkával samozřejmě s vrstevníky, ale také se staršími a mladšími lidmi. A mě to hrozně obohacovalo.“ Vděčný je týnské farnosti, společenství i biskupům, kteří mu umožnili působit „na volné noze“. „Jsem rád za všechno! Děkuji za lidi, děkuji za přátele a spolubratry!“ uzavírá Václav Dvořák své vyprávění.