Miloš Dvořák

„To bylo takový, jak si přived ty svoje mladý lidi – tohle je Vašek Beránek, ten přišel, kterej mu tam dělal dramaturga, tak měl představu, protože věděl o situaci, která tam za toho Pecháčka (umělecký šéf v ČS 1986-87 - pozn.ed.) byla, že jo. A uvědomil si asi i po – já nevim, tak to asi lehce poznal, že jo, s lidma se stýkal, mluvil – tak všichni jako byli rádi, že tam je, takže měl představu, že to prostě musí změnit všechno, včetně teda toho provozu a nastolit tam se svojí mladou partou něco úplně novýho. Ale to si myslim, že bylo úplně krátce a že, já nevim, během čtrnácti dnů nebo měsíce vlastně to, co třeba s tou mojí výpovědí to vzal zpátky, dal mi jí jenom ústně a já už nevim, já jsem byl dost překvapenej a asi jsem se nějak nedoprošoval, řikal jsem: ‚Jak myslíš, no.‘ Ale možná, že i on po dohodě, možná, že mluvil s nějakejma lidma, že jo, nebo mu to možná došlo. Takže jsme pak spolu vycházeli, myslim, velmi dobře.“

„Byli jsme i tady (v Praze - pozn.ed.) s tim Snítilem (ředitel Státního divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem - pozn. ed.) a s tim Chundelou (umělecký šéf Činoherního studia - pozn. ed.) se podívat na poslední ročník DAMU, kterej tenkrát končil. To byl právě ročník, kde byl Tomáš Töpfer, Lábus, ten Petr Vaněk, takže když jsme tam s nima mluvili po nějakym absolventským představení v Disku, tak vim, že na nás nepůsobili moc sympaticky, poněvadž jim někdo slíbil, že jako celej ročník půjdou do Jablonce. A my jsme se ptali: ‚Kdo vám to moh slíbit?‘ Protože my jsme byli stejnej kraj a víme, jak to s těma penězma bylo, že jo. Někdo jim to slíbil a my: ‚Kolik na vás maj peněz?‘ A někdo, já nevim, jestli to byl Töpfer, nebo někdo, řikal: ‚No, maj teď ze začátku asi dvacet nebo čtyřicet tisíc a něco musíme vydělat.‘ Takový prostě naivní představy. Samozřejmě, že to byl nesmysl a taky to nedopadlo. No a jedinej výsledek byl, že k nám šel ten Petr Vaněk, z toho ročníku.“

„To byla osobnost velmi výjimečná, to zase byla výhoda toho Ústí, že když tam ten Evald přijel, tak tam samozřejmě byl a trávil s náma i tu dobu mimo zkoušek, že jo, takže to je takový, že chvíli máte vedle sebe člověka, kterej – no, kterej je vzácnej, ale o tom se moc nedá povídat, to byste ho musel znát. On byl takovej – ono to moc nevypadalo, jako že on režíruje, on vždycky přišel -, ale to o tom tak mluvěj všichni, že jo, kdo s nim dělal, to potom i Na zábradlí: ‚Tak co s tim, děti, budem dělat, no?‘ Jednou jsem ho viděl, že se tak jako trošku rozčílil, zvýšil hlas – a to když byla taková jakoby – říká se tomu technická zkouška, že jo, to je, když se tam přinese výprava - jako ta, která už na tom divadle má pak bejt. A tam toho bylo velmi málo, to bylo v souvislosti s Diogenem (inscenace Diogenes cynik), nějaký plůtky takový, který tam pak byly trošku jiný, než jak je tam přinesli. To se tak jako rozlítil a začal po tom šlapat, že takhle teda ne, že takhle si to teda nepředstavoval. Ale to byla možná jedna taková výjimka, kdy jsem ho viděl rozčílenýho. Něco na způsob Krejčíka (režisér Jiří Krejčík - pozn.ed.), no.“

„Já jsem měl takovou představu, nebo jsme o tom kolikrát mluvili i s Marií (manželka, herečka ČS - pozn. ed.) potom, že jsme vlastně do toho divadla přišli, jak do tý Kadaně, tak i do toho Ústí, do toho hroznýho města, to bylo daleko horší město, než je teďka, jako na chvíli, že to není konečná, ale to myslím, že chápal každej, kdo tam přišel. Ale já jsem tam pak najednou zkejsnul a byl jsem tam pětadvacet let a to už je vlastně skoro celej život. Ale když to člověk zpětně tak hodnotí, tak si myslim prostě, že to stálo za to. Já jsem rád, že jsem u toho byl, že jsem měl příležitost, potom jak jsem o tom mluvil ze začátku, jaký jsem měl představy, že jsem chtěl bejt u divadla a tak, takže vlastně se mi to naplnilo, že jsem vlastně zvlášť potom s Činoherním studiem bych řek, že jo, že opravdu jsem rád, že jsem u toho byl, byť to teda bylo v tom Ústí, že jo.“

„Seděl jsem na chodníku před barákem a najednou naproti – tam bydlela nějaká pani, Nepokojová se jmenovala - vyklonila se z toho okna, tak jako na lidi, a začla křičet: ‚Je mír!‘ – Já jsem nevěděl, co to je, tak jsem utíkal domů se zeptat, a proto to mam tak jako zadřený, že jsem se ptal mámy, která byla doma, táta byl asi v práci: ‚Co to je mír?‘ Takovej jako, já nevim, jestli se to za války nesmělo řikat, nebo prostě jsem to slovo neslyšel do tý doby, jo.“