Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Dvořák (* 1950)

• narozen 9. února 1950 v Praze

• otec důstojníkem Československé lidové armády

• během protestů v srpnu 1969 zadržen a dva týdny vězněn na Pankráci

• vystudoval gymnázium a střední výtvarnou školu

• pracoval jako reprodukční grafik v tiskárně ČTK Repro a technický redaktor v nakladatelství Naše vojsko

• po roce 1989 působil v nakladatelství Gemma 89

Michal Dvořák se narodil 9. února 1950 v Praze, spolu s o rok starším bratrem pak prožil dětství na Vinohradech v rodině „přesvědčených komunistů“. Jeho matka Běla, rozená Hankeová, vystudovala zdravotnickou školu, pracovala jako sestra a ošetřovala i raněné bojovníky během Pražského povstání. Po narození synů byla nějaký čas v domácnosti, ke své profesi se ale vrátila a později působila i jako hlavní hygienická sestra ve Vinohradské nemocnici. Otec Václav Dvořák se narodil a vyrůstal ve Varšavě, kde Michalův děd, který se z tkalce vypracoval do vedení textilní továrny v Hlinsku, založil a poté i vedl jednu z poboček mateřského závodu. Byl vojákem z povolání, který se „do armády dostal s velkou čistkou po únoru 1948“, kdy „bylo třeba nahradit 13 tisíc politicky nespolehlivých důstojníků“. Po absolvování důstojnického kurzu tak jakožto prověřený člen komunistické strany započal svou kariéru v hodnosti majora. Působil ve státní plánovací komisi, kde se prý zabýval především vyzbrojováním armády, o své práci však doma příliš nemluvil.

 

Když má člověk komunismus doma od dětství

Otec se z kariérních důvodů rozešel s veškerým nekomunistickým příbuzenstvem a „mamince naordinoval to samé“. A protože rodinné prostředí bylo pro Michalův myšlenkový obzor určující, „považoval režim za správný a spravedlivý“. Během výletu do Moskvy v roce 1960 ho tak prý sice zaskočili „opilí lidé na chodníku za bílého dne“, jimž nikdo nevěnoval pozornost, nijak to ale nenarušilo „posvátnou chvíli“, kdy s rodiči stanul v bázni před mumií Lenina. I ve škole prý jako „přesvědčené komunistické dítě“ ze strany některých spolužáků občas zachytil náznak jisté odtažitosti, takže „cítil, že něco není v pořádku“, avšak jen neartikulovaně.

 

Duch doby byl „tvůrčí“

„Nové obzory“ se Michalovi začaly otevírat poté, co v roce 1965 nastoupil na gymnázium Na Pražačce, kde občas „dobří učitelé šli na hranu těch oficiálních výkladů“, případně žákům „občas řekli něco mimo“. Ve druhé polovině šedesátých letech pak už prý „bylo cítit uvolnění“ a pro Michala a jeho vrstevníky byly prý podstatné především nerežimní aktivity v kultuře, díky nimž „člověk vnímal, že už je to něco jiného než rigorózní vojenský komunismus“. Michal v té době chodil se spolužáky do Semaforu a dalších malých divadel, sledoval filmy československé nové vlny, případně poslouchal Beatles, Rolling Stones a další rockové kapely, z jejichž produkce „byla cítit svobodomyslnost a naděje“. V létě 1967 pak Michal, jeho bratr a matka strávili dovolenou v Jugoslávii s otcem, který se jim však prý stále více odcizoval, a také s rodinami reformních komunistů Šika a Černíka, s nimiž prý Dvořák starší jakožto schopný oportunista včas navázal přátelské vztahy, a v roce 1966 mu tak byla udělena hodnost generálporučíka. V roce 1968 se pak stal státním tajemníkem pro obranu, tedy druhým mužem v armádě hned po ministru obrany Martinu Dzúrovi. Po maturitě na jaře 1968 byl Michal přijat na ČVUT, kde se chtěl věnovat architektuře, o jejímž studiu prý snil už od svých 14 let. Sledoval politický vývoj a s radostí tak například přivítal, jak Smrkovský ve Slovanském domě „vyhlásil, že cenzura padla“. Jakožto mladý člověk věřil v „demokratický socialismus, socialismus s lidskou tváří“ a stejně jako řada lidí v jeho okolí s „obrodným procesem spojoval hodně nadějí“. Jediným skeptickým hlasem v okolí byl tak prý jeho děd, s nímž navzdory rozepřím rodina nikdy zcela nepřerušila styky. Ten na základě své zkušenosti s ruským imperialismem během pobytu ve Varšavě prohlašoval, že vojenská intervence je jen otázkou času.

 

Všechno se brzy urovná

21. srpen 1968 tak údajně „většinu lidí šokoval“. Michal vzpomíná na „obrovské nákladní Antonovy“, které cestou na letiště v Kbelích jeden za druhým s řevem přelétaly nad domem, na otce, který si ještě v noci oblékl uniformu a odjel na ministerstvo, na kolony tanků v ulicích Vinohrad a na zvuky výstřelů doléhající od budovy rozhlasu. Sovětští vojáci byli prý „zmatení a nechápali situaci“ a někteří z těch, kteří navzdory rozkazům velitelů debatovali s lidmi, kteří je „v hroznech obklopovali“ a pokoušeli se je přesvědčit, že „tady není žádná kontrarevoluce“, se domnívali, že jsou v západním Německu, případně se pod tlakem rozhořčených civilistů nervově hroutili. Po třech dnech se pak vrátil otec, kterého i s kolegy Sověti zadrželi už 21. srpna. Dvořák starší prý okupaci schvaloval, prohlašoval, „že se všechno brzy urovná“ a dodával, že sám zvažoval, že by s požehnáním sovětského vedení, s nímž prý po celou dobu udržoval dobré vztahy, „obrodný proces“ potlačil s pomocí československé armády. Protože „komunistický režim to utahoval velice pomalu a opatrně“, Michal zahájil své studium na vysoké škole stávkou proti okupaci. Studenty, kteří ve škole i přespávali, prý tehdy zatím „nikdo nevyháněl, nikdo nic nedělal“. Ještě po sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969 a nástupu garnitury Gustáva Husáka v dubnu téhož roku prý řada lidí věřila, „že vojska jsou tu dočasně a všechno se urovná“. Zároveň se však, jak Michal vzpomíná, „v médiích začalo říkat něco úplně jiného, než co jsme prožili“, a „lež se stávala oficiální doktrínou“. Michal také na jaře roku 1969 opět zamířil do Sovětského svazu. Jeho otec totiž zřejmě potřeboval „ukázat, že rodina je loajální“, a své syny a manželku tak jakožto „družební dekoraci“ připojil k vojenské delegaci, v jejímž čele pak odletěl do Kyjeva. Během prohlídek pamětihodností se tak Michal s bratrem a matkou svým průvodcům pokoušeli „vysvětlovat, že zásah byl zbytečný“, a snad prý i naivně doufali, že otec tam „jede dojednávat odchod vojsk“. Ten však už zřejmě věděl, „který vítr bude ten hlavní“, a snažil se především zachránit svou kariéru.

 

Policajti se asi báli jít k barikádám, tak sbírali lidi kolem

Před prvním výročím okupace se pak po Praze začaly šířit letáky vyzývající obyvatelstvo k bojkotu veřejné dopravy a ohlašující demonstraci na Václavském náměstí. Michal a jeho kamarád z gymnázia Miloš Myslín se tak v poledne ocitli u sochy sv. Václava v čele více než stotisícové demonstrace. Když pak dav začal skandovat „Rusové domů!“, bylo to „po roce přiškrcování, propagandy a utužování režimu úlevné a osvěžující“. V tu chvíli ale od muzea a z postranních ulic vyrazila policie a „hned to začali mlátit pendreky“. Michal tak poprvé v životě viděl nejen vodní děla, ale i policisty vybavené vojenskou technikou, například přilbami a obrněnými transportéry s kulomety. A protože Michal s Milošem „neměli povahu na střety“, nepostavili se policistům a milicionářům, které „za ten rok museli pro tyhle případy pěkně vyzbrojit a vycvičit“, a mezi dopadajícími kanystry se slzným plynem se spolu s mnoha dalšími pokusili uniknout postranními ulicemi. V okolí Tylova náměstí se pak prý lidé policistům postavili a Michal tak mohl vidět, jak ti odvážnější házejí dýmovnice zpátky směrem k policejním kordonům, případně je vhazují přímo do obrněných transportérů.

Zbytek dne pak Michal s Milošem strávili u kamaráda na Újezdě a večer se rozhodli vrátit pěšky domů na Vinohrady. Už v Ječné ulici prý mohli vidět demonstranty zápasící s policií a poblíž náměstí Míru i barikády z převrácených tramvají. Kolonám policejních vozů se oba mladí muži ještě dokázali vyhnout, v Korunní ulici je ale zastavila hlídka. Příslušníci Veřejné bezpečnosti jim prohlédli ruce a usoudili, že zcela jistě „házeli kamení“, načež je „hodili do vozu s korbou“, kde je pak ve tmě spolu s dalšími zadrženými „policajti řezali pendreky“. Asi po dvou hodinách je převezli na policejní stanici v Přemyslovské ulici, kde museli zadržení projít bicí uličkou, načež je policisté „postavili čelem ke zdi, kde museli stát celou noc“. Pokud se snad někdo pokoušel usnout, postavili ho doprostřed místnosti a „udržovali ho v bdělém stavu pendreky“, ponižování a urážky pak prý byly běžnou záležitostí. Když pak kolem půlnoci, kdy pořádkové síly ještě bojovaly s demonstranty, „přivezli další várku zadržených“, přiběhl do místnosti jakýsi policista, „v ruce držel pistoli a začal řvát, že je tam všechny postřílí, že mu kamaráda zranili kostkou“, jeho kolegům se ho ale nakonec podařilo zpacifikovat. I během orientačního výslechu na okrsku prý jakýsi rozpačitý policista, zřejmě „nakažený demokratizačním procesem roku 68“, jednal s Michalem slušně, většinou se prý ale pracovníci Veřejné bezpečnosti chovali „jak utržení ze řetězu“.

Po probdělé noci pak pro zadržené přijel „zelený khaki autobus“, v němž už seděli další lidé, mezi nimi i „holka s půlkou hlavy oholenou“. Všechny pak společně odvezli ke vratům pankrácké věznice, kde je sice „bachaři trošku popoháněli pendreky, ale už to bylo slušnější“. Michal se tak se svým kamarádem a osmi dalšími zadrženými ocitl v cele pro šest lidí. V jakési velké místnosti pak probíhala u stolů hromadná registrace, tedy i fotografování a snímání otisků. Michal se dostal k jakémusi mladému muži, který prý poněkud rozpačitě prohlásil, že působí u kriminální policie v Pardubicích, a stejně jako řada dalších přítomných byl povolán na výpomoc. Jako člověk „soudný nebo načichlý demokratizačním procesem“ pak Michala podaroval cigaretami a prohlásil, že jeho osud není nijak výjimečný, tedy že zatčeno bylo asi tři tisíce lidí, z nichž mnozí protestovali pokojně nebo se jen pohybovali v blízkosti uzavřených zón. Na cele číslo 336 se pak Michal dozvěděl i o zabitých demonstrantech a o „pendrekovém zákonu“, tedy o nařízení, které umožnilo zadržovat zatčené až tři týdny. Jakožto „protekční synek“ se ale na rozdíl od ostatních díky intervenci matky dostal ven už za dva týdny.

Otci prý Michalovo zatčení posloužilo jako záminka k definitivnímu rozchodu s matkou, proti níž se pak se svou novou ženou snažil poštvat i své syny. Dvořáková pak prý jakožto idealistka těžce nesla i vyloučení z komunistické strany, z postu hlavní hygienické sestry ale odejít nemusela, přestože se před srpnem 1968 „angažovala v demokratizačním procesu proti vedení Vinohradské nemocnice“ a odmítla podepsat „souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy“. Její zklamání ze světa i lidí prý ale přispělo k tomu, že ještě v první polovině sedmdesátých let podlehla komplikacím chronického onemocnění. Otec mezitím pokračoval v budování své kariéry, a přestože z armády nakonec odešel, vstoupil obratem do diplomatického sboru a působil mimo jiné jako obchodní atašé ve Varšavě.

 

Chtěl bych poděkovat lidem, kteří se za mě modlili, i když jsem věřící nebyl

Po rozvodu rodičů se Michalovi „převrátil hodnotový systém“ a vysokou školu opustil. Na počátku sedmdesátých let pak prý sledoval nástup „tuhé normalizace“, kdy režim demonstrace v srpnu 1969 použil jako důkaz toho, že v Československu skutečně probíhala „kontrarevoluce“. Vystudoval střední výtvarnou školu a řadu let pracoval jako reprodukční grafik v tiskárně ČTK Repro. V osmdesátých letech pak působil jako technický redaktor v nakladatelství Naše vojsko, které prý stejně jako předtím v letech šedesátých „bylo v čele vydávání odvážně nových knih“, například pamětí Dwighta Eisenhowera a Ludvíka Svobody. V průběhu sedmdesátých let se i díky své manželce, která byla praktikující katoličkou, „stal věřícím člověkem“ a v roce 1978 se dal pokřtít spolu se svým synem, což prý stále obnášelo jisté riziko, které však prý vědomě a s radostí přijal. Přestože opozičních aktivit se Michal neúčastnil, po celá sedmdesátá a osmdesátá léta prý „disentu fandil“, poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu a spolu s manželkou se přátelil s rodinou Kaplanových, v jejichž vile v Bubenči probíhaly neoficiální výstavy a přednášky, hovořili zde mimo jiné i Josef Zvěřina nebo Václav Havel. V devadesátých letech se pak pohyboval „v okruhu Transpersonální konference“1 a stýkal se mimo jiné s psychiatrem Stanislavem Grofem, malířem Zdeňkem Hajným nebo „českou mystičkou a prorokyní“ Boženou Cibulkovou. Spolu s Milanem Smržem a dalšími působil v nakladatelství Gemma až do jeho zániku, později se podílel také na činnosti nakladatelství Perla. Je otcem pěti dětí.

 

 

 

 

1 http://www.ctk2016.cz/konference-1992