Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Martin Dvořák (* 1956)

• narozen 11. listopadu 1956 v Praze

• vyrůstal v Pardubicích

• otec Vladimír Dvořák vstoupil za války do KSČ

• v roce 1968 se pamětník stal skautem

• starší bratr Bohdan v roce 1968 zakládal KAN v Pardubicích

• koncem 80. let se pamětník účastnil protirežimních demonstrací

• stal se zakládajícím členem Občanského fóra v Hradci Králové

• v roce 1990 se stal primátorem Hradce Králové

• na přelomu tisíciletí pobýval na misi v Kosovu a v Iráku

• pracoval jako obchodní rada na zastupitelství ve Washingtonu a generální konzul v New Yorku

• působil v diplomacii

Otec Vladimíra Dvořáka měl za sebou minulost protinacistického odbojáře a stal se komunistou z přesvědčení. Na počátku normalizace ho však z KSČ vyloučili, což ovlivnilo celou rodinu. Všichni měli potíže s nalezením práce i se studiem. Martin, který se narodil v roce 1956, vstoupil ve svých dvanácti letech do skautského oddílu a později odmítl vstup do komunistické strany i spolupráci se Státní bezpečností (StB).

Na konci osmdesátých let se i s manželkou účastnil protirežimních akcí a demonstrací spojených s brutálními policejními zásahy. „Běželi jsme uličkou z Václaváku a někdo vystrčil z okna magnetofon a pustil Modlitbu pro Martu. Utíkající dav se zastavil a poslouchal,“ vypravuje pamětník. Zapojil se do sametové revoluce a stal se jedním ze zakladatelů Občanského fóra (OF) v Hradci Králové. V roce 1990 ho první svobodné volby vynesly na post primátora. Jeho životním posláním se poté stala politika a diplomacie.

Běž, chlapče, běž

Martin Dvořák měl různorodé kořeny. Matčin otec Jan Miřacký v Praze založil obchod s perskými koberci. Nicméně po roce 1948 živnost ukončil a s manželkou Annou se posléze odstěhovali do Řečan nad Labem. Zde s nimi vnuk trávil každý rok celé prázdniny. „Děda mě naučil pečovat o koberce, poznávat je a milovat,“ říká pamětník.

Druhý dědeček Rudolf Dvořák byl původně rakouským a pak československým důstojníkem. Babička Alice, rozená Taussigová, pocházela z kosmopolitní a vzdělané rodiny. Dokázala hovořit osmi jazyky a Martin se konverzací s ní naučil naprosto přirozeně mluvit německy. Osudy rodiny za války ovlivnil její židovský původ. V souladu s tehdejšími nacistickými pravidly babičku chránil sňatek s „árijcem“ před deportací do koncentračního tábora, ovšem její manžel i syn Vladimír museli nastoupit do pracovního tábora u Benešova u Prahy.

Na samém konci války, 5. května, se v lágru rozšířila zvěst, že v Praze vypuklo povstání. „Otec se proto rozhodl utéct a děda mu řekl: ‚Běž, chlapče, běž, já jsem starý, vydržím, než nás osvobodí.‘ A tak otec utekl, uloupil německou motorku a jel do Prahy,“ vypráví pamětník. V hlavním městě se zapojil do povstání a bojoval na barikádách. Svoji úlohu spíše zlehčoval. Říkal třeba, že nedopatřením vlezl do nějaké úřadovny, vystrašení Němci se vzdali a dali mu klíče od muničního skladu. „Táta pak volal z okna na lidi, že jsou tam zbraně, ať si je přijdou rozebrat,“ doplňuje pamětník. Dostal po válce medaili Za chrabrost a status účastníka protifašistického odboje. Ale nechtěl, aby se o něm mluvilo jako o hrdinovi.

Pamětníkovi rodiče Vladimír Dvořák a Ileana Miřacká se poznali v Praze. Po sňatku se jim v letech 1949 a 1956 narodili dva synové, Bohdan a Martin. S tehdy půlročním Martinem se odstěhovali do Pardubic, kde otec získal práci při výstavbě letiště. Později přešel do chemičky v Semtíně.

Táta vstoupil do komunistické strany už v lágru

„Táta říkal, že v lágru byli jediní stateční chlapi komunisti. Obdivoval je, protože pořád chystali nějaký odboj, stále něco sabotovali, a proto už v lágru vstoupil do strany,“ vysvětluje pamětník. Ale již v roce 1948 dostal stranickou důtku, prý za rezervovaný postoj ke způsobu, jakým tehdy komunisté převzali moc.

V roce 1970 v rámci normalizačních prověrek ztratil zaměstnání, jeho dálkové studium práv skončilo a vyloučili ho z KSČ coby nositele oportunistických myšlenek v roce 1968 – tedy během Pražského jara, kdy se svobodomyslní představitelé KSČ pokusili o obrodu zkostnatělé strany a o demokratizaci společnosti.

Následně podal Vladimír Dvořák téměř čtyřicet neúspěšných žádostí o místo, než se konečně uchytil jako kulisák pardubického divadla. Nebyl zarytý bolševik, nicméně i po svém vyloučení stále věřil, že komunistická idea je cestou k něčemu lepšímu, jenom se provádí špatným způsobem. „Až v době před Chartou 77 přišel jednou z práce opilý a řekl mi: ‚Já jsem to teprve teď pochopil – sloužil jsem zlu.‘ A to byl pro mě silný moment mého vztahu k tátovi, protože myslím, že pro dospělého chlapa je strašně těžké přiznat sám sobě, že se mýlil,“ vysvětluje pamětník.

Maminka vstoupila do komunistické strany v roce 1968 pod vlivem osobnosti Alexandra Dubčeka. Pracovala tehdy jako sekretářka v Semtíně. Stejně jako jejího manžela ji vyloučili a ztratila zaměstnání. Vzal si ji k sobě jako sekretářku rodinný přítel Jan Šebesta, ředitel Domu techniky v Pardubicích. Až po revoluci se prý ukázalo, že se stal agentem StB a celou dobu na rodinu Dvořákových donášel.

Bratr Bohdan byl pro mě morální autoritou

Martinův starší bratr Bohdan se v roce 1968 stal jedním ze zakládajících členů Klubu angažovaných nestraníků (KAN) v Pardubicích. S otcem se společně přihlásili ke studiu práv na Univerzitě Karlově, nicméně ani jeden je kvůli zásahu politické moci nedokončil. Po srpnové okupaci zahájil Bohdan protestní hladovku, kterou trávil na fakultě. Žádal zrušení cenzury či odchod vojsk Varšavské smlouvy. Hladověl dlouho a nakonec se ocitl v kritickém stavu. Zasedl stávkový výbor a studenti se radili, co s ním.

„Otec tam pronesl, že mladí revolucionáři by ho nechali zemřít, ale on bude mít doma raději živého blázna než mrtvého hrdinu a nechá ho prohlásit nesvéprávným, pokud tu hladovku neukončí,“ popisuje pamětník. Na začátku normalizace pro Bohdana studium skončilo, školu mohl dokončit až v devadesátých letech.

Sněhové koule na sochu sovětského vojáka

V roce 1968 se Martin stal členem, konkrétně vlčetem, 2. skautského oddílu v Pardubicích. U táborového ohně skládal za celý oddíl skautský slib, což mělo na malého chlapce silný vliv. Ale i na něj dopadla všemocná ruka zákona. Otci přišel domů dopis z Veřejné bezpečnosti (VB) přikazující mu podat na nejbližší služebně vysvětlení k chování svého syna. Ukázalo se, že pamětník s kamarády skauty házeli sněhové koule na sochu sovětského vojáka a přistihl je u toho policista. „Nešlo o ideologii, ani jsme nevěděli, co tam stojí za panáka, prostě jsme ho trefovali do nosu. Jenže tam stál esenbák a zapsal si naše jména, která jsme mu poctivě udali,“ podotýká Martin. Skautský oddíl skončil naráz jednoho dne, když přišli ke klubovně a ta byla zbořená.

Aby se dostal na střední školu, musel Martin v deváté třídě vstoupit do Pionýra a později do Socialistického svazu mládeže (SSM). Ačkoli Dvořák starší již patřil mezi lidi vyhozené z KSČ, soudruzi jeho synovi povolili studium na gymnáziu. „Na gymnáziu byla většina lidí apatická, nevěřili ve správnost socialismu, ale chtěli dostudovat,“ přemítá pamětník. Chodil do vyhlášené hospody U Čápa, kde se scházeli disidenti. Zúčastnil se několika bytových koncertů. Nicméně pro něj v té době bylo nejdůležitější divadlo.

Optimalizovaný plán výroby špekáčků

Dvořák starší založil v Semtíně amatérské divadlo, kde inscenovali například i Havlovu Zahradní slavnost. Martin zde fungoval jako technik a kulisák. Navštěvoval Lidovou školu umění a po maturitě na gymnáziu se pokusil dostat na dramaturgii. Jak se dalo čekat, na Divadelní akademii umění (DAMU) ho nevzali.

Jenže v tu chvíli vyvstal problém základní vojenské služby. Nakonec našel řešení v podobě Střední dvouleté školy společného stravování, kde v roce 1978 získal druhé maturitní vysvědčení v oboru kuchař a číšník. Ředitel zdejší školy Josef Valečka mu pomohl s přijetím na vysokou školu ekonomickou, vzali ho na obor finance. Studium ukončil v roce 1982 s červeným diplomem.

Na vysoké škole se seznámil se svou budoucí ženou Jarmilou, rozenou Dubnovou. Po absolutoriu oba získali místo v březhradském masokombinátu (VČPM, Východočeský masný průmysl) v ekonomickém úseku. Manželka zanedlouho nastoupila na mateřskou. Narodily se jim dvě dcery, Dora a Alžběta. Pamětník nakonec musel na vojnu, ale ze zdravotních důvodů ho brzy propustili.

Vrátil se na podnikové ředitelství jako ekonom a jeho kariéra se slibně rozvíjela. Nicméně už na počátku si vybudoval renomé určitého typu. Ředitel Václav Kocián mu předložil přihlášku do Svazu československo-sovětského přátelství, kterou Martin rázně odmítl. „Řekl jsem, že se nepaktuji s okupanty a všichni členové SČSP budou jednou souzeni. Jemu poklesla brada a povídal, že mají stoprocentní organizovanost. Tak jsem odpověděl, že ji budou mít jen devadesát devět procent,“ vypráví pamětník.

Plánované hospodářství v masokombinátu spočívalo v tom, že komunistická strana rozhodla, co budou lidé jíst v průběhu pěti let. Pokud na něco zapomněla, prostě to nebylo. Vždy na začátku roku se vydal předpis, kolik se vyrobí masa a masných výrobků. Vůbec to nekorespondovalo s realitou, jenže podle toho, jestli se to splnilo, se vyplácely prémie. A jedním ze zásadních pamětníkových úkolů byla takzvaná optimalizace plánu, která se vytvářela každého čtvrt roku. „Plán se skoro nikdy nesplnil, ale tabulkově se to vždycky nějak udělalo,“ vysvětluje Martin.

Žena byla statečnější

Postupem doby se pamětník stal uchazečem o místo vedoucího plánovacího oddělení. Jenže by musel vstoupit do komunistické strany, což stále odmítal. „Cítil jsem tlak na to, abych vstoupil, jenže pro mě to byl zásadní morální problém. Ale ďáblova nabídka byla stále lákavější,“ popisuje Martin. Aby prý nepodlehl pokušení, začal se více angažovat a jezdil do Prahy na demonstrace. Nechyběl ani na takzvaném Palachově týdnu, při němž si lidé od neděle 15. ledna do pátku 20. ledna připomínali dvacáté výročí sebeupálení studenta Jana Palacha. „Na palachiádě se stalo, že jsme přišli k hloučku, kde pupkatý milicionář říkal, že Palach byl mladej a blbej. A já jsem mu řekl, že je starej a chytrej. A už mě vedli policajti a vystrkali mě ke Smečkám,“ říká pamětník.

Martin Dvořák si z demonstrací vybavuje vzpomínku na příjezd nechvalně známého soudruha Aloise Indry, jednoho z konstruktérů normalizace po roce 1968. Jeho řidič s Tatrou 613 nejprve před davem zastavil. „Viděl jsem Indrovi na obličeji, že se strašně bojí. Pak se šofér rozhodl, že projede lidmi, děj se, co děj, a Indrova mimika se najednou změnila, z vystrašeného králíka se zase stal nafoukaný, arogantní soudruh,“ popisuje pamětník.

Na demonstrace Martina doprovázela i jeho manželka. „Já jsem se nebál, dělal jsem prostě to, co jsem považoval za správné. Ale moje žena byla statečnější než já, protože se bála, a přesto jezdila demonstrovat,“ vysvětluje pamětník.

Na těchto akcích se lidé chovali nenásilně, nechtěli, aby z nich režim udělal chuligány a tím ospravedlnil represivní opatření. Utíkali třeba před příslušníky s obušky a povalili popelnici, ale hned někdo přiskočil, popelnici narovnal a nacpal odpadky nazpátek. Jindy se uprostřed davu ocitl estébák v civilu. Dav ho obklopil a on se evidentně začal hrozně bát výprasku. „Jenže vystoupil nějaký člověk a řekl, že jsme slušní lidé a bít ho nebudeme. Otevřela se ulička a on se vydal ke svým. Na rozloučenou dostal jen pěkný kopanec do zadku,“ popisuje pamětník.

Urážka našich soudružek

Odveta režimu na sebe nenechala dlouho čekat. Vyvíjeli na pamětníka nátlak, aby podepsal výpověď dohodou, ale ten nesvolil, poučen příkladem svého otce. Tak ho tedy přeřadili na technický úsek, kde se zabýval zlepšovacími návrhy. Zde pracoval sice zdánlivě v klidu, ale s mnohem menším platem. Aby uživil rodinu, chodil pracovat do provozu.

Martin také založil divadelní soubor, jmenoval se Hadras, později Maprdi. Podepsal petici za propuštění Václava Havla i Několik vět, a nejen to. Když se v Rudém právu objevil článek vycházející z Okresního Svazu žen v Chrudimi a odsuzující Několik vět, pamětník se rozhodl reagovat. Chrudimskému Svazu žen napsal dopis. „Vysvětlil jsem jim, že Několik vět asi nečetly, protože by pak něco takového nemohly napsat. Pro pořádek jsem jim poslal plný text a několik podpisových archů, kdyby seznaly, že jsou tam věci, které by mohly podpořit,“ s úsměvem vysvětluje Martin. Jako odpověď vyšel v krajském deníku Pochodeň článek hovořící o urážce našich soudružek. Pamětník po nátlaku ředitele Kulturního domu Střelnice, kde soubor působil, předal alespoň naoko vedení divadelního souboru jedné z členek.

Jenže poté přišel první výslech s StB. Proběhl přímo na pracovišti. Příslušníci přijeli, vyžádali si kancelář a Martina Dvořáka. „Hráli obvyklou hru na zlého a hodného poldu, ale nebylo to žádné drama, nebili mě ani mi nesvítili do očí,“ říká pamětník. Použili na něj to, co jednou na jakési schůzi povídal, totiž když je ta perestrojka, tak je potřeba si říct pravdu o zlodějnách v podniku. A že všichni dobře vědí, že každý den zmizí dva čuníci. Příslušníci se ho na tomto základě pokusili přesvědčit ke spolupráci, poněvadž takové spravedlivé lidi režim potřebuje. Ale pamětník kategoricky odmítl.

Kádrovák soud prohrál a musel se omluvit

Před 21. srpnem 1989 Rádio Svobodná Evropa varovalo, že StB bude zatýkat a vyslýchat problémové lidi, aby oslabila sílu demonstrací. Proto pamětník odjel k přátelům na chalupu. Jenže majiteli chalupy Oldřichu Vlasákovi se prý nelíbily samizdaty, které s sebou přivezl. Tak se Martin sbalil a jel domů. Na výročí okupace ho skutečně odvezli na další, pětihodinový výslech. „Řekli mi otevřeně, že mě chtěli pohlídat, abych se nemohl účastnit nějakých protispolečenských akcí. Z výslechu jsem vyrozuměl dvě odlišná sdělení. Zaprvé, že si mám dát pozor, jinak mě rozmáznou jako štěnici. A zadruhé, že můžu spolupracovat a budu se mít děsně dobře,“ říká pamětník.

Také kádrové oddělení přišlo se svou troškou do mlýna. Soudruh Pavlíček obvinil Martina Dvořáka z přípravy protisocialistického vystoupení ve spolčení s Václavem Havlem a měl za to, že je namístě trest. „Já jsem ho zažaloval, že pronesl nepravdivý výrok, který mě může občansky poškodit. Soud proběhl těsně před sametovou revolucí, ale pár dní předtím se u mě objevili lidi z Charty 77 a nabídli mi pomoc. Kádrovák soud prohrál a musel se omluvit,“ líčí pamětník. 

Na Martina Dvořáka si od 3. srpna 1989 Krajská správa Sboru národní bezpečnosti v Hradci Králové vedla svazek s krycím názvem Viktor se statusem PO, tedy prověřovaná osoba. Svazek byl zřejmě nedlouho poté zničen a zůstal jen záznam v registračním protokolu. Označení PO získával člověk, o něhož se StB nějakým způsobem zajímala. Mohlo to být z důvodu jednání proti režimu nebo si ho vytipovala k tajné spolupráci.

Režim se rozpadl během několika týdnů

V pátek 17. listopadu pracoval Martin Dvořák na odpolední brigádě ve stáčírně sádla. O událostech na Národní třídě se dozvěděl hned druhý den z Rádia Svobodná Evropa. V neděli šel na divadelní zkoušku, kam přinesl nahrávku z rádia. Po vzoru pražských divadel navrhl stávku, která se nakonec stala labutí písní celého souboru.

V průběhu sametové revoluce se stal jedním z lídrů Občanského fóra (OF) v Hradci Králové. Velmi brzy vznikl stávkový výbor a připravoval generální stávku. „Šli jsme vyjednávat za ředitelem Kazdou. Mysleli jsme, že stávka bude jen na hodinu, aby se nenarušil provoz. Čekali jsme zarputilý odpor, jenže on nám říkal: ‚Jasně, kluci, jdu do toho s vámi, budeme houkat na sirény.‘ Všechno to šlo rychle,“ vzpomíná Martin Dvořák. V Praze viděl na Václavském náměstí Alexandra Dubčeka, který z balkonu vykládal o novém budování socialismu s lidskou tváří, a přímo fyzicky cítil, jak dav strnul odporem. Když se vrátil do Hradce Králové, pochopil, že je potřeba rozhýbat to v regionech, a pustil se do práce.

Na přímém organizování demonstrací se sice nepodílel, ale účastnil se všech možných akcí a setkání. „Pamatuji si jeden z večerních mítinků v divadle, když přišla zpráva, že parlament zrušil článek o vedoucí úloze KSČ. Dělník Vašek Pluhař, takový velký chlap, se zvednul a dojatě řekl, že to je vítězství. Tekly mu slzy,“ říká pamětník.

Martin Dvořák se poté stal předsedou ekonomické sekce OF a později místopředsedou okresního národního výboru (ONV) pro obchod a služby. Měl tehdy v gesci malou privatizaci, šlo o dražbu malých provozoven obchodů a služeb. Kromě toho musel přebírat majetek od komunistů. Jednou z položek se stal i takzvaný Kreml, tedy budova krajského národního výboru (KNV). „Na schůzi byli všichni připraveni nám ten barák předat, jenže na chodbě zatím probíhala stranická schůze skalních přívrženců komunistického režimu. Když jsme vyšli ven, tak nás dav babiček a dědečků div neutloukl berlemi. Křičeli, že nás stejně všechny pověsí,“ kroutí hlavou pamětník.

Vyčistit královéhradecké Augiášovy chlévy

Na sklonku roku 1990 se Martin Dvořák stal prvním demokraticky zvoleným královéhradeckým primátorem. Ačkoli nebyl hlavní volbou OF, oba původní kandidáti své angažmá vzdali, přesto drtivě zvítězil nad prvním porevolučním předsedou krajského národního výboru Josefem Potočkem.

Agenda primátora v té době sestávala z různorodých úkolů. Jednou z nepříjemných věcí se staly „čistky“, tedy výměna personálu na úřadě. „Byl jsem bijec a plnil jsem svůj úkol nadšeně. Nicméně jsem se naučil, že nic není černobílé. Například vedoucí odboru dopravy Maňaska byl komunista, ale zároveň vynikající odborník a dokonale znal celý Hradec. Sloužil se mnou celých osm let,“ říká pamětník.

Když se Občanské fórum rozštěpilo, stal se členem Občanské demokratické aliance (ODA). Vzpomíná na konec ODA po politických otřesech v roce 1997. Tehdy se stal předsedou Michael Žantovský a nabídl mu místo místopředsedy ústředního sněmu, tedy vysokou politickou funkci. „Ale dlouho to nevydrželo, protože zaprvé jsem nedržel ústa o tom, co se v ODA děje, a zadruhé Žantovský nedodržel dohodu, kterou slíbil. A tak jsem řekl, že u tohohle nebudu, a moje kariéra v této straně skončila,“ vysvětluje pamětník.

Po osmi letech perné práce ho z funkce primátora odvolali. Záminkou se stala nicotná kauza týkající se zástavy nemovitosti stojící částečně na pozemku města. Martin Dvořák údajně neměl sám rozhodnout o povolení, ale měl to předložit zastupitelstvu. „Vůbec nešlo o podstatu toho sporu, ale na základě této obžaloby padl návrh na moje odvolání. Z hodiny na hodinu jsem bez odstupného přišel o místo. Náměstek Zbudil, který za tím vším stál, přišel hned druhý den do práce s tím, že přebírá úřad. Nakonec jsem mu ještě deset dní takzvaně předával svou funkci,“ vypráví trpce pamětník.

Jenže každý konec v sobě skrývá i nový začátek a pro Martina Dvořáka právě začala nová éra. Založil novou a dodnes existující stranu Volba pro město (VPM). Kandidoval v jejích barvách do třetího volebního období. VPM získala téměř dvaadvacet procent, ale vítězná ODS spolupráci odmítla, a pamětník tak skončil v opozici. Nová zaměstnání ho nenaplňovala, ale pak přišla nabídka od Evropské komise.

Na misích v Kosovu a Iráku

Válka v bývalé Jugoslávii odehrávající se v devadesátých letech přinesla rozvrat a zkázu. Po jejím ukončení region potřeboval pomoc ve všech oblastech. Evropská komise tehdy kromě jiného sháněla lidi, kteří měli zkušenosti s komunální politikou a s přechodem od komunismu k demokracii. Martina Dvořáka nominovala na misi do Kosova. Stal se administrátorem obce Istog/Istok. Srbové odtud utekli a Albánci měli sice sílu zajišťovat chod země, ale neměli legitimitu. Tu jim právě měli zajistit dosazení administrátoři. „Měl jsem štěstí, protože zdejší starosta Janus Januzaj pobýval dlouhá léta v srbském vězení, kde objevil Václava Havla. Jeho myšlenky na něj silně zapůsobily a stal se politikem havlovského střihu,“ vypráví pamětník. Průběh celé mise Martin Dvořák sepsal v knize, kterou v roce 2001 prezentoval Václavu Havlovi na Pražském hradě. V roce 2002 v Kosovu skončil a pokusil se o nový vstup do politiky při senátních a komunálních volbách. Senátní volby skončily nezdarem, ale v těch komunálních hladce zvítězil a stal se zastupitelem města Hradec Králové.

Mezitím se mu však rozpadlo manželství, nicméně se s Jarmilou dokázali v klidu a kultivovaně dohodnout na rozvodu i podmínkách péče o děti. A zůstali přáteli. Brzy našel nový vztah, vzal si Zuzanu, rozenou Gebasovou. Narodil se jim syn Adam. „Obě mé manželky pro mě hodně znamenaly a pořád znamenají, bez nich bych neměl co vyprávět,“ glosuje pamětník.

Do Iráku už ho v roce 2003 vyslalo české ministerstvo zahraničí. Po pádu režimu Saddáma Husajna se česká vláda rozhodla do válkou rozvrácené země poslat tým expertů. Martin Dvořák dostal funkci politického poradce regionálního administrátora. Jeho úkolem se stalo dozorovat založení provizorních místních samospráv do té doby, než je zvolí standardním způsobem. „Bylo to tam složité kvůli animozitám (nenávisti – pozn. aut.) mezi sunnity, šíity, dalšími odnožemi islámu a neislámskými etniky a taky kvůli tvrdým přírodním podmínkám. Tuto misi lidi obecně hodně zpochybňovali ve smyslu oprávněnosti vstupu Američanů. Myslím, že člověk jako Saddám Husajn má být sesazen,“ přemítá pamětník. Po celou dobu irácké mise a později zůstal zastupitelem města Hradce Králové. Ve funkci skončil teprve před odjezdem do Spojených států amerických.

Skvělé časy v USA

V roce 2004 ho ministerstvo zahraničí obsadilo na post obchodního rady ve Washingtonu, do USA odjel i s rodinou v lednu 2005. Po návratu v roce 2009 se na tři roky stal ředitelem odboru dvoustranných ekonomických vztahů.

S Martinem Dvořákem se počítalo jako s velvyslancem v Albánii, jenže tehdejší prezident Václav Klaus kvůli osobní nenávisti jeho jmenování odmítl. V devadesátých letech, když tehdejší předseda ODS Václav Klaus přijel do Hradce Králové, ho pozvali k slavnostní večeři. Jenže vzácný host se choval arogantně a nezdvořile. Pamětník na protest odešel a od té doby zůstaly jejich vztahy napjaté. O mnoho let později tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg pamětníka vyslal jako generálního konzula do New Yorku. „Strávil jsem skoro deset let ve snové destinaci, ve Washingtonu a v New Yorku. Bylo to jedno z nejhezčích a nejpříjemnějších období v mém životě. Na Manhattanu je stovka nejlepších jazzových klubů ze dvou set světových, je tu Metropolitní opera, Metropolitní muzeum a galerie a tisíce dalších příležitostí, jak se obohatit a nasát něco ze světové kultury,“ vzpomíná s nadšením Martin Dvořák.

V roce 2017 vyměnil Spojené státy za Kuvajt, kde působil jako velvyslanec. V roce 2020 stále pobýval v Kuvajtu, nicméně se v dalším roce chystal na návrat do Hradce Králové. Dostal několik nabídek ke vstupu do politiky, do Senátu či do Parlamentu České republiky. „Až skončím s diplomacií, jistě nebudu sedět u řeky a krmit labutě. Budu svobodný člověk a rozhodnu se, kterou z nabídek přijmu,“ uzavírá své vyprávění Martin Dvořák.