Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Libor Dvořák (* 1948)

• narozen 6. června 1948 v Chebu

• otec Richard Dvořák byl během okupace za odbojářskou činnost vězněn v koncentračním táboře Buchenwald

• po převratu otec patřil mezi vysoké činitele KSČ a zastával ministerský post ve dvou vládách

• s rodinou žil v letech 1959 až 1963 v Sovětském svazu, kde otec působil jako československý velvyslanec

• vystudoval filozofii a rusistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• věnuje se překladům z ruštiny, kromě klasiků překládá zejména současnou ruskou prózu

• po roce 1989 se etabloval jako politický komentátor a reportér z oblasti postsovětských států

Překladatel a novinář Libor Dvořák se narodil 6. června 1948 v Chebu, kde ovšem strávil pouhých deset měsíců života. Jeho otec Richard Dvořák, angažovaný straník, udělal po únorovém nástupu komunistické strany k moci přímo raketovou kariéru: v roce 1952 už byl ministrem zahraničního obchodu v Zápotockého vládě a o sedm let později se celá rodina stěhovala znovu, tentokrát do Moskvy. Richard Dvořák byl jmenován československým velvyslancem v Sovětském svazu.

Táta měl tuhý kořínek

Richard Dvořák se narodil roku 1913 v Sudetech, v Křešicích u Děčína, a po vychození děčínské obchodní akademie působil jako bankovní úředník na Zakarpatské Rusi, odkud byl později přeložen do Prahy. „Jak to bylo tehdy v Evropě módou, byl vášnivým sympatizantem levicové politiky,“ vzpomíná jeho syn, „a od toho se také odvinul jeho další osud.“ Ihned po vypuknutí druhé světové války se zapojil do odboje, rozvážel po protektorátu zakázané tiskoviny. A ihned v září 1939 byl při své činnosti zatčen.

Zbytek války pak Richard Dvořák prožil v nacistickém vězení – nejprve byl uvězněn na Pankráci, později v Litoměřicích a poslední dva roky okupace strávil v koncentračním táboře Buchenwald, odkud ho v dubnu 1945 osvobodila americká armáda.

„Když se táta vrátil z války, vážil, tuším, 53 kilo, ale protože to byl starý sokol, tak se z toho poměrně rychle a úspěšně sebral. Nakonec se dožil pětadevadesáti,“ vypráví Libor Dvořák. Potvrzoval podle něj pravidlo, že pokud člověk přežil německý kriminál – a dokonce v něm přežíval celých šest let –, musel mít opravdu tuhý kořínek. „A to táta nakonec prokázal.“

Do řad komunistické strany Richarda Dvořáka přivedly právě zážitky z vězení. Jako odbojář, a navíc člověk vzdělaný, který se domluvil několika jazyky, byl straníky velmi ceněn. Německy mluvil coby kluk ze Sudet jako rodnou řečí – když se jeho vlastní otec, pamětníkův dědeček, vrátil v roce 1919 z válečného zajetí, zjistil, že syn česky neumí ani slovo. „Okamžitě mu němčinu zakázal,“ vypráví Libor Dvořák.

Po revoluci se Richard Dvořák rychle stal předsedou okresního národního výboru v Chebu a pak postupoval po kariérním žebříčku výš a výš. Roku 1949 byl jmenován náměstkem ministra zahraničního obchodu a v roce 1952 ministrem zahraničního obchodu ve vládě Antonína Zápotockého a Viliama Širokého. Na první diplomatickou misi odjel roku 1959 do Sovětského svazu.

Sovětská společnost byla bytostně falešná

Do Moskvy se přestěhoval se ženou i dětmi. „Máma byla velmi inteligentní a vzdělaná žena s velkou zálibou v literatuře. Hodně nás vlastně v tomhle ohledu s bratrem nasměrovala,“ vypráví Libor Dvořák. Marie Dvořáková byla absolventkou pelhřimovského gymnázia a kurzu pro sociální pracovnice při Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Jako sociální pracovnice také za první republiky působila, a to v chudých pražských čtvrtích. Později zůstala s dětmi v domácnosti. „Také ona byla velmi přesvědčená komunistka,“ vypráví pamětník, „v jistém smyslu možná ještě rigidnější než táta.“

Na příslušnosti k nejvyšším patrům komunistické strany ale rodina nijak nestavěla. „Naši rodiče byli v tomhle skvělí, protože říkali: ‚Chovejte se jako normální děti.‘ V tomhle ohledu v naší výchově nic nezanedbali, byť je trochu deformovala jejich vyznávaná ideologie,“ vypráví Libor Dvořák.

Při stěhování do Moskvy mu bylo 11 let a zkušenost života v Sovětském svazu označuje za neocenitelnou. „A ač si to mí rodiče asi neuvědomovali, tak právě to byla zkušenost, která mě poučila o tom, že nalejvárna, kterou nám doma činila škola, Pionýr a tak dále, je naprostá lež,“ vypráví pamětník.

Zjistil totiž především, jak vypadá skutečná sovětská společnost. S bratrem chodili do školy v Krasinově ulici: „Ti lidé byli často velmi zbědovaní a chudí. Třeba můj kamarád z ulice Saša Jeršov chodil jenom ve školní uniformě, přitom v té lacinější podobě, tedy v bavlněné, protože na sebe zkrátka nic jiného neměl. To je věc, která přece mluví sama za sebe: takže ta báječná sovětská společnost, která dělá vše pro člověka, mému kamarádovi Sašovi Jeršovovi nezajistila ani normální civilní oděv?“ I když byl malý kluk, začal Libor Dvořák rychle chápat, jak hluboce je sovětská společnost falešná: „Že pracuje s falešnými pravdami, či spíše s reálnými nepravdami, a že je to všechno jeden velký klam.“

Na pobyt v Moskvě mu přesto zůstaly i dobré vzpomínky. Sovětská škola sice kladla velký důraz na memorování a co se disciplín jako dějepis nebo občanská výchova týče, nedala se podle pamětníka brát vážně, literaturu ale učila zevrubně: „V šesté nebo sedmé třídě jsme celý rok probírali jenom čtyři spisovatele, jestli se nepletu, tak to byli Tolstoj, Dostojevskij, Puškin a Lermontov, a to bylo všechno.“ Devíza důvěrné znalosti ruské literatury a jazyka Libora Dvořáka nasměrovala k budoucí profesi překladatele, stejně jako jeho bratra Milana.

Opora socialistického zemědělství

Zatímco rodina Dvořákových žila v Moskvě, v Československu spěla šedesátá léta k dočasnému uvolnění poměrů. Po sovětské škole, která jako absolutní povinnost vyžadovala například neustálé nošení pionýrského šátku, vnímal Libor Dvořák návrat v roce 1963 jako nový nádech: „Tyhle vnější atributy, jako byl třeba ten pionýrský šátek, už ztrácely na váze. Cítil jsem to jako obrovitý rozdíl. Možná že to vypadá trochu banálně, ale takhle to prostě bylo.“

Po návratu záhy nastoupil na střední školu a na přání otce zvolil poněkud nečekanou dráhu. Ten měl totiž pro oba syny vysněnou zářnou budoucnost: „V mém případě si přál, abych byl oporou socialistického zemědělství a bratr aby byl zase oporou socialistické ekonomiky.“ Bratr Milan Dvořák tedy nastoupil na střední ekonomickou školu zahraničního obchodu a Libor Dvořák na zemědělskou střední školu v Mladé Boleslavi.

Za zlé to ale otci neměl: „Měl jsem milovaného strýce Honzu, což byl mámin mladší bratr, a ten byl sice v padesátých a šedesátých letech už v jednotném zemědělském družstvu, ale původně začínal na mámině rodném statku jako hospodář a spoustu věcí mě naučil už jako kluka, v pěti letech jezdit s koňmi, v jedenácti s traktorem,“ vzpomíná pamětník. „Při svém praktickém založení jsem třeba po gymnaziálním studiu netoužil, takže potud mi připadalo všechno v pořádku.“

Když bratři dospěli, oba se vrátili ke svým původním zájmům, což bylo o to snazší, že otec byl tou dobou vyslán do Indie a „myši tedy měly pré“. Libor Dvořák nakonec na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval filozofii a rusistiku, Milan Dvořák tamtéž tlumočnictví a překladatelství.

Moje rodina je anamnéza

Otcovo idealistické přání se tedy ani u jednoho ze synů nenaplnilo, což ale nenesl příliš úkorně. „Táta nám jednou oběma řekl historickou větu: ‚Chlapci, nevychoval jsem vás k tomu, k čemu jsem chtěl, ale v tuhle chvíli mi postačí alespoň to, že jsem z vás vychoval slušné lidi.’“

Sám Richard Dvořák po návratu pokračoval ve stranické kariéře. Než byl jmenován velvyslancem v Indii a následně v NDR, zastával v letech 1964 až 1967 post ministra financí. Ani pražské jaro jeho přesvědčením neotřáslo. „Řekl bych, že on byl takový ten velmi věrný straník, tedy co řekla strana, to pro něj bylo svaté. V roce 1968 zůstal na konzervativní straně barikády,“ vzpomíná Libor Dvořák. „V tomhle ohledu, mám-li to říct prostince a trošku prostořece, držel hubu a krok.“

I proto bylo podle pamětníka později zajímavé, že otec vnímal pád komunismu v roce 1989 mnohem racionálněji než matka: „Dokonce jsem měl takový pocit, že prostě prošel jistou sebereflexí,“ vzpomíná. „Že řekl: ‚No jo, my jsme spoustu věcí zvorali, to je marné, tak máme, co jsme si zasloužili.‘ Což mi připadá docela poctivé.“

„Moje rodina může pro leckoho působit jako anamnéza,“ dodává k tomu dnes Libor Dvořák. „Nemyslím si, že je třeba nějak to dlouze pitvat. Je to každopádně tak, že komunistické zaujetí obou mých rodičů mě poznamenalo natolik, že jsem si řekl, že tomuhle se prostě propadnout nemá, že se nemá propadnout žádné ideologii,“ uzavírá. „Nestranická parketa mi připadá opravdu nejrozumnější, doslova pro jakoukoli epochu a pro jakýkoliv režim.“

Literatura za okupaci nemůže

Na dráhu rusisty Libor Dvořák vykročil v turbulentním roce 1968, měsíc po srpnové okupaci Československa. Vzhledem k událostem byl na vážkách, jestli je ruština to pravé, čím by se měl zabývat, a jak říká, k rozhodnutí mu pomohl první seminář s rusistkou Evou Boučkovou: „Pronesla historickou větu, jež víceméně rozhodla o mé další kariéře,“ vypráví. „Milí kolegové, uvědomte si, že ruština, ruská kultura a literatura za tohle vše nemohou.“

Dodnes je pro něj literatura fenoménem, který slouží k objasnění nekonečné otázky, proč jsou Rusové právě tací, jací jsou: „Proč dnes vraždí na Ukrajině? Kde se to v nich bere? Jak je možné, že národ, který přinesl světu takovou kulturu, jsou na druhé straně ti zuřiví šovinisté, kteří – jak říkával pak prezident Havel – mají jeden velký problém, a to, že nevědí, kudy vedou jejich hranice?“ ptá se naléhavě Libor Dvořák.

Svou překladatelskou kariéru započal takovými autory, jako jsou bratři Strugačtí, a i jejich „vědeckou fantastiku“, jak se žánr označoval za minulého režimu, považuje za literaturu veskrze realistickou, snažící se o niterný vhled do života ruské společnosti. I proto měli Strugačtí podle něj v sedmdesátých a osmdesátých letech tolik problémů s cenzurou.

Ve stejném světle vnímá i své letité působení v časopise Sovětská literatura, který byl pod dohledem ústřední moskevské redakce, takže situace českých redaktorů byla značně schizofrenní – na jednu stranu byl časopis vnímán jako nástroj normalizace, na druhou stranu se do něj v rámci možností snažili zařazovat kvalitní autory typu Jurije Trifonova, Bulata Okudžavy, Jurije Bondareva nebo Vasilije Šukšina.

V Lidovém nakladatelství pak jako redaktor sahal po literatuře menšinových národů Sovětského svazu – pobaltské, gruzínské nebo arménské. „Z národních literatur bylo jasně cítit, že měly zcela jiného ducha než literatura ruská,“ vysvětluje Libor Dvořák. „Čerpaly z různých národních tradic, často šlo o velmi starobylé kultury, viz ta gruzínská nebo arménská,“ vzpomíná. „Našinec si na nich maně uvědomil, že to jsou vlastně literatury porobených národů, které dokazovaly, že i v takové situaci, pod tím sovětským jhem, se dá žít plnohodnotný intelektuální život.“

Libor Dvořák v Lidovém nakladatelství tímto způsobem „dožil“ až do sametové revoluce. Po ní se stal jeho šéfredaktorem a nakrátko i ředitelem, ale vzhledem k tomu, že podnik nadále patřil Svazu československo-sovětského přátelství, z něj už v roce 1991 odešel. Tím začala profesionální dráha druhé poloviny jeho života.

Co budu dělat jako překladatel z ruštiny?

V průběhu devadesátých let se vyprofiloval jako novinář a politický komentátor, jeho hlas zaznívá v Českém rozhlase a České televizi zejména u témat spojených s ruskou politikou. Památným zůstal například rozhovor, který se mu jako jedinému českému novináři podařilo vést osobně s Alexandrem Lukašenkem.

Obě české veřejnoprávní instituce dodnes vnímá jako zásadní garanty kvalitního zpravodajství. „Tvoří víceméně nejdůležitější protiváhu těch naprosto nezodpovědných sociálních sítí, kde si můžete přečíst a vnímat ledacos, od docela bystrých postřehů až po naprosté nesmysly, popřípadě cílené dezinformace,“ vysvětluje Libor Dvořák. „Podle mého názoru a podle mého nejhlubšího přesvědčení je činnost Českého rozhlasu a České televize v tuto chvíli nezastupitelná.“

„K novinařině jsem víceméně přišel tak,“ vypráví o začátku devadesátých let Libor Dvořák, „že jsem si říkal: ‚Pro boha svatého, co teď budeš dělat jako překladatel beletrie z ruštiny?‘ Pár let to platilo, ale poměrně rychle se ukázalo, že v ruské literatuře je i literatura disidentská, emigrantská.“ Dodnes (2023) tak Libor Dvořák stále překládá z ruštiny a kromě klasiky, jako je Dostojevskij, Tolstoj nebo Bulgakov, stojí zejména za překlady současných autorů. Řadí se mezi nejaktivnější a nejznámější české překladatele.

Dnes už do Moskvy, kde v dětství žil a kam se během celé své kariéry opakovaně vracel, nejezdí. Na otázku, zda si myslí, že se tam ještě podívá, odpovídá na podzim roku 2023 během rozhovoru v pražském studiu: „Rád bych, ale obávám se, že to už se mi nepodaří.“