Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Dvořák (* 1948)

• narodil se 4. srpna 1948 v Liberci a vyrůstal v části Ruprechtice

• po základní škole se vyučil v LIAZu brusičem kovů a strojařem obráběcích strojů

• od mládí hodně sportoval – chodil na běžky, lyžoval na Ještědu a od třinácti let se závodně věnoval sportovnímu šermu

• od patnácti let vyrážel s kamarády na čundry, především do Českého ráje

• v roce 1967 narukoval na základní vojenskou službu, strávil ji v kasárnách Na Míčánkách v Praze-Vršovicích, kde sídlily útvary střežící objekty zvláštní důležitosti

• vpád vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 prožil v Liberci, kde byl v té době na dovolené

• po návratu z vojny nastoupil do proslulého libereckého Výzkumného ústavu textilních strojů (VÚTS)

• od roku 1976 pracoval jako profesionální člen Horské služby Jizerské hory

• během 28 let služby poskytoval první pomoc návštěvníkům hor, stavěl stanice Horské služby, vleky a sjezdovky a získal kvalifikaci horský vůdce pro vedení výprav po horách

• po odchodu z Horské služby pracoval pět let jako hrázný na přehradě Černá Nisa

• v roce 2022 žil v České Kamenici

Ve vojenské uniformě se ráno 21. srpna 1968 proplétal davem před libereckou radnicí. Do rodného Liberce přijel Jan Dvořák na dovolenou z vojny, kterou sloužil jako záklaďák v Praze. „Lidé na mě ukazovali a volali na sovětské vojáky: ‚Podívejte se, tohle je naše armáda!‘ Tak to jsem dostal strach, ale oni na to nereagovali,“ popisuje horké chvilky v Liberci, kde si vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa vyžádal devět obětí na životech a téměř padesát zraněných.

Vzpomíná také na bojovně naladěnou slečnu, která vylezla na schůdky jednoho nákladního auta se staženým okýnkem a plivla sovětskému vojákovi do obličeje. „Ten chlap v brigadýrce se rozbrečel. Neřekl ani popel a normálně brečel,“ vzpomíná Jan Dvořák.

On sám se ocitl v nebezpečné situaci na lešení radnice, ze kterého sovětští vojáci sestřelili devatenáctiletého Zdeňka Dragouna. Následující den odjel stopem do Prahy do kasáren, kde se prý nic nedělo. „Bojovali jsme jen tím, že jsme rozklepali na přezce pásku pěticípou hvězdu a místo ní jsme namalovali československou vlajku.“

V roce 1976 se stal jedním z prvních zaměstnanců přebudované Horské služby v Jizerských horách. Za osmadvacet let své služby pomohl mnoha lyžařům a běžkařům, zachránil čtyři lidské životy. „Ale nechlubím se tím, byla to moje práce,“ rychle dodává.

Stavěl stanice Horské služby a vleky v Bedřichově, na Pláních, Ještědu, Severáku a Horním Polubném a osazoval železná zábradlí na skalních vyhlídkách jizerskohorských vrcholů. Jako zkušený účastník horolezeckých výprav získal po studiu nejvyšší kvalifikaci pro vedení lidí v horách, horský vůdce.

V mládí šermoval a lyžoval

Narodil se 4. srpna 1948 v Liberci, kam jeho rodiče přišli v roce 1945 z Prahy a v části Ruprechtice si koupili rodinný domek se zahradou. Zde vyrůstal se svým o tři roky starším bratrem Františkem, rodiči a prarodiči z maminčiny strany. Otec pracoval v LIAZu (Libereckých automobilových závodech) jako zámečník, maminka byla modistka – šila klobouky v malém podniku v Moskevské ulici. Babička se starala o domácnost a zahradu a dědeček byl známý revizor libereckých dopravních podniků.

„Dědeček přežil koncentrační tábor a do Prahy se dostal s vlasovci. Vždycky, když mi o tom vyprávěl, tak říkal: ‚Nikdy to nikomu nevyprávěj!‘“ prozrazuje po letech pamětník. Dodává, že si nepamatuje, ve kterém koncentračním táboře dědeček byl ani důvod jeho věznění.

O svém dětství a mládí říká, že by si ho klidně zopakoval. Na základní školu vzpomíná v dobrém, po ní se vyučil v LIAZu brusičem kovů a strojařem obráběcích strojů. Od mládí hodně sportoval – chodil na běžky, lyžoval na Ještědu a od třinácti let se závodně věnoval sportovnímu šermu, který měl prý v Liberci dobrou úroveň.

Místo čundru musel jednotit řepu

Od patnácti let začal vyrážet s kamarády na čundry do přírody. Pro mladší generaci vysvětluje, kdo to byli čundráci: „Šlo o kluky i holky, kteří chodili do přírody. Sehnali si vojenské boty, staré vojenské oblečení, tele, což byl ruksak se srstí na víku, a eusku – pouzdro na srolovanou deku. Já jsem ji měl také, dostal jsem ji od pana Mládka, který bojoval za druhé světové války v Africe.“

S kamarádem ze základní školy vytvořil dvojici „Dva samotáři“. Sraz mívali v sobotu odpoledne na libereckém nádraží, až do roku 1967 se totiž chodilo do školy a do práce i o sobotách a do října 1968 každou lichou sobotu. Sobotní vyučování i práce byly zrušeny v září 1968. Nejčastěji jezdili směrem na Turnov, do Českého ráje, kde přespávali v přírodě pod širákem nebo ve stanu. Tehdejší režim se snažil mládež od této svobodomyslné zábavy odradit, a tak se stávalo, že na ně na nádražích čekali příslušníci Veřejné bezpečnosti.

„Dvakrát jsem zažil, že v Turnově na nás čekal kordon Veřejné bezpečnosti. Pochytali nás, hodili do autobusů a odvezli nás jednotit řepu až na Litoměřicko do JZD Doksany! Byli jsme tam až do neděle a ani jsme necekli, báli jsme se, že nás jinak vyhodí ze školy,“ popisuje pamětník svou zkušenost.

Tak co, kluci, za kolik to máte? ptal se sovětských vojáků

Po vyučení dostal povolávací rozkaz k základní vojenské službě. Nastoupil na ni na podzim roku 1967, první měsíc takzvaného přijímače strávil v Kutné Hoře a po složení přísahy se dostal do kasáren Jana Roháče z Dubé Na Míčánkách v Praze-Vršovicích, kde sídlily útvary pověřené ochranou a obranou objektů zvláštní důležitosti. [1] Pamětník nechce říci, u jaké roty byl nebo co přesně na vojně dělal. „Složil jsem přísahu, takže nemohu. Na Míčánkách jsem strávil celou vojnu a krizová léta 1967 až 1969.“

Vpád vojsk pěti armád zemí Varšavské smlouvy ráno 21. srpna 1968 prožil v rodném Liberci, protože měl právě dovolenou. „V noci 20. srpna jsme měli mejdan a já jsem pak šel ovíněný pěšky domů po frýdlantské silnici a najednou jsem u Jedličkova ústavu potkal tank. Zastavil jsem se, koukal jsem na něj a křičel: ‚Tak co, kluci, za kolik to máte?‘ Nikdo nereagoval a mě vůbec nenapadlo, že to nebyl náš tank!“

Doma usnul, brzy ho ale probudila vyděšená maminka. „Křičela, abych vstával, že je válka, že musím do kasáren. Moc jsem tomu nevěřil, ale pak jsem uslyšel burácení letadel, která létala nízko nad naším domem od Jizerských hor,“ popisuje pamětník. S proviantem od maminky vyrazil v uniformě do Prahy, ale záhy zjistil, že veřejná doprava nejezdí.

Vylekaní Sověti stříleli kolem sebe

Z Ruprechtic došel pěšky do centra Liberce, kde uviděl na mostě u Divadla F. X. Šaldy dav lidí, kteří křičeli a pískali na kolonu sovětských tanků projíždějících pod ním. Viděl, jak dva kluci seběhli na silnici a zabílili vápnem periskopy tanků. „Najednou jeden tankista otevřel poklop, vystrčil samopal a začal střílet. Lidi se lekli a utíkali pryč. Neviděl jsem, že by tam někoho zastřelili nebo zabili. Sovětští vojáci byli zoufalí, nevěděli, kde jsou, a kolem viděli davy lidí, kteří jim hrozili.“

Pamětník se poté vydal na tehdejší náměstí Bojovníků za mír (dnes Dr. Edvarda Beneše) a pod lešení na radnici si schoval tašku. Jako jiní mladíci pak na lešení vylezl a sledoval, jak kolem radnice jezdí sovětské tanky, obrněné transportéry a vojenská nákladní auta s vojáky. „Na jedno z nich někdo hodil dřevěnou podlážku z lešení, nebo spadla sama, nevím. Vojáci se lekli a začali střílet kolem sebe. Dostali jsme strach, slezli jsme dolů a utekli,“ vypráví. Neviděl, že by Sověti někoho trefili. Z lešení v té chvíli spadl postřelený devatenáctiletý Zdeněk Dragoun, který zranění podlehl po příjezdu do nemocnice. V okolí radnice sovětští vojáci smrtelně postřelili další čtyři muže a jednu ženu.

Střelbou u radnice ale drama rána 21. srpna 1968 v Liberci nekončilo. O něco později narazil jeden z projíždějících sovětských tanků do podloubí na náměstí a zborcené zdivo smrtelně zranilo dva muže. V nastalém chaosu, kdy tank začal couvat do sanitek, uviděl pamětník kamaráda, jak hodil do předního okna sovětského nákladního auta cihlu. „Vlítla do řidiče, velitel vozu vyskočil, vzal samopal, ale vtom k němu přiskočili dva příslušníci Veřejné bezpečnosti, jeden mu chytil samopal a druhý mu nastříkal nějaký sprej do obličeje – a přitom postříkal i mě, takže jsem pak chvilku nic neviděl.“

V centru Liberce protestovali hlavně mladí lidé

Když se pamětník rozkoukal, tak se přesunul o kousek dál, před poštu, kde protesty proti projíždějícím vojákům nepolevovaly. „Byla to většinou mládež do třiceti let. Kluci u pošty položili na silnici před jedním tankem sovětskou vlajku. Tanky se zastavily a vojáci se domlouvali, jestli ji mohou přejet. Mezitím někteří kluci na tu vlajku čůrali, chtěli se tak pomstít. Pak se ten tank rozjel, snažil se té vlajce vyhnout, a přitom narazil do lampy, která spadla a trefila jednu dívku.“

V kasárnách rozklepali hvězdu na přezce opasku

Do Prahy dojel až druhý den stopem, protože autobusy nejezdily. Nákladní auto, které ho vzalo, jelo pouze do Kbel, kde musel projít přes ležení sovětských vojáků. Na kopci nad Prahou viděl tanky v řadě namířené na Prahu. Když došel pěšky do kasáren ve Vršovicích, kolegové se divili, že se vrací z dovolené předčasně, v kasárnách se totiž nic nedělo.

Vojna pak ubíhala bez zvláštních událostí s výjimkou prvního výročí invaze 21. srpna 1969, kdy se na potlačování protestů podíleli vedle policistů i vojáci a Lidové milice. On sám takový úkol nedostal, vzpomíná však, jak v kasárnách malovali na obrněné transportéry nápis: Veřejná bezpečnost. „Oni si to brali a jezdili s tím,“ vypráví pamětník a dodává, že v té době hlídal na Pražském hradě.

Textilní stroje vyměnil za Horskou službu

Po návratu z vojnu nastoupil do Výzkumného ústavu textilních strojů (VÚTS) v Liberci, kde pracoval se skupinou inženýra Vladimíra Svatého, který vymyslel první hydraulický tkalcovský stav na světě a celkem podal 139 přihlášek vynálezů týkajících se zejména zlepšení na pneumatických a skřipcových tkacích strojích. Patent inženýra Svatého proslavil VÚTS po celém světě a dostal se i do normalizačního seriálu Inženýrská odysea, ve kterém scenárista Jaroslav Dietl vynález pojmenoval Perpetis.

Práce na vývoji textilních strojů ale pamětníka nebavila a po čtyřech a půl letech vyměnil VÚTS za Tělovýchovnou jednotu Ještěd. Stavěl sjezdovky, budoval vleky a v zimě pracoval jako vlekař v Bedřichově. V roce 1976 dostal nabídku od prvního náčelníka Horské služby v Jizerských horách, Vladimíra Veleho, aby se stal profesionálním, tedy placeným členem Horské služby. „Nebylo za to moc peněz a já jsem se zrovna ženil, ale práce u Horské služby mě hodně bavila. Byl tam sněžný skútr a dostali jsme dobré vybavení na lyže,“ vzpomíná a popisuje první úkol – vybudování stanic Horské služby v Bedřichově, na Pláních, Ještědu, Severáku a Horním Polubném.

U Horské služby strávil pamětník osmadvacet let, sloužil v Bedřichově, poskytoval první pomoc lyžařům a běžkařům a evidoval úrazy, kterých prý bylo hodně. „Začínalo se se školními lyžařskými výcviky a děcka neměla výbavu. Dodnes mám schované karty se všemi úrazy, je jich kolem tisícovky,“ říká. 

K jeho práci patřilo i stavění vyhlídek na jizerskohorských skalních vrcholech – na Jizeře či Paličníku. „Dělali jsme je s kolegou Milanem Molčíkem doslova na koleně. Na náměstí Českých bratří byla zámečnická dílna podniku Likov, kde nás nechali na strojích nařezat železo. Pak jsme to u Milana na zahradě svařovali, gazíkem jsme to vyvezli mezi kameny, kam to šlo, a pak jsme to železo na zádech vynesli nahoru. S sebou jsme táhli i těžkou motorovou sbíječku, abychom vyvrtali díry. Sešroubovali jsme to a všude jsme nechávali měděné cedulky, že to vyrobili pracovníci Horské služby,“ vypráví pamětník nadšeně. Po Jizerských horách dělali i rozcestníky se stříškami, což ho prý hodně bavilo.

Jako horský vůdce vodil výpravy po Jizerských horách

Rád vzpomíná na družbu s horskými záchranáři z Kavkazu, který se tehdy nacházel na území Sovětského svazu. Dnes se o mohutné pohoří mezi Černým a Kaspickým mořem dělí Ázerbájdžán, Arménie, Gruzie a Ruská federace. Kavkazští záchranáři nejdříve přijeli do Československa a poté na Kavkaze uvítali příslušníky Horské služby z Jizerských hor. Společně zdolali několik kavkazských vrcholů včetně nejvyššího Elbrusu (5642 m), dále vrcholy Ušba (4710 m), Belalakaja (3861 m), Sofrudžu (3782 m) nebo Pik Ine (3409 m). „Mám z toho fantastické zážitky, když jsme s nimi seděli, vodka tekla proudem a kaviár jsme jedli lžící z ešusu,“ směje se pamětník.

Své horolezecké zkušenosti pak zúročil, když se stal horským vůdcem, což je nejvyšší kvalifikace pro vedení lidí v horách při lyžování, lezení či alpinismu. Obnášelo to úspěšné složení přijímacích zkoušek a dálkové studium na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Poté mohl vodit po horách výpravy a jako horský vůdce se také s návštěvníky hor dělil o své zážitky ze svých výprav. „Jezdil jsem na přednášky s diapozitivy, chodil jsem po rekreačních chatách a boudách a nabízel jsem návštěvníkům hor vycházky. Napsal jsem nabídku do vycházkové knihy, lidé se zapsali a vyrazili jsme.“

V Horské službě prožil sametovou revoluci, která jeho život příliš nezměnila, protože v něm prý politika nehrála žádnou roli. Přinesla mu ale možnost svobodně cestovat, kterou využil a v mnoha evropských zemích vystoupal na jejich nejvyšší vrcholy – například na Mont Blanc na francouzsko-italské hranici (4807 m), řecký Olymp (2917 m), na Korsice na Monte Cinto (2706 m), v Německu na Zugspitze (2962 m), v Andoře na Coma Pedrosa (2946 m). Na cestách ho doprovázely i jeho dvě děti, Jan a Lenka.

Po odchodu z Horské služby v roce 2006 pamětník pět let pracoval jako hrázný na přehradě Černá Nisa. Po odchodu do důchodu v roce 2011 žije v České Kamenici v podhůří Lužických hor.

Jeho poselství zní, aby se lidé nehádali, aby udržovali rodinu a s láskou dělali práci, která má přínos i pro celou společnost.

 

Poznámky:

[1] Do roku 1966 zajišťovala ostrahu a střežení důležitých průmyslových závodů a objektů zvláštní důležitosti Vnitřní stráž, vytvořená na základě usnesení Politického byra ÚV KSČ z 28. 3. 1952. Od 1. 1. 1966 byla Vnitřní stráž převedena do složení ČSLA a ke dni 1. 7. 1966 byla jako samostatný druh vojska zrušena. Střežení 26 objektů zvláštní důležitosti včetně pracovišť odsouzených zajišťovala armáda do roku 1976, kdy přešly útvary plnící různé zabezpečovací úkoly ve vnitrozemí (strážní služba, podpora SNB, technické zabezpečení složek MV aj.) pod Federální ministerstvo vnitra (FMV) pod názvem Vojska ministerstva vnitra (VMV).