Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Dvořák (* 1973)

• narozen 6. února 1973 v Brně

• vystudoval matematické gymnázium ve Znojmě

• sametovou revoluci prožil ve Znojmě

• v listopadu 1989 ho vyslýchala StB

• jeho rodiny se dotklo rozdělení Československa roku 1992

• studoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze, studia nedokončil

• roku 1991 vstoupil do ODS

• v roce 2020 učil v Praze na ZŠ Jeseniova

Jan Dvořák se narodil v Brně 6. února 1973. Svoje dětství prožil ve Znojmě, odkud pocházela jeho rodina. Prababička byla švadlena a zákaznice měla jak doma na Moravě, tak i v sousedním Rakousku. Ještě za první republiky jezdila bez potíží sem a tam, v Rakousku si zákaznice změřila, doma si vše ušila a pak se s hotovým vrátila zase zpět. S tím byl ale po Mnichovské dohodě v září 1938 a odtržení Sudet konec. Znojmo připadlo Říši a rodina byla odsunuta do Brna. „O válce se u nás doma moc nemluvilo, snad jen v souvislosti s tím, že nás osvobodili Rusové. Myslím, že z toho také vycházel obdiv mých prarodičů ke komunismu. Všichni s tím režimem souhlasili, jeden děda byl dokonce formálně ve straně. Prostě je převálcovala propaganda a okolnosti. Měli jsme kvůli tomu hodně sporů.“

Provokovat pohraničníky byla největší zábava

Hranice do Rakouska, se kterým Znojmo sousedilo, se za komunismu pro občany uzavřely na mnoho desítek let. Janova maminka nesdílela obdiv svých rodičů k lidově demokratickému zřízení a v srpnu 1968 protestovala proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do země. Jan absolvoval ve Znojmě povinnou školní docházku, pak studoval na matematickém gymnáziu. „Všechny moje třídní učitelky byly matikářky, asi mě to dost ovlivnilo.“ Kromě matematiky ho bavila i fyzika a astronomie, navštěvoval místní astronomický kroužek a často v rámci něj přednášel pro veřejnost.

Největší zábavu Janovi a jeho kamarádům přinášely provokace vojáků, kteří střežili hraniční pásmo, které začínalo hned za Znojmem. „Pamatuji si, že za nádražím byla budka pohraniční stráže. Tam byly vždycky dva příslušníci s ostře nabitým samopaly a každý, kdo kolem projel, tak ho zastavili. Stačilo se ráno neoholit a už vás vyslýchali, zda nechcete nelegálně překročit hranici. No my si z toho samozřejmě tropili žerty, na kole jsme tam jezdili skoro obden, někteří nás už znali, ale když přišli noví, tak nás zastavili a opět nás hnali k výslechu. Dneska, musím říct, že sedět s těmi chlapci naproti a pohrávat si tam s tím ostře nabitým samopalem, no, dneska už bych to asi nerozdýchal. Tehdy mi to přišlo strašně legrační, ale dneska bych své děti asi bil, kdyby něco takového podnikaly,“ říká.

Revoluce v pohraničí

Na 17. listopad 1989 si Jan Dvořák pamatuje naprosto přesně. Na našem území totiž byla toho dne dobře pozorovatelná polární záře, a tak páteční večer strávil s mnoha dalšími lidmi na hřišti, kde se astronomický kroužek obvykle scházel. Dokonce měl o polární záři přednášku asi pro dvě stě lidí a v místních novinách o tom vyšel článek. O událostech v Praze se ale dozvěděl až v pondělí ve škole. Jak říká, už v jejich věku se rozlišovalo, jak se k tomu kdo postaví a do jisté míry to ovlivnilo jeho další osud. Zklamalo ho, že se mnoho spolužáků začalo velmi nepěkně vyjadřovat o některých prorežimních učitelích, kterým ještě před pár dny podlézali. „Pamatuji si, že jsme se odpoledne sešli v místním divadle, kde se tak jako v těch ostatních nehrálo. Někteří spolužáci tam ty učitele verbálně lynčovali. Zastal jsem se jich, prostě jsem k tomu nemohl mlčet. Nic špatného nám nedělali,“ myslí si.

Za pár dní jel ještě s dalšími spolužáky do Prahy na demonstraci. Od třídní učitelky dostali povolení a neúčast v hodinách jim omluvila. Když druhý den přišel do školy, čekalo ho nemilé překvapení. „Pro ty z nás, kteří se veřejně přiznali k tomu, že na demonstraci jedou, si přišli chlápci od státní bezpečnosti. Před školou čekala auta a odvezli nás na výslech. Byli jsme tam asi od půl deváté do čtyř odpoledne, pak nás pustili. Příjemný zážitek to nebyl,“ vybavuje si Jan. Doma se s tím pochopitelně moc nechlubil, ale když se prarodiče dozvěděli, že jel na demonstraci proti režimu, měli s ním dlouhý telefonický rozhovor a brali to jako osobní selhání, že ho tak špatně vychovali.

Život zasvětil škole

Jeho první porevoluční kroky vedly do Vídně. Rakousko, které znal pouze z vyprávění, se najednou stalo skutečností. „Celý život jsem žil pár kilometrů od něj a vůbec jsem netušil, jak to tam vypadá. Tehdy jste dokonce nemuseli mít ani pas, to jste tam prostě projeli a všude vás vítali, mávali na vás. Stačilo, že máte na klopě československou vlajku a dostali jste se kamkoliv. Bylo to před Vánoci, tak jsme tam dostali v podstatě všechno zadarmo, nějaké ty jejich nápoje, jídlo, všechno. Jak jste měl na klopě vlaječku nebo trikolóru, to se tehdy nosilo, tak byli tak šťastní, že se dostáváme do jejich světa, tak vám dali punč, víno, nějakou palačinku. Slavili to hodně emotivně stejně jako my. Byli šťastní, že jsme se najednou vrátili, protože jsme spolu dlouho žili,“ vzpomíná.  

Když v roce 1991 z rozštěpeného Občanského fóra vzešla Občanská demokratická strana, Jan Dvořák do ní vstoupil a členem je dodnes. Nikdy nedokázal k věcem mlčet a politická dráha byla logickým vyústěním. Vzpomínal také na rozdělení Československa v roce 1992. Nijak tragicky ho nebral, ačkoliv měl na Slovensku část rodiny, především proto, že se mohli jezdit bez potíží navštěvovat.

Po střední škole se přestěhoval do Prahy, kde studoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, studia ale nedokončil. S ODS objížděl mítinky a přiznává, že nejvíc ho ovlivnil Václav Klaus. Pracoval v různých městských komisích jako třeba školské, bytové, nebo finanční, pracoval také v radě města. Celou dobu zároveň působil ve školství jako učitel matematiky a fyziky. Po odchodu z politiky se věnuje výuce na plný úvazek, dnes na Základní škole Jeseniova v Praze. Mrzí ho, že společnost nad věcmi tolik nepřemýšlí, protože má přemíru informací, které konzumuje bez nějakého zhodnocení. Dřív to s omezenými informacemi k přemýšlení přirozeně nutilo. Má dva syny, žije v Kladně.