Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Dvořák (* 1932  †︎ 2022)

• narozen 20. května 1932 v Příčovech u Sedlčan

• dětství prožil v oblasti, kterou Němci zabrali pro výcvikový prostor zbraní SS

• mnoho vzpomínek na období druhé světové války v Sedlčanech a okolí

• vyučil se zedníkem, celý život pracoval v oboru

• vdovec, vychoval dvě dcery

• zemřel na konci roku 2022

Na jaře roku 1942 rozhodly špičky nacistického Německa, že uprostřed okupovaných českých zemí začnou s plánovanou výstavbou vojenského výcvikového prostoru zbraní SS. Měl vznikat v několika etapách, válka ale naštěstí skončila dřív, než ho stihli dokončit. Z rozsáhlého území, vymezeného řekami Sázavou a Vltavou, se bez nároku na náhradní ubytování musela vystěhovat většina Čechů a ti, co zůstali, se stali druhořadými občany nuceně pracujícími pro německou armádu. V podobném duchu měla podle představ Reinharda Heydricha probíhat germanizace celého českého národa.

Až do tý války bylo všechno pěkný

Podobný osud jako mnoho dalších rodin žijících na Sedlčansku nebo Benešovsku potkal i Františkovu rodinu. Jeho rodiče měli domek a malé hospodářství v Příčovech u Sedlčan, František byl nejstarší ze čtyř sourozenců, narodil se 20. května 1932. Jeho tatínek pracoval v létě v lomu, přes zimu, kdy práce nebyla, dělal cokoli, za co dostal alespoň minimální mzdu. Musel splácet půjčku za dům a peněz pro početnou rodinu proto moc nezbývalo. Do školy začal František chodit do Sedlčan, rok před začátkem druhé světové války. V Sedlčanech ale válka probíhala v mnohém jinak než ve zbývající části okupovaných Čech.

Konec Československé republiky a vznik tzv. protektorátu Čechy a Morava se datuje k 15. březnu 1939. „Na to datum nikdy nezapomenu,“ říká František Dvořák a pokračuje: „Pan učitel nás pustil ze školy domů a Němce jsme potkali už v půlce cesty, nejdřív tanky, vojáci šli za nimi… ve škole jsme se pak museli učit německy a to se mi moc nelíbilo. Doma jsem měl už od první třídy na zdi Masaryka. Pak ho mamka musela spálit, protože kdyby k nám přišel nějakej blbec, tak bychom se asi vezli všichni. Až do tý války bylo všechno pěkný, ale pak se to změnilo.“

Hned na začátku okupace nacisté zatkli a do koncentračních táborů poslali sedlčanského lékaře, učitele a veterináře. Obavy a strach ale měli mít všichni. František Dvořák vypráví, jak pravidelně probíhaly tzv. hospodářské kontroly, během nichž protektorátní úředníci zjišťovali, jestli lidé z venkova odevzdávají povinné dodávky pro německou armádu. Na jednu takovou nevítanou návštěvu si pamatuje přesně: „Já jsem měl tenkrát horečku, ležel jsem v posteli a oni všechno prohledávali. Bodali do slámy, jestli tam něco neschováváme, a i mě pak vysypali i s postelí, bylo jedno, že jsem nemocný. A to byl Čech, který se dal k Němcům. Taky odsud na konci války hodně rychle zmizel.“ 

Sedlčany pod „ochranou“ SS

Rozkaz k vystěhování Sedlčan přišel na konci roku 1943. Severnější a blíž k Praze ležící Benešovsko už bylo vystěhované a obsazené německou armádou. Němci tyto dva okresy k vybudování vojenského prostoru vybrali záměrně. Jednalo se o poměrně řídce obydlený, úrodný kraj uprostřed Čech a především tu žili pouze Češi. Obyvatelé Sedlčan až do poslední chvíle věřili, že na ně nakonec nedojde, ale už počátkem roku 1944 se i celé Sedlčansko stalo součástí vojenského prostoru. Velké statky byly přejmenované na SS-Hofy a začaly sloužit pouze německé armádě. Samoty nebo menší stavení byly vhodným cílem cvičné střelby z německých děl. Přímo v Sedlčanech se usídlil dělostřelecký pluk, ke kterému postupně nastoupilo kolem pěti tisíc příslušníků SS. Srdce Čech patřilo elitě německého národa. 

Podle Františka Dvořáka ale nebyly Sedlčany vystěhovány celé. Němci zabrali polovinu města, v druhé zůstali Češi. Zůstala i Františkova rodina, přistěhoval se i další nájemník, mlynář, kterého Němci vystěhovali. Františkův otec dál pracoval v lomu, jen kámen odsud teď putoval na stavbu vojenských objektů. Vojenská cvičiště Němci budovali na celém zabraném území a kromě nich začali stavět také koncentrační a pracovní tábory. Františkova maminka pracovala v té době v SS-Hofu v Příčovech.

Ten Němec seděl na židli u mý postele a spal

Do německé části Sedlčan Češi nesměli, město rozdělovala závora a u ní hlídaly ozbrojené hlídky. Češi museli mít pro pohyb ve vojenském prostoru vystavené průkazy, německy Ausweiss. Podobný měly i děti, František ho potřeboval na cestu do školy. Při jedné z cest ho klukovská zvídavost svedla mimo povolenou trasu. Lákala ho louka, která sloužila jako dopadiště dělostřelecké munice. „Tam zůstávalo spousta železa… a to bylo něco pro mě… a jeden ten náboj jsem tam našel. Uměl jsem to už rozmontovat a měl jsem s sebou i kleště, ale došlo mi, že když to rozeberu, tak mě to roztrhá celýho. Tak jsem vyšrouboval jenom ten zapalovač, ale jak jsem to těma kleštěma tahal, tak ony mi najednou sjely a už to bylo…,“ vypráví František Dvořák. Následný výbuch mu způsobil vážná zranění, střepiny zasáhly hlavu a kolena a utrhly konce prstů na ruce. Krvácející ruku si duchapřítomně zabalil do košile a utíkal domů. „Jenže nikdo nikde. Táta v práci, máma byla v SS-Hofu, a tak jsem šel k doktorovi sám. A cestou jsem potkal německýho vojáka na koni a on se mě ptal, co se mi stalo. Řekl jsem mu, že jsem se seknul sekyrou... no co jsem mu měl říct? Nevěřil mi, chtěl, abych mu tu ruku ukázal, měl jsem to samou krev... a pak mi ještě jednu ubalil... Byl to starej fronťák, hned věděl, o co se jedná. Odvezl mě k doktorovi, ten se na to jen podíval, obvázal mi to a znovu na kobylu a do nemocnice. A když jsem se probral z narkózy, tak ten Němec seděl na židli u mý postele a spal jako dřevo.“ 

Nejdřív jim bylo nad osmnáct, pak šli na frontu už i patnáctiletí

U Sedlčan bylo podle vyprávění Františka Dvořáka kromě dělostřelecké střelnice i cvičiště pro ženisty. Přítomnost vojáků byla patrná všude, denně procházeli nebo projížděli městem, hlídkovali na mnoha místech. Většina z nich byli kadeti SS, kteří po prodělaném výcviku odcházeli na frontu. František Dvořák říká, že na začátku jim bylo nad osmnáct, ke konci války šli na frontu i patnáctiletí. Soužití s nimi ale podle jeho slov problematické nebylo, většina z nich si Čechů nevšímala. A někteří se chovali „výborně“, jak vzpomíná: „Dokonce nám klukům i vyrobili prak. Ale to byli většinou trestanci, kteří něco porušili, odmítli nebo se nevrátili z dovolenky. V Nalžovicích bylo patnáct baráků, stejných jako v koncentrácích. Tam je věznili. Bylo tu hodně národností, Srbové, Chorvati, Francouzi, Belgičani – ti, co se dali k SS.“ 

Velké pozdvižení na německé straně způsobilo v roce 1944 vypuknutí Slovenského národního povstání. „Během hodiny bylo všechno připravený. Ty vojáky odsud hnali tam, ani jídlo prý nedojedli,“ říká František Dvořák. Na nějakou dobu pak zůstala opuštěná pole i sklady s potravinami. „A my jsme to jako kluci zjistili, ve sklepě bylo maso naložený v sudech, máslo v bečkách… a pak všechny ženský nosily to jídlo v zástěrách. Jídla bylo za války málo, byla bída, jídlo bylo jen na lístky… a ženský jim braly i na poli zeleninu,“ vypráví dál.

Kluci od Hitlerjugend byli úplně blbí, horší než dospělí

Každé ráno, když chodil František do školy, procházel také kolem výcvikového střediska Hitlerovy mládeže, tzv. Hitlerjugend. Němci ho zřídili přímo ve městě a probíhala v něm vojenská příprava chlapců podobně starých, jako byl v té době František. „Ráno měli rozcvičky, strašně tam na sebe řvali. A někteří na nás doráželi. Jednou na nás i jeden z nich vytáhl kudlu, všichni měli nože, takový památeční. Ale hned dostal od toho jejich velitele facku a kudličku pak rychle schoval... poslouchali na slovo, byli tak vycvičení, že by splnili i úplně nesmyslný rozkaz. Byli úplně blbí, fanatičtí, horší než dospělí.“ 

Vzájemné konfrontace mezi podobně starými chlapci ale nebyly tím jediným. „Taky jsme s nimi kšeftovali. Oni chtěli ‚Brot‘ (chleba), byli hladoví. A tak jsme s klukama šli do SS-Hofu a Embachovi (pozn. jméno německého správce) jsme vybrali kurník. Od mámy jsem pak ukrojil krajíc chleba a dal k tomu dvě vejce. Předávali jsme si to na hrázi u rybníka a ten kluk přinesl chlebník plný tabáku a cigaret. Táta měl pak kouření na celý měsíc.“ Podobným způsobem probíhal „výměnný obchod“ mezi Čechy a Němci v celém území vojenského prostoru a týkalo se to nejen dětí – obchodovali i dospělí. František dodává, jaký měli němečtí vojáci ke konci války už velký nedostatek potravin. Zato ale dostávali bohaté příděly pro Čechy nedostatkového tabáku.

Když viděli, že tam staví komíny, tak druhý den nepřišli do práce

Kámen z lomu, kde pracoval Františkův tatínek, sloužil například i pro stavbu silnice na Prahu, k dostavbě Štěchovické přehrady, ale také pro základy dřevěných baráků v pracovních a koncentračních táborech. Tábory byly určeny pro válečné zajatce, pro míšence (poloviční Židy), kriminální trestance i pro provinilce z řad wehrmachtu nebo příslušníků jednotek SS. Koncentrační tábor pro zajatce a odpůrce nacistů z obsazených zemí byl zřízen v Hradišťku u Štěchovic. Byl jedním z mnoha pobočných táborů KT Flossenburg, zřízených na našem území. Mnohem menší než koncentrační tábory v Polsku, ale i tady umírali lidé. „Na Chlumu jich je hodně pochovaných, v hromadný jámě. Jejich jména nikdo nezná. Vypátralo se akorát jméno toho Francouze, který je pochovaný ve strýcově hrobě. Dokonce tady byli i jeho potomci. Musel si ten hrob sám vykopat a pak ho popravili. A u Hradišťka byl zajatecký tábor. A Francouzi byli ještě v Křepenicích,“ dál pokračuje ve vyprávění František Dvořák. 

Týden věznění na velitelství jednoho z táborů prožil i Františkův tatínek. „Táta, ještě s jedním, co spolu pracovali v lomu, když viděli, že tam staví komíny, nepřišli druhý den do práce. Hned si pro ně přijeli a odvezli je na komandaturu. Dostali výprask a až po týdnu je pustili. Vůbec jsme nevěděli, jestli se táta vrátí. Moc pak o tom nemluvil, jen že je zbili,“ vypráví František Dvořák. Jeho otec měl v té době již pravděpodobně povědomí o polských vyhlazovacích táborech a současně obavy, že Němci plánují podobný koncentrační tábor vystavět i v Čechách. 

Tím průsekem bylo vidět až na popraviště

Nepříliš jasné jsou i důvody, proč byl jeden z popravených francouzských zajatců pohřben v hrobě Františkova strýce, jak pamětník zmiňuje. Jedná se o hřbitov u Nalžovic, na místě, kterému se říká na Chlumu. Němci tam ale nepohřbívali jen popravované válečné zajatce, ale i vojáky z vlastních řad, vojáky wehrmachtu i svou elitu, příslušníky jednotek SS. V Nalžovicích, ležících jen sedm kilometrů od Sedlčan, nacisté zkonfiskovali zámek Františka Schwarzerberga a zřídili tam sídlo štábu pro vyklízení Sedlčanska. A také sídlo nejvyššího soudu pro příslušníky SS z celé Evropy. Odsouzence k trestu smrti měli popravovat u zdi zámeckého parku a pohřbívat je také na hřbitově na Chlumu.

František se spolu se svými stejně starými kamarády, tehdy jim bylo deset, dvanáct let, chodil tajně na popravy dívat. „Tady za vsí bylo popraviště. Udělali tam takový násep z drnů, před něj zakopali trámy a tam je vodili. Ti provinilci byli většinou vojáci SS. Číhali jsme za roštím, rostly tam ostružiny a maliny, a tam byl takový průsek a bylo odsud vidět až na to popraviště. A pak tam byla louka a nad ní mez, odtud je stříleli. Stáli ve dvou řadách, ti popravčí… mockrát jsme tam byli… ale hezký to tedy moc nebylo…“ 

Už třetího května byli Němci pryč

Těsně před koncem války začali Němci celou oblast Sedlčanska i Benešovska narychlo opouštět. Odváželi všechno, co bylo možné naložit a zbylé se snažili zničit. „Jednou se zvenku ozýval hrozný hluk a máma mi řekla, abych se šel podívat, co se děje. Tak jsem jen nakouknul a řekl jsem, ať všechno zhasnou, zavřou a nikomu neotvírají. Projížděly tam naložený německý auta. A asi něco z těch aut vyhazovali nebo jim to vypadlo, ale ráno jsme měli před domem asi patnáct balíků všeho možnýho. Museli jsme to rychle odvézt za ves k lesu. Kdyby na to přišli, tak nás odpravili všechny... připravovali se, kanóny byly na všech stranách kolem vsi. A u nich hlídky.“ K Sedlčanům se blížila Rudá armáda a napětí, které to v Němcích vyvolávalo, bylo příčinou vraždění v mnoha vsích Sedlčanska a Benešovska. Ustupující Němci krutým způsobem zabíjeli všechny, kteří se jim reálně či domněle postavili do cesty. 

Přímo v Sedlčanech ale probíhal konec války relativně klidně, Němci odtud zmizeli už třetího května, jak zmiňuje František Dvořák. Sověti dorazili až osmého, k žádným bojům už proto naštěstí nedošlo. „Osmého května byly ulice plné lidí, všichni přišli Rusy přivítat. K nám domů pak přivedli na dvůr býka a chtěli po tátovi, aby ho vykrmil. A když se jich táta ptal čím, tak říkali, aby se nestaral. K večeru už měl na dvoře fůru sena. Táta býka vykrmil a oni ho pak porazili, ale nevěděli, že se můžou připravovat i vnitřnosti. Máma jim vařila v tom největším hrnci plíce na smetaně a jim to moc chutnalo. Byli mezi nimi i mladý kluci, klučíci šestnáctiletí, sedmnáctiletí. A všichni chtěli vysoký boty…,“ vzpomíná František Dvořák na příjezd vojáků Rudé armády.

Po válce

Sovětští vojáci zůstali v Sedlčanech do konce srpna a hlavním úkolem se pro ně stala likvidace nevybuchlé munice. Byla všude v okolí Sedlčan. „Na Roudným byly i letecký bomby. Ty museli odpálit a byla to taková rána, že v Křepenicích to shodilo štíty domů a i u nás se vysypala okna. Zůstal tam pak kráter pět metrů hluboký,“ říká František Dvořák. Později s obnovou Sedlčanska pomáhala i československá armáda. Přesto se mnozí z původních obyvatel domů vrátit nemohli a stěhovali se do pohraničí, kde zůstaly prázdné domy po odsunutých Němcích. Jejich vlastní stavení, kde často hospodařili po staletí, byla zničená. Vybudovat se musela i nová silnice, ta původní byla rozježděná od tanků a František se cestou do školy musel brodit v hlubokém blátě. 

Po základní škole se vyučil zedníkem a této profesi se věnoval celý život. Povolávací rozkaz na vojnu dostal v roce 1952 na Slovensko. Hornatá slovenská krajina mu učarovala a stejně tak jedna z místních dívek. Dva roky obsluhoval jako telegrafista vysílačku na věži žilinského zámku a ještě na vojně se stačil i oženit. Na Slovensku chtěl zůstat natrvalo, ale jeho tatínek měl v té době vážný úraz a František se proto vrátil domů. Jeho mladší sourozenci byli ještě školou povinní a on převzal starost o rodinu. Současně se ale i jemu narodila první dcera a o něco později druhá. Pro rozrůstající se rodinu postavil v Příčovech nový dům a zůstal natrvalo. Jeho vzpomínky pro Paměť národa jsme natáčeli v domově seniorů v Sedlčanech, kam se před nedávnem ovdovělý František Dvořák přestěhoval.