Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Dutko (* 1959)

• narozen 3. června 1959 v Opavě

• po gymnáziu nastoupil studium práv v Brně na Univerzitě J. E. Purkyně

• několik let byl zaměstnán v právním odboru Přerovských strojíren

• po neshodách odešel do Okresního podniku služeb, kde zůstal až do sametové revoluce

• 27. listopadu 1989 spoluzaložil přerovské Občanské fórum

• stal se prvním polistopadovým starostou Přerova a svou funkci udržel dvě volební období

• od roku 1999 se věnuje práci ve své advokátní kanceláři

Tu krosnu si Petr Dutko sbalil na sklonku listopadu 1989. Měl představu, že by se – kdyby to bylo třeba – uchýlil na lesní chatu v beskydské divočině. V počátku sametové revoluce ještě nebylo zřejmé, jestli nedojde k zastavení demokratizačních snah a zda se hroutící se totalitní systém nerozhodne pro cestu násilného potlačení revoluce za pomoci Lidových milicí nebo armády.

Petr vyrostl v rodině, která ho odmala vedla ke sportu a turistice. Otec Vladimír i matka Věra  hráli tenis. Jeho první vzpomínky z dětství tak pocházejí z prostředí opavských kurtů, kde ještě z kočárku sledoval výměny rodičů, později sbíral míčky a poté začal sám hrát. Tenisu se později věnovala i jeho sestra a kvůli její závodní kariéře se rodiče na prahu Petrovy dospělosti přestěhovali do Přerova. Volný čas rád trávil v přírodě nebo vášnivě četl knihy. Díky dobrým studijním předpokladům byl přijat na gymnázium. Ačkoliv ho rodiče směřovali spíše přírodovědným směrem, jelikož maminka učila fyziku a matematiku na základní škole, nakonec se rozhodl pro maturitu z dějepisu a přihlásil se na Právnickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně v Brně.

Právo v posledních letech totality

„Na fakultě panovala v určitých seminářích značná svoboda. Člověk mohl poměrně veřejně diskutovat, aniž by mu za to hrozil postih. Měli jsme tam ale samozřejmě i vyučující, kteří byli doktory – řekl bych – z vůle strany. Vzpomínám na pana docenta Vašečku, na jehož přednášky nechodil téměř nikdo. (...) Zatímco panu docentovi Valentinu Urfusovi, vyhozenému z právnické fakulty z Prahy, protože byl lidovec, na přednášky chodili i druháci. Měl velmi laskavý přístup a originální způsob výuky. Na dějiny mezinárodního dělnického hnutí a KSČ jsme měli například pana Grebeníčka, pozdějšího předsedu KSČ a dnešního poslance. V jeho hodinách jsme nemohli projevit ani náznak jiného názoru, protože byl skutečně kovaný stalinista, až to děsilo...“ vzpomíná Petr. Nelze si tedy představit, že by bylo možné v rámci výkladu například hovořit o politicky ovlivněných procesech z padesátých let. Kritických komentářů na stranu totalitního režimu se Petrovi dostávalo částečně v širší rodině – ze strany strýce a dědečka, který po roce 1948 přišel o prosperující podnik na výrobu a opravu pneumatik. Kvůli tzv. buržoaznímu původu měla Petrova maminka problémy vystudovat učitelství. Aby se to samé neopakovalo u jejích dětí, vstoupila proto formálně do Komunistické strany Československa (KSČ).

Ještě během studií vstoupil do komunistické strany také Petr. „Byl jsem tehdy aktivní a s jakýmsi mladickým idealismem jsem se domníval, že stranu je možné reformovat a i celou společnost lze uvést do nějaké vyšší formy demokratizace. Ale až v zaměstnání jsem pak viděl rozpor oficiální doktríny a skutečnosti,“ říká ke svému působení v Přerovských strojírnách. První pozice v oddělení exportu mu otevřela oči v tom smyslu, že pochopil, k čemu všemu a jak se používají „ostré lokty“: „Vzpomínám si, že za možnost výjezdu do zahraničí tam byli lidé schopni se navzájem udávat, téměř pozabíjet. Protože tehdy, když někdo vyjel třeba na dva měsíce, tak si přivezl barevnou televizi. Když tam byl půl roku, tak zahraniční auto, a když tam byl delší dobu, tak si postavil rodinný domek.“

Když po nějakém čase pronikl do vztahů a zákonitostí rozdělování práce, své postřehy ventiloval na podnikových schůzích. Brzy se tak stal, jak říká, nevítaným kritikem z řad komunistů. Poté, co napadl nedemokratickou formu volby vedení podniku, v roce 1988 o místo přišel a skončil v Okresním podniku služeb, kde „byli samí vyloučení, vyškrtnutí, alkoholici, a tam mně bylo doslova dobře. Měli jsme tam mezi sebou mnohem otevřenější vztahy a nikdo se nikam nedral.“  

Rostoucí míru kritičnosti vůči režimu Petr uplatňoval svým působením i v hnutí Brontosaurus. Od roku 1984 s přáteli vedl tábory na hradě Helfštýn. Setkávali se tam lidé, kteří nebyli spokojeni se situací ve společnosti a s nelibostí vnímali drancování  a znečišťování přírodního prostředí. Konkrétní snahy například o odhlučnění určitých zón v Přerově nebo snížení emisí však většinou vyšly naprázdno a Petr svou aktivitu v rámci komise ochrany životního prostředí pod hlavičkou OV SSM hodnotí jako boj s větrnými mlýny. Připouští však, že na konci osmdesátých let se už atmosféra ve společnosti měnila. Lidé se přestávali bát a situace se zdála čím dál neudržitelnější.

Všichni chtěli svobodu

Víkend, který následoval po pátečním zásahu proti studentům 17. listopadu na Národní třídě, trávil Petr s kamarády z hnutí Brontosaurus na turistické chatě na Tesáku nedaleko Bystřice pod Hostýnem. První informace o násilí, které Státní bezpečnost použila proti mladým lidem a účastníkům pochodu z Albertova v Den studentstva, se dozvěděli z vysílání zahraničních stanic. V dalším týdnu se pamětník setkal se svědectvím Jakuba Puchalského, pozdějšího ředitele České televize, který se demonstrace 17. listopadu v Praze účastnil a byl zatčen StB. Tak jako po celé republice, začali se od poloviny týdne scházet lidé i v Přerově. První větší živelné setkání se uskutečnilo před budovou OV KSČ a u kina Hvězda. Na dvou místech zároveň tak probíhaly pro- i protirežimní akce. Stejný večer, 27. listopadu, došlo k založení přerovského Občanského fóra (OF) a Petr se stal jedním z jeho prvních devíti členů. S kolegou Romanem Hakenem založil i podnikovou buňku OF a „všichni chtěli jedno. Chtěli mít svobodu, volné cestování, svobodu volného podnikání, svobodu slova. To byly takové základní požadavky. Ale bylo zajímavé, že nikdo zpočátku nechtěl demontovat socialismus. Chtěli mít sociální jistoty a říkali: ‚Kapitalismus ne. Podnikání ano, ale jistý demokratický socialismus.‘“

Se vznikem OF a po zrušení vedoucí úlohy KSČ se ledy prolomily. Tok informací, který bylo do té doby třeba zajišťovat díky letákům tištěným na cyklostylu nebo ormigu, se dostal do oficiálních médií a cenzura se stala definitivně minulostí. Vír diskusí a jednání se roztočil. Bylo třeba naučit se řídit a korigovat mnohdy nekonečné debaty. Naslouchat diskutujícím a nacházet kompromisní řešení, zkrátka přijmout základy demokratického jednání. Navzdory příznivým vyhlídkám si ale Petr pro všechny případy nechával svou krosnu s železnou zásobou připravenou. Vybalil ji až před Vánocemi, kdy už vše spělo k volbě nového prezidenta, kterým se krátce před koncem roku 1989 stal někdejší disident a spisovatel Václav Havel.

Sametová revoluce ale nepřinášela jen euforii a nadšení. Objevovaly se i zkušenosti, které Petr trefně přirovnává k těm poválečným: „Okamžitě nám do Občanského fóra začaly chodit různé anonymy. ‚Posviťte si na toho a toho, ten si nakradl tolik a tolik. Měli byste s ním zatočit.‘ Lidé si začali kromě nadšení vyřizovat osobní účty. Takže jsem si dokázal představit, jak to tady asi vypadalo v květnu 1945. Že ten, který pár dní předtím udával gestapu, se najednou stal velkým revolucionářem...“ K určité změně došlo nejen v chování lidí. Obměňovala se i samotná skupina přívrženců OF. Lidé, kteří se angažovali na začátku, mnohdy odpadali a přicházeli noví – ne už děti revoluce, ale často pragmatičtí kariéristé, kteří využili situace k získání nového postu.

Na jaře 1990 byl Petr spolu s dalšími členy OF kooptován do městského národního výboru (MNV) a stal se jeho předsedou. V prvních svobodných volbách byl pak zvolen starostou. I dnes, kdy už dvacet let působí jako advokát ve vlastní kanceláři, vzpomíná na dobu starostování s radostí: „Musím říci, že mé působení na radnici bylo časově i mentálně mnohem náročnější, ale také zajímavější. Přijal jsem třeba delegaci německých průmyslníků a následně křičícího Roma Girgu, který si stěžoval na plíseň v bytě, nedal se zastavit a muselo se to řešit hned. Vyšel jsem na ulici, kde mi hned někdo za něco vynadal, a následně jsem třeba jel na Pražský hrad jednat o něčem s Václavem Havlem...“

Za devizu z doby sametové revoluce, kterou je třeba zachovat a jež je předpokladem zdravé demokracie, považuje snahu naučit se dát prostor názorům druhých, porozumět jim a mít pro ně pochopení. „Že se dnes musí lidé více o všechno starat? Důležité ale je, že jsou svobodní,“ říká na závěr.