„Ona [matka] byla v takovém tom řetězci těch převaděčů. My jsme z Břeclavi, tam je kousek Lanžhot, tak je Dyje, ta protéká Břeclaví. Tam tím lužním lesem se tenkrát utíkalo. Ještě to nebylo tak udělané jako v padesátých letech, kdy už tam byla elektrika. To ještě jakž takž šlo. Ti v tom Lanžhotě, ti to znali, ten lužní les. A jak se dostat k řece a kde je nejlepší tu řeku přejít. A matka byla jedna spojka. Ti lidi dostali kontakt na ni. Oni přišli k nám s rancem. Přespali u nás a druhý den ráno brzy je odvedla na vlak nebo na autobus do Lanžhota. Tam je předala jinému. Tam počkali, až bude pravá chvíle, a převedli ty lidi. Měla památník a od každého si tam nechala něco napsat nebo nakreslit. Ten nám sice zabavili, ale matka si vzpomněla a řekla, že tam měla sedmadvacet jmen. Takže ani moc těch lidí nepřevedla, jenom sedmadvacet.“
„Pamatuju si jednu scénu z toho odsunu. Když to bylo, oni byli v jednom místě. Tam byl obrovský cukrovar. Ten už je teď zrušený. V jedné části sdružovali všechny ty, kteří měli být odsunuti. A to bylo za zamřížovaným plotem. My jsme s matkou stáli u toho plotu a mluvili jsme s babičkou. Děda vůbec s námi nechtěl mluvit. Ten byl zničený, ten tam někde seděl. Pamatuji si, že jsme tam stáli u toho plotu a mluvili jsme s tou babičkou. Nevím co, já jsem nerozuměl. Bylo to tuhé tím, že se všichni cítili nevinní. On byl odmalička ve Vídni, byl vyučený mašinfíra. Dostal tam glejt Franz Josef, a pak ho vyženou, že je nějaký přivandrovalec.“
„Když přišlo k té chvíli, kdy utečou, tak v celém baráku, já jsem tam byl, sice už tam byla lidová škola umění, ale ještě tam zůstala ta pětimetrová zeď dvora. Některý okna byly předělaný. Ve všech oknech byly mříže, kromě jedněch, ty byly od záchodů úplně nahoře, což je ohromná výška, asi deset metrů, a dole beton. Nepředpokládali, že tam by někdo mohl utéct. Tam si to přivázali na okýnko, to lano, ten brácha vylezl na střechu. Tam vedle toho byla taková kůlna, asi garáž. Přehodili lano. Ta doktorka byla náhodou, i ten kluk, samozřejmě, horolezci. Oni byli sokolové, tak šplhali po horách, Alpy a tak. Byli docela zkušení. Přivázali to lano, hodili přes to. První šla matka. Teď se na ně začali dobývat na ten hajzl. Řekla: ‚Běžte vedle, do vedlejšího, mně je blbě.‘ Předstírala, že je ožralá. Spustila se po laně, přes roh na střechu. Pak ještě doktorka. Pak se ještě matka později vychloubala, že ona není horolezkyně, ale nemá spálené ruce. Kdežto ta horolezkyně si spálila na tom laně dlaně. Tak do auta a pryč, okamžitě.“
Edgar Dutka se narodil 21. května 1941 ve Vídeňském Novém Městě jako nemanželské dítě Gertrudě Dutkové. Dětství prožil v Břeclavi. V roce 1945 byl jeho dědeček odsunut s ostatními Němci a do Rakouska s ním šla i jeho manželka. Ve Vídni, kde pár žil, ale dědeček po půl roce zemřel. Po nástupu komunistů k moci se Edgarova matka stala členkou převaděčské skupiny. Za to byla v listopadu 1948 zatčena a později odsouzena na šest let za velezradu. Trest si odpykávala ve vězení v Lomnici nad Popelkou. V březnu 1950 se jí spolu s další spoluvězeňkyní Benešovou podařilo z vězení uprchnout. Matka nakonec emigrovala do Austrálie. Edgar Dutka po matčině zatčení strávil dva roky v dětském domově a poté žil v rodině matčiny sestřenice. V letech 1964 až 1971 studoval katedru filmové a televizní scenáristiky na FAMU. V roce 1968 odjel za matkou do Austrálie a domů se vrátil na podzim 1969. V letech 1971 až 1973 působil ve scenáristickém oddělení Filmového studia Barrandov, odkud byl nakonec vyhozen. Poté pracoval jako dramaturg a později i scenárista a režisér ve Studiu Jiřího Trnky a studiu Bratři v triku. Dnes (rok 2021) je v důchodu a žije s manželkou Jaroslavou, se kterou vychoval dceru Doru.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
