Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Dusilová (* 1931)

• narozena 10. července 1931 v Pardubicích

• její otec Josef Bartoň, dětský lékař, byl zapojen do odboje

• za pomoc parašutistům z výsadku Silver A byl popraven

• její matka Emílie Bartoňová zemřela v Osvětimi

• byla spolu s bratrem svědkem jejich zatčení gestapem

• vyrůstali v rodině ze sousedství, která se jich ujala

• vystudovala pedagogickou fakultu

• byla učitelkou na několika základních školách

• celý život odmítala vstoupit do KSČ

• žije v Praze

Gestapáci vtrhli do domu a ona se schovala pod stůl. Sledovala, jak její rodiče, Josefa a Emílii Bartoňovy, odvedli. Už nikdy je neviděla. Otec byl popraven 2. července 1942 za to, že pomáhal parašutistům z výsadku Silver A, její matka koncem téhož roku zemřela v Osvětimi. 

Dětství v Pardubicích a mobilizace

Eliška Dusilová se narodila 10. července 1931 do rodiny Josefa Bartoně, dětského lékaře z Pardubic. Matka Emílie byla vyučená modistka, ale nepracovala. Byla v domácnosti, starala se o dceru Elišku, jejího o rok staršího bratra Ivana a také o zahradu, ve které byl dokonce i bazén, což v té době nebývalo běžné. Rodině se žilo dobře. Lékař se ve městě těšil dobré pověsti a měl spoustu vděčných pacientů. U Bartoňových se kladl velký důraz na vlastenectví. Děti četly knihy Aloise Jiráska a postavy z nich pro ně byly vzorem. V létě jezdili do Potštejna do vily egyptologa Františka Lexy, se kterým se přátelili, a udržovali čilé společenské kontakty s řadou pardubických rodin.

Pohodovou atmosféru narušila mobilizace v roce 1938. Josef Bartoň byl odhodlán bránit vlast. „Pamatuji se, že s velkým elánem oblékl uniformu a už jsme ho neviděli. Ovšem pak se vrátil zdrcený,“ vzpomíná Eliška Dusilová. Touha pomoci vlasti a bojovat proti německým okupantům Josefa Bartoně nepřešla, naopak sílila. Za protektorátu se život v rodině výrazně změnil. Nejen proto, že v bazénu se už nekoupalo, ale chovaly se v něm slepice, aby rodina ve válečné bídě měla alespoň vajíčka. Hlavní změnou v životě pamětnice bylo to, že přišla o kamarádku, která pocházela z židovské rodiny. Scházely se spolu tajně po večerech. „Musela nosit hvězdu, styk s její rodinou byl omezený, už nesměla ani chodit do školy. Věděla, že bude muset odejít, a tak jsme spolu plánovaly, že když mi pak napíše lístek červenou tužkou, budu vědět, že se má dobře. Když jinou barvou, tak ne,“ vypráví pamětnice. Dodnes se jí při vzpomínce na kamarádku, která se už z koncentračního tábora nevrátila, chvěje hlas a zadržuje pláč.

Otec dával znamení

Podobná katastrofa se blížila i k rodině Bartoňových. Eliška Dusilová tehdy samozřejmě netušila, že její otec je zapojen do odboje. Přesněji, že pomáhá parašutistům, kteří se na Pardubicko dostali v rámci výsadku Silver A. „Otec jezdil na návštěvy k pacientům. Občas jsem jezdila s ním. Někdy mě nechal v autě, vystoupil na odlehlém místě úplně mimo civilizaci a někam šel. Já myslím, že tam byly nějaké mrtvé schránky. To mi bylo divné. Pak dával znamení. Asi to bylo vůči jednomu z odbojářů, který bydlel v zorném poli přes naši zahradu. Rozsvěcel a zhasínal. Připadlo mi to nepochopitelné,“ vybavuje si momenty ze svého dětství. Také si vzpomíná, že do ordinace za otcem chodili mladí muži. Bylo jí divné, že tito pacienti chodili bez dětí, když byl tatínek dětský lékař: „Vždy byli v místnosti, kde stál rentgen. Pak se mluvilo o tom, že tam byla vysílačka. To jsem nevěděla. Dozvěděla jsem se až z televize, z pořadu Historie, že můj otec byl radioamatér a že snad měl dát tu vysílačku sám do kupy. Stejně tak, že uměl těsnopis. Já to vím z televize.“

Eliška Dusilová si vzpomíná, že se doma mluvilo o tom, že u nich někdo bude přespávat. A s bratrem dostali příkaz, aby o tom před nikým nemluvili. „Takové podivnosti jsem zaznamenávala, ale nerozuměla jsem tomu. Ale pamatuji si, že po atentátu na Heydricha bylo doma cítit obrovské napětí.“

Zatčení lékaře Josefa Bartoně

20. června 1942 měla služebná Bartoňových ve svém přízemním pokoji otevřené okno. Tím dovnitř naskákalo komando gestapa. „To datum nikdy nezapomenu, protože jsem vlezla pod stůl a tam ho zespod vyryla do dřeva,“ říká Eliška Dusilová. Gestapo začalo Bartoňovy vyslýchat. Rodičům i dětem ukazovali fotografie mužů a ptali se, jestli někoho z nich znají. Pamětnice jednoho poznala. Mladého muže, který obsluhoval v pardubickém hotelu Veselka. Ale nic neřekla. Byl to Josef Valčík. V té době už věděla, že mělo jít o jednoho z mužů, kteří zaútočili na říšského protektora Reinharda Heydricha. „Znala jsem ho od vidění, byl zaměstnaný na Veselce u pana Košťála. To byla další rodina, se kterou se naši přátelili. A fotka toho muže byla po atentátu na Heydricha v obchodě s upozorněním, že se má hlásit každý, kdo o něm něco ví.“

Eliška Dusilová má ještě jeden vjem z osudového dne. Viděla, jak si jeden z gestapáků tajně strčil do kapsy vzácné zlaté pero, které patřilo její mamince. Pak už si vybavuje jen to, že Němci její rodiče odvedli. Jí a bratrovi řekli, ať zůstanou doma a nevycházejí ven. Nikdo z vojáků s nimi nezůstal, což bylo obrovské štěstí. Byla sobota, den, kdy za Josefem Bartoněm chodívali do místnosti s rentgenem ti mladí muži, kteří připadali pamětnici zvláštní, protože s sebou nevodili k dětskému lékaři děti. A jeden z těch mužů u nich zazvonil. Dodnes neví, kdo to byl. Domnívá se, že Jiří Potůček, který z výsadku přežil nejdéle. Protože v době zatčení Bartoňových už bylo po atentátu na Heydricha a parašutisté, kteří ho vykonali, nežili. „Bylo to obrovské štěstí, že s námi doma žádný esesák nezůstal. Kdyby tam zazvonil a někdo tam byl, měli by vystaráno.“

S kufrem k sousedům

Z následujících událostí si Eliška Dusilová pamatuje toto: „Já dostala šílený nápad. Uvědomila jsem si, že maminka má cenné šperky. Když odešli, tak jsem vzala kufírek, do něj ty šperky dala a odnesla jsem to rodině spolužačky. Takovému nebezpečí jsem je vystavila. Přijali to. Už věděli, co se u nás stalo. Nakonec to bylo to jediné, co mi po mamince zůstalo.“ 

To už se v Pardubicích rozneslo, co se v rodině lékaře odehrálo. Zároveň probíhaly razie v mnoha dalších domech. Do odboje tam bylo zapojeno mnoho rodin a zatýkání bylo rozsáhlé. Sourozenci Eliška a Ivan se mezitím bezradně toulali po ulici. Všimla si jich služebná rodiny Hakových ze sousedství a vzala je s sebou k nim. „Možná nám tím zachránila život,“ říká pamětnice. Dodnes totiž neví, jestli se pro ně gestapo zamýšlelo vrátit a zda s ní a s bratrem mělo nějaké úmysly. „Možná na nás prostě neměli čas, a proto nás tam nechali. Zatýkání tehdy bylo velké a možná neměli dostatek lidí,“ přemítá.

Msta nacistů za atentát na Heydricha mezitím propukla v plné síle. Vypálena byla nedaleká obec Ležáky, v pardubickém zámečku byli shromážděni zatčení lidé. Dne 2. července 1942 došlo k hromadné popravě a její obětí byl i otec pamětnice Josef Bartoň. Její matka byla odvezena do věznice v Pardubicích. S bratrem mezitím přebývali v rodině Marie Hakové v sousedství. „Každopádně to od ní bylo hrdinství. V té době to nebylo jen tak ujmout se dětí lidí zatčených za odboj,“ připomíná Eliška Dusilová.

Rodinná tragédie Bartoňových tím však nekončila. Když se babička pamětnice, matka Josefa Bartoně, dozvěděla, že její syn byl popraven, zanechalo to na ní těžké psychické následky. Dostala se do těžkých depresí. „Můžu říct, že se pomátla. Jednou odešla z domu, příbuzní ji hledali a našli ji utopenou. Ač silně věřící, spáchala sebevraždu.“

Střelba v centru Pardubic

Eliška Dusilová se mezitím stala očitým svědkem dalších událostí spojených se zatýkáním v Pardubicích. Konkrétně viděla smrt Alfréda Bartoše, velitele výsadku Silver A, který zemřel ve Smilově ulici. Jak zjistila později, právě jemu její otec pomáhal a léčil ho. To však ještě netušila, když šla se služebnou Marie Hakové přes parčík a viděla, jak kolem běží nějaký muž. Vytrhl dalšímu muži jízdní kolo: „Slyšeli jsme pískot, obrovskou vřavu, on na to kolo sedl a oni se hnali za ním, civilové i němečtí vojáci. Nám bylo jasné, že ho honí. On šel právě z bytu pana Krupky, u kterého bydlel. Byl něco zařizovat v Praze, vrátil se, zjistil, že ten byt hlídají a že čekají, až přijde. Pak odhodil to kolo, oni po něm stříleli, on střílel taky. Pak jsme běžely, protože jsme v té ulici, Smilovce, bydlely. A na rohu ulice on padnul. Píše se, že se zastřelil sám. Odnášeli od něj aktovku. Nás hnali pryč, ale my jsme řekly, že tam bydlíme, tak nás pak pustili domů.“ 

Až později pamětnice pochopila, jak významných událostí se stala svědkem a jak jí zasáhly do života. Dozvěděla se, že její otec byl blízkým spolupracovníkem parašutistů vysazených na území protektorátu, aby zajišťovali rádiové spojení s Londýnem vysílačkou s krycím názvem Libuše. Byl součástí rozsáhlé sítě spolupracovníků, kterou se jim podařilo na území Pardubicka vybudovat. 

Matka zemřela v Osvětimi

Příbuzní Bartoňových dětí se mezitím dohodli s Marií Hakovou, že se stane jejich pěstounkou a oni na ně budou finančně přispívat. Příbuzní totiž bydleli na vesnici, děti chodily v Pardubicích do školy, měly tam kamarády, a tak rodina usoudila, že pro ně bude lepší zůstat v prostředí, které je jim blízké. „Pořád jsem doufala, že se rodiče vrátí. Chodila jsem paní Hakové do hospody pro pivo. Tam seděl pán, který byl podobný mému tátovi. Já si pořád říkala, že to je možná on, ale že se k němu nesmím hlásit, protože třeba utekl. Stejně tak jsem věřila, že se vrátí máma. Nejdříve byla v Pardubicích v takzvané donucovací pracovně, tam, kde je dnes pardubická věznice. Odtamtud jsem od ní dostala tři dopisy. Pak už nic, ale pořád jsem doufala.“ 

To, že otec byl popraven, se Eliška Dusilová dozvěděla krátce poté. Že matka zahynula v prosinci 1942 v Osvětimi, až mnohem později. V době, kdy s bratrem osiřeli, měla před zkouškami na gymnázium. Bratr tam už studoval. Její rodiče jí vždy kladli na srdce, že je důležité, aby měla vzdělání. „Já měla před zkouškami, táta byl popravený, máma v koncentráku. Do ročníku přijímali jen pět holek. A představte si, já se tam dostala. Dodnes je mi to záhadou. Myslím, že to bylo díky panu řediteli Blahoutovi, který prý byl do odboje taky nějak zapojený a věděl, co se u nás stalo.“ 

U Marie Hakové pamětnice šťastná nebyla. O tom, jak hodně se jí změnil život, svědčí například skutečnost, že spala společně s ní, služebnou a třemi pejsky v jedné manželské posteli, protože pěstounka další pokoje pronajímala studentům. Jejímu domu se tehdy říkalo „U veselé vdovy“. Když byla Eliška Dusilová plnoletá, zjistila také, že z peněz, které na její výchovu, stravu a vzdělání posílali příbuzní, nic nezbylo a že si paní Haková účtovala nadsazené sumy. Například příbuzní platili za to, že pamětnice chodí na hodiny klavíru, i když tomu tak nebylo. „Všichni jí věřili, sestry mého otce jí dávaly peníze a myslely si, že z nich něco máme my. Neměli jsme. No nic. Přes to všechno měla odvahu vzít k sobě děti popraveného odbojáře. To v té době nebylo jen tak, to se jí nedá upřít. Tak z toho prostě chtěla něco mít,“ shrnuje.

Na studiích v Praze

Ivan vystudoval medicínu a pamětnice pedagogickou fakultu. Žili spolu v podnájmu v Praze velmi skromně, ze sirotčího důchodu. Válka už skončila, ale Eliška Dusilová se pořád oddávala naději, že se třeba její matka jednou objeví. „Pořád jsem čekala. Jednou v noci se mi zdálo, že se vrátila. Bylo to tak silné, že jsem šla ze čtvrtého poschodí dolů otevřít vrata, protože jsem si myslela, že je to pravda, že tam stojí.“

Museli žít v podnájmu, přestože v Pardubicích stál dům jejích rodičů. Nejdříve ho zabralo gestapo a po válce komunisté. Takže z něj sourozenci vůbec nic neměli, ale ani jim to nevadilo. Pamětnice studovala počátkem padesátých let, tedy v době, kdy komunistická ideologie silně ovlivňovala všechny oblasti života. „I my jsme byli načichlí. Věřili jsme, jak všechno bude spravedlivé. Ale prozřeli jsme, aspoň my na fakultě určitě ano,“ říká. Několikrát odmítla nabídku vstoupit do Socialistického svazu mládeže a později i do komunistické strany. Školu absolvovala v roce 1953 a dostala příkaz nastoupit do jedné školy v pohraničí. Tehdy dostávali absolventi škol pracovní pozice na takzvané umístěnky. Pamětnice učila v České Lípě, shodou okolností nedaleko místa, kam byli vystěhováni její příbuzní. Ti měli dříve statek, na který jezdívala s tatínkem a bratrem jako dítě pomáhat při žních. Komunisté jim ho zabavili. Byla proto ráda, že to má alespoň blízko k příbuzným.

Eliška Dusilová si pamatuje, jak byla přítomna hlasování, při kterém měli lidé dát najevo souhlas s politickými procesy, které v padesátých letech probíhaly. Odmítla. „Já se hlasování zdržela. Udělala jsem to pak v podobných situacích ještě mnohokrát. A nic se nestalo. Nebylo nutné za každou cenu hrbit hřbet.“

Boj s komunisty

Učila později na pražských základních školách ve Štěpánské ulici a na Zahradním Městě. Několikrát se dostala do sporu s nadřízenými, například proto, že se postavila za dívku, která neměla dostat doporučení k přijetí na gymnázium jen proto, že její babička byla kdysi řádovou sestrou. „Dnes je to k smíchu, ale tehdy nebylo. Tak jsem šla za předsedkyní KSČ a řekla, že jestli tu dívku nedoporučí, budu to všude rozhlašovat. Děti přece nemůžou za svoje rodiče, natož prarodiče. A co na tom bylo nejsměšnější? Ta její babička z kláštera odešla, vdala se a měla děti. Takže vlastně prozřela. Přesto to komunistům vadilo,“ vypráví. Do dalšího sporu se pamětnice dostala proto, že napsala výborný posudek a doporučení ke studiu dívce, jejíž otec byl jako politický vězeň zavřený v Jáchymově. Dívka se na gymnázium dostala, jenže do stejného ročníku nepřijali dceru vlivného komunisty: „To bylo tóčo. Dostala jsem kvůli tomu důtku. Ale řekla jsem ředitelce, že přece nejsem fízl, abych se dětí vyptávala na rodiče. Jsem učitelka a to je od slova učit. Podstatné je, že tu dívku už pak na gymnáziu nechali.“

Na otázku, zda se pomsty komunistů za své postoje nebála, odpovídá Eliška Dusilová prostě: „Ne, já jsem nic neprovedla, tak proč bych se bála.“ Neví, zda to souvisí s tím, že jako dítě poznala statečnost rodičů, ale dodává: „Rodičů si nesmírně vážím. Protože dnes už pojem vlastenectví málokomu něco říká. Kdo by za něčím šel s vědomím, že nasazuje svůj život? Takových lidí je málo, a já jsem proto na rodiče hrdá.“

Neodvažuji se nikoho soudit

Eliška Dusilová sama vychovala syna. Od manžela odešla krátce po svatbě. V té době nebyly rozvody běžné. Těžké období zvládla především díky mamince ženy jejího bratra, se kterou si velmi rozuměla. Nyní už je babičkou a má také tři pravnoučata.

Pamětnice je v kontaktu s některými příbuznými lidí, kteří byli zapojeni do odboje podobně jako její otec. O události s ním spojené se zajímá. „Nikdy bych se neodvážila nikoho soudit, hodnotit, jak se měl či neměl v té době chovat,“ odpovídá na častou otázku, zda nebyly následky atentátu na říšského protektora, které odnesli nevinní lidé, větší než jeho význam. „Ti lidé cítili, že musí něco udělat proti tomu, co se dělo. Je to stejná otázka jako to, zda se vojáci měli bránit při mobilizaci. Nevím. Asi by to dopadlo špatně. Ale nikdy nezapomenu na to, jak byl tatínek po mnichovské dohodě zdrcený. Bral to jako obrovskou pohanu.“

Za komunismu se o lidech zapojených na Pardubicku do odboje nemluvilo, protože se jednalo o odboj západní. Takže se nikde nezmiňovalo, že lékař Josef Bartoň a další pardubičtí občané byli hrdinové. Až po roce 1989 se na domě Bartoňových v Pardubicích objevila pamětní deska. Dům za komunismu sloužil jako mateřská škola a pamětnice s bratrem se o něj po roce 1989 původně ani nechtěli hlásit. „Ale když jsem viděla, jak se tady komunisté stále rozpínají a rozebírají si majetek, pustila jsem se do toho. Musela jsem taky nashromáždit spoustu materiálů, aby bylo uznáno, že činnost mého otce byla odboj.“

Za matku i otce tehdy spolu s bratrem dostali jako odškodnění dohromady dvě stě tisíc. „Tak jsme si to rozdělili a já si mohla poprvé v životě dovolit vyjet k moři,“ říká Eliška Dusilová. Kdyby měl člověk najít slovo, které se k pamětnici hodí nejvíce, bude to toto: nezlomená. O nejtěžších chvílích svého života dokáže vyprávět s nadhledem a často se směje. Za své životní motto považuje následující: „Nelpět na věcech. Nezatěžovat si život tím, zda mám, či nemám, zda někdo má to, co já ne. Já v životě neměla nic. Když jsem zůstala sama se synem a někdo k nám přišel na návštěvu, musel si přinést svůj příbor, aby se mohl najíst. Dodnes se řídím tím, že co nemusím mít, to nemám. Co mám a slouží mi to, musí dosloužit. S vědomím, že věci a peníze nejsou to nejdůležitější, se žije lépe.“