Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Dušek (* 1932)

• narozen 11. 10. 1932

• jako malý chlapec viděl vypálení Ležáků

• v rodné vesnici Švihově jeho otec pomáhal partyzánům, byl udán sousedem

• na konci války viděl, jak hlavní kolaborant chtěl zabít člověka, který věděl o jeho stycích s Němci

• s přáteli založil ve Švihově skautský oddíl

• jeho otec vlastnil největší hospodářství ve vesnici, po roce 1948 jim bylo ponecháno s povinností odvádět velkou část úrody do JZD

• v Dolních Bučicích byl předsedou JZD, později starostou

Vladimír Dušek se narodil 11. října 1932 ve vesnici Švihov u Nasavrk, kde až do studií vyrůstal spolu se svými pěti sourozenci. Jeho otec na statku vládl pevnou rukou a největší pozemek ve vesnici obhospodařoval také za pomoci sekáčů z nedalekého kamenného lomu. Právě když měl jednou v červnu 1942 nést sekáčům svačinu ze statku, vydali se s kamarádem Mirkem dál, aby zjistili, co se děje v sousedních Ležákách, kam se stahovala po celý týden německá vojenská auta. Už cestou tam působila německá armáda hrůzostrašně, když zbraněmi Němci mířili na koupající se děti; chtěli tedy zjistit, co se děje v samotných Ležákách, kde měli mnoho známých a příbuzných.

„My jsme se tam dostali přes potok tak, že jsme lezli lesem nahoru, až jsme přišli k té straně na kopci, kde byly veliké kameny a stromky. Tam jsme mezi ně lehli a nikdo nás neviděl. To bylo asi tak půl sedmé, půl osmé večer. To jsme poznali podle toho, že těch pár kusů dobytka, co měli v Ležákách, už odvezli do Dachova, což byla jejich obec. Ale v ten moment na nás přišel trochu strach, že když nás tam chytnou, tak nás také odvezou, protože jsme viděli, jak odváželi poslední ženy a mládež z prostředka vesnice.“

Když se dostali na místo, ze kterého měli výhled na celou oblast okolo Ležáků, nacistická akce se již chýlila ke konci; lidé již byli shromážděni ve středu vesnice, aby pak byli nakládáni do aut a odváženi do Pardubic. „Viděl jsem, jak nacisté shromažďovali lidi do aut, aby je odvezli z Ležáků, a jak zapalovali ty baráky a jak tam místní museli nazpět vracet všechen materiál, který si s sebou chtěli vzít.“ Majitelé se snažili „zachraňovat nějaký materiál jako peřiny a ošacení a všechny takovéto věci. Chtěli to zachránit, protože si asi tedy mysleli, že nepůjdou na smrt. A ti Němci do nich bušili a oni to museli házet nazpět do těch baráků, aby to shořelo.“  Německých vojáků a esesáků tam bylo nejméně dvě stě; jejich úkolem bylo odvézt třicet žen, třicet mužů a deset dětí. Když jim před očima zapálili jejich rodné domy, naložili místní do nákladních aut a odvezli do Pardubic, tam je postříleli a spálili v krematoriu. Jen malé děti a některé matky nechali a poslali je spolu s těmi Lidickými do Polska a na jiná místa. „Pláč těch matek a dětí, který se vznášel údolím, to bylo to nejdrastičtější, co jsem v životě zažil.“

Když Němci odjeli, bylo už po osmé večer a začala padat tma. Pan Dušek s kamarádem ještě půl hodiny počkali, aby se vypravili domů stejnou cestou, kudy přišli. Když v deset konečně pan Dušek dorazil domů, čekali na něj na dvoře maminka s otcem, jenž mu uštědřil výprask, po kterém tvrdě usnul. Teprve po čtrnácti dnech, když už to nikdo nestřežil, se šli na vypálenou vesnici podívat. Likvidací zbytků ohořelých budov pak byli pověřeni místní zemědělci v zimě toho roku.

Z Ležáků se přesto pár mladíků zachránilo. Jeden se krátce před vypálením někam ztratil a už se o něm neslyšelo. Zbylí dva chlapci, Hrdý a Čech, utekli do domovských Ležáků z nuceného nasazení v Drážďanech, ale soused je přesvědčil, aby se vrátili. „Pan Bureš tátovi v kuchyni povídá: ,Ještě včera u mě byli mladí Čech a Hrdý. A ráno jsem jim řekl: »Mládenci, musíte ještě večer sednout na vlak a jet nazpět do Drážďan a tam nastoupit.«‘ A oni ho poslechli a tím se zachránili. Po válce se Čech oženil do Miřetic a Hrdý do Mlýnska nebo do Skuče.“ Poslední kapkou pro ně navíc byla sebevražda velitele četnické stanice Kněze z Vrbatova Kostelce. Ten se večer před vypálením Ležáků otrávil a pak i zastřelil, protože věděl, co se s Ležáky stane a že by Němci mohli vědět o tom, že sám pomáhal partyzánům. Místo něj Němci posléze zastřelili jednoho z jeho dvou synů.

Partyzánům pomáhal i otec pana Duška. Když k nim jednou do statku přišli v zimě dva partyzáni, byl u nich na návštěvě soused „a ten se sebral a šel od nás pryč. A my jsme viděli, jak šel po cestě a máma povídá: ,Ten Sokol jde do lomu telefonovat, že tady někdo u nás je!‘ Ti partyzáni byli promočení, tak jim táta dal vysoký filcový boty a poslal je přes Ležáky do Tisovce k tátovu známému, s kterým kšeftoval s koňmi. A za hodinu přišli dva četníci, což sice byli stoprocentní chlapi, ale strach jsme měli stejně. S tím sousedem to pak špatně skončilo – dostal asi devět let. A ten měl pak rakovinu a ležel doma na posteli a řekl své ženě, aby došla pro mého tátu, aby se mu mohl omluvit. Táta tam šel a asi o týden později soused zemřel.“

S kolaborací se pak setkal ještě v jednom případě. „U nás ve vesnici byla hospoda, kde se Němci stavovali, když projížděli, a pořád chtěli nějakou pomoc jako chleba a takové věci – a to ještě před koncem války. A u tohohle místního hostinského, který uměl výborně německy, se poslouchal zahraniční rozhlas. Ale když Němci odjeli, tak se musel schovat, protože takoví ti ,vybláznění‘ ho chtěli zabít. Chodilo se tam poslouchat zakázané rádio a pak že prý držel s Němci! Jenže tam byl kulečník a on se přes ten kulečník a plot dostal k hospodáři do vedlejší chalupy a do stodoly, kde se zavrtal do slámy a schoval. Můj strýc byl starostou v sousední vesnici, a když se to druhý den ráno dozvěděl, pustil se do toho a dal to všechno do klidu. Řekl, že to je přece všechno hloupost. Přitom ten útok na hostinského vyprovokoval soused, který sám chodil s Němci vybírat od místních obilí. A také s nimi chodil z Chrudimi z gestapa jistý Strnad, který sám říkal: ,Lepší deset holubů než jeden Strnad na dvoře!‘ (Tedy lepší je odevzdat rovnou zásoby, než aby Strnad vkročil na dvůr.) Po válce dostal ten Strnad deset let basy. A tenhle náš soused s gestapáky chodil – a potom chtěl toho hostinského zlikvidovat!“

Když pak na konci války Němci utíkali, spíš než že by plenili, o jídlo, i když se zbraní v ruce, prosili. Ale nejistota, co všechno mohou udělat, většinou splnila svůj účel a dostali, co potřebovali. Tak například otec pana Duška donesl dvěma Němcům jedny kalhoty a jeden kabát, když na ně narazil v poli, jak se tam schovávali a chtěli po něm civilní oblečení. Ti, co ujížděli ve vozech, pohazovali kolem cesty všechny různé zbraně a nábojnice, s kterými si pak někteří kluci hráli; jeden z nich takto přišel o dva prsty na levé ruce, když mu v ruce vybuchnula nábojnice. Krom toho se jako kluci bavili tím, že kradli Němcům koně, které měli uvázané v řadě – na ty poslední nedávali pozor. Nejhorší bylo, když odjíždějící Němci naložili několik chlapců z vesnice s nimi do auta, a teprve když narazili sovětskou armádu o několik kilometrů dál, tak se vzdali a chlapce pustili. Rusové ty Němce na místě postříleli a kluci museli jít domů pěšky.

S Rudou armádou měli jinak dobré zkušenosti; byli prý velmi disciplinovaní, protože jejich velitelé byli velice přísní. Když přijeli do Švihova, vlezlo si tři sta vojáků do lesa, kus ho pokáceli a vyrobili si stany. Jediným šrámem bylo několik afér s místními ženami; sám pan Dušek chodil hlídat před stodolu, kam si jeden ruský důstojník vodil jednu místní ženu.

Krátce po válce pak založili spolu s kamarády ze Švihova skautský oddíl. Jeden chlapec, který se později stal jejich náčelníkem, se o této prvorepublikové tradici naučil od známého z Pardubic, který byl před válkou skautem. „Tak jsme se sešli; nejdřív nás bylo dvanáct a pak devatenáct. A na našem pozemku byl takový remíz asi desetkrát deset metrů, tam jsme šli prvně skautovat, spát.“ Na první oslavě Ležáků tam byli již nastoupení ve stejnokrojích a tuto tradici drželi po mnoho dalších let. Ale hlavní poselství jejich oddílu nebylo ani tolik ve výletech, ceremoniích a dobrodružstvích. „Řekl bych, že to bylo v tom slušném chování, že jsme byli kluci, co se slušně chovali. U nás v tom skautu byl jen jeden, co propadnul!“ Přestože oddíl navazoval na prvorepublikovou tradici, ze strany komunistických úřadů nebyli nijak omezováni nebo napadáni. Naopak volně žili vedle pionýrských oddílů z vedlejších vesnic.

Komunistický převrat roku 1948 tak pro něj minul bez většího povšimnutí, a to přesto, že jeho otec měl největší hospodářství ve vesnici. Je pravdou, že museli odvádět část úrody do JZD, a to v poměrně velké míře. „Já bych tak řekl, že ty odvody pro ty Němce a pro ty (komunisty) byly stejné. Ale to záleželo vesnice od vesnice; u nás nebyl nikdo vystěhovaný, nic takového neexistovalo. Můj táta s těmi lidmi byl kamarád. Táta byl ve vesnici největší zemědělec. A ze začátku tam byly pořád takové řeči, že jestli by se neměl vystěhovat. Jenže nikdo neměl odvahu, protože každý mu byl nějakým způsobem zavázaný. A Váchovi taky, nikdo nic. No prostě skromná rodina, pracovitá rodina, všechno.“ Ale politické změny se jejich života dotýkaly jen minimálně. „Nic se nedělo, hospodařilo se, jeli jsme dál.“

Citelný zásah do života mnoha lidí v podobě měnové reformy v roce 1953 přežila jeho rodina také bez větších ztrát. Stejně jako v ostatních případech, i zde hrály hlavní roli otcovy dobré kontakty. „Táta měl známého v Praze a ten přijel v pátek večer a povídá: ,Zítra je měna, tak do něčeho musíš vrazit peníze.‘ Tak se celou sobotu z blízkých lomů vozily kamenné kostky; tam byly dvě auta a dva páry koní a chlapi se sehnali a navezla se spousta kostek. A potom to táta rozdal všem dětem svých sester. A dodnes se všude pozná, když se tam jede, že ve Vorli je vykostkovaný dvůr, stejně jako když člověk jede do Blížďovic. To byla taková chumelenice, lidově řečeno! A večer přišla měna.“

Vladimír Dušek vystudoval zemědělskou školu, po které nastoupil do vyhlášeného slušovického JZD, kde se učil od Františka Čuby, dokud nenastoupil jako zootechnik v JZD Dolní Bučice. Zanedlouho se stal předsedou JZD a od roku 1982 do roku 1989 pak i starostou Bučice.