Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaromír Dus (* 1938)

• narodil se 27. srpna 1938 v Brně

• vystudoval Teologickou evangelickou fakultu v Praze a vykonal studentskou praxi v Benešově

• studoval v Cambridgi a zúčastnil se konference v Uppsale

• později byl zvolen vikářem a farářem v Praze-Vršovicích

• v roce 1971 mu byl odebrán souhlas, sedmnáct let nesměl pracovat jako farář

• byl topičem, vrátným, skladníkem, programátorem

• v roce 1971 byl zatčen, vzat do vazby, souzen, vězněn

• po roce 1989 působil jako vikář a farář v Praze na Vinohradech,

• později pracoval jako zástupce Ekumenické rady církví

• zakládal duchovní službu v armádě

Tajní evangelíci

Od doby pobělohorské po více než sto následujících let na území Čech a Moravy evangelická církev neexistovala. Žili zde pouze katolíci a židé. Habsburská vrchnost donutila všechny své křesťanské poddané, aby se stali členy církve římskokatolické a dodržovali její základní pravidla. Ovšem i v době před vydáním Tolerančního patentu (1781) existovali jedinci, rodiny a celá společenství, kteří udržovali evangelickou tradici a předávali dědictví víry z generace na generaci. Dařilo se jim uchránit „kacířské“ knihy před konfiskací a udržovat kontakty s protestanty v cizině, přepisovat chybějící texty nebo se účastnit tajných shromáždění. Kontinuita tradic reformace byla pěstována v rodinách a místních společenstvích, ne nepodobných těm, která i my dobře známe z disidentských let normalizace: paralela s bytovými semináři, pašováním knih ze zahraničí nebo opisováním a šířením samizdatu je zjevná. V předtoleranční době na našem území existovaly silně evangelické lokality na horách na Valašsku nebo v Orlických horách a v krajích Českomoravské vysočiny. Pamětníkův tatínek pochází z Vysočiny. „Minimálně od Tolerančního patentu jsme evangelíci.“

Dětství

Asi proto, že první republika trvala tak krátce a její existence byla násilně přervána, zůstala ve vzpomínkách rodičů Dusových jako „velmi krásná doba“. Prvorozený syn Jaromír se narodil těsně před Mnichovem, po něm, vždy po roce, přišli Pavel, Jan a později sestra Marie. Jaromír Dus začal chodit do první třídy v roce 1944. Třebaže se blížil konec války, byla výuka němčiny stále intenzivní a v prostorách školy se celý den vyskytovali němečtí vojáci. Brno bylo bombardováno, a proto byl pamětník s rodinou na druhé pololetí odvezen do bezpečí, do Kutné Hory, kde sloužil jako farář bratr jeho otce Jan Dus a kde „o válce ani nevěděli“. Jaromír Dus býval často nemocný, a proto byl těsně po válce vybrán a poslán Červeným křížem na ozdravný pobyt do Švýcarska. Později byl ještě ve Starém Smokovci, v Harrachově a v Karlově Studánce.

Prvorozený syn

Nepsaným pravidlem ve starých evangelických rodinách bylo, že alespoň jeden ze synů, často ten nejstarší, měl studovat teologii. Bude-li potřeba, jeho sourozenci ho měli podporovat. Pamětník se pro studium teologie rozhodl také. Dostal doporučení studovat na vysoké škole, ač se nikdy jako dítě nestal pionýrem a „v SSM jsem byl, ale nevím, jak jsem se tam dostal. Byla tam celá třída, ale nikdy jsem se do toho nehlásil. To, že jsem členem SSM, jsem zjistil, až když jsem oficiálně podal přihlášku na teologii.“ 

Rok 1956

Kromě tří studentů z Českobratrské církve evangelické byla v roce 1956 přijata ke studiu na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě i větší skupina maďarských studentů z Reformované církve na Slovensku. Již řadu let měla tato církev zoufalý nedostatek farářů. Maďarští studenti ze Slovenska byli starší, někteří už měli rodiny, teprve si dodělávali maturitu, neuměli česky ani slovensky, pouze německy a trochu rusky, zato spolehlivě informovali svoje české spolužáky o tom, co se právě v Maďarsku děje. „Profesor Polák napsal na tabuli: ‚Odsuzuji maďarské události jako výplod horthyovských band a Šípových křížů‘, a chtěl, aby se každý z nás postavil a odříkal tuhle říkanku. Jeden maďarských studentů se postavil, ale křikl jsem na něj: ‚Sedni si a mlč!‘ Chtěli mě pak vyhazovat z fakulty, ale dost dobře to nešlo.“ Nikdo z vyučujících nechtěl ztratit místo z důvodu nedostatečného počtu studentů.

Studentská praxe a brigády

Jaromír Dus uzavřel studia praxí v Benešově (měl na starost i sbory v blízké Vlašimi a Prčicích). Psal se rok 1962. V létě se jezdilo na letní studentské brigády evangelické církve. Kromě práce v lese nebo na louce a kromě vaření a úklidu se konaly i ranní a večerní pobožnosti, vedly se diskuse na různá témata a připravoval se kulturní program. Brigády byly také pro mnohé mladé evangelíky příležitostí potkat své budoucí životní partnery. Pamětník zde našel svoji ženu Annu.

Vojna

Povolávací rozkaz na sedmou hodinu do Fučíkových kasáren v Českých Budějovicích dostal jen dva dny před nástupem. Po příjezdu se ukázalo, že s ním nepočítají a vlastně ho ani nechtějí. Nastala tedy anabáze po kasárnách měst jižních Čech, až nakonec, někdy o půlnoci, zakotvil opět v Budějovicích, v tankových kasárnách ve Čtyřech Dvorech. Tam se bezprostředně po příjezdu seznámil s hercem Václavem Postráneckým. Ten, v době stávek herců v roce 1989, publiku řekl: „Kdyby Jaromír nebyl, já bych tady dnes také nebyl!“ Tato věta způsobila, že se Jaromír Dus v posledních letech před důchodem věnoval (za evangelickou stranu) obnovení duchovní služby v české armádě.

Jižní Čechy

Pamětník zůstal v jižních Čechách i po skončení vojenské služby a dva roky pracoval jako vikář pro Kaplici a Tábor. V té době byla Anně, zdravotní sestře v Nemocnici Na Bulovce, nabídnuta možnost studovat medicínu – něco, co se dětem z rodin věřících běžně nestávalo. Jaromír Dus svou budoucí ženu v rozhodnutí šest let studovat podporoval, ačkoli bylo jasné, že pro rodinu to bude znamenat časové i finanční zatížení.  

Konec šedesátých let

Svatba Jaromíra a Anny se konala 9. září 1966 v pražském kostele u Martina ve zdi. Momentální politické uvolnění v Československu umožňovalo vycestovat a studovat v cizině. Jaromír Dus se připravoval na studijní cestu do Heidelbergu, ale plán studovat v Německu nevyšel a vypadalo to, že už žádná další možnost nebude. Díky osobní iniciativě profesora Součka ale dostal nečekanou šanci – mohl odjet do Anglie a studovat na Westminster College v Cambridgi. Jedinou podmínkou bylo, že v dubnu 1968 bude v Praze pomocníkem na shromáždění Křesťanské mírové konference. To bylo nakonec to nejlepší, co si mohl přát! Díky tomu si totiž mohl přivézt svou ženu a čerstvě narozenou dceru z porodnice domů sám! Z Cambridge se vracel přes švédskou Uppsalu, kde se ve funkci zástupce československé evangelické mládeže zúčastnil Světového shromáždění světové rady církví. To už byl začátek července 1968 a švédská televize mluvila o ohroženém Československu. Andrej Žiak, generální dozorce luterské církve a nejvyšší zástupce evangelických církví přítomných na konferenci, byl požádán o vystoupení a Jaromír Dus jeho slova překládal. V Uppsale pak na otázku, co si mladí lidé v Československu myslí o politickém vývoji v ČSSR a pravděpodobném obsazení země spřátelenými armádami, což již někteří západní novináři pokládali za rozhodnutou věc, odpovídal naprosto naivně. Říkal „nesmysly o přátelství. Za to jsem se potom styděl.“ 

Holandští přátelé

V pookupačních letech byl pamětník zvolen farářem v pražském vršovickém sboru. V roce 1969 existovala ještě možnost vycestovat na Západ, hranice byly na krátkou dobu otevřené: nadace Divoké husy nabídla pěti skupinám dětí z vršovického sboru pobyt v pěti farnostech v městečkách kolem Naardenu. Bydlelo se v rodinách a na programu se podílely farnosti, rotariáni a místní rodiny, česká strana zase připravila závěrečný večerní program. Během vystoupení, uprostřed radosti z hudby a talentu českých dětí, dorazila zpráva, že se zavírají československé hranice. Díky mimořádné situaci a přátelství, které bylo mezi Čechy a Holanďany navázáno, se našla „jednoduchá“, účinná formule: „‚My teď nebudeme moct cestovat, ale vy budete navštěvovat nás.‘ Po celou dobu okupace, nejméně čtyřikrát do roka, Holanďani přijížděli do Prahy. Studenti, důchodci. Převáželi poštu a zprostředkovávali styk.“ Toto přátelství trvá dodnes.

1971: sv. Martin ve zdi

Kromě práce ve vršovickém sboru měl Jaromír Dus neoficiálně na starost i evangelickou mládež – studenty. Měl k dispozici nedělní večery v gotickém kostele sv. Martina ve zdi v centru Prahy, organizoval tam studentské bohoslužby, z nichž obzvláště památná byla ta, která se konala asi rok po upálení Jana Palacha. Studentům se dostal do rukou deník Jana Palacha – dozvěděli se v něm, co četl, co ho ovlivňovalo a jak se na čin připravoval. Jaromír Dus s Fakultním pěveckým sborem vedeným Milošem Rejchrtem připravili nedělní pořad o oběti. Byla to vzpomínka a snaha o reflexi velkého až nepochopitelného činu. Kostel byl plný, spousta lidí stála i venku. Režim zasáhl okamžitě: pamětník už nesměl dál s mládeží pracovat.

Letáková akce

Jaromír Dus na sebe upozornil – Státní bezpečnost ho následně dvakrát navštívila s žádostí o spolupráci. Vždy to odmítl. „Chtěli, aby soužití mezi státem a církví probíhalo hladce. Pro mě byla nemyslitelná představa, že bych policajtům nebo komukoli měl vyprávět, co se dozvím jako farář.“ V té době došlo k zatčení Jana Tesaře, Rudolfa Battěka a Luďka Pachmana. Byli překvapivě bez soudu propuštěni a pamětník se snažil s nimi sejít. Přišli, ale bez Pachmana. Mluvili o tom, jak reagovat na blížící se volby, jakou strategii zvolit, co dělat. „Škrtat na kandidátce nepomůže. Nezúčastnit se je jediný účinný protest, každý má na to právo.“ Jan Tesař pamětníka prosil, aby u sebe schoval kufr (měl obsahovat magnetofonové pásky z května 1945). Také se dohodli, že rozdá několik letáků k volbám mezi svoje přátele. Byl potom poněkud překvapen, když mu v neděli před bohoslužbami studenti přinesli balík, ve kterém bylo asi tři sta letáků. Prozatím jej uložil do kufru auta a spěchal na bohoslužby. V pondělí přišel Jan Tesař znovu, tentokrát s dalším kufrem, který potřeboval uložit do bezpečí. V tento den už byl Tesař Státní bezpečností sledován a na Jaromíra Duse svou návštěvou upozornil. Uschovat kufr nebyl problém. Odpoledne navštívil pamětník své blízké přátele Hedu a Ladislava Hejdánkovy. Večer se konala schůzka „Třicátníků“ (scházely se na ní spřízněné duše nejrůznějšího věku). Tentokrát byl pozván profesor Patočka a po jeho přednášce se přítomní rozjeli domů.

„Manévry“

Dne 9. listopadu 1971 ve čtyři hodiny ráno přepadla rodinu Dusových doma Státní bezpečnost. „Byly to skoro manévry.“ Následovala důkladná prohlídka doma i v kanceláři. Zajímaly je papíry, cokoli popsaného, a v kanceláři jich bylo hodně – právě se připravovala knížka k 20. výročí založení sboru. StB zajistila letáky, pamětníka odvezla na stanici do Bartolomějské, ale z čeho je obviněn, se nedozvěděl. Z otázek u výslechu a z článku, který vyšel v Rudém právu, podle kterého měl být Pachman pamětníkem pozván do vršovického sboru, čili měl být spojovacím článkem s Pachmanem, vyplývalo, že chtějí zjistit cokoli, co by policii k šachovému velmistrovi přivedlo. Jaromír Dus spolu s Jiřím Treterou, členem vršovického sboru, sepsali dopis-reakci na tento článek. Bylo evidentní, že Státní bezpečnost neví, že českobratrská církev evangelická není totožná s církví československou, kterou Pachman skutečně navštívil.

Výslechy

První výslechy v Bartolomějské se týkaly letáků. První dny volala Státní bezpečnost pamětníka k výslechu každých deset minut, pak následoval jeden dlouhý výslech. Scénář se opakoval, rekvizity – černé rukavice – také. Jeden z nich hrál toho zlého, druhý hodného. „Všichni stejní, študovaní, tady si nic nepamatujete, nevíte,“ stěžovali si zadrženým. Nátlak na psychiku byl tvrdý. „Kvůli mně nebyl zadržen nikdo další, na to jsem trošku hrdý.“ V téže době mu byl odebrán souhlas s výkonem kněžské funkce. Po celých sedmnáct let nesměl být farářem – zákaz trval do roku 1988.

Korespondence

Policie našla spoustu korespondence, dopisy v originálních obálkách, z domova i ze zahraničí. Konverzace se Státní bezpečností probíhala s neúprosnou pravidelností stále stejně: „‚Kdo to je pan Sharp?‘ – ‚Jak to souvisí s mým případem?‘

‚Tak vy odmítáte odpovědět?‘ – ‚Neodmítám, ale jak to souvisí s mým případem?‘“

Probírali se jeho adresářem a ptali se na jedno jméno za druhým. 

Major Fráňa

„Tentokrát major Fráňa říkal, že jsem nějakej bledej. Jestli jsem zdravej. Já jsem říkal, že jo, že mně nic není. ‚Tak můžeme pokračovat ve výslechu?‘ – ‚Můžeme.‘ Tak zase to byl pan Brandt nebo pan Sharp nebo kdo, a znovu přerušil výslech. ‚Né, jste nějakej bledej. Já vás pošlu do nemocnice.‘ – ‚Dobře, do nemocnice.‘

Později jsem se dozvěděl, že to byl den, kdy mě poprvé měl navštívit můj advokát, dr. Runt. Takže tomu řekli, když přišel, že mi při výslechu nebylo dobře, že mě vyšetřovatel musel poslat do nemocnice, a že jak to bude dál, nevědí.“

Strategie vyšetřovatelů byla zřejmá.

„Věznění bylo horší pro rodinné příslušníky než pro vězněný.“

Propuštění z vazby

Dne 27. dubna 1972 propustili z vazební věznice v Praze-Ruzyni Jaromíra Duse, Ladislava Hejdánka (jeho žena Heda byla odsouzena podmínečně na několik měsíců) a podmínečně také dr. Jiřího Jiráska a ing. Jana Nováka. To, že obvinění byli propuštěni z vazby a souzeni na svobodě, byl výsledek vnitřního a mezinárodního tlaku a obrovské solidarity s obviněnými. Přátelé z Holandska zaslali stovky a stovky dopisů na československé velvyslanectví, profesoři z Heidelbergu také, účastníci mírové konference z Uppsaly též a později se obvinění dozvěděli, že protestovala i Amnesty International.

Soud

U soudu se pamětníkův obhájce dr. Runt snažil ze svého mandanta udělat naivku, člověka svedeného na scestí těmi staršími. Jaromír Dus s takovýmto přístupem nesouhlasil a dodatečně dostal od svého obhájce vynadáno. Pamětník i Ladislav Hejdánek byli odsouzeni k patnácti měsícům nepodmíněně. Dr. Hejdánek za pobuřování, Jaromír Dus za podvracení republiky. Jak velký je v těch termínech rozdíl, se ukázalo později. Únorová amnestie se totiž vztahovala na pobuřování, na podvracení nikoli. Odvolací soud byl oficiálně soudem veřejným, mohl se dostavit kdokoli. Skutečnost však byla taková, že všechna místa byla předem obsazená. Nikdo z příbuzných obviněných neměl šanci se do soudní síně dostat. Po protestu obviněných se soud uvolil pustit dovnitř jednoho jediného člověka a tím byl nejstarší z příbuzných, pamětníkův tatínek. Avšak v okamžiku, kdy sahal po tužce, že si bude dělat poznámky, byl vyveden ze soudní síně. Večer na Svobodné Evropě hlásili, jak soud probíhal. Soudkyně dr. Dojčárová byla nekompromisní: Jaromír Dus poukazoval na to, že neemigroval a je vlastně přítelem této společnosti, ona trvala na svém, že se „dal do služeb světového imperialismu“. Odsouzení nešli do vězení okamžitě, ale byli propuštěni domů. Dočasně.

Bory

Jaromír Dus začal pracovat: krátce byl ve skladu ČKD, potom dělal řezače materiálu v kovárně – to byla nejhorší práce – pak byl topičem ve sklepě hotelu Palace v centru Prahy. „Potřeboval jsem rychle najít zaměstnání, abych nemohl  být obviněn z příživnictví, a jinou než dělnickou práci jsem stejně nemohl dělat.“ Následovalo vězení na Borech: podařilo se načasovat tak, aby na Vánoce už mohl být doma. Povedlo se mu také propašovat do vězení Nový zákon. „‚To vyšly nějaký nový zákony nebo co?‘ ptal se potom bachař.“ Na Borech mu vzali fotografie rodiny a po celou dobu je nedostal zpátky. Když dostali vězni nový dopis, museli vrátit ten předchozí. Jaromír Dus si psal falešné dopisy, které odevzdával, aby si ty pravé od své ženy mohl schovat. Vězni neměli ani televizi, ani noviny, ani knihy. „Oni se snažili, aby na každé cele byl někdo, kdo udával. My jsme dostávali takový korespondenční lístky, na zdech byly takový schránky, tam se mělo házet udání. Když prostě na nějaké té cele nikdo nikoho neudával, tak ta cela byla trestána tím, že jsme po práci museli vystěhovat všechny postele – to není tak jednoduché z těch cel na Borech, vytočit se – hydrovoskovat a zase to dát zpátky.“

Domů

Těsně před Vánocemi v roce 1973 byl pamětník propuštěn z vězení. „První setkání bylo úžasný. Seděl jsem na zemi, opřený o skříň. Syn Petr mě pozoroval a pak řekl: ‚Ty seš můj tatínek?‘ A já jsem řekl: ‚Petře, ty mluvíš?‘ To byl náš vůbec první rozhovor otce se synem.“

Pracovní příležitosti

Po návratu z vězení směl Jaromír Dus pracovat jako noční vrátný, byla mu přidělena opravdová čepice pro liftboye a klika od výtahu, později měl dokonce čistit boty a pracoval také jako skladník. Psal se rok 1976 a naskytla se mu příležitost získat místo v podniku Kancelářské stroje. Tam překvapivě „odmítali posudky z předchozích zaměstnání. Zaměstnali každého na šest měsíců a během té doby si udělali vlastní posudek.“ Mezi zaměstnanci byla například i dcera Josefa Smrkovského.

Opět farářem

V roce 1988 vinohradský sbor nutně potřeboval pomoci. Jaromír Dus se rozhodl, že pokud mu bude znovu udělen souhlas, nastoupí do sboru na dva roky jako vikář. Bylo mu padesát let a vracet se do duchovní služby bylo po tak dlouhé pauze pochopitelně obtížné. „Nebyl jsem na to připraven – zapomněl jsem řečtinu, hebrejštinu.“ Vinohradský sbor byl velký a příležitostí dohnat to, co bylo lidem po tolik let odpíráno, bylo dost. Po roce 1989 existovala obecně velká touha cestovat do tak dlouho zapovězené západní Evropy: pamětník organizoval cesty vinohradského sboru po Evropě. Vřelé vztahy s Holandskem mohly konečně nerušeně pokračovat: spoluorganizoval pilotní projekt pro skupinu mladých evangelíků a skupinu starších lidí, kteří od války nemohli cestovat. Musela to pro ně být velká radost.

Korunní 60

Modlitebna Českobratrské církve evangelické na Vinohradech v Korunní ulici 60 se dnes pyšní originálními nástěnnými malbami. Pro pamětníka nebylo snadné probojovat jejich existenci v duchovním prostoru, ale po třech letech byl dán souhlas a pětidílný cyklus ze života Kristova od Miroslava Rady je dnes považován věřícími za unikátní sdělení.

Ministerstvo obrany

V rámci změn v koncepci armády a zavedení duchovní služby bylo třeba vypracovat systém fungování katolické, ale i nekatolické duchovní služby pro vojáky. Úkolem formovat koncepci duchovní služby pověřila Biskupská konference Tomáše Holuba, dnes plzeňského biskupa, pamětník zastupoval Ekumenickou radu církví. Po odchodu z vedení vinohradského sboru začal pracovat pro ministerstvo obrany a i po odchodu do důchodu pokračoval jako externí poradce. Farář Jaromír Dus má zásluhu na vzniku a počátcích duchovní služby v novodobé historii armády České republiky.

Dnes

„Nikdy jsem nedoufal, že přežiju komunisty. Já, kdybych to tušil, tak bych se asi nesnažil dokázat svým kolegům ve výpočetní technice, že faráři jsou schopní taky naučit se Cobol a Assembler a Fortran a pracovat jako programátoři, a asi bych se učil jazyky a připravoval bych se na to, co budu dělat po změně, ale holt... tolik víry jsem neměl, no. Prostě myslel jsem si, že v tom umřu. Za to, že jsem se dožil změny, jsem strašně moc vděčnej.“