Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Ďurišová (* 1947)

• narozena 20. března 1947 v Praze

• její otec Nikos Zachariadis byl generálním tajemníkem Komunistické strany Řecka

• v 50. letech byl Zachariadis zbaven funkce a internován na Sibiři

• v roce 1971 se poprvé se svým otcem setkala

• v roce 1973 Nikos Zachariadis zemřel

• dodnes (2022) se hlásí k řecké národnosti

Psal se rok 1971 a čtyřiadvacetiletá Olga Ďurišová, rozená Zachariadisová, byla v té době na návštěvě u svého bratra Kírose Zachariadise v Moskvě. Dle plánu měla Olga navštívit a poznat rodiče Kírosovy manželky, která byla původem z Uzbekistánu. Namísto toho Kíros nabídnul Olze, aby návštěvu Uzbekistánu vyměnila za setkání s mužem, s nímž se již léta chtěla poznat. Pamětnice neváhala. Její bratr jí zajistil letenku a odvezl ji na moskevské letiště. Olga byla tak nedočkavá, že proklouzla do letadla, aniž by si nechala zkontrolovat palubní lístek. Letadlo zamířilo na Sibiř, kde na Olgu čekal muž, s nímž se měla konečně seznámit. Ona při prvním setkání plakala, on se na ni upřeně díval. Pamětnice tak konečně viděla poprvé v životě svého otce Nikose Zachariadise, bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Řecka (KKE), toho času živořícího v sibiřském vyhnanství.

Stalinovo dítě

Olga Ďurišová se narodila 20. března 1947 v Praze. Její matka Marie Zachariadisová, rozená Nováková, se seznámila s Nikosem Zachariadisem na konci dvacátých let minulého století v Moskvě, kde probíhal kongres Komunistické internacionály. „Všichni byli komunisti. Máma byla komunistka, táta byl komunista, brácha také. Já ne, protože jsem si myslela, že za politické názory by lidé neměli být zavíráni,“ vzpomíná pamětnice.

Nikos Zachariadis patří mezi výrazné osobnosti řecké historie. Ve třicátých letech minulého století se stal generálním tajemníkem KKE. Ve straně razil tvrdou stalinistickou linii, koneckonců není náhoda, že získal přezdívku „Stalinovo dítě“. Jeho manželka Marie Zachariadisová byla též kovanou komunistkou, jejíž politické aktivity a cesty do Sovětského svazu znervózňovaly tehdejší prvorepublikovou policii. Nikos a Marie Zachariadisovi uzavřeli manželství v Moskvě pod falešnými pasy z konspiračních důvodů jako Jiří Dimitrev a Vlasta Krausová. Brzy se novomanželům měl narodit v roce 1934 syn Kíros. Manželé poté přesídlili do Řecka, kde od roku 1936 začal vládnout diktátor Ioannis Metaxas, mezi jehož úhlavní nepřátele patřili mimo jiné komunisté.

„Když bylo bráchovi 22 měsíců, tak se táta den nebo dva nedostavil domů. Máma naložila bráchu, dala ho do kočárku, pod něj dala nějakou peněženku s penězi a na něj dala plymo a též nějaké peníze. Šla si koupit noviny a tam byla velká fotka táty s nápisem, že ho už konečně zavřeli. A jak z toho byla rozrušená, tak ty peníze pod plymem někdo ukradl,“ vypráví Olga.

Na čas se Marie Zachariadisová vrátila do Československa, aby se o několik měsíců později vydala opět do Moskvy, kde prožila druhou světovou válku jako zaměstnankyně v tamním rozhlase. „Co tam dělala, nevím. Ale strašně nadávala na Zdeňka Nejedlého, protože prý neuměl jazyk, neuměl nic. Ona se zlobila, protože byla sama se synem, měla strašně nízký plat a musela mluvit za Zdeňka Nejedlého v ruštině,“ sděluje pamětnice.

Po válce Marie se synem odcestovala do Řecka za Nikosem Zachariadisem, který se do země vrátil z koncentračního tábora Dachau, kam byl po německé okupaci Řecka převezen. V Řecku manželé počali své druhé dítě a na podzim 1946 těhotná Marie Zachariadisová odjela do Československa. V té době v zemi vrcholila obrovská polarizace řecké společnosti a politická krize, kterou nevyřešila ani Varkízská dohoda. Ta byla podepsána o rok dříve monarchistickou pravicí a levicovou odbojovou organizací EAM a měla zajistit například amnestii politických vězňů, potrestání osob kolaborujících s nacistickými okupanty nebo složení zbraní levicových partyzánů a rozpuštění jejich oddílů. Jak se později ukázalo, dané sliby byly oboustranně porušovány. Zatímco tedy monarchistický režim dál pokračoval v pronásledování levicových oponentů, část levicových stoupenců odmítla složit zbraně. Vše tragicky vyústilo v občanskou válku, v níž se střetl aténský monarchistický režim s levicovými silami vedenými KKE a Nikosem Zachariadisem, jenž se netajil přáním zavést v zemi komunistickou diktaturu. Monarchisté měli podporu Velké Británie a později také Spojených států amerických, které nechtěly připustit, aby se Řecko stalo jedním z dalších satelitů Sovětského svazu. Fakticky se tak jednalo o jeden z prvních střetů studené války.

Bojovník na Grammosu

V nadcházejícím roce se narodila Olga Ďurišová. Pamětnice vypráví, že společně s matkou i bratrem žili v Praze – Nuslích. Kíros navštěvoval ruskojazyčnou školu na Pankráci, kam jej Marie vždy s Olgou v kočárku chodila vyzvedávat. V roce 1948 však jednoho dne Marie dorazila do školy a dozvěděla se, že pro Kírose přijel někdo jiný, Nikos Zachariadis. „On ho táta ukradl. Udělal z něj bojovníka na Grammosu. Brácha uměl číst a psát. Tam většinou ti lidi nebyli moc gramotní,“ uvádí Olga.

Občanská válka však pro řeckou levici dopadla katastrofou. Již v době, kdy byl Kíros odvezen svým otcem do Řecka, se jevilo zřejmým, že se pro komunisty konflikt nevyvíjí dobře. Rok 1949 tento trend potvrdil a královský režim vyhlásil vítězství. Zhruba 100 000 Řeků muselo zemi opustit a emigrovat především do socialistických zemí tehdejšího východního bloku. Do Československa uprchlo přes 12 000 Řeků.

Podle Olgy Ďurišové její otec utekl po občanské válce do rumunského exilu. Marie svého syna viděla až o šest let později, kdy v 19 letech přijel na pár týdnů do Československa a poté odjel do Sovětského svazu, kde se natrvalo usadil. Odloučení od syna matka pamětnice nesla velmi těžce.

V následujících letech neměla Marie prakticky žádný kontakt s Nikosem Zachariadisem. Sblížil se totiž s levicovou partyzánkou Rulou Kukulu, s níž měl v roce 1951 syna Josifa. I přesto všechno na Zachariadise nezanevřela. „‘Byl to můj manžel a je to tvůj táta. Nevyjadřuj se o něm špatně.‘ Nikdy jsem se o něm taky špatně nevyjadřovala. Máma ho měla pořád ráda,“ dodává Olga.

Nikolaj Nikolajevič Nikolajev

Po prohrané občanské válce zamířil Zachariadis do Rumunska. Daný pobyt však netrval příliš dlouho. V roce 1956 se uskutečnil 20. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na němž vystoupil nástupce Stalina Nikita Chruščov, který se vymezil vůči zločinům svého předchůdce. Zachariadis odmítal jako přesvědčený stalinista nový Chruščovův směr. Kvůli procesu destalinizace a vnitrostranickým střetům byl z funkce generálního tajemníka KKE odvolán a následně v roce 1957 ze strany vyloučen. Tento moment vedl z dlouhodobého hlediska mimo jiné k vnitřním sporům a následnému rozštěpení řecké emigrace v Československu.

Nikose Zachariadise čekala internace, z níž již nemělo být návratu. Dle Olgy Ďurišové měl údajně strávit dva roky v gulagu u Leningradu (dnes Petrohradu) a z něj byl převezen na Sibiř do města Surgut. Zde pobýval nikoli jako Nikos Zachariadis, ale pod jménem, které nuceně musel přijmout – Nikolaj Nikolajevič Nikolajev.

V té době Olga Ďurišová absolvovala povinnou školní docházku, po níž navštěvovala střední všeobecně vzdělávací školu. Poté zkusila studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity ruštinu a češtinu, odkud po pěti semestrech odešla. Později pracovala dlouhá léta jako sekretářka, například ve Škodě Exportu nebo Pragokoncertu.

Byť matčino komunistické přesvědčení pamětnici názorově ovlivnilo, nikdy do KSČ nevstoupila. „V životě ne. Nesouhlasím s tím, aby za politiku lidi byli zavíráni,“ vysvětluje pamětnice. „Když tátu vyhodili v roce 1956, tak bratrovi řekli, že pokud si změní jméno, tak si může udělat vysokou školu. On studoval na Lomonosovově univerzitě a dokončil ji se stříbrnou medailí. Změnil si tedy jméno ze Zachariadise na Antonova. Takže jsme měli dobrou rodinu. Táta byl Nikolaj Nikolajevič Nikolajev, brácha Pavel Nikolajevič Antonov a já Olga Zachariadisová,“ dodává pamětnice.

Marie Zachariadisová byla až do konce života přesvědčenou komunistkou, a to i přesto, že se za jejího života uskutečnily události, s nimiž vnitřně nesouhlasila. Příkladem může být rok 1968, kdy započala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy pod taktovkou Sovětského svazu. „Máma z toho byla hrozně nešťastná. Ta mi řekla: ,Kam ruská noha vkročí, 40 let tráva neroste,‘“ vzpomíná pamětnice, jejíž matka se v minulosti velmi dobře seznámila s tamními poměry. „Nezměnilo to ale její pohled na komunismus. Řekla mi, že ta myšlenka je dobrá, ale dělali to špatní lidi,“ dodává Olga Ďurišová. Pamětnice v době srpnové okupace pracovala v jedné z budov na Václavském náměstí. Jak sama poznamenává, nejvíce se jí dotklo, když okupanti stříleli na muzeum, s čímž se dle jejích slov dodnes nemůže smířit.

Jestli jsem si někdy někoho vážil, tak to byla Máňa

Olga Ďurišová dlouhá léta toužila svého otce poznat. Často o něm uvnitř řecké komunity slýchávala velmi protichůdné informace, kdy z jedné strany ho část lidí vnímala jako komunistický idol, kdežto druhá o něm hovořila jako o zločinci. Pamětnice si dokonce vzpomněla na okamžik, kdy jako osmnáctiletá dívka přišla poprvé na řeckou zábavu v Žitné ulici v Praze. „Máma mi říkala: ,Nechoď tam. Nebudou chtít se s tebou bavit.‘ A já ne. V tomhle věku si každý prosadí svoje. Vešla jsem tam a povídám: ,Dobrý den.‘ Všichni zmlkli. Ten jeden se mě ptal, jak se jmenuji, a já mu odpověděla, že Olga Zachariadisová. A on mi řekl: ,Tvůj táta mi nechal zastřelit mého tátu.‘ Mně bylo 18 let a svého tátu jsem viděla, až když mi bylo 24 roků. Já řekla, že je mi to líto, začala jsem brečet a odešla jsem,“ vzpomíná Olga Ďurišová.

V roce 1971 se se svým otcem díky bratrovi Kírosovi mohla poprvé setkat. U Zachariadise strávila 14 dní. Jelikož otec pamětnice neuměl česky a Olga zase řecky, hovořili spolu rusky. Někdejší vůdce komunistické strany Řecka bydlel v domku, který měl obšívku a uřízlé trubky od ústředního topení, jimiž proudil studený vítr a sníh. Podmínky na Sibiři byly velmi nuzné. Sám Zachariadis dle pamětnice ze Sibiře několikrát utekl. Jednou dokonce uprchl až do Vladivostoku, odkud jel poté dál do Taškentu, kde žila početná řecká menšina. Chytili ho však a poslali zpět.

Olga Ďurišová přiznává, že si nedovedla představit oslovovat Zachariadise během jejich hovorů jako „tátu“. Přesto podotýká, že si s otcem měli co vyprávět. Olga využila situace a zmínila se otci o nepříjemné situaci s Řekem z řecké zábavy, která ji v mysli provázela. Zachariadis však pokýval hlavou a řekl jí, že se o dané věci vůbec nebudou bavit.

„On mi jednou řekl, že nemá rád lidi. Já jsem se strašně zarazila, protože mně bylo 24 let a tomu mladšímu 20 roků. ,Ani Jošu?‘ A on povídá: ,Ne. Jestli jsem si někdy někoho vážil, tak to byla Máňa,‘“ vypráví Olga. I po letech tak Zachariadis vzpomínal na svou ženu Marii. Naopak se nezmínil o Rule Kukulu, s níž měl nejmladšího syna Josifa a jejichž vztah nevydržel dlouho. Pro Josifovu matku vyústil tragicky, jelikož svého syna nemohla několik desetiletí vůbec vídat. „Joša se narodil 26. prosince a jednou mi takhle volal, když měl nějaké velké výročí 25 let. Já říkám: ,Co se stalo?‘ A on mi pověděl, že mu volala nějaká paní z Řecka. Že mluvila jen řecky a brečela. Nerozuměl jí. Tak jasně, to byla jeho máma. Strana a vláda mezi Řeckem a Sovětským svazem se domluvily a dovolily Rule, aby mu zavolala.“ Pamětnice se domnívá, že za jejím odloučením od syna mohl stát Zachariadis. „Něco na ni prásknul, že je komunistka nebo někdo, a Řekové ji vykázali na místo pobytu. Joša mi říkal, že mu psala dopisy v řečtině. Táta mu řekl, že je nepřeloží, protože podle něj zradila stranu. Dobrá otázka, co si o něm myslím. Já nevím, co si mám o něm myslet,“ přemýšlí pamětnice a dodává: „Myslím, že byl hodně tvrdý táta.“ Josif studoval ve Voroněži, kde mu místní Řekové dopisy překládali. Později za Rulou Kukulu do Řecka jezdil a vídali se.

Po dvou týdnech pobytu na Sibiři Olga Ďurišová odjela. Během loučení si všimla, že jejímu otci tečou po tváři slzy. „Jsem ráda, že jsem se s ním setkala a že jsem s ním mohla mluvit. Myslím, že ke konci byl rád, že tam jsem,“ domnívá se pamětnice.

Nikos Zachariadis zemřel 1. srpna 1973. Oficiální verze hovoří o sebevraždě. Olga Ďurišová však o tomto výkladu není přesvědčená. „Nevím, jak zemřel. Jestli ho zastřelili, nebo spáchal sebevraždu, to nikdo neví. Údajně k němu přišli nějací dva sovětští policisté, dali mu zbraň na stůl a řekli, že když se do nějaké doby nezastřelí, tak ho budou muset zastřelit oni. Co je pravda, nevím.“ V roce 1981 zemřela Olze i její matka Marie Zachariadisová. Svého manžela tak přežila o osm let.

Nikdo nemůže za rodiče

Listopadové události roku 1989 Olga Ďurišová dle svých slov nijak neprožívala. Po revoluci dále pracovala v administrativě nebo jako pracovnice na infolince a starala se o své dvě děti. Byť byla vychována českou matkou a svého řeckého otce měla možnost vidět pouze jednou, při sčítání lidu se vždy hlásí k řecké národnosti. „Když srovnám vlastnosti Řeků a Čechů, tak kdo se postaví někomu na odpor, jsou akorát Řekové a Francouzi. Češi naposledy bojovali na Bílé hoře. V roce 1939 ani v roce 1968 nebojovali,“ uvedla pamětnice.

Olga Ďurišová i přes zmíněný nepříjemný zážitek navštěvovala dále akce organizované řeckou komunitou, byť doplnila, že s lidmi, kteří se stavěli proti jejímu otci, se až na výjimky nevídala. „Já za to přeci nemůžu, nikdo nemůže za rodiče. Někdy rodiče možná můžou za děti, ale to si taky nemyslím,“ uvedla pamětnice. „A jestli se ke mně otec zachoval dobře, nebo ne? Jednou se o mně zmínil. Vyšlo o něm několik knih. Mám je všechny doma, i když jsou v novořečtině. A v té jedné je napsáno, že se omlouvá řeckému lidu a Olze. To se omlouval mně. Chtěl, aby ho soudil řecký lid, ne Rusové,“ dodává Olga Ďurišová závěrem.

 

Zdroje: Vitáková, Alena: Marie ‚Máňa‘ Zachariadisová-Nováková: stručná biografie manželky Nikose Zachariadise. In: Neograeca Bohemica: přednášky České společnosti novořeckých studií. Brno: Česká společnost novořeckých studií, z.s. 2010.

Tsivos, Konstantinos: Řecká emigrace v Československu (1948–1968) – od jednoho rozštěpení ke druhému. Praha: Dokořán, 2012.