Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Byl jsem nejmladším a zároveň nejdéle sloužícím primářem chirurgie
narodil se 26. srpna 1941 v Livině na Slovensku
jeho otec Alfons Ďureje se účastnil Slovenského národního povstání
v roce 1964 promoval jako chirurg na Karlově univerzitě
v roce 1969 vyloučen a později znovu přijat do komunistické strany
v letech 1976–2006 ve funkci primáře chirurgického oddělení v Partizánském
V 90. letech působil v regionální politice jako zástupce primátora
Narodil se jako válečné dítě do chudých poměrů a rodiny sezónních dělníků. Zčásti vyrůstal bez rodičů. Jeho snem bylo stát se lékařem. Šel za ním a během svého života se vypracoval v uznávaného primáře chirurgického oddělení. Stanislav Ďureje nám poskytl rozhovor v Partizánském na Slovensku, kde prožil velký kus svého profesního života.
Na svět přišel v pohnuté době. Psal se rok 1941 a světem otřásaly velké dějiny. Hitlerovské Německo rachotilo zbraněmi, otevřela se východní fronta a zastupujícímu říšskému protektoru Reinhardu Heydrichovi zbýval necelý rok života.
Jeho rodiče, Alfons a Josefína, se živili jako příležitostní dělníci na polích bohatších sedláků. Trocha půdy, kterou vlastnili prarodiče, jim na obživu nestačila. Přesto v Livině (obec ležící ve střední části pohoří Nitranská pahorkatina na Slovensku), kde Ďurejovi žili, plynul čas poklidným tempem. Dokud nezačalo Slovenské národní povstání (SNP) – ozbrojené vystoupení protifašistických sil na území Slovenska začalo 29. srpna 1944 a o dva měsíce později skončilo porážkou povstalců. Spolu s Varšavským povstáním patřilo toto k největším ozbrojeným vystoupením proti nacismu v Evropě. A mělo i další dopad, díky tomu, že SNP bylo potlačeno, přešlo mnoho bojovníků do beskydského pohoří na východě Protektorátu Čechy a Morava, aby zde položili základ odbojovému partyzánskému hnutí, jež v posledním roce druhé světové války významně přispělo k porážce nacistů.
K povstání se přidal i Stanislavův otec Alfons. Byl však zajat a spolu s dalšími bojovníky jej deportovali do německého pracovního tábora. Alfonsovi se však na samém sklonku války podařilo uprchnout: „Utekl do německých hor někde v Bavorsku. Tam spolu s dalšími uprchlíky narazili na hájovnu, báli se přiznat, kdo jsou, ale nakonec šli s pravdou ven. Hajný byl sice Němec, ale slušný člověk a měl tam zrovna zabijačku, tak je všechny nakrmil,“ líčí dramatické okolnosti otcova útěku Stanislav Ďureje. Válka se chýlila ke konci a Alfonse se kdesi v jižním Bavorsku ujali Američané, kteří v tu dobu již postupovali do Československa. Pomohli Alfonsovi odcestovat do Prahy, odkud se pak již sám dostal ke svojí rodině: „Tatínek přivezl americkou instantní kávu. To byla ohromná pochoutka,“ dodává pamětník. Bylo léto roku 1945.
Poslední rok války se nesl ve znamení častých spojeneckých náletů. Livina se totiž nachází necelých šest kilometrů od obce Chynorany, kde měli nacisté významný železniční uzel. „Na zahradě za domem byl vykopaný bunkr. Pamatuji ty nálety, jak to blýskalo, dunělo. Ječivé zvuky motorů. Babi s dědou mě hnali do bunkru,“ vypravuje Stanislav Ďureje, který má dodnes v živé paměti i obrovské rachotící stroje – vojenskou techniku, na které prchající vojáci wehrmachtu opouštěli okupované území. Brzy po nich přišli rumunští vojáci – jako osvobozenecký předvoj. Po nich se objevili Sověti: „Oni už tehdy hledali lidi, co jim budou nakloněni, jako by si chystali půdu pro budoucí léta. Sháněli se po prorusky naladěných obyvatelích a vytvářeli z nich jakési národní výbory. Snažili se, aby jim bylo veřejné mínění nakloněné.“
Československo se po válce jen těžce vzpamatovávalo z ran, jež během šesti let nacistické okupace utržilo. V zemi panovala bída a hlad, lidem chyběla práce. Nejinak tomu bylo i v malé obci Livina. Stanislavův otec se proto rozhodl odejít za prací do Prahy, kde nastoupil jako dělník v továrně Kolben a Daněk. „Časem se k němu přidala i maminka, která si v hlavním městě našla místo svačinářky. Já jsem zůstal na Slovensku u babičky a dědy, za rodiči jsem jezdíval hlavně o prázdninách,“ říká Stanislav Ďureje, který si během letních návštěv Prahu zamiloval pro její památky a genius loci. Otec s matkou se snažili synovi věnovat maximum času. Ukázali mu orloj, Karlův most, Hradčany a racky kroužící nad Vltavou. Malý Stanislav tehdy ještě netušil, že v této stověžaté Matce měst bude jednou studovat a že se stane uznávanou kapacitou ve svém lékařském oboru.
„Už jako malý jsem obdivoval práci našich dvou vesnických lékařů. Chodili za nimi chudí lidé, ale oni nikdy nehleděli na peníze a každému pomohli, jak dovedli nejlépe. Měl jsem dědečka a babičku, kteří mi jako dítěti říkali, že musím studovat tak dlouho, dokud ze mě nebude doktor, stalo se to mým zbožným přáním,“ říká Stanislav Ďureje, který nejprve během roku 1956 úspěšně složil zkoušku dospělosti, maturitu na gymnáziu. Přitom studoval v téměř bojových podmínkách – v obci byla zavedena elektřina až v roce 1957: „Celou jedenáctiletku jsem vystudoval při petrolejové lampě,“ usmívá se pamětník.
Politické klima padesátých let, které je protkáno vykonstruovanými soudními procesy, na jejichž konci čekala mnoho lidí buď oprátka, nebo mnohaletý žalář, se obyvatel Liviny nijak významně nedotklo. Pouze dvě rodiny ze vsi a okolí vlastnily rádio a lidi spíše místo zpráv o současném dění zajímalo, kde seženou práci a čím nakrmí svoje děti. Ale někoho se politika režimu přeci jen dotkla: „Když probíhala kolektivizace zemědělství, nedokázal jsem to politicky posoudit. U nás v Livině byli dva sedláci. Bylo to pod nátlakem, vyvlastnili jim majetek a vystěhovali je do jiného okresu. Dnes to vidím jako zlo, ti sedláci dávali ostatním lidem sezónní práci a pak museli podepisovat vstup do družstev. Komunistické úřady u nás se chlubily, že mají zbraně – lidé plakali, ale nikdo si nedovolil postavit se do opozice.“
Stanislavovi se na sklonku padesátých let podařilo uspět v těžkém přijímacím řízení na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Zde mu pak, během medicínských studií nabídli, aby se stal členem komunistické strany. Přijal. „Jako syn dělníka jsem neměl jinou šanci, nešlo to odmítnout,“ dodává k tomu.
Poté, co v roce 1964 promoval s atestací v oboru chirurgie, dostal, dle tehdejšího algoritmu, pracovní umístěnku do trenčínské nemocnice. Zde jej v roce 1968 jako lékaře a straníka zastihl obrodný proces pražského jara a s ním i následná invaze vojsk Varšavské smlouvy. Stanislav Ďureje se k dramatickým událostem vyjádřil po svém. Na stranické schůzi i během prověrek, jež bezprostředně po invazi následovaly, vyčetl komunistickému režimu mnoho věcí: „S invazí jsem nesouhlasil. A řekl jsem jim, že jsou banda páprdů s teplými místečky, co se nestará o mladé. Také jsem chtěl lepší podmínky pro zdravotnický personál. Tak mne za to vyloučili ze strany, a to znamenalo, že si od vás nevezme kůrku chleba ani prašivý pes.“
Režim pak – díky zásahu ideologického tajemníka, doktora Masaryka přezdívaného „tatíček“ – zmírnil svůj trest. Stanislav Ďureje byl namísto vyloučení ze strany pouze vyškrtnut, což mělo v tehdejších kulisách mírnější dopad. Přesto však cítil, že v Trenčíně pro něj není dobrá budoucnost. V roce 1976 se přihlásil na konkurz primáře chirurgie do městečka Partizánské (bývalé Baťovany, založené jako tovární město v letech 1938–1939 velkopodnikatelem a továrníkem Janem Antonínem Baťou), který ve druhém kole vyhrál. Nutno podotknout, že v tehdejším Československu nemělo obdoby, aby tak významný post zastával člověk, který sotva dovršil 40 let věku.
Stanislav Ďureje se stal primářem ve svých 36 letech. Do práce se obul s nadšením. První půlrok ve funkci jej jeho žena Anna příliš nevídala. „Spával jsem na oddělení. Bylo potřeba vrhnout se do spousty věcí. Vychovat nové lékaře a zdravotní sestry. Chirurgie tu byla téměř v začátcích,“ říká pamětník, během jehož působení v Partizánském se počet operací zvýšil z dosud běžných deseti ročně na 90 a postupně i na 180. Chirurgické oddělení se během let normalizace stalo velkokapacitním a respektovaným pracovištěm.
Cesty „tatíčka“ Masaryka a Stanislava Ďureje se znovu osudově proťaly v roce 1983. Doktor Masaryk potřeboval protislužbu. „Přišel za mnou s tím, že tehdy za mne dal ruce do ohně a že mu to teď musím vrátit. A položil mi na stůl přihlášku do strany. Nevěděl jsem, jak mám reagovat, ale vyplnil jsem to. A tak mne přijali podruhé,“ říká Stanislav Ďureje, který svoji rudou knížku během sametové revoluce v roce 1989 odevzdal prý jako první z nemocnice. Protože měl respekt, uznání, a navíc jako bývalý straník nepatřil k ortodoxnímu fanatickému křídlu, nabídli mu, aby v rámci nové porevoluční strany Verejnosť proti násiliu kandidoval do městské samosprávy. Jako zástupce starosty pak na této pozici působil tři volební období. „Byla to spíše čestná funkce, chirurgie zůstala mojí životní láskou a chtěl jsem se jí věnovat naplno,“ uzavírá Stanislav Ďureje, který se svojí ženou Annou vychoval dvě dcery – Danielu a Janu, jež šly v otcových šlépějích a staly se také doktorkami medicíny.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)