Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ptejte se svých blízkých na jejich minulost
narozen 5. prosince 1934 v Praze
vzpomíná na mobilizaci v září 1938
chodil do Sokola a do skauta
zažil nálet na Prahu 15. února 1945
vzpomínky na Pražské povstání a osvobození Prahy Rudou armádou
po válce se rodina přestěhovala do Jablonného v Podještědí
vystudoval gymnázium v Liberci
vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze
v letech 1963–1965 sloužil na vojně v Trutnově, Opatovicích nad Labem a Sokolově
v období 1965–1970 pracoval v projektovém ústavu
21. srpna 1968 prožil v Praze u Rozhlasu
roku 1970 během normalizačních prověrek vyhozen z práce
sledován Státní bezpečností, třikrát na výslechu v Bartolomějské ulici
vzpomíná na demonstrace v listopadu 1989
Pavel Dukát se narodil 5. prosince 1934 v Praze, s rodiči a mladší sestrou žil na Smíchově. Zásadně ho formoval skauting (jeho skautský vedoucí dokonce bydlel ve stejném domě) a jeho tatínek, velký vlastenec a legionář, který ovšem o své službě v legiích mnoho nemluvil. Pavel vzpomíná na všeobecnou mobilizaci v září 1938. „Večer po desáté někdo zvonil. Přišel soused, že je mobilizace a že má tatínek také jít. Odešel do smíchovských kasáren, ale za pár dní se vrátil, vlast se bránit nebude.“
Pavlův otec pracoval v Jindřišské ulici na hlavní poště, ale po obsazení republiky Němci nesměl jako legionář ve státní službě pracovat. Z pošty ho vyhodili. Kamarád ho naštěstí vzal k sobě do obchodu s nábytkem jako účetního, kde zůstal až do konce války.
V roce 1941 začal Pavel Dukát chodit do obecné školy na Santošce, kde vyučování začínali zpíváním písně Čechy krásné, Čechy mé, protože hymna se zpívat nesměla. Vzpomíná na potravinové lístky, menší porce jídla a zdravou stravu založenou především na rybách, které se směly kupovat bez omezení. Jinak jako děti válku moc nevnímaly, leda jako dobrodružství, kdy bylo nutné při náletu utíkat do krytu. Rodiče doma poslouchali BBC a až mnohem později Pavlovi došlo, jak moc mu důvěřovali, že to nikde neprozradí.
Od začátku roku 1945 už škola velmi často nebyla, především kvůli náletům. „V domě jsme měli obchod, kam pekař z Vinohrad dvakrát v týdnu zavážel zboží. Auta tehdy moc nejezdila a my se jako kluci vždycky rádi svezli. Pekař nás naložil, odvezl s sebou na Vinohrady a my pak šli pěšky domů.“ 15. února 1945 se s kamarádem opět nechal dovézt na Vinohrady. Když došli na Karlovo náměstí, ozvaly se sirény ohlašující nálet. Lidé už ale byli zvyklí a do krytu téměř nikdo nešel. Ani Pavel Dukát ne. „Když jsme dorazili na roh ulice Václavská a Na Moráni, slyšeli jsme střelbu z protileteckých kanónů a hvízdot. Myslel jsem, že sestřelili letadlo, ale najednou strašná rána, tlaková vlna mě odhodila na dům a ovanul mě žhavý vzduch. Dvě bomby spadly kousek od nás na Palackého náměstí a Emauzy. Nějaký pán nás zatáhl do sklepa, kde jsem zjistil, že mám rozseknutou hlavu.“ Po odhoukání náletu vyrazili chlapci k domovu. Nemohli ale projít k Vltavě jako obvykle, protože před nimi hořel plyn. „Museli jsme to obejít a mám v živé paměti, že na Palackého mostě ležel pán a doutnala mu kravata. Maminka byla doma polomrtvá strachy, protože celý nálet viděla z okna a věděla, že tam někde zřejmě jsem.“
O tři měsíce později už Pavel Dukát pozoroval z okna pražské povstání. Hořela radnice a v sobotu v rozhlase vyzývali občany, že mají mazat německé nápisy. Pavel Dukát bydlel v domě, kde bylo družstvo legionářů. Ve vedlejším bytě bydleli manželé, kteří učili v české škole na Podkarpatské Rusi. „Když do Prahy přišli Rusové, paní říkala: ‚Vy je sice vítáte, ale my je známe. Ti když někam přijdou, už se odtamtud nehnou.‘ A měla pravdu.“
Po válce začal Pavel chodit do obnoveného skauta a s kamarády vyrazil hned v létě na tábor pod Čerchov. Když se vrátil domů, otec už bydlel v Jablonném v Podještědí, kde mu nabídli místo přednosty okresního poštovního úřadu. Stal se také místopředsedou okresního národního výboru, obnovil místní Sokol a později byl v Jablonném i chvíli starostou. Rodina se ještě v létě přestěhovala za ním, do 5. třídy už Pavel nastoupil v Jablonném. Vzpomíná, jak chodil na svačiny do kavárny k jedné Němce, dokud nemusela kavárnu zavřít a odejít do odsunu. Začal také chodit do Sokola, dělal gymnastiku.
Situace byla stabilní jen do roku 1948, kdy moc v zemi uchopili komunisté. V roce 1949 Pavlova tatínka z práce vyhodili. Místo BBC teď s rodiči pro změnu poslouchali Svobodnou Evropu, kterou v pohraničí nerušili tolik jako ve velkých městech. Věděli o vykonstruovaných politických procesech, které hýbaly republikou, a záhy sami zjistili, co jsou komunisté zač. Jeden jejich rodinný přítel bojoval za války v Británii a v Jablonném dělal po válce správce textilky, další kamarád bojoval v Africe. Spolu s tatínkem si založili spolek, který bude komunistům škodit. „Jednou, když se měli společně sejít, tak tatínek musel pracovně do Prahy a schůze se nezúčastnil. To ho zachránilo, protože je někdo udal. Jeden z kamarádů dostal trest smrti, který mu změnili na doživotí, ten druhý dostal 10 let. Pak jsem měl ještě ve škole kamarádku, které komunisti zavřeli maminku i tatínka. Zůstala sama úplně bez prostředků, ale to komunisty vůbec nezajímalo. Bydlela pak u babičky a společně pletly svetry, aby měly alespoň nějaký příjem.“
V Jablonném v Podještědí absolvoval Pavel Dukát měšťanku, poté chodil na gymnázium do Liberce. Po střední škole se z pohraničí přestěhoval k tetě do Prahy, kde vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT. Po studiích nastoupil na dvouletou vojenskou službu a první rok strávil v Trutnově, kde sloužil u radaru. „To bylo ještě za generála Čepičky, v těch nejhorších letech, a my se první půlrok vůbec nedostali z kasáren. Volno bylo jen organizované, televizi jsme v kasárnách neměli a společenská místnost byla plná knížek o ruských pionýrech. Neustále jsme měli nějaká politická školení.“ Druhý rok převeleli Pavla do Opatovic nad Labem, kde se podmínky trochu zlepšily. Poslední čtyři měsíce služby strávil v Sokolově, tedy v první linii.
Po vojně nastoupil Pavel Dukát do projektového ústavu u dráhy, v roce 1965 přešel na ředitelství spojů, kde měl na starost pokládku meziměstských a mezinárodních kabelů a s tím spojené projekty. Správa dálkových kabelů byla tehdy přísně tajná organizace, kde se vše důsledně evidovalo a ještě důsledněji tajilo, aby se imperialisté nedozvěděli, kde kabely leží a nemohli je poškodit.
Ráno 21. srpna 1968 otevřel Pavel Dukát, který v té době bydlel ve Vršovicích, okno, slyšel hukot a viděl nízko letící letadla. Jako jeden z mála měl tehdy doma služební telefon. Kolega mu volal, že dostal informaci z Ostravy, že vojáci překročili hranice. Šel do práce, tehdy do budovy ministerstva v ulici Olšanská. „Před budovou už stál tank a hlavní mířil na ministerstvo. Dovnitř mě nepustili, až po nějaké době. V deset dopoledne jsme museli budovu vyklidit a opustit. Šel jsem hned do centra, před budovou rozhlasu se střílelo a vojáci byli dost zmatení. Někteří kluci jim lezli na tanky, to jsem obdivoval, tu odvahu.“
Na Žižkově se nacházel velký protiatomový kryt, v němž byly telefonní ústředny a ve kterém končily kabely všech linek. Dvacet čtyři hodin denně tam měl někdo službu. Ze Žižkova se do krytu dalo vjet i autem, vstup kryla půl metru silná železobetonová vrata, která otevírala hydraulika. Rusové dobře věděli, že to tam je a kudy se dostat dovnitř, informace získali v rámci Varšavské smlouvy. „Vrata se snažili otevřít tankem, ale nepovedlo se jim to. V domě se mnou bydlel kamarád, který v té ústředně sloužil. Hned 21. srpna se jim odtamtud podařilo vysílat zprávy po kabelu do Norimberku, proto Západ věděl, co se u nás děje. Dařilo se jim to asi týden, než se Rusové dostali dovnitř bočním vchodem.“
V Praze několik dní nefungovala doprava, Pavel Dukát začal jezdit jako taxík. V Praze byli lidé informovaní a věděli, co se děje. Na venkově tomu tak nebylo. „Tiskly se také letáky, které se vozily na venkov. Naložil jsem to do auta pod zadní sedadla a jeli jsme s rodinou na chalupu, kterou jsme měli u Liberce. U Kbel nás zastavila ruská hlídka, asi deset vojáků, a začali prohledávat auto. Pod ta sedadla se naštěstí nepodívali.“ V lednu 1969 prožíval upálení Jana Palacha, účastnil se mnoha demonstrací i jeho pohřbu.
Až do roku 1970 pracoval Pavel Dukát na ředitelství spojů. Poté neprošel politickými prověrkami, když nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do země, a z práce ho vyhodili. Jeho bývalý vedoucí, který přešel do jiného závodu, si ho vzal pod svá křídla a Pavel Dukát dělal rok náměstka. Komunistům se to ale nelíbilo a přeřadili ho do terénu na pozici stavbyvedoucího, aby se sžil s dělnickou třídou. „Jsem jim za to vděčný, protože to byla skvělá zkušenost. Celý týden jsem byl venku v terénu, jezdil všude po republice a asi to přidalo mojí kondici, že jsem neseděl v kanceláři.“
V roce 1982 pokládal se svými pracovníky kabely na hranicích v Rozvadově. Po celou dobu je hlídali dva pohraničníci se samopaly. Pavel Dukát se tam seznámil s kolegou ze západního Německa, kterého pozval do Prahy. „Chvíli trvalo, než se ta skutečnost dostala k StB. Pak si mě předvolali na výslech do Bartolomějské, kde se ptali, zda se ti známí stýkají s emigranty, jaké mají politické smýšlení. Pak jsem samozřejmě musel podepsat papír, že o tom nebudu nikde mluvit. Zároveň mě přemlouvali ke spolupráci, to jsem odmítl.“ K výslechu si ho předvolali i v zaměstnání, kde vyzvídali, zda se Němci zajímají o pokládku kabelů nebo s kým se stýkají. Ačkoliv byl ředitel komunista, celou věc zametl pod koberec.
Sametovou revoluci přivítal Pavel Dukát s nadšením. Účastnil se některých demonstrací, navštěvoval divadla, kde se diskutovalo. Dokonce vyjel v průběhu roku 1989 na dvě demonstrace do Drážďan. Kvůli svému povolání nesměl za totality nikam do zahraničí, nepustili jej ani do Jugoslávie, a najednou směl cestovat. Teprve přede dvěma lety se při dni otevřených dveří v Archivu bezpečnostních složek dozvěděl, že jej za minulého režimu sledovala Státní bezpečnost.
Mrzelo ho jen, že se tatínek revoluce nedožil, a zároveň to, že se ho neptal na jeho minulost. Apeluje tedy na současnou generaci, aby se více zajímali o historii svých rodičů a jejich rodin. Pavel Dukát žije v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Magdaléna Sadravetzová)