Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Držím téhle zemi palce a chtěla bych, aby se o ní ve světě mluvilo pěkně
narozena 1929 ve Vídni jako druhé dítě Markéty, rozené Hansy, a Mikuláše z Bubna-Litic
vyrůstala na zámku v Doudlebách nad Orlicí
od deseti let žila v Praze
studovala na gymnáziu a pak na zdravotní škole
pracovala v dětské poradně, později jako servírka a prodavačka novin
s manželem Petrem Dujkou vychovala 4 děti
„Říkávali mi: ,Vy máte jméno jako nějaká komtesa!‘“ zmiňuje se Eleonora Dujková při vyprávění o svém profesním životě. Kdo z hostů by tušil, že drobná tmavovláska, která servírovala nápoje v pražské restauraci U Bumbrlíčka v 60. letech a později prodávala časopisy v Melantrichu, je skutečně šlechtičnou. Přesněji hraběnkou rozenou z Bubna-Litic, dědičkou zámku v Doudlebách nad Orlicí.
„Já si nikdy nestěžovala, vždycky pro mě bylo nejdůležitější to, že jsme byli zdraví,“ hodnotí svůj příběh žena, která se narodila 24. dubna 1929 ve Vídni jako mladší ze dvou dětí Mikuláše z Bubna-Litic a Markéty, rozené Hansy. Dětství strávila na zámku v Doudlebách nad Orlicí. „Byl to normální život, jen o trochu vznešenější.“ Malou Eleonoru zajímali psi, jejího bratra Adama více koně. Mezi povinnosti dětí patřily i obyčejné práce jako pomoc při žních a dennodenní navštěvování dědečka. Rodiče rádi jezdili za kulturou do Prahy, Eleonora viděla nesčetněkrát Prodanou nevěstu a zamilovala si ji. Vzdělávala se jako běžné dítě v českých školách, v deseti letech se s maminkou přestěhovali do Prahy.
Mikuláš z Bubna-Litic byl ministrem zemědělství v druhé protektorátní vládě Aloise Eliáše. Po jeho zatčení během heydrichiády se Mikuláš z Bubna-Litic musel skrývat, neboť mu hrozil rozsudek smrti. Mladičká Eleonora zatím na gymnáziu zažívala pro svůj původ ze strany některých učitelů a spolužáků pohrdání.
V Doudlebách zatím pěstovalo přátelství pět dívek, říkaly si „ducklinky“. Scházely se každý pátek a toužily mít pro stvrzení věrnosti ke svému klubu společný stejnokroj. S jeho výrobou dívkám pomáhala také Eleonořina maminka. Paradoxem bylo, že si dívky neuvěřitelnou náhodou zvolily oblek, který později v celém Československu nosili pionýři. „My vůbec netušily, že je to pionýrský kroj – bílá košile, modrá sukně. Kravata nějak nevyšla, tak jsme zvolily červený šátek… Naštěstí to tenkrát nikdo neznal za protektorátu, jak to vypadá, takže si nás s tím nikdo nespojil. Jinak by asi byly popraveny všechny naše rodiny. My v tom chodily všude – v Praze, i vlakem jsme tak jezdily…“
Konec války vyhnal Eleonoru s maminkou z jejich bytu na Úvoze – patřil totiž německému důstojníkovi. Otec byl několik měsíců zavřený na Pankráci a usiloval o to, aby mohl prokázat svou bezúhonnost u soudu. Období po skončení války zasáhlo do osudů členů rodiny snad ještě více než samotná válka. „Já nastoupila už v šestnácti letech do zaměstnání jako zdravotnice v dětské poradně, maminka zemřela, bratr i tatínek odešli ze země,“ vypočítává Eleonora Dujková, jak o všechno přišla. Symbolickou tečkou za vznešenou érou rodu byla smrt dědečka v roce 1949 a jeho slavnostní pohřeb. V té době už byla Eleonora mladou matkou. Když jí při pohřbu jedna ze zúčastněných držela v náručí její tříměsíční dcerušku, chtěla se Eleonora před cestou na vlak zastavit v zámku pro své věci, ale dozvěděla se, že tam už nemůže: Zámek byl zapečetěný. Dovnitř se šla podívat inkognito teprve po dlouhých deseti letech. Zakoupila si vstupenku jako běžný návštěvník a mlčky vyslechla z průvodcových úst pomluvy směřující na její rodinu.
Manžel Petr Dujka vystudoval lesnickou školu a po problémech s hledáním zaměstnání se stal výrobním inženýrem v třineckých závodech, zatímco Eleonora zůstala deset let v domácnosti a starala se o jejich čtyři děti: Markétu, Monicu, Petra a Michala. Následně se nesměla vrátit k práci zdravotnice a začala pracovat v restauraci jako pomocná síla a později obsluha. Od roku 1969 až do odchodu do penze prodávala tisk v Melantrichu. Žili s rodinou v bytě na nábřeží a při příchodu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 jim okny vletěly do bytu střely, takže se museli ukrývat v koupelně. Snad jen tehdy napadlo na chvíli Eleonoru, že by měli s rodinou emigrovat, nakonec ale zůstali.
V roce 1989 připadl v restituci zámek v Doudlebách zpět do vlastnictví rodiny, z Austrálie se vrátil bratr Adam z Bubna-Litic.
„Přála bych si, aby se ve světě o naší zemi mluvilo dobře, ne abychom byli první v negativech – v užívání drog, kriminalitě a korupci… A mladým lidem bych ráda vzkázala, aby pro ně bylo samozřejmé navštěvovat své prarodiče.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Iva Chvojková Růžičková)