„Mezi prvními hlasateli byly herečky z Národního divadla… taky režisér Hudeček hlásil, ten byl první, a pak říkal: ‚Já tomu nemůžu věřit, že jsem začínal v televizi jako hlasatel.‘ Páč on tam udělal potom tolik krásných inscenací, když byl v Národním divadle jako režisér, ale začínal tam jako hlasatel. Pak to Národní divadlo zarazilo – herečky nesmí účinkovat, je to pod jejich úroveň, kazí si výslovnost, že prostě mluví jinak v televizi než na prknech. Tak jim to zarazili. Vypsali jsme konkurz a hledali nové dámy. To bylo taky zábavný, kdo všechno se hlásil, to byste se pobavili.“
„Samozřejmě, že jsem nic lepšího nevěděla než se v roce čtyřicet osm zúčastnit oslav osvobození Plzně. No a samozřejmě – mládež jsme pochodovali, vyzpěvovali americkou hymnu a všecko, co k tomu patří… a najednou přijel zelenej anton a všechny nás tam naházeli z toho houfu a odvezli nás na policii. Na policii nás jednoho po druhým vyšetřovali, co jsme, odkud jsme, všechny podrobnosti, jednoho po druhým. Já jsem přišla druhej den do práce a zavolal si mě pan prezident. A říká: ‚Martičko, co jste to vyváděla?‘ A já povídám: ‚Nic jsem nevyváděla.‘ ‚Ale my tu máme hlášení z policie.‘ ‚No já jsem normálně oslavovala osvobození Plzně, co je na tom špatnýho?‘ ‚To je právě to špatný. My máme nařízení vás potrestat, jak vás potrestáme? To nevím.‘ Nechtěl mi ublížit, a tak mě potom přehodil, říkal: ‚Já něco musím udělat a nevím co. Abych vás úplně nepoškodil, tak vás přehodím do podatelny, je tam taky písárna, což pro vás bude výhodný, protože budete psát na normy a víc si vyděláte než nahoře na direkci.“
„Naší rodině vzali obchod, všechny zásoby a taky nám udělali prohlídku bytu. Moje maminka pro mě měla příbory, které tam našli, byly to normálně nerez příbory, ale měly ty lžíce pozlacený. Tak to bylo za výlohou, tak jsme byli za výlohou, že jsme zrádci národa, máme velký zásoby, poškozujeme socialismus… aby si lidi nebrali příklad. Jsme zkáza národa a zrádci socialismu, okrádáme stát a kupujeme levný zásoby, prostě shromažďujeme, a kdo ví, co s tím pak děláme, jestli to prodáváme nebo co. Byli jsme v novinách, všude se o tom mluvilo, tak jsme si užili. To bylo v těch padesátých letech, když oni takhle řádili ty komunisti, když se stavěli na nohy.“
Marta Dufková se narodila 29. července 1927 v Úlicích u Chomutova. Rodiče, Jaroslav Kinský a Božena Kinská, rozená Jílková, se ve třicátých letech rozvedli a dcera se synem byli posláni k babičce do České Třebové. Maminka přijela za dětmi v roce 1938 po jejím odsunu ze Sudet. V roce 1942 nastoupila pamětnice na vinařskou školu do Mělníka, která však byla záhy uzavřena německými úřady. Rodině se podařilo ještě v říjnu 1942 zajistit Martě Dufkové místo na dvouleté obchodní akademii v Mýtě. Po konci války přijel do České Třebové strýček Josef Jílek a přemluvil rodinu, aby s ním mohla čerstvě dostudovaná Marta Dufková odjet do Karlových Varů. Ke svému úřadu poštovního rady se totiž stal vedoucím Národní správy autoopraven. Místa v Národní správě autoopraven se po nějakém čase vzdal, a tak nastupuje Marta Dufková na nové místo asistentky ředitele na poštovním inspektorském úřadu v Karlových Varech. Po zrušení úřadu odchází roku 1947 na ředitelství pošt do Plzně, kde pracovala v kanceláři viceprezidenta.
V roce 1948 se pamětnice zúčastnila oslav osvobození Plzně americkou armádou. Oslavy pro ni a mnoho dalších skončily zatčením a výslechem na policii. Rozkaz potrestat ji v zaměstnání vyřešil viceprezident Hertzl elegantně, přeřadil Martu Dufkovou do písárny, kde měla vyšší plat než na ředitelství. Marta Dufková cvičila za Plzeňskou župu na XI. všesokolském sletu v Praze.V padesátých letech byl rodině znárodněn obchod s vínem. Rodina byla prohlášena za zrádce socialismu, očerňována v novinách a také měla svou odstrašující výlohu na náměstí ve Třebové. Vila byla rodině nakonec ponechána, protože nebylo kam ji přemístit.V roce 1952 byla na svou žádost pamětnice vymístěna do firmy Holerit, která pracovala na projektu zavádění počítačového zpracování dat do provozu Československého rozhlasu. Ředitel rozhlasu František Nečásek nabídl v roce 1953 Martě Dufkové místo v rozhlase, ta nabídku přijala a záhy byla vybrána pro práci ve vznikajícím televizním studiu. V Československé televizi pracovala od samého počátku až do roku 1985 jako vedoucí produkce. Marta Dufková zemřela v roce 2015.
Z prava: matka Božena Kinská rozená Jílková, babička Marie Jílková, strýc František Jílek, teta Ludmila Jílková, teta Marta Kinská, teta Anna Jílková, otec Jaroslav Kinský
Z prava: matka Božena Kinská rozená Jílková, babička Marie Jílková, strýc František Jílek, teta Ludmila Jílková, teta Marta Kinská, teta Anna Jílková, otec Jaroslav Kinský
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
