Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Dufková (* 1936)

• narodila se 10. března 1936 v Hluku

• otec Jan Dufka členem Orla

• měli malé hospodářství, o které se starala matka Františka Dufková

• aby mohly děti studovat, otec odešel pracovat do ostravských dolů

• rodina přišla o hospodářství v rámci kolektivizace

• vystudovala zdravotní školu, obor porodní asistentka

• roku 1954 se vdala za Jaroslava Dufku, žili v Gottwaldově (Zlíně)

• pracovala jako dětská sestra, porodní asistentka a vrchní sestra v domově důchodců

• s manželem vychovali dvě děti

Helena Dufková prožila dětství v Hluku u Uherského Hradiště, válka se v jejích vzpomínkách obce příliš nedotkla, přesto si vybavuje ústup Němců a vyhození mostů do povětří. Rodina byla věřící, otec byl sociální demokrat a člen Orla, do kterého docházela i Helena. Padesátá léta nebyla pro rodinu nejšťastnější, maminka přišla o hospodářství a otec odešel dobrovolně pracovat do ostravských dolů, aby se děti dostaly na studia.

V Hluku se dodržovaly tradice

Helena Dufková se narodila 10. března 1936 v Hluku u Uherského Hradiště manželům Františce a Janovi Dufkovým jako prostřední ze tří dětí. Rodina měla malé hospodářství, o které se starala matka, otec pracoval ve firmě Baťa ve Zlíně, absolvoval také dva ročníky kurzu figurálního kreslení ve zlínské průmyslové škole umění. Byl dlouholetým hluckým kronikářem, členem Orla a sociálním demokratem. Maminka byla věřící a v tomto duchu vychovávala i své děti.

Dětství Heleny i jejích sourozenců provázely lidové a křesťanské tradice, které se v Hluku dodržovaly. Mezi křesťanské zvyky patřilo mytí v potoce na Velký pátek, kdy se věřící na břehu za odříkávání modliteb omývali vodou z potoka. Helena Dufková si vybavuje, že vodu nosili i domů babičce, které už tolik nesloužilo zdraví. V červnu následoval svátek Božího těla, kdy chodilo po Hluku procesí vedené panem farářem (od roku 1943 byl místním farářem velmi oblíbený Ignác Černík). „Vždycky na Boží tělo jsme chodily jako holčičky nastrojené, s košíčkem květin, které jsme házely po cestě. Z kostela se vyšlo s panem farářem, celé procesí, zpívaly se písničky, představitelé obce drželi nebesa, pod kterými šel pan farář. Ten nesl monstranci a všem žehnal. Když jsme obešli všechny čtyři oltáříčky, vrátilo se procesí do kostela,“ vzpomíná.

Tradice byly spojeny i s úmrtím. K umírajícím volali lidé faráře, který se k nim vydal s ministrantem. Cestou se lidé zastavovali a modlili se za umírajícího. Zemřelý byl ponechán několik dní doma a místní ženy se k nebožtíkovi chodily po tu dobu modlit. Chodívala i malá Helena s maminkou. Aby se s mrtvým rozloučila, musela mu podat ruku. Jako dítěti jí nešlo na rozum, proč jsou ruce mrtvých tak studené.

Před Vánocemi se chodívalo do kostela na roráty, na Štědrý den na půlnoční. Na Štědrý den se dodržoval půst, prvním jídlem byla až večeře, vařila se obyčejná jídla. „Zabalily se kostky cukru, říkali jsme tomu střapačky, tatínek obarvil ořechy na zlato a stříbro jako ozdoby na stromeček. Když pracoval u Bati, dostávali vždycky knihy. Tehdy se nedávaly jiné dárky, jen obyčejné věci, které jsme potřebovali. Na druhý den se šlo na jitřní mši svatou. Nesměli jsme se s nikým bavit, mluvit, až na Štěpána jsme obcházeli svoje známé na koledy. Pamatuji si, že na Štědrý den chodili žebráci na koledu, maminka jim vždycky dávala mouku, hrách a čočku,“ vzpomíná Helena Dufková.

Vedle kříže visela Hitlerova podobizna

Na začátek války má Helena Dufková pouze mlhavé vzpomínky, roku 1939 jí byly tři roky. Pamatuje si, jak se dospělí obávali příchodu Němců. Psal se rok 1942, když Helena nastoupila v Hluku do první třídy. Vedle kříže na stěně visel portrét Hitlera, každé ráno před začátkem vyučování se modlili. Do konce války měli i povinnou němčinu. Ve vzpomínkách Heleny Dufkové válka v Hluku proběhla bez větších dramat, vybavuje si nálety koncem války a ústup Němců před blížící se frontou, během kterého vyhodili do povětří téměř všechny mosty v Hluku. Vzpomíná také, že museli odevzdávat tzv. kontingent. „Nosili jsme mléko, vajíčka, když se zabíjelo prase, muselo se napřed požádat o povolení, pak se odevzdával krupon.“

Hlucká kronika uvádí, že ve městě byly roku 1943 organizovány noční hlídky na obranu proti partyzánským akcím. Hlídaly telegrafní a telefonní vedení, četnickou stanici, školu, trafiku a také měly za úkol legitimovat cizí osoby. Hlídkám se nepodařilo nikoho zadržet, ačkoliv se v Hluku údajně partyzáni i parašutisté objevovali. Helena Dufková si nevybavuje, že by byli občané Hluku zapojeni do odbojové činnosti. Záznam v kronice z roku 1943 však zmiňuje i noční zákaz vycházení, porušovaný občany zapojenými do podzemního hnutí, kteří „chodívali na Kobylici, kde čekali na zbraně, které měly být shazovány odbojovým skupinám spojeneckými letadly.“

Roku 1944 se rodina rozrostla o dalšího člena. „Sestra Jana se narodila roku 1944, pamatuji si, jak všichni říkali tatínkovi, jestli se nezbláznil, mít ve válce malé dítě, ale stalo se,“ vzpomíná Helena Dufková. V červenci téhož roku nad Hlukem poprvé přelétávaly americké a anglické bombardéry. Později byly přelety častější, ale docházelo zatím jen ke shazování protiněmecky zaměřených letáků. Za jejich šíření nebo přechovávání hrozily přísné tresty. V listopadu 1944 byl bombardován Zlín, kde pracovalo mnoho obyvatel Hluku, mezi nimi i Helenin otec. Nikomu z místních se naštěstí nic nestalo.

Před blížící se frontou jsme se schovávali ve sklepě

V dubnu 1945 se fronta přiblížila až k blízkému Strání. Němci nařídili místním mužům budovat kolem Hluku zákopy a protitankové jámy. 13. dubna 1945 došlo k události, která mohla mít pro místní fatální následky. Na Babích horách, které spadaly do katastru Hluku, došlo k přepadení německých vojáků partyzány. Němci zajali pro výstrahu deset místních občanů jako rukojmí. Odvedli je do nedaleké obce Blatnička, kde se nacházelo sídlo vojenského velitelství, a museli zde bez jídla kopat zákopy. Starosta Karel Silnica s několika místními se vypravili s Němci vyjednávat a podařilo se jim dosáhnout jejich propuštění.

V Hluku se nacházelo sídlo německé vojenské kuchyně, zásobující frontové úseky v okolí. Koncem dubna se začali němečtí vojáci z Hluku stahovat před blížící se frontou. Kronika uvádí, že 26. dubna přejíždělo přes Hluk mnoho demoralizovaných německých vojáků, kteří se netajili přesvědčením, že válku prohráli. Z Hluku odešli téhož dne v noci směrem na Kunovice a s sebou brali vše, co se jim hodilo. „Vím, že jsme se schovávali do sklepa, kde jsme měli poschovávané nějaké věci a jídlo. Když se blížila fronta, tak jsme tam i spali. Napřed šli Němci, kteří vyhazovali všechny mosty. Byla jsem malá, ale pamatuji si, že když šla Rudá armáda, tak byly mosty vyházené, přestože v Hluku jsou jen malé potoky,“ vzpomíná Helena Dufková. Při zničení mostů došlo k poškození mnoha domů v obci. K osvobození Hluku došlo 27. dubna 1945, kdy odešli poslední němečtí vojáci. Proběhlo prakticky bez bojů, až na přestřelku na horním konci 26. dubna. Nikomu z občanů se během ní nic nestalo.

Obyvatelé začali spontánně stavět provizorní mosty a téhož dne přivítali sovětské vojáky v Hluku. „Šli jsme je s celou rodinou vítat na náměstí, vrátili jsme se domů, kde už byli dva Rusové a měli u nás ve chlévě koně. Ubytovali se u nás, přestože jsme měli jen kuchyni a jizbu. Šest nás spalo v jednom pokoji a ve druhém pokoji se ubytovali,“ vzpomíná Helena Dufková. Vojáci se k nim chovali slušně a dlouho zde nepobyli. Protože kolovaly zvěsti o jejich chování v opilosti, děvčata po dobu jejich přítomnosti raději sama nikam nevycházela.

Lidé bránili faráře

Po válce se vše pomalu vracelo do starých kolejí. Roku 1946 se konaly první svobodné volby. V Hluku zvítězila Československá strana lidová. O dva roky později se k moci dostali komunisté. Místní občané k nim příliš sympatií nechovali, k čemuž později přispěla i kolektivizace a znárodňování živností. O hospodářství přišla i rodina Dufkova. Maminka, která celý život šetřila a přikupovala pole, najednou musela odevzdat i hospodářská zvířata. Když jim odváděli krávy, utekla za humna a plakala. Dostala pak na starost několik měřic pole, které musela obhospodařovat pro družstvo. Otec začal pracovat v Hluku v nově otevřené továrně Autopal. Později, aby dětem usnadnil přijetí ke studiu, odešel dobrovolně pracovat do ostravských dolů. Matka, věřící katolička, poslala syna Jindřicha na studia do arcibiskupského semináře v Kroměříži, který však v roce 1950 komunisté zrušili a Helenin bratr přešel na elektrotechniku v Bratislavě.

Roku 1950 došlo v Hluku k události, která se dotkla všech místních obyvatel. Na oblíbeného faráře Ignáce Černíka byl vydán zatykač poté, co přečetl při kázání pastýřský list s protibolševickým obsahem. V červenci si pro něj přijela Státní bezpečnost. Josef Dufka, neoficiální kronikář, si k tomu poznamenal: „V noci z 24. na 25. července 1950 přijeli komunisti sebrat našeho pana faráře Černíka. Hned se to rozneslo po obci a seběhlo se moc lidí, aby jim v tom zabránili. Přijela však posila dělnické milice a mezitímco rozháněli Hlučany, pan farář zmizel. Jeden z milicionářů dokonce dvakrát výstražně vystřelil do vzduchu. To lidi velmi rozzuřilo, ale co mohli dělat? Svaz mládeže hlídal komunistům auta, aby jim je lidé nerozbili. Druhý den byla v kostele smutná mše svatá. Sloužil ji páter Josef Popelka a mnozí při ní slzeli.“

V noci nás vzbudil hukot letadel

Helena Dufková začala roku 1952 studovat zdravotní školu v Uherském Hradišti, obor porodní asistentka. Přišel rok 1953 a s ním měnová reforma, která rodinu připravila o úspory, určené na studia dětí. Helena se v té době seznámila s budoucím manželem Jaroslavem Dufkou. Protože pracoval ve Stavoprojektu, kde mohl získat jako ženatý byt, vzali se ještě před Heleninou maturitou v roce 1954. Přestěhovali se do Gottwaldova (dnes Zlín) a postupně se jim narodily dvě děti. Helena Dufková pracovala nejprve na zkrácený úvazek jako porodní asistentka, objížděla v přiděleném obvodu maminky, které přišly z porodnice a učila je pečovat o miminka. Později nastoupila jako sestra u dětské lékařky v Gottwaldově-Malenovicích. Zde ji zastihla i srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Den předtím se s manželem vrátili z dovolené v Jugoslávii, v noci je vzbudil hukot letadel. Ráno už bylo jasné, že okupace spřátelenými vojsky je realitou. Helena Dufková si pamatuje, jak manžel, radioamatér, rychle schovával vysílačku, aby ji u něj nikdo nenašel.

V roce 1974 změnila zaměstnání a začala pracovat v domově důchodců v Lukově, kde zastávala pozici vrchní sestry. V domově pracovaly i řádové sestry, které už ale v té době nemohly zastávat vedoucí pozice. Roku 1985 se začal stavět v Gottwaldově-Burešově nový domov důchodců, o jehož vznik se zasloužil i manžel Heleny Dufkové, který v té době pracoval na městském odboru výstavby. Helena Dufková sem po jeho otevření nastoupila jako vrchní sestra.

Roku 1985 onemocněla a odešla do invalidního důchodu. Následující roky žila celá rodina ve strachu, zda se jí podaří nad nemocí zvítězit. Revoluční události roku 1989 tak sice sledovali, ale měli spíše jiné starosti. Změnu režimu vítali. Jak říká, další vývoj si představovali jinak a některé věci ji zklamaly. Nelíbilo se jí například rozdělení Československa. Po smrti manžela se přestěhovala z domku do menšího bytu a poté do domova pro seniory ve Zlíně, kde žila i v době natáčení v roce 2022.

http://kronikahluk.cz/