Jiří Dufek

„Někdo říká kolem sedmé a někdo kolem jedenácté hodiny. Prostě někdy v této době – nicméně dopoledne. Ta část pluku dojela před kasárna, tanky namířily děla na kasárna... jo, a byl prostě... nic se nedělo. Tak iniciativa přešla na naši stranu. My jsme, ne my tedy, ale konkrétně Košan, velitel pluku, potom tedy Mirek Šedina, který absolvoval ruskou akademii a uměl perfektně rusky, si připjali pistole a vyšli před kasárna. První reakce teda toho sovětskýho komardýra byla taková, proč mají pistole? A oni řekli, proč vy míříte tedy tankama na kasárna, protože kontrarevoluce žádná není, takže otočte ty tanky pryč. A oni říkali, že když by k něčemu došlo, tak že by teda použili zbraně. Načež Šedina jim řekl, že teda to můžou samozřejmě udělat, ale musí počítat s tím, že tento pluk je vyzbrojen pancéřovkama a že na pokyn velitele pluku se z každého okna, tak jak vojáci se dívali, se můžou vystrčit pancéřovky, který ten jeho prapor, který tam je, rozpráší a zničí, a že neví – protože znal teda sovětské poměry – a říkal tomu veliteli praporu, že teda neví, jak se bude tvářit jeho nadřízený velitel divize, když bude hlásit, že jeho prapor před holešovickýma kasárnama byl celej zničenej. Tak to napětí tím potom polevilo trošičku...“

„...to došlo až k 21. srpnu, kdy asi ve dvě hodiny ráno mi volal Vladimír Koša, velitel pluku, a říká: ‚Nastala okupace. Na území republiky vnikly neoprávněně vojska Varšavské smlouvy, jeď do kasáren.‘ Tak jsem jel do kasáren, tam se už sešli další zástupci včetně politruka. Jsme moc nevěděli, poslouchali jsme rozhlas akorát. Na zprávě bylo mrtvo, tam nevěděl nikdo nic, protože tam prostě nikdo neměl čas se bavit o tom, co se s plukem stane nebo nestane. Potom jsme se řídili prakticky rozkazem prezidenta republiky, aby se zachoval klid. Aby se nepoužily nějaké násilnosti, aby se na druhé straně nevyhovovalo požadavkům... Potom přišel do kasáren Mirek Šedina, bývalý velitel pluku, který v té době už sloužil na zpravodajské správě. Tak jsme se teda rozhodli, že musíme v prvé řadě zjistit, co se děje v okolí. Takže se rozesílaly hlídky do okolí Holešova, aby se zjistilo, kde vlastně kdo je. Jo, protože my jsme viděli... a naše hlásky protivzdušné obrany zaznamenaly přelet letounů od Gottwaldova směrem na Brno, ale zatím žádnej voják nikde nebyl... tak jsme poslouchali rozhlas, abysme zjistili, co se kde děje. Moc jsme se toho nedozvěděli, nakonec znáte všechny ty rozhlasové... Ale zachovali jsme klid. Ráno, když byl budíček, tak jsme svolali shromáždění rot. Informovali jsme vojáky o situaci s tím, že se vyčká další situace, jak se bude vyvíjet. Žádná pohotovost, něco podobného nebylo. Jen se prostě řeklo, že zatím výcvik nebude, a jestliže bude, tak pouze v kasárnách, ne mimo kasárna, abysme nevzbudili pozornost. A bylo také řečeno, že do kasáren nevstoupí nikdo.“

„...to je taková samostatná kapitola, která se dost často opomíjí... hm, která v podstatě svým výcvikem po nějaké přestávce navazovala na výcvik paradesantních skupin v Anglii. Říká se někdy komandos. Ale on to nebyl komandos a s ohledem na tzv. nějaké humanitární kroky to nebyl ani tak tvrdý výcvik, jako to byl někdy ten základní výcvik v anglických našich budoucích diverzních, někdy teroristických, sabotážních skupin, které byly vysílány ze Západu. Z Východu byly také vysílány tyto skupiny, ale o jejich (činnosti) nebylo příliš mnoho známo. Byla vytvořena tehdy k 22. výsadkovému brigáda se sídlem v Prešově. A v rámci ní se teda tvořila rota hloubkového průzkumu, potom prapor a po redislokaci do Holešova se vytvořil výsadkový pluk. Dostal jsem nabídku, abych k tomuto pluku šel sloužit. Já jsem to hrozně uvítal, protože ještě v době, než jsem nastoupil vojenskou službu v těch padesátých letech, tak jsem chodil cvičit do oddílu sokolských parašutistů v Brně, kde jsme absolvovali všechny úkony, které se tehdy dělaly, jako lanovej kůň, různé překážky, různé skoky na můstcích, prostě celý výsadkový výcvik... ovšem seskoky jsem už nedělal, jelikož jsem odešel od armády. Tak jsem to uvítal. Byl jsem dán do kurzu do Luštěnic...“

„My jsme je pozvali potom dál, do kanceláře velitele pluku, tam byli všichni zástupci. Oni řekli, že přišli kvůli kontrarevoluci. My jsme řekli, že žádná tady není. A potom položili prostě... nepustili jsme... kromě nich nešel do kasáren nikdo... a potom položili obligátní otázku, která byla jako heslo. Která v podstatě při kladném přijetí znamenala vstřícné gesto, při záporném by byl ten útvar prostě daný na tu pozici kontrarevoluce: ‚Kde si můžeme u vás vzít, načerpat vodu?‘ ...podle té... pije kozák vodu z Vltavy a potom bude v Čechách mír. My jsme řekli, že teda v kasárnách určitě né, že nejblíže vodu si mohou načerpat na letišti. Tak oni potom se odsunuli z kasáren, odjeli z kasáren a umístili se nejprve na okraji Holešova směrem na Přílepy a potom si vytvořili tábořiště u Přílep, což je asi tři kilometry od Holešova směrem do lesů.“