Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Tatínek vždy všem pomohl
narodila se 1. prosince 1936 v Ujčíně
rodina žila na statku
za války schovávala ve stodole vlasovce
rodina pomáhala partyzánům
před osvobozením na statku sídlili příslušníci Todtovy organizace
po válce na statku soustředěni Němci před odsunem
v roce 1951 rodina o hospodářství přišla
Tatínek ukrýval vlasovce, pomáhal partyzánům a ubytovával deportované Němce. Byl označen za kulaka, přišel o statek a nemohl sehnat práci. I přesto odmítl emigrovat, protože jako vlastenec chtěl žít v Čechách.
Marie Dudová, rozená Princová, se narodila 1. prosince roku 1936 v Ujčíně, nedaleko Sušice. Na statku, kde rodina žila, pracovalo pět rodin. Muži se starali o koně, ženy ráno chodily dojit krávy, aby mléko včas dorazilo do mlékárny. V létě se pracovalo na poli, v zimě se v lese kácelo dříví. Pamětnice si z dětství pamatuje především zatemněná okna jako opatření proti bombardování. Také si pamatuje, že v teplých měsících probíhala školní výuka především venku. „Učili jsme se v pangejtě nebo v nějakém remízku. Abychom byli ukrytí, aby na nás něco nepustili.“
„My jako malí jsme z toho neměli rozum. Jen jsme věděli, že se skrýváme v té škole, ale proč a kde se válčí, to jsme nevěděli.“ Tatínek Václav Princ se jednoho dne šel podívat za stodolu a tam potkal dva vojáky v uniformách, příslušníky Ruské osvobozenecké armády Andreje Andrejeviče Vlasova. „Obdivovala jsem ho, že se jich vůbec nebál.“ Vojáci poprosili otce, jestli by je mohl na několik dní ukrýt. Dohodli se, že mohou zůstat nad stodolou schovaní v seně – tak, aby o nich nikdo nevěděl. O zásobování se starala maminka: „Ona si vždy vzala kýbl, co v něm nosila prasatům žrádlo, do toho kýble si nandala hrnce a odnesla jim to. To vždy odnášela po osmé hodině ráno, když už všichni pracovali na poli.“ Jednoho dne oba vojáci bez rozloučení zmizeli. Jak to s nimi dopadlo, se rodina nikdy nedozvěděla.
Později tatínek potkal v lese u nedaleké vísky Konín partyzány. Ti ho poprosili o nějaké pečivo. To jim od té doby maminka pravidelně nosila. V blízké době přišli do vesnice příslušníci Todtovy organizace. Členy této neozbrojené jednotky určené k výstavbě strategických objektů byli především Němci neschopní vojenské služby a inženýři a dělníci z okupovaných území. Od roku 1944 byla celá organizace pod přímým velením SS a pracovali pro ni i nuceně nasazení a vězni.
Pamětnice si vzpomíná, že se s nimi přátelili čeledíni ze statku, protože jim rozdávali kvalitní cigarety. Jednoho dne si vzpomněli, že by chtěli lívance. Maminka tedy strávila celý den tím, že pekla lívance. „To jsem ji tehdy litovala.“ Jindy si vzpomněli, že by chtěli čerstvé maso. Došli tedy na statek a „vyhlídli si nejlepší jalovici, co si tatínek schovával. No a musela se porazit.“ Večer chodili na rodinný statek poslouchat rádio, „takže naši se ani nevyspali, protože Němci odešli po půlnoci a přišli partyzáni od Konína. To byl skutečně chaos!“
Jednoho dne přišli Němci a požadovali po rodině jízdní kola. „Asi si mysleli, že odjedou.“ Vyhrožovali, že postřílí celou rodinu, jestli jim do odpoledne nedají funkční kolo. Okolo poledne se ale roznesla zpráva, že v nedalekých Velharticích jsou Američané. „Němci byli pryč a přišli Američané. Byly žvýkačky, bonbony. My jako děti jsme za nimi běhaly… Oni měli rádi děvčata, tak zase běhali za holkami.“ Při pobytu si vojáci všimli, že poblíž je rybníček, kde kvákají žáby. „Vojáci si vzpomněli, že mají rádi žabí stehýnka.“ Všechny školou povinné děti šly v noci pomáhat s chytáním žab. Dostaly petrolejové lampy a chodily po hrázi, aby se žáby stahovaly k čekajícím vojákům. „Byla s nimi i legrace. Oproti tomu, co jsme zažili s těmi Němci…“ Z doby konce války si pamětnice vybavuje vzpomínku, jak „nějakého Němce tam zastřelil děda před hospodou. Bylo to takové i dost nebezpečné chodit ven, ale už to nebylo to, co bylo předtím.“
Brzy se do vsi donesla zpráva o tom, že Němci byli vysídleni z pohraničí. Část obyvatel okolních vesnic se vydala obsadit uvolněné nemovitosti, na kterých zůstala hospodářská zvířata, a byla to tak příležitost ke zlepšení životní situace. Těch pět rodin, které pracovaly na statku rodiny Princových, se rozhodlo, že půjdou hledat štěstí právě do pohraničí, a odešly. Na statku tedy zůstalo minimum lidí. Navíc otec dostal příkaz k ubytování německých rodin s dětmi čekajících na vystěhování. „Tak jsme měli kamarády ve dvoře, večer se tam hrál fotbal, táhli jsme všichni dohromady.“ Rodiny postupně odjížděly do Německa.
V roce 1951 tatínka pamětnice označili za kulaka. Pozemky byly rozparcelovány. Nemovitosti i zvířata jim stát zabavil a rodina se musela přestěhovat k maminčinu bratrovi Františku Denkovi do „Papírny“, kde žila ve dvou místnostech. Tatínek měl problémy s velitelem klatovské okresní vojenské správy, který jej chtěl dostat do kárného tábora. Paradoxně jej zachránila autonehoda, kterou prožil krátce po konci války. Při nehodě, která byla pravděpodobně způsobena německou sabotáží na automobilu, si pohmoždil obličej. Lékaři pak zakázali jeho odeslání do tábora kvůli zdravotnímu stavu.
Jako kulak měl ale i další problémy: „Sháněl zaměstnání. Třikrát za týden ho propustili z práce! Ani u lopaty nesměl dělat. Jak se dozvěděli, že někde dělá, tak okamžitě…“ Nakonec se mu podařilo nalézt práci ve škrobárně v Horažďovicích, pravidelně jej však vyslýchali příslušníci Státní bezpečnosti, což se podepsalo na jeho psychickém stavu. Další problém pro rodinu byl blízký příbuzenský vztah s meziválečným ministrem národní obrany za agrární stranu Františkem Machníkem, maminčiným strýcem. Ten sice již nebyl politicky činný, a navíc se odstěhoval na Moravu, i tak ale jeho jméno a vzpomínka na něj některé šumavské komunisty provokovaly.
V době kolektivizace prý někteří obyvatelé Ujčína emigrovali na Západ. Rodina pamětnice měla připravené auto k odjezdu, když přišel tatínek a řekl: „Já jsem vlastenec! Jsem Čech a Čechem zůstanu. My nikam nepůjdeme!“ Všichni tak zůstali v Československu, kde zažívali krušné časy. Pamětnice se vdala, ale manžel jí zemřel, když jí bylo jedenatřicet let. Od té doby tedy byla sama se třemi dětmi.
V roce 1968 zemi okupovala vojska Varšavské smlouvy. „U nás snad ani žádní Sověti nebyli,“ vzpomíná Marie Dudová. Vesnička byla malá a strategicky nevýznamná, dění v ní tedy srpnové události zásadně nepoznamenaly. Pamětnice ještě po revoluci pracovala v prodejně dětských oděvů na sušickém náměstí, kde ji pravidelně navštěvovaly děti i vnoučata. V roce 2020 žila v Sušici.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vít Oliberius)