Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kulomety střílely, bylo mi 12 roků a třepal jsem se strachem
narozen 5. prosince 1933 v Brně
strýcové Eduard a Stanislav Dudovi padli v první světové válce
pamatuje válečné dění v obci Ostopovice na Brněnsku
po vynucené kolektivizaci zemědělství rodina přišla o hospodářství
1953-1955 vojna ve Frýdku-Místku
účastník I. celostátní spartakiády (1955)
od 50. let zaměstnanec ostopovického JZD
v JZD se vypracoval na funkcionářské pozice, přesto nikdy nevstoupil do KSČ
Byť se nikdy nepřestěhoval z rodného domu, za svůj život bydlel v osmi státních zřízeních. Pamatuje prvorepublikový rolnický život, vzestup nacismu a komunismu i rozpady obou totalit. Za války se ve strachu schovával ve sklepních úkrytech, po válce s nelibostí sledoval, jak se moci ujímá, jak sám říká, spodina. S odstupem času se však za 20. stoletím ohlíží smířlivě. „Na tom venkově, kde jsme žili, jsme všechny ty převraty nebrali nějak úporně. Prostě jsme v tom žili,“ říká Václav Duda.
Václav Duda se narodil 5. prosince 1933 v Brně. Vyrůstal v Ostopovicích v okrese Brno-venkov, kde rodiče, Václav a Marie, vlastnili hospodářství. „Měli jsme asi sedm hektarů pozemků a hodně jsme si zajišťovali živobytí za ovoce. Měli jsme dost rybízu, třešní, hrušky, jablka, meruňky švestky… A to se prodávalo. […] Maminka to nosívala do Brna. I pěšky! Každý den chodila s nůši ovoce, nosila toho třicet, pětatřicet kilo do Brna a tam se to zpeněžovalo. To byla součást živobytí tady v Ostopovicích. Bylo tady asi 35 zemědělců, kteří se tímto způsobem živili.“ Nešlo přitom pouze o pěstování ovoce. „Doma byly slepice, králici, mlíko od krav, vepřový dobytek. Maso se zavařovalo do sklenic. Mívali jsme kačeny, husy, kuřata a řekl bych, že minimálně osmdesát i víc procent našeho živobytí bylo tady ze samovýroby.“
Od raného dětství na prvorepublikové vesnici se Václav podílel na chodu usedlosti. „Už jako kluci – bylo nás tady kolem toho náměstí u kaple asi osm – a všichni jsme museli pomáhat při sklizni obilí. Všechno se obdělávalo jenom koňskými potahy, nebyly tady traktory a mechanizace byla jenom ta, která se zapřihávala za koně – žací stroje na pícniny, na obilí, všechny stroje, které k tomu zemědělství byly potřeba. Můj otec byl velice podnikavý. Většina sedláků měla mlátičky, my už jsme měli vázací lis na slámu.“ Na podzim 1938 se život na venkově proměnil. „Měli jsme tady v našem domě na mlatě ustájených několik koní a spávalo tady několik vojáků při té mobilizaci. Byl jsem malej kluk, ale pamatuju si to velice dobře. Dokonce jsme s nimi udržovali kontakt ještě i po válce. Stavili se tady a popovídali. A s jedním ze synů těch vojáků jsem se stýkal donedávna. Byl tady z Brna, z Obřan.“
O půlrok později přišla další rána, napětí houstlo. „Pamatuju si dobře v tom březnu [1939], když nás Němci okupovali, jak tady jezdili na motocyklem s přívěsem. Projížděli Ostopovice a zabírali zemi budoucího protektorátu. To si pamatuju, ty Němce.“ V pátek 1. září 1939, v den, kdy započala nacistická invaze do Polska, nastoupil Václav Duda do první třídy ostopovické základní školy. Jak potom za války probíhala výuka? „Učili jsme se němčinu a měli jsme tady učitele, který nám ukazoval na mapě, co je Sovětský svaz, jak je velké Německo a už nám ukazoval místa, kde je momentálně fronta, kde se bojuje, a tak nás s tím částečně seznamoval, tady ten učitel.“ Pro zemědělce-samozásobitele válka předznamenala hubené časy. „V tom protektorátě už bylo hospodářství velice omezené a vázané. Museli jsme předat do výkupu množství mlíka, vajec, masa, obilí, brambor… To bylo všechno předepsaný, bylo to nadiktované, co se musí dodat.“
„Maso se dodávalo masnýmu průmyslu do Brna na jatky, mléko se tady sbíralo a odváželo do mlékárny, která se jmenovala Lakrum. A obilí se prodávalo do mlýna. Už to bylo řízené hospodářství.“ S nacistickým vykořisťováním se obyvatelé vyrovnávali porůznu. „Načerno se zabíjelo běžně, ty prasata třeba nebyly ani moc vykrmený, ale aby bylo co jest, tak se zabíjely – možná i menší jak sto kilo.“ Porušování diktátu se tvrdě trestalo. 28. října 1941 byl zatčen ostopovický mlynář Josef Jemelka. „On tady mlel, lidem semlel, co bylo potřeba. Ale jednou tam přijela kontrola, zjistili, že mele víc, jak měl, sebrali ho a do čtrnácti dnů byl popravený.“ Josefa Jemelku nacisté popravili v brněnských Kounicových kolejích 28. října 1941. Jeho jméno dodnes nese ulice ve Starém Lískovci a pamětní deska na mlynářově rodném domě v Tučíně na Přerovsku.[1] Dodejme, že nacistická totalita si vyžádala více ostopovických životů. „Popravenej byl pan Opálka, který tajně vydával Rovnost. U něho se to přímo na nějakým cyklostylu tisklo. Taky byl popravenej Sokol, Grubr a Tlaskal, co si teď vzpomínám.“
Z dalších postav válečného dění v Ostopovicích zmiňme MUDr. Alfonse Sovadinu, který ukrýval obyvatele obce před blížící se frontou. „Bydlel tady na Vinohradské ulici, tady se tomu říká presshaus, tomu baráku. Tam byl hlubokej sklep a v něm bylo schovaných hodně lidí.“ V doktorově podzemním úkrytu opakovaně nacházel bezpečí i Václav Duda. „Já ten sklep znám. Když tady v protektorátě začaly houkat sirény, že jde nálet na Brno, tak jsme ze školy chodili k tomu doktoru Sovadinovi se do toho sklepa skrýt. Ale byli tady [sklepy] ještě asi na dvou místech – u Turečků a u Horáků. Jako možnost protileteckého krytu. Ale u toho Sovadiny toho bylo nejvíc.“ Někteří obyvatelé si vytvářeli provizorní úkryty za hranicemi obce. „Dělali si sklepy někde za dědinou, ale měli s tím ohromný problémy, protože to byli sedláci a dobytek musel žrát. Takže z těch krytů chodili domů popravovat dobytek. A to byli více ohroženi, jak ti, kteří zůstali v barákách.“
Dudovi strávili poslední dny války ve sklepě vlastního domu naproti Kaple sv. Jana Křtitele. „Trvalo to víc jak týden, co jsme byli schovaní. Nevím přesně, jak dlouho. […] Většinu času jsme byli tady, ale potom jsme byli asi přes čtyři baráky u Sojků. Oni měli sklep do meze. Tam byla asi tři metry vrstva hlíny a ten sklep do toho byl zabudovaný.“ Duben 1945 se nesl v atmosféře každodenního strachu. „Velice dobře si to pamatuju. Bylo mě dvanáct roků a strašně jsem se bál. Jak tady bojovaly ty sovětský letadla, po zemi jsme sbírali takový velký nábojnice – to mělo ráži dvaadvacet milimetrů! A oni, jak těma kulometama stříleli, to bylo hrozný. Pamatuju si, že jsem se bál, doopravdy jsem se bál. Jak začala ta letadla střílet, tak jsem se úplně třepal strachem, co se stane. To byly, řekl bych, nejhorší chvíle té frontové doby, kterou jsme tady prožívali.“
Během ostřelování Ostopovic jen se štěstím nepřišel o život otec Václav. „K nám na dvůr spadl jeden dělostřelecký granát a vybuchl tady. Otec šel k dobytku, a jak šel, tak dostal střepinu na zádech do lopatky. Tenkrát šel k tomu doktorovi Sovadinovi a on mu ji vytáhl. A ve vratech máme dodneška průstřel, jak to tady vybuchlo a ty střepiny letěly. Máme tam průstřel jak půl palce, je to tam dodneška. Nevadí to, tak jsme to nijak nelikvidovali.“ Rudá armáda Ostopovice osvobodila 25. dubna 1945. „Čekali jsme na ty Rusy, otec je šel vítat, vzal poslední kousek chleba, kterej jsme měli, kousek špeku, sklenku slivovice a šel je vítat. A jeden mu zebral chleba, druhý špek, třetí slivovici a čtvrtý mu říká: ,Kotoryy seychas chas?‘ Otec vytáhl hodinky – měl kapesní – a povídá mu kolik je. A on říkal: ,Day mne na pamyat.‘ Sebral mu hodinky, a to bylo naše první setkání s ruskejma vojákama.“
Dle vyprávění se sovětští vojáci krom krádeží údajně běžně dopouštěli sexuálního násilí. „Byla tady řada žen znásilněných. Moc nahlas se to neříkalo, ale chodily k tomu Sovadinovi a on je nějak… Nevím, co s nima dělal, ale aby nezůstaly těhotný, něco s nima dělal. Byla tady řada takovejch případů. A že kradli hodinky, to je pravda.“ Dodejme, že dle vzpomínek Václava Dudy se v Ostopovicích nekonaly ani žádné poválečné oslavy. „Nebyla na to nálada. Jenom si vzpomínám, že kolem toho 9., 10. května se tady objevily nějaké takové primitivní noviny. Rádio nefungovalo, nešla elektrika, a tam [v novinách] bylo, že je po válce, že Německo kapitulovalo.“
Po válce vychodil Václav měšťanku ve Starém Lískovci. „Bylo mi třináct a půl roku, když jsem vyšel školu. A už jsem zůstal doma, v zemědělství, a musel jsem doma pracovat.“ Zatímco se ostopovičtí zemědělci vzpamatovávali z válečného útlaku, nadešel rok 1948. „V té době několik lidí odešlo z Ostopovic na Západ. Vím, že bratři Burianovi tady nechali matku samotnou, ale za půl roku se podařilo, že ta matka odtud taky odešla.“ Vzpomínky na převzetí moci komunisty dodnes nenechávají Václava Dudu chladným. „Byl tady starostou Cyril Foltýn, to byl primitiv načisto. Ten se sotva uměl podepsat, ale byl předsedou národního výboru. […] Začali tomu velet lidé, kteří, řekl bych, že svým způsobem byli řazeni na takovou skoro spodinu. A najednou se dostali do toho, že tady vládli obci. Řezáč, Foltýn, to byli primitivi načisto. Řezáč chodil s mýma rodičema do školy a říkali, že to byl nejhorší žák z celé školy. A on tady dělal tajemníka obecního úřadu.“
V roce 1953 se devatenáctiletý Václav Duda oženil s Marií roz. Navrátilovou. „Ženil jsem se 23. května a 1. června byla měnová reforma. Co jsme měli peníze, tak nám všechno padlo a začali jsme od nuly. […] Ještě jsme měli od těch svatebních hostů sem tam nějakej peněžní dar a všechno nám to padlo.“ Po svatbě se manželé Dudovi usadili v rodinném hospodářství Václavových rodičů. V témže roce pamětník narukoval na vojnu do Frýdku Místku. Coby branec se účastnil i 1. celostátní spartakiády 1955. „To jsem ještě dokázal na bradlech dělat stojáky a takové ty věci. Dokázal jsem si sednout na židli, nadzvednout se, protáhnout nohy a postavit se do stojáka! Ale to mě bylo 20 let. Na vojně jsme blbli.“ Krátce po návratu ze služby, roku 1956 vzniklo ostopovické jednotné zemědělské družstvo (JZD). „Vstoupilo tam několik zemědělců, kteří měli problémy s prací nebo to byli straníci. Zemědělci, kteří neměli svoje problémy, do toho družstva v té době nešli.“
Do družstva nechtěli ani Václavovi rodiče, „ale byli jsme potom přinuceni. […] V té době byl majitel ještě otec. To už se to těm mladým nepředávalo, protože se nevědělo, co bude. Tady v okolí už byly všude družstva, ale v Ostopovicích ne, tak se to těm mladým nepředávalo.“ Po vynuceném vstupu do JZD přišli Dudovi a vybavení a zvířata. „Hovězí dobytek se musel předat, koně… Všechno se to zlikvidovalo.“ Václav Duda pak v družstvu pracoval. „Musel jsem, byl jsem přinucený. Říkal jsem: ,Toto je moderní nevolnictví! To je jako za otrokářů, když se řeklo: ,Ty musíš dělal toto. A já tak žiju teď.‘ Komunistům jsem to říkal, já jsem se s nimi nesral. Co mě mohli udělat?“ V JZD zpočátku Václav jezdil traktorem, později působil jako vedoucí mechanizace. V 70. letech se ostopovické družstvo postupně slučovalo. Nejprve se Střelicemi, poté s JZD Bobrava Moravany.
„Můžu říct, že jsem se nakonec neměl v JZD špatně. Starosti jsem měl, veliký, ale bral jsem to jako nutnost v zaměstnání,“ vzpomíná na své působení v družstvu. „Nedělal jsem žádnou manuální práci, dělal jsem funkce. A nikdy jsem nebyl ve straně! ,Ale ty to nebudeš moct dělat, ty nejsi ve straně,‘ [říkali mi]. A já povídám: ,Mě je to jedno, já su sedlák, já budu buďto jezdit s traktorem nebo krmit bejky mě je to jedno, ale já do strany nepůjdu. A nešel jsem a do smrti jsem nebyl ve straně.“ Do důchodu Václav Duda odešel v roce 1993 a v JZD tak prožil i období sametové revoluce. „Nebyly tady žádný větší věci. Nějak jsme to nebrali. […] Řekl bych to velice zhruba: na tom venkově, kde jsme žili, jsme všechny ty převraty nebrali nějak velkoryse. Prostě jsme v tom žili, a tak jsme do toho vpluli, že jsme žádné větší změny necítili. To je pravda,“ dodává Václav Duda závěrem.
[1] Podrobnější informace o životě mlynáře Jemelky dostupné z: http://jemelkovi.cz/mlynar.html (k 16. 7. 2021)
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Václav Kovář)