Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Duchoň (* 1933)

• narodil se 6. února 1933 v Želatovicích na Přerovsku

• matka Olga pracovala jako zemědělská dělnice na státním statku, otec František byl taxikář

• během druhé světové války zažil setkání s gestapem, maďarskými dezertéry i bombardování

• studoval v Hradci Králové

• odmítl vstup do komunistické strany

• v roce 1956 se oženil, v roce 1957 se mu narodil syn

• srpen 1968 prožil ve Francii

• po roce 1989 se stal zastupitelem v Hradci Králové

• v roce 2011 se stal tajemníkem Masarykovy společnosti v Hradci Králové

Josef Duchoň strávil první roky svého života na Přerovsku. Prožil zde i období druhé světové války. Zažíval různé dobrodružné i nebezpečné situace, které formovaly jeho dětství. Setkal se s maďarskými dezertéry, zažil bombardování i setkání s gestapem po tom, co jim s otcem schovali auto. Věrný principům demokracie a svobody zůstal pamětník po celý svůj život. Odmítl vstoupit do komunistické strany, nenechal se zastrašit výslechy StB a po pádu komunistického režimu započal svoji službu lidem nejen jako člen zastupitelstva, ale také jako tajemník Masarykovy společnosti, jejímž úkolem je starat se o to, aby demokratické zásady a symboly nebyly zapomenuty. 

Zastřelili je kulkou mezi oči

Josef Duchoň se narodil 6. února 1933 v Želatovicích. Jeho maminka Olga pracovala jako zemědělská dělnice na státním statku a tatínek František působil jako taxikář. Měl vůz, který místo benzínu jezdil na dřevoplyn. Dětství malého Josefa poznamenala druhá světová válka, na kterou si velmi dobře pamatuje. V okolí Přerova se pohybovaly skupiny maďarských dezertérů. Ti se schovávali do stohů slámy a tam přežívali. Společně se svými kamarády jim malý Josef nosil chleba a ten směňoval za pušky a munici.

Ne všechny události z této doby však nesou punc klukovských her. Josef Duchoň zažil také období, kdy bylo okolí bombardováno. „Angličané chtěli bombardovat optiku, kde se vyrábělo pro Německo. Bohužel hned naproti byla nemocnice a popletli si cíle. Byla i úmrtí,“ vzpomíná pamětník.

Mezi smutné události druhé světové války patří i tzv. masakr na Švédských šancích, který proběhl v noci z 18. na 19. června 1945. V těchto dvou dnech se na Přerovsku potkaly dvě skupiny osob – příslušníci československého armádního sboru, kterým velel Karol Pazúr, a karpatští Němci společně s Maďary a Slováky, kteří se vraceli domů na Slovensko. Postava kontroverzního velitele Pazúra a jeho rozhodnutí o hromadných popravách se zapsalo do přerovských dějin. „Až v naší vesnici bylo slyšet, jak se tam střílelo. Zabili je kulkou mezi oči nad hromadným hrobem. Byly tam i děti. U nás na vesnici se to hodně řešilo,“ vzpomíná Josef Duchoň. O této události, která stála život 265 lidí, z většiny žen a dětí, podrobně vypráví kniha Krvavá noc na Švédských šancích, jejímž autorem je František Hýbl. 

Mezi vzpomínky Josefa Duchoně na druhou světovou válku patří i ta, kdy se s otcem rozhodli, že Němcům ukradnou jejich auto. Domnívali se, že bude možné ho později použít proti nim. Že by si ho mohla vyzvednout československá brigáda nacházející se v okolí. „Při ústupu fronty zpátky na západ u nás Němci nechali automobil, který měl elektroniku, nynější radar, který sledoval pohyb nočních náletů,“ vzpomíná pamětník. „S otcem jsme auťák zatlačili k nám do dvora do průjezdu.“ Hned druhý den však dorazilo gestapo, které svůj automobil hledalo. „Řekli jsme jim, že jsme ho chtěli schovat před bombardováním,“ vysvětluje pamětník, jak se snažili uniknout případnému tvrdému trestu.

Již 1. května 1945 vypuklo v Přerově české ozbrojené povstání proti nacistickým okupantům. Vzpoura, která stála život 54 lidí, byla Němci velmi brzy potlačena. Příčinou povstání se stala mylná informace o kapitulaci Německa. Přerovští občané, jejichž životy byly po šest let ovlivňovány cizí mocností, chtěli převzít z německých rukou nejen správu města, ale i vládu nad svými životy. Projevili velkou odvahu i přes události, kterými si museli v předcházejících letech projít. Druhá světová válka dospěla ke svému závěru. Okolí Přerova osvobodila Rudá armáda. „Proběhlo to docela hladce, jen jsme museli ‚dávat časy‘. Chtěli po nás hodinky. Nikdo si netroufl jim odporovat. Jinak to ale u nás byli celkem slušní hoši. To nebylo úplně běžné,“ vybavuje si tuto dobu pamětník.

To byla hanebnost, jak se komunisté chovali k lidem 

Následovala léta, která s sebou přinesla změnu politického režimu v tehdejším Československu. K moci se dostala komunistická strana. A s tím přišla doba nejen vyvlastňování soukromého majetku a zakládání jednotných zemědělských družstev, ale také politických procesů. „Jak se konal politický proces s Miladou Horákovou, tak jsme museli jít do školy a poslouchat ho v rozhlase. My kluci jsme se na to vykašlali a utekli jsme ven hrát kopanou. Dostali jsme za to důtku,“ uvádí Josef Duchoň. I tyto zkušenosti zapříčily, že pamětník později odmítl požádat o vstup do komunistické strany, přestože k tomu byl přesvědčován. „Samozřejmě to mělo za následek různé vyhrožování,“ připomíná.

Josef Duchoň odešel studovat průmyslovou školu do Hradce Králové. Jeho snem bylo stát se instalatérem a přivést do své rodné vsi rozvod pitné vody. Měl na paměti, že on sám jako chlapec předškolního věku musel pro vodu jezdit s vozíkem k veřejné studni. Studia v Hradci Králové dokončil, ale domů se již nevrátil. Získal zaměstnání ve Vojenském projektovém ústavu, kde však nestrávil dlouhý čas. Očekávalo se od něho, že vstoupí do komunistické strany, což nechtěl. Odešel proto a začal pracovat ve společnosti Stavoprojekt.

Okupaci v osmašedesátém jsem nechtěl uvěřit

V průběhu padesátých a šedesátých let se Josef Duchoň věnoval své práci a rodině. V roce 1956 se oženil a v následujícím roce se mu narodil syn. Dovolené trávili na cestách nejen po Československu, ale navštívili i Jugoslávii. V roce 1968 dostali příležitost vycestovat do Francie, kde žil jeden z jeho strýců, Josef Papežík s rodinou. Do Francie se dostal během první světové války a už tam zůstal.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 byli s manželkou na plese, když se k nim k ránu dostala informace, že je Československo okupované. „Nemohl jsem tomu uvěřit. Přesvědčoval jsem je, že to není okupace, ale jenom manévry. Přes velvyslanectví jsme zjistili, co se doma děje. Letecké společnosti přímo do Československa nelétaly, do Prahy jsme se mohli dostat jenom přes Vídeň. Zvažovali jsme zůstat ve Francii, ale nakonec jsme se kvůli rodině vrátili,“ vzpomíná pamětník.

Období normalizace, které následovalo, se pro mnoho lidí stalo obdobím pouhého přežívání. „Nebyli jsme z té doby nadšeni, prostě jsme přežili v tom ponížení, které nastalo,“ konstatuje Josef Duchoň. Do této doby se datuje také zkušenost pamětníka se Státní bezpečností. „Jednoho dne pro mě přijeli hoši z StB a musel jsem se sebrat a jít s nimi. Měl jsem jim potvrdit, že jeden z mých spolupracovníků ve firmě provedl sabotáž. Také chtěli, abych udal lidi, kteří v kanceláři pouštěli zakázané rádio. Jasně jsem jim řekl, že jsem přesvědčený, že tento můj kolega je jejich konfident,“ uvádí pamětník. I takovéto situace patřily k životu v zemi, ve které měla rozhodující moc komunistická strana.

Masaryk a Havel představují důležité symboly demokracie

Vysvobozením z šedivé doby normalizace se staly události z listopadu 1989. Sametová revoluce přinesla nové příležitosti, které využil i Josef Duchoň. Angažoval se proti Lidovým milicím a rozhodl se vstoupit do politiky. Coby člen zastupitelstva působil několik let.

V roce 2011 se stal tajemníkem Masarykovy společnosti v Hradci Králové. Organizace pořádala různé akce a setkání pro občany. Mezi přednášející patřil například profesor Robert Kvaček, PhDr. Zora Dvořáková či docent Aleš Prázdný. Tematicky se věnovali osudům popravených obětí komunistického režimu, osobnosti prezidenta Beneše nebo češství v širších souvislostech Evropy.

„Je důležité připomínat dobu Masaryka i Havla, jejich odkaz,“ zdůrazňuje pamětník závěrem svého vyprávění. Za svoji činnost ve společnosti získal medaili statutárního města Hradec Králové.