Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Ducháčková (* 1927)

• narozena 1. dubna 1927 v Nové Vinoři u Prahy

• otec Josef Vodvářka byl roku 1944 zatčen a vězněn v terezínské Malé pevnosti

• 25. března 1945 pamětnice zažila bombardování kbelského letiště

• osvobození Československa prožila ve Staré Boleslavi

• po válce se s manželem přestěhovali do Jablonce nad Nisou

Jarmila Ducháčková se narodila 1. dubna 1927 v Nové Vinoři u Prahy. Dětství prožila v blízkých Kbelích na okraji hlavního města, kde její otec pracoval na letišti.

Jarmily rané vzpomínky sahají do doby druhé poloviny třicátých let. Tehdy jako dítě školou povinné na vlastní oči viděla prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který projížděl přes Kbely. „Tenkrát jsme byli asi sedmiletý děti, tak jsme vyšli před školu, měli jsme školu přímo u silnice, a dostali jsme praporky do ruky a mávali jsme na přijíždějící auta a pan prezident nám pokynul.“ Radostné dětství nemělo mít dlouhé trvání.

Jarmila Ducháčková vzpomíná i na 15. březen 1939, kdy  proběhla okupace zbytku Československa německými vojsky. „Autobusy nejezdily ten den, strašně padal sníh. Já jsem šla s mojí spolužačkou do Kbel domů. Po silnici jezdili německý vojáci v autech a na motorkách.“ 

Pátrání po dívce z Libně

V té době Jarmila navštěvovala základní školu ve Vysočanech. Později ve válečných letech vystudovala Střední odbornou školu pro ženská povolání. Jak roky postupovaly, atmosféra v protektorátu houstla. Jarmilu zasáhly události Heydrichiády. Nacističtí vyšetřovatelé se při pátrání vojácích, kteří zaútočilii na Reinharada Heydricha získali svědectví, podle kterého odvedlo neznámé děvče jízdní kolo od baťova obchodu v Praze - Libni, kde jej měl útočník zanechat. Tou dívkou - jak se později ukázalo - byla čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, kterou nacisté později popravili v Mauthausenu.

V té době byly všechny dívky z blízkého okolí Libně odvezeny do Petschkova paláce a svědkyně měly určit tu správnou. Pražské dívky ve věku kolem čtrnácti let se ocitly nebezpečí. Jarmile bylo tehdy patnáct let. „Jela jsem k zubaři a ten zubař byl v Libni…Zrovna hlásili v rádiu, že byl atentát a že hledají holku, která odvedla to kolo…Naši doma úplně umírali strachy, protože slyšeli to hlášení a já byla zrovna na kole pryč.“ Jarmila se naštěstí přese vše vrátila v pořádku domů.

Jednou se táta nevrátil z práce

V roce 1944 přišla rána pro celou Jarmily rodinu, jejího otce Josefa Vodvářku zatklo gestapo. „To bylo v době, kdy vypuklo Slovenský národní povstání a jak kolem toho někdo něco řekl, tak byl hned vinen.“ Jarmily otce drželo gestapo na Pankráci, kde byl vyslýchán. „Matce přišel z Pankráce dopis, který musel otec napsat…Byly jsme z toho s mámou zničený.“ Později byl převezen do Terezína a odtamtud se dostal do polského Goleniówa (Gollnow), kde zůstal až do propuštění.“

Na závěru války bylo stále častěji slyšet zvuk letadel a sirén varujících před nálety, ale bombardování nikdy nepřišlo. Dne 25. března 1945 však spojenecká letadla provedla nálet na Prahu, jedním z cílů se stalo kbelské letiště. „Měli jsme zrovna uvařenej oběd, jen zasednout a jíst, a najednou zahoukaly sirény…Letadla duněla tu neděli víc než obvykle a začalo to bouchat. Tak jsme utekli do sklepa a tam jsme se zavřeli.“

Všechno bylo plný střepů

Jarmila s rodinou nálet přečkala ve sklepě a když z úkrytu vylezli, čekalo je nemilé překvapení. „My jsme měli cekem malý rodinný domek a měli jsme zahrádku a tam jsme měli asi pět nebo šest zásahů. Měli jsme rozbitou střechu, všechna okna rozbitý…Všechno bylo plný střepů.“ Nálet za sebou zanechal mnoho mrtvých a zraněných, Jarmila vyvázla bez úhony. Protože byl ale jejich dům v dezolátním stavu, přestěhovala se k tetě do Staré Boleslavi.

„Když přišli (Rusové) do Staré Boleslavi, tak si tam hned rozložili polní kuchyň a vařili si oběd a ptali se, jestli taky chceme. Byli takoví docela hodní docela. Bylo to šťastný setkání,“ vzpomíná pamětnice na toužebně očekávaný konec války. Důvodů k radosti bylo však více, koncem května se Jarmile narodila první dcera. Záhy se Jarmila s manželem přestěhovala do Jablonce nad Nisou.

Čtyřicet let nesvobody prožila Jarmila bez větších problému. S manželem a dvěma dcerami žili v Jablonci nad Nisou, ani jeden z nich nebyl nikdy členem komunistické strany. V roce 1989 zemřel Jarmile manžel, sametovou revoluci tak prožila hořkosladce. „Byla jsem smutná, že to nezažil můj muž, ten by býval byl strašně rád.“