Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Dubská (* 1921)

• narozena 26. října 1921 ve vsi Zběšice v jižních Čechách

• vyrůstala v nedalekém Srlíně

• v září 1937 nastoupila do penzionátní klášterní školy v Poběžovicích

• zažila nárůst národnostního napětí v pohraničí během roku 1938

• v květnu 1938 nahlásila četníkům výskyt protičeských letáků v klášteře

• v září 1938 se účastnila demonstrací proti plánovanému odstoupení pohraničí

• za války pracovala jako spojka v odboji

• jako členka čety „Matylda“ bránila Staroměstskou radnici během Pražského povstání

• z hořících trosek radnice se dostala po kapitulaci nacistů 10. května 1945

• obdržela osvědčení, že byla „bojovníkem revoluční gardy – útočné roty Matydla“

• 26. října 2021 oslavila 100. narozeniny

„Mladým bych chtěla vzkázat, aby byli víc vlastenci. Aby si vážili tak krásné země a svobody. A nebáli se obětovat za její svobodu život,“ říká Marie Dubská a za silná slova přitom ručí vlastní zkušeností. Za války pracovala pro odboj, během Pražského povstání se účastnila bojů o Staroměstskou radnici. S ostatními členy povstalecké skupiny Matylda tři dny vzdorovala nacistické ofenzivě a z hořících trosek Staroměstské radnice odešla teprve po německé kapitulaci večer 8. května 1945.

Národnostní spory byly i mezi schovankami kláštera

Marie Dubská se narodila 26. října 1921 ve vesnici Srlín poblíž Bernartic v jižních Čechách. Její otec byl řídícím učitelem, maminka se starala o domácnost a děti. V Srlínu prožila Marie dětství; když se po skončení měšťanky nedostala na učitelský ústav, poslali ji rodiče do klášterní školy v Poběžovicích v okrese Domažlice. Šlo o dívčí penzionátní školu, která patřila kongregaci Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, tzv. boromejek. Marie tu žila od září 1937, tedy v době, kdy se ve většinově německých Poběžovicích – tak jako jinde v pohraničí – vyostřoval národnostní konflikt mezi Čechy a Němci.

V květnu 1938 přišla jednu z německých schovanek kláštera navštívit sestra. „Něco přinesla, všechny Němky se shromáždily, bavily se, smály se. A já jsem viděla, že mají leták. A když si pak ta schovanka ve výchovně rovnala věci do zásuvky, dala ten leták na stůl, já po něm skočila a přečetla jsem si ho. Tam bylo, že Masaryk lže a přece má heslo ‚Pravda vítězí‘. A Češi – ti všichni půjdou do pekla! A my potom budeme mít zemi, lid a vůdce.“

Štvavé protičeské letáky skutečně v květnu 1938 zaplavily pohraničí. Na konec května chystalo Československo komunální volby a berlínské ministerstvo propagandy se i tímto způsobem pokoušelo ovlivnit sudetské Němce tak, aby hlasovali pro Sudetoněmeckou stranu.

Marie celou událost nahlásila na četnické stanici. Doba byla vypjatá: 20. května se Československo v reakci na zprávy o přesunu německých vojsk částečně mobilizovalo. Pro Marii si přijeli rodiče a odvezli ji domů, takže už nebyla u toho, když do kláštera přišla tajná policie. „Spolužačka mimo klášter mi potom psala, že to vyšetřili, sebrali osmdesát nebo sto lidí a zavřeli je,“ popisuje paní Dubská snahu československých orgánů čelit protistátní propagandě, „sice ta henleinovská strana byla povolená, povolil ji sám Masaryk, ale ne takovýhle podkopávací způsob!“

Za války se zapojila do odboje

Počátkem dalšího školního roku se Marie přestěhovala do Prahy a začala tu navštěvovat Anglický ústav (pozdější Jazykovou školu). 21. září 1938 se připojila k mohutným demonstracím proti plánovanému odstoupení pohraničí. „Chlapec s vlajkou, za ním asi dva lidi. Já se spolubydlící jsme se přidaly a šly jsme na Hrad. Demonstrovat. Jenomže policie nás vždycky vytlačila, takže jsme šly strašně dlouho. Já jsem Prahu ještě neznala, byla jsem tam pár dní. Dostaly jsme se na Hrad. Na nádvoří na nás pouštěli slzný plyn a jízdní policii. Nikdo k nám nepromluvil. Byl tam ohromný dav, strašně lidu,“ vzpomíná.

Protesty veřejnosti, korunované generální stávkou 22. září, vyústily v demisi vlády a vyhlášení všeobecné mobilizace. O týden později, po přijetí Mnichovské dohody se ale, jak známo, mobilizovaní vojáci vzdali bez boje. „Všichni jsme byli hrozně nešťastní a smutní, protože tehdá jsme byli vychováváni jako vlastenci, kteří svou zem milují a jsou ochotni za ni taky položit život. To bylo samozřejmé,“ říká.

Marie svou připravenost položit za vlast život prokázala po vyhlášení protektorátu. Zapojila se do odboje, působila jako spojka na jakousi Marii (snad Tomáškovou), spolupracovala také s Jiřím Demuthem a Josefem Polidarem. Toho později gestapo zatklo. „Ten musel strašně zkusit! Všechny zuby mu vymlátili, a on nikoho z nás neprozradil. Čili o nás nevěděli,“ říká Marie Dubská, která se až zpětně dozvěděla, že šlo o komunistickou odbojovou skupinu. Josef Polidar se po válce stal tajemníkem OV KSČ v Táboře.

Boj o Staroměstskou radnici

Přišel květen 1945 a blížil se konec války. Členové Mariiny skupiny se sešli v bytě Mariina bratra, který byl do odboje také zapojen. Zde se dohodli na dalším postupu: 6. května Marie odešla na Staroměstské náměstí a připojila se k povstalcům, kteří již od předešlého dne před nacisty bránili radniční budovy. Ty měly pro povstání značný strategický význam: komplex radničních budov byl propojen podzemními chodbami, navíc zde byla telefonní ústředna i vysílač městského rozhlasu.

Marie i na radnici působila jako spojka. „Moje role byla přijímat a předávat rozkazy střílejícím chlapcům, kteří byli v oknech. Já jsem dostala rozkaz, třeba: ‚Zdola posílám s pancéřovou pěstí, podpořte střelbou,‘“ líčí Marie Dubská, jak zajišťovala spojení mezi radničním přízemím a prvním patrem či od velitelů k bojovníkům. Kromě toho obsluhovala také telefon, poskytovala první pomoc raněným a zajišťovala zázemí bojujícím mužům. „My děvčata jsme měly službu v noci. To se chodilo po chodbách, aby se chlapci trochu vyspali. A také jsem se starala o jídlo. Vůbec nevím, jakým způsobem se stalo, že nás zásobovali jídlem. Já jsem pro něj chodila až dolů do sklepa, okýnkem jsem to brala.“

Raněné nosili povstalci do sklepa budovy Nové radnice. Od počátku povstání ošetřoval raněné bojovníky dr. Jan Melichar za pomoci obětavých sester Červeného kříže – improvizovaná ošetřovna měla i operační sál a šestnáct lůžek. Kromě raněných se ve sklepeních radničního komplexu ukrývali i staří lidé a matky s dětmi, kteří sem uprchli z okolních domů. A ovšem také Němci, které povstalci zajali: vedle množství civilistů tu bylo dočasně drženo i deset příslušníků SS.

Čekali jsme, že nás všechny postřílej

8. května již byla situace povstalců kritická, Němci do boje nasadili těžkou techniku. Povstalci zvažovali ústup, vzhledem k množství ukrývajících se civilistů, které nechtěli nechat nacistům napospas, se ale rozhodli bojovat až do konce. „Když nás vybombardovali, začalo hořet naše poschodí. A v té místnosti, co jsem já měla telefon a službu, padala zeď. Velitel na mě zařval: ‚Děvče, uhni,‘ já jsem odskočila a tam všechno padlo.“

Z hořícího prvního patra se povstalci museli stáhnout do přízemí. „Tam jsme se všichni loučili, čekali jsme, že tam vtrhnou a všechny nás postřílej. Jenomže Němci se strašně báli sovětské armády, takže se snažili včas utéct k Američanům,“ vysvětluje Marie Dubská, že kapitulace Němců přišla pro její skupinu v hodině dvanácté.

Boje skončily kolem šesté hodiny večerní 8. května 1945. Teprve tehdy mohli povstalci opustit hořící trosky radnice a po třech dnech bojů odejít domů. Štěstí a úlevu z konce války prý paní Dubská pocítila až 9. května, kdy do města dorazila Rudá armáda. „Vyšla jsem je ven vítat. Já jsem byla v uniformě, poněvadž šaty mi shořely na radnici. Oni mě naložili do auta a jeli jsme Prahou. A dívali se na mě překvapeně – jak brečím a hledím na naši vlajku a do toho se směju.“

Útočná rota Matylda

Skupina, ve které Marie bojovala o Staroměstskou radnici, později vešla ve známost jako „skupina Matylda“ – podle další z bojovnic, Matyldy Špurkové, která se podle Marie Dubské zřejmě zapojila do bojů na Pankráci, odkud pak ke Staroměstské radnici přijela v ukořistěném tanku. Na radnici ji prý Marie bojovat neviděla.

Po válce nebylo vždy snadné odlišit skutečné bojovníky od lidí, kteří zásluhy jen předstírali. Proto dostala Marie Dubská bezprostředně po skončení bojů osvědčení, že byla „bojovníkem revoluční gardy – útočné roty Matydla“. Podepsal ho JuDr. Otakar Hübschmann, vrchní velitel bojů o radniční budovy.

Když válka skončila, Marie odjela za rodiči do Srlína. Brzy pak odešla k divadelnímu souboru do Náchoda – i za války totiž hrála s ochotníky a chtěla se divadlu věnovat. V Náchodě zůstala dva roky, únor 1948 ji už zastihl v pražské Společnosti přátel Lužice, která usilovala o připojení historického území Lužice k Československu. Po komunistickém převratu organizovala divadlo a společenský život v rámci Revolučního odborového hnutí. V roce 1955 se jí narodila dcera, později pracovala na Ústředním výboru Československého svazu tělesné výchovy.

Ve věku sto dvou let převzala Marie Dubská 6. května 2024 z rukou ministryně obrany Jany Černochové Kříž obrany státu za výjimečné zásluhy o obranu republiky a jejího ústavního pořádku, za odvahu, hrdinství a obětavost.