Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Dubový (* 1967)

• narozen 6. září 1967 v Opavě, dětství prožil v Ostravě-Porubě

• absolvoval učební obor s maturitou v oboru mechanik zabezpečovacích zařízení

• v roce 1987 se přihlásil k SNB a nastoupil náhradní vojenskou službu ve Frýdku-Místku

• byl cvičený na zásahy proti demonstrantům

• přešel pod Vojska ministerstva vnitra a začal chodit do důstojnické školy v Holešově

• při protikomunistických demonstracích v roce 1988 a 1989 držel pohotovost

• do ostrého zásahu nebyl nikdy nasazen

• po sametové revoluci se živil dovozem oblečení z Turecka

• v roce 2018 organizoval v Ostravě demonstrace proti Andreji Babišovi

„Neuměl jsem si představit, že bych se měl s obuškem v ruce a štítem postavit bezbranným lidem. Naštěstí jsem takový rozkaz nikdy nedostal. Nevím, co bych udělal,“ říká Vladimír Dubový, který v roce 1988 prošel výcvikem na potlačování demonstrací vnitřního nepřítele.

Rodiče politiku neřešili, na režim nenadávali

Vladimír Dubový se narodil 6. září 1967 v Opavě. S rodiči a mladším bratrem vyrůstal na sídlišti v Ostravě-Porubě. Otec byl vyučený zámečník a jeho koníčkem byla elektronika. Pracoval v Družstvu umělecké výroby Zlatník, které dělalo nejen šperky, ale také elektrospotřebiče. V oddělení vývoje navrhoval fény na vlasy. Později tam nastoupila i Vladimírova matka, která byla vyučená zdravotní sestra, ale v oboru dlouho nepracovala.

Rodiče pamětníka nebyli nikdy členy komunistické strany. Zároveň ale nepátrali po tom, jestli to, co píše Rudé právo, je pravda. Represe a omezení komunistické moci v době normalizace prý rodina nevnímala. „Politiku rodiče doma neřešili. Práci měli slušnou, a i když si některé věci nemohli dovolit, nikdy nenadávali na režim. Pamatuji si, jak se chodili dívat do masny na suchý salám a říkali, že si ho jednou koupí,“ vypráví. Vzpomíná také na nedostatkový toaletní papír nebo vložky. „Když mi bylo asi deset let, mamka mě poslala do obchodu pro vložky. Vedoucí mi řekl, že nejsou, ať jí vezmu buničitou vatu. Pak už jsem tam nikdy nechtěl jít.“

Šťastný pionýr a svazák

Dětství vnímá jako šťastné. Bydleli ve 4. porubském obvodu, odkud je blízko k řece Opavě, k rybníkům a rozlehlým ovocným sadům. „Jako kluk jsem pořád lítal někde venku. Hráli jsme fotbal a hokej u baráku, vyráželi jsme na větší výpravy do okolní přírody. Líbilo se mi v Pionýru i na výletech v Beskydech, které pořádala odborová organizace ROH družstva Zlatník pro děcka zaměstnanců,“ říká Vladimír. S Pionýrem chodil na Mezinárodní den žen recitovat důchodkyním básničky, na Den dětí si užíval setkání s milicionáři, kteří dětem ukazovali samopaly.

Po základní škole nastoupil na učiliště. Zvolil si obor elektro a slaboproud. Poté přešel na čtyřletý obor s maturitou s názvem mechanik sdělovacích zabezpečovacích zařízení. Hrál basketbal a jezdil se svazáky na výlety do přírody. Podobně jako v Pionýru se mu líbilo i mezi svazáky. „Měl jsem asi štěstí na lidi,“ říká. Přitom se, tak jako většina mladých lidí jeho generace, seznamoval i s písničkami režimem zakázaného Karla Kryla a zajímal se o hudební styl heavy metal. Po maturitě v roce 1987 udělal zkoušky na Vysokou školu báňskou v Ostravě. Podnik OKD Doprava, pro který se učil, mu ale nedal potřebné doporučení. Argumentem bylo, že potřebuje lidi do provozu. A tak Vladimír musel nastoupit do práce.

„Dělal jsem práci lépe vyučeného kopáče, který vyměňuje kabely. Plat byl mizerný. Měl jsem přitom vážnou známost a chtěl jsem se ženit. Tak jsem se začal dívat po jiném zaměstnání. Zároveň jsem nechtěl jít na vojnu a být dva roky daleko od ženy. A tak mě napadlo jít k policajtům,“ vysvětluje. Tehdejší Sbor národní bezpečnosti nabízel uchazečům byt a pětiměsíční náhradní vojenskou službu ve Frýdku-Místku, který navíc leží jen pětadvacet kilometrů od Ostravy.

Adeptem Pohotovostního pluku VB

K SNB byl přijat jako adept pro Pohotovostní pluk VB v Praze, který vznikl v sedmdesátých letech. Jeho příslušníci byli vycvičováni na zásahy proti demonstrantům a proti takzvanému vnitřnímu nepříteli. „Během náhradní vojenské služby ve Frýdku-Místku, kterou jsem nastoupil v dubnu 1988, jsem zjistil, že bych mohl přejít pod Vojska ministerstva vnitra, kde měli nedostatek lidí,“ vysvětluje. Znamenalo to, že by nemusel do pohotovostního pluku do Prahy. Po absolvování důstojnické školy v Holešově by mohl za velmi dobrý plat sloužit v blízkosti domova. Vojska ministerstva vnitra tam měla svůj útvar v části Místku Bahno. Další byly v Praze a na Slovensku. Později přibyl detašovaný prapor ve Vyšních Lhotách.

Útvar ve Frýdku měl za úkol především zajistit pětiměsíční náhradní vojenskou službu budoucím příslušníkům SNB, kteří ještě nebyli na vojně. Vladimír předpokládal, že by mohl být zařazen k zabezpečovacímu útvaru jako spojař nebo řidič, případně jako velitel čety. Rozvázal smlouvu s SNB a poté, co udělal psychotesty, podepsal novou s ministerstvem vnitra.

Dostali jsme bílé pendreky, helmy a štíty

Ještě během náhradní vojenské služby zažil takzvané součinnostní cvičení na letišti v Mošnově u Ostravy. „Přijeli jsme tam v náklaďácích. Měli jsme tehdy na sobě klasický zelený mundůr, k tomu jsme nafasovali metrové bílé pendreky, bílé helmy a štíty. Jinou rotu, která představovala demonstranty, oblékli do montérek. My s pendreky v ruce jsme stáli v kordonu a čekali, co se bude dít. Kluci na nás začali házet rajčata a vajíčka. Demonstranty neboli záškodníky jsme na povel vytlačovali do vyznačených prostor,“ popisuje cvičení pořádané v roce 1988.

Mnohahodinového cvičení se účastnily také útvary obvodních oddělení SNB a členové Lidových milicí. „Z různých závodů přijelo asi deset autobusů milicionářů. S vojáky a esenbáky nás mohlo být dva nebo tři tisíce uniformovaných mužů včetně obrněných transportérů a další techniky. Cílem bylo nacvičit, jak přehradit třeba celé Václavské náměstí a vytlačit dav do bočních ulic,“ líčí pamětník. Dodává, že vodní děla se tehdy při nácviku nepoužívala. „Bral jsem to jako výcvik, nemyslel jsem si, že se tento způsob zásahu později skutečně použije,“ tvrdí.

V září 1988 Vladimír nastoupil do důstojnické školy v Holešově u Brna, kde se účastnil dalších podobných cvičení. Odpor proti komunistické totalitě tehdy sílil. Stále více lidí se účastnilo protestních shromáždění. 21. srpna, v den dvacátého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, se v Praze sešlo na deset tisíc lidí. Další bouřlivá manifestace byla 28. října u příležitosti 70. výročí vzniku republiky. V obou případech proti demonstrantům tvrdě zasáhly pořádkové síly. Byly to předehry masových protestů proti vládě komunistů, které vyvrcholily svržením režimu v listopadu 1989.

V pohotovosti proti vnitřnímu nepříteli

Vladimír měl 28. října 1988 v Holešově pohotovost. „Nemohl jsem tenkrát odjet na víkend domů. Museli jsme být připraveni na rozkaz okamžitě vyjet do Prahy. Nakonec jsme k zásahu povoláni nebyli,“ říká a dodává, že podrobnosti o tom, co se v Praze tenkrát dělo, jako řadový voják neznal.

Z důstojnické školy odešel už po dvou měsících. Požádal o uvolnění z rodinných důvodů. Z Holešova se vrátil k útvaru Vojsk ministerstva vnitra ve Frýdku-Místku. „Stal jsem se náčelníkem spojovací dílny a skladu. Měl jsem pod sebou pár spojařů a nějakou techniku,“ říká. Pád totality má opět spojený s pohotovostí. „Bydlel jsem tehdy na ostravském sídlišti Dubina a musel jsem se dostat do půl hodiny do kasáren v Místku. Stopoval jsem, abych to stihl, ale stejně jsem nebyl na nástupu včas. Další dny jsme museli zůstat v kasárnách, ale do akce jsme naštěstí povoláni nebyli.“

V prvních dnech demonstrací si jeden kolega dovolil přijít do práce s trikolorou připnutou na klopě uniformy. „Okamžitě musel k veliteli útvaru a byl potrestán sedmi dny domácího vězení. Krátce nato nám sesbírali uniformy a trikolory našili na klopy všem.“ S trikolorou pak vojáci plnili náhradní úkoly. „Hned začátkem roku 1990 nás rozdělili do různých částí republiky, kde jsme pomáhali esenbákům zajišťovat pořádek v ulicích. Mě poslali spolu s jedním vojákem náhradní služby do slovenské Levoče. Město je obklopeno cikánskými vesnicemi, kde docházelo k častým násilnostem a krádežím,“ vzpomíná.

Tržní hospodářství s veksláky

Na konci roku 1990 požádal o uvolnění do civilu. „Nelíbily se mi personální výměny. Na velitelská místa nastoupili starší chlapi, kteří byli za normalizace vyhozeni. Byli to jistě výborní vojáci, ale nesloužili třeba dvacet let a bylo to znát,“ říká. Posledních šest měsíců byl velitelem čety vojáků náhradní služby ve Vyšních Lhotách. V polovině roku 1991 od Vojsk ministerstva vnitra na vlastní žádost odešel. Měl hodnost rotmistra.

Ještě jako voják si sehnal brigádu v havířské hospodě v Ostravě-Hrabůvce. „Byl tam neuvěřitelný frmol. Za šichtu se tam vytočilo i deset hektolitrů piva. Za pár víkendů jsem si na tringeltech vydělal tolik, co jsem měl u vnitra za měsíc,“ vzpomíná. Pak začal spolupracovat s provozní této restaurace, která se pustila do podnikání. „Vozila z Polska kosmetiku. Dělal jsem jí řidiče. A protože tehdy bylo výhodné nakupovat v Polsku za marky, dostal jsem se mezi veksláky a butikáře, kteří působili v bývalém hotelu Palace. Od nich valuty nakupovala,“ vysvětluje.

Účastníci zájezdů posloužili importu

Tehdy nedostatkové oblečení západního střihu vozili hlavně z Turecka. V roce 1991 tam začal jezdit jako nákupčí i Vladimír. „Pro butikáře jsem nejprve sháněl účastníky zájezdů do Istanbulu, kteří souhlasili s tím, že při zpáteční cestě provezou tašku s oblečením. Měli zadarmo cestu, ubytování a jeden oběd. My jsme nakoupili hadry a nacpali je do tašek. Na hranicích pak měl každý jednu. Větší množství zboží se tímto způsobem jakoby zlegalizovalo,“ popisuje. Účastníky zájezdů sháněl mezi svými známými, hlavně manželkami bývalých vojáků nebo bachařů.

„Pro mnohé to byla zajímavá příležitost, jak se dostat po dlouhé době, anebo vůbec poprvé, do světa. Nebyl to ale žádný luxus. Museli protrpět dlouhou cestu v autobusu, přitom v Istanbulu strávili jen jeden den. Nakoupili jsme hadry a jelo se zase zpátky,“ vysvětluje. Zájemců ale bylo dost. Cestovalo se přes Maďarsko, bývalou Jugoslávii a Bulharsko. „Nejhorší bylo projíždět Srbskem, kde se tehdy válčilo. Vojáci procházeli autobusy s nataženými samopaly.“

Tento způsob pašování oblečení podle pamětníka fungoval asi půl roku. Pak začaly jezdit autobusy bez turistů. „Vyhodily se sedačky a z autobusu se stal kamion. Pro zboží jezdívalo jen několik nákupčích. V Turecku se autobus napěchoval zbožím a jelo se zpátky. Všude na hranicích chtěli jen úplatky. Bulhaři třeba žádali cigarety Marlboro nebo whisky. Výjimkou ale byli Srbové. Ti byli neúplatní. Když se jim zdálo, že toho máme hodně, přeložili zboží do dodávky a převezli přes své území. Museli jsme jim za to zaplatit třeba sedm set dolarů. Tím se cesty prodražovaly,“ popisuje.

Byla to dřina, ale vyplatila se

V Turecku se Vladimír naučil smlouvat. „Někdy jsem dostal seznam věcí, které mám nakoupit. Byly to třeba elasťáky. Měl jsem je koupit maximálně za dvě marky dvacet. Turek ale žádal čtyři. Tak dlouho jsem smlouval a obcházel obchody, až jsem se dostal na požadovanou částku,“ vypráví. Mnozí turečtí prodejci prý už tehdy uměli docela dobře polsky, a tak se prý vždy domluvil. „Tenkrát byl u nás velký hlad také po sešívaných kožených bundách zvaných kopačáky. Na těch jsme vydělali sto padesát až dvě stě procent. Záleželo na tom, na kolik nás vyšla cesta,“ doplňuje. Zboží se prodávalo v buticích po celém kraji, ale také na nočních burzách na výstavišti Černá louka v Ostravě. Později začali dovezené oblečení ve velkém skupovat vietnamští obchodníci.

„Když se dařilo, měl jsem slušný příjem. Když jsem ale přivezl věc, která nešla na odbyt, byla to moje ztráta. Nelituji té zkušenosti, ale byla to dřina a rodina tím trpěla. Týden jsem byl na cestách, pak jsem musel rychle rozprodat zboží a pak zase znovu na cesty. Stávalo se, že jsem byl za rok v Turecku i dvacetkrát,“ shrnuje svou zkušenost nákupčího Vladimír.

Po rozdělení Československa už prý nebylo nákupčích třeba. „Obchodníci začali do Istanbulu létat. Tam si nakoupili, naložili zboží do velkého kamionu, zaplombovalo se to, přivezlo a legálně vyclilo,“ říká. V roce 1994 si našel práci v úplně jiném oboru. Dělal v kabelové televizi technika pro přenosový vůz. Naposledy pracoval jako analytik brokerské společnosti Admiral Markets.

Proti Babišovi

V květnu 2018 organizoval v Ostravě na náměstí protesty proti prezidentu Miloši Zemanovi a předsedovi hnutí ANO Andreji Babišovi. „Mám hrůzu z toho, že Babiš tady všechno ovládne. Je potřeba zase plnit náměstí a dávat hlasitě najevo svůj odpor proti takové politice,“ říká Vladimír.

Když hodnotí své působení v ozbrojených složkách totalitního režimu, nevnímá to jako chybu nebo vinu. „Možná bych se měl stydět. Tehdy jsem ale vstup k SNB neřešil vůbec z nějakého ideologického hlediska. Šel jsem tam z osobního prospěchu, z vyčůranosti. Nechtěl jsem být dva roky na vojně. Na to, že jsem byl u Vojsk ministerstva vnitra, jsem hrdý. Bral jsem to jako práci, která je potřeba v každé době. Kdyby mě ale poslali proti bezbranným demonstrujícím lidem, nevím, co bych udělal. Je to šílená představa.“