Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Dubová (* 1926)

• narozena 30. srpna 1926 v Praze

• pražská židovská rodina

• 1942 až 1944 Terezín

• Osvětim, Merzdorf

• z třicetičlenné rodiny přežila holocaust jen ona a sestra

• Státní grafická škola, užitá grafika

• vytvořila cyklus obrazů Sny o mrtvých

Když jsem přežila Osvětim, tak já to přežiju...

Jana Dubová, rozená Hellerová, se narodila 30. srpna 1926 v Praze. Její rodina byla židovského původu. Otec pracoval jako vrchní účetní v textilní firmě, matka byla v domácnosti. Jana měla ještě starší sestru. Navštěvovala Drtinovo městské dívčí reformní reálné gymnasium. Mohla ale studovat jen do tercie, potom už do školy nesměla. Když už nesměla chodit do školy, byly vytvořeny kroužky pro děti, kterým nebyla v protektorátu umožněna školní docházka, a soukromě byly po bytech vyučovány. Tehdy absolvovala kvartu a kvintu za jeden rok, měla totiž výborné učitele a dětí bylo jen osm, takže měla velmi individuální péči.

Mnichovská dohoda

Rok 1938 prožívala rodina s velkým znepokojením, zvláště mobilizaci a Hitlerovy hrozby, že bude bombardovat Prahu. Po mnichovském diktátu a okleštění republiky přicházelo do Prahy mnoho emigrantů – i z Říše. Lidé se tak dozvídali různé informace o poměrech v Německu a také o zacházení s tamními Židy a případném nebezpečí, které jim hrozí. Přesto Janina rodina neučinila žádná opatření, protože věřila, že Československo bude zachováno.

I přes strašné následky, které mnichovská dohoda a následná okupace Československa měla pro Hellerovy, nepovažuje za chybu, že jsme se nebránili, alespoň byly ušetřeny lidské životy.

„Já myslím, že to bylo hrozný v tom, že ta báječně vyzbrojená armáda a celé opevnění, prostě obrana, kterou republika měla, se vůbec nedala použít. Myslím, že by to bývalo bylo asi stejně hrozné, že bychom byli stejně asi převálcovaní, jako bylo potom převálcované Polsko. Takže svým způsobem, i když to bylo špatné v tom, že se národ vzdal, přeci jenom myslím, že se uchránily životy vojáků a vůbec… Ale jistě bylo hrozné, když museli předávat výzbroj a všecko okupující armádě německé. Celý národ to prožíval hrozně. Nevím. Tomu nerozumím, jestli se mělo bojovat, nebo ne. Možná že by to bylo nějak pomohlo k hrdosti národa, ale nevím.“

Protektorát Čechy a Morava a počátky perzekuce

Po okupaci Československa Německem začaly v roce 1939 platit norimberské zákony. Jana byla v této době ještě v dětském věku a otec ji přihlásil do zájezdu sira Nicholase Wintona do Anglie. Už na ni ale nedošlo. Brzy začala perzekuce židovských rodin.

„Po určité době nastala perzekuce nás, museli jsme odevzdávat vlastně zlato, šperky, musela jsem odevzdat moje milované kolo, s kterým jsem prožívala radostné chvíle svého dětství. Prostě sebrali nám, co mohli. A samozřejmě byl zákaz jezdit tramvají, pouze snad v zadním voze jenom, museli jsme začít nosit hvězdy, byli jsme označení jako nějací zločinci. Pak už bylo těch zákazů víc, i do různých obchodů jsme nesměli. Život už začal být velmi svízelný, nikam daleko z Prahy se nesmělo. V roce 1939 ještě jsme byli na poslední dovolené v Davli, kde jsem si kolo ještě užívala. A potom přišlo to velice špatné, a sice v roce 1941 jsme museli z bytu, kde jsme bydleli od mého narození, asi čtrnáct a půl roku. A musely jsme se sestěhovat dvě tři rodiny do jednoho bytu ve Veleslavínově ulici na Starém Městě. A moji příbuzní, sestra mého tatínka, která s rodinou bydlela s námi, a sice můj bratranec a jeho starší sestra, o níž jsme nevěděli, že je zapojená do odboje. Jedné krásné noci přišlo k nám gestapo a Gitu odvedli. Udělali prohlídku, sebrali zase, co mohli. A Gita byla později popravená. Nevím, s jakou skupinou. Ale bylo jí devatenáct let a bylo to prostě velké trápení v naší rodině.“

Terezín

V dubnu 1942 musela Jana, její rodiče a prarodiče nastoupit do transportu AM do Terezína. V Terezíně v této době ještě žili někteří místní občané, ghetto ještě nebylo zcela zprovozněné. (Bylo zřízeno v listopadu 1941.) Proto byl pohyb lidí ještě více omezen. Dědeček zemřel v ghettu již v červnu 1942. Když bylo místní obyvatelstvo vystěhováno, mohli se internovaní volněji pohybovat po ulicích, ovšem jen do osmi hodin večer. Jana bydlela se svou maminkou a babičkou v Drážďanských kasárnách, kde bylo ubytováno 80 žen. Tatínek byl jinde. Rodiče pracovali v administrativě a pamětnice v kartonáži, kde se vyráběly krabičky na patrony a na dětské hry. Nepříjemné bylo, že dílna kartonáže byla na německé komandatuře, takže je Němci často kontrolovali, dělali prohlídky se psy a podobně. I když byl hlad, zvláště mladí lidé se s ním dokázali vyrovnat a nějakým způsobem v ghettu fungovat. Byla snaha se vzdělávat, konaly se přednášky. Velkou posilou pro pamětnici byl kulturní život – konalo se divadlo, koncerty. Janina maminka měla hudební vzdělání, proto také zpívala ve sboru Rafaela Schächtera, dirigenta, který nacvičil Smetanovu Prodanou nevěstu, Mozartovo Requiem…[1] Jana se v Terezíně také seznámila se svým budoucím manželem. Nejhorší podle ní na Terezíně byla hrozba transportů, která nad nimi stále visela.

Transporty

V září 1944 odjely z Terezína mužské transporty, do kterých byl zařazen také Janin otec a přítel. Potom byly do transportu do Osvětimi zařazeny také Jana s matkou.

„Samozřejmě do Terezína přicházely stále nové a nové transporty, většinou po tisíci lidech, z různých míst, střídavě z Prahy, z Brna, z Ostravy, z Plzně, ze všech možných měst a krajů. Někteří zůstávali, nevím, podle jakého klíče to určovali, někteří šli ihned dál na východ, a ti většinou nepřežili, ti byli rovnou nějakým způsobem zlikvidováni. Já jsem v Terezíně prožila dva a půl roku. V září 1944 odešly mužské transporty, čili naši muži – můj mládenec, kterého jsem tam poznala, můj tatínek, všichni, který tam zbyli, protože už předtím bylo mnoho a mnoho transportů, jako zářijový, prosincový, který ještě v Osvětimi žil třeba rok v takzvaným rodinným táboře. Ale to jsme my nevěděli. A tehdy v září 1944, když odešli muži, tak přišly do ghetta fingované lístky, že se mají prostě dobře, a aby je ženy následovaly, že se jim daří výborně. Takže když moje maminka dostala povolání do transportu, tak jsme se ani moc nebránily, že jedeme za tatínkem a za mým hochem. Kdybychom to byly věděly, tak asi bychom se zachovaly jinak. Cesta tam byla prostě příšerná – dobytčáky, byl tam jediný kbelík pro muže, ženy, děti. Pamatuju si na jednu holandskou maminku s miminkem, protože do ghetta v Terezíně přijížděli i Židé z Holandska, z Dánska, z Rakouska samozřejmě, z Německa. Staří lidi i v Terezíně prostě umírali, byli na tom zdravotně hodně špatně. Všichni měli hlad. Mladí se s tím spíš dovedli vyrovnat. Odjezd z Terezína byl odjezd z určité jistoty, takové jistoty jenom s Damoklovým mečem transportů.“

Osvětim

Po příjezdu do Osvětimi byli vězni na pověstné rampě tříděni doktorem Mengelem. Maminka byla poslána na smrt. „Příjezd do Osvětimi byl hrozný. Moje maminka, které bylo 48 let, vypadala velmi staře a unaveně. A na tý rampě v Osvětimi nás rozdělil pověstný lékař Mengele, který určil, ten na tu stranu, na tu stranu. Takže já jsem byla určená doprava, maminka doleva. A já jsem se ho ptala německy, jestli můžu jít s matkou. On mi na to odpověděl, že stejně přijdem dohromady: ‚Ihr kommt ja zusammen.‘ Tak jsme se s maminkou tak nějak očima rozloučily a druhý den jsem se dozvěděla, že zahynula v plynu – se všemi ostatními, kteří byli na levé straně.“

Lidé zařazení doprava se dostali přímo do mašinérie koncentračního tábora. Svlékli je donaha, ostříhali jim vlasy, sebrali jim úplně všechny věci. Jana přišla i o svůj deník, který si v Terezíně psala. „V tu chvíli myslím, že jsem úplně otupěla. Asi každá z nás. Protože člověk nemohl nějak unést tu skutečnost, nějak jsem se chtěla od skutečnosti oddělit.“ Jednalo se o psychickou obranu organismu, který už nemohl snést obrovská traumata a napětí, a tak se chránil tím, že jakoby „vypnul“.

Žlučníkový záchvat a selekce

Jana dostala hadry místo oblečení, jakýsi „dirndl“ bez rukávů, dlouhý do půlky stehen, a dřeváky. Byl říjen. Byli nahnáni do baráků, asi koňských stájí, kde byly třípatrové pětimístné palandy, bez dek, bez ničeho. Strašná zima.

„Myslím, že mám vytěsněné vzpomínky z té doby. Jenom vím, že my, co jsme přišly z Terezína a byly jsme mladé holky, já jsem je neznala, ta děvčata, ale v tom momentě jsme byly jedna rodina, těch pět děvčat. Lehly jsme si na palandu. Teď jak přežít noc. Já jsem v Terezíně dostala žloutenku a po ní jsem už v Terezíně měla v sedmnácti letech první žlučníkový záchvat – hrozný. A hned druhý záchvat jsem měla v Osvětimi. Čili je vidět, že nervy prostě pracovaly. Jenomže to je tak strašná bolest, že by člověk lezl po zdi. A tady nebylo možno, byly jsme tam jak sardinky, bylo to prostě velký utrpení. Ráno jsem se probrala s takovou plastickou vyrážkou. A samozřejmě byla selekce: to se sbírali lidi. Museli jsme se zase svlíknout. A teď když viděli, že mám tu vyrážku, oddělili mne od mých děvčat. A já jsem se k nim v nestřeženým okamžiku zase propracovala nějak zadem. Prostě jsem to riskla. A to jsem nevěděla, co se na marodkách děje, že dělají pokusy na lidech a podobně. Čili asi mně to prozatím zachránilo život.“

To ráno se také dozvěděli, že lidé, kteří šli nalevo, skončili v plynových komorách. Pamětnice byla tak otupělá, její psychika se bránila tolika hrůzám, že ani neplakala, když se dozvěděla o smrti své maminky, její rozum hroznou informaci odmítal přijmout.

Odchod z Osvětimi

Asi po třech týdnech v Osvětimi byla Jana Dubová vybrána pro práci. Tento výběr se konal v noci a ženy vůbec netušily, oč jde. „Nevěděly jsme, kam nás vedou, byla tma, noc. Někam jsme šly, hrozně daleko. A já jsem si už představovala, že tedy plynová komora. Jenom jsem se modlila, aby to šlo rychle. Ale kupodivu skutečně nás tedy odvezli do nějakého baráku, kde byly sprchy u stropu. Všechny jsme zajásaly, protože z nich tekla voda. Vykoupali nás, to znamenalo, že jdeme z Osvětimi, že jdeme na práci. Dostaly jsme zase nový hadry a pak jsme stály až do rána apel. Tedy čekalo se na něco, zřejmě na vlak. Když k ránu vlak přijel, naložili nás. A jely jsme. Říkaly jsme si, že už nikde to nebude horší. Ony tedy byly lágry, kde to bylo horší – Bergen-Belsen a tak. Ale my jsme měly štěstí – tahle stovka děvčat z Terezína čili Češky – a přijely jsme do místa, které se jmenovalo Merzdorf.“

Lágr Merzdorf

Spolu s dalším stem žen byla Jana odvezena do vesnice Merzdorf, kde pracovaly v továrně na zpracování lnu. Její prací byl takzvaný továrenský transport, to znamená nakládání a vykládání vagonů se lnem. Tato práce byla dobrá hlavně v tom, že ženy dostávaly poněkud větší příděly chleba a na rozdíl od dívek uvnitř v továrně byly na čerstvém vzduchu a nepracovaly na strojích, kde bylo hodně úrazů. Když se nedívaly dozorkyně, ženy také jedly lněná semínka. Jinak byly podmínky v lágru velmi těžké, málo jídla, hodně štěnic a vší, které rozšířily tyfus. Přesto měly dívky štěstí, protože byly i mnohem krutější lágry, zde ani nebyli dozorci SS, ale jen dozorkyně, většinou bývalé dělnice z továrny. Také měly k dispozici sprchy, což Češky velmi využívaly, na rozdíl od Polek a Maďarek, které byly v lágru také. K jídlu dostaly k obědu polévku z červené řepy a shnilého tuřínu a občas tři brambory. Večer potom dostaly kousek chleba.

Pamětnice vypráví příběh své kamarádky Evy, která byla v Terezíně vdaná a byla těhotná. V Merzdorfu porodila 7. března 1945 zdravého syna Tomáše. Dokonce ho kojila. Přestože děti narozené v lágrech ve velké většině brzy zemřely nebo byly zabity dozorkyněmi, Evina syna se podařilo zachránit. Eva i její sestra, se kterou tam byla, byly zdravotní sestry, takže se o novorozeně dovedly postarat. Dítě s matkou měl odvézt Mengele do Osvětimi, která ale byla mezitím osvobozena Rusy. Navíc se za Evu přimluvil ředitel továrny, že je dobrá pracovnice a že jí dovolí chodit dítě kojit. Již se blížil konec války, a proto měl velmi dobrou motivaci pro dobré skutky. Proto se Tomáše podařilo zachránit a žije dodnes. Dívky se o dítě staraly, dítě bydlelo ve sprchách. Za pomoci francouzských vězňů z nedalekého tábora se podařilo dítěti udělat postýlku i uplést oblečení ze lnu.

Ke konci války vypukla v Merzdorfu stejně jako v jiných lágrech epidemie tyfu. Tábor byl osvobozen Rusy, ženy nešly pochod smrti. Než byl tábor osvobozen, všechny dozorkyně utekly. Nicméně jedna dívka vše zorganizovala, udržela disciplínu v táboře a nevznikl chaos. Proto je Rusové nejdřív málem postříleli, protože z toho byli zmatení.

Jana se svými pěti kamarádkami požádala ruského komandanta, aby mohly opustit tábor a vrátit se do Čech. To jim bylo povoleno. Bylo to velmi dobré rozhodnutí, protože první skupina Rusů, se kterými šly do Čech, byla velmi slušná. Po nich však přišli do Merzdorfu divocí ruští vojáci ze Sibiře, kteří všechny dívky, jež zbyly v lágru, znásilnili.

Návrat do Prahy

Po osvobození lágru Rusy se Jana se svými přítelkyněmi vydala pěšky do Čech, šly hned za frontou. Šly z Merzdorfu, který byl v Dolním Slezsku, do Prahy. Rusové se k nim chovali velmi slušně, sháněli jim jídlo. Cesta byla nebezpečná, ještě lítaly kolem granáty, kulky, kolem byli mrtví. Přes Trutnov se dostaly do Čech. Tam pro ně přijeli četníci z Jičína. Celou cestu šla Eva s malým uzlíčkem, ve kterém nesla svého syna. Protože právě skončila válka a ještě nejezdily vlaky, byly dívky nejprve několik dnů ubytované v Prachově v hotelu. Hlavní vzpomínka pamětnice na tuto dobu je, že si konečně připadaly zase jako lidé, spaly v postelích a měly dost jídla. Když začaly jezdit vlaky, dojely do Prahy. Atmosféra ve vlaku byla krásná, veselá, radost z návratu do vlasti. O to horší byl příjezd do Prahy. Najednou si uvědomila, že vůbec neví, co je s její rodinou. Nejprve neměla ani kam jít, jejich byt na Smíchově byl obsazený. Její kamarádka Milena ji ubytovala. Asi po měsíci se vrátila ještě její sestra. Z celé rodiny, asi 30 lidí, přežila válku jen ona a její sestra, nevrátili se rodiče, ani jeden bratranec, sestřenice, ani teta, ani strýc, nikdo. Otec zemřel na pochodu smrti 3. května 1945. „To jsem myslela, že už se v životě nezasměju.“

Nakonec Janu a její sestru ubytoval sestřin švagr na Vinohradech. Společně nějaký čas truchlily a vzpomínaly na své blízké. „Já nevím, čím jsem byla lepší než ti druzí. Protože tak jsem se necítila. Ale nevím, proč jsem já přežila… Nevím.“

Po válce

Po válce se Jana setkala se svým přítelem z Terezína Františkem Dubem, se kterým začala po několika měsících žít a za kterého se v roce 1947 provdala. V roce 1951 se jim narodil syn, který je lékař a v současné době pracuje v Bruselu.

Za podpory své sestry vystudovala Státní grafickou školu a potom se živila užitou grafikou, vytvářela titulky pro film, filmovou a knižní grafiku, plakáty, výukové filmy (hlavně pro zdravotnictví). Nejprve byla zaměstnána v Krátkém filmu a potom pracovala doma, dělala grafiku jako svobodné povolání.

O svých hrozných zážitcích z koncentračních táborů manželé nikdy nemluvili, až ve stáří začali vzpomínat na své blízké a přátele, které ztratili. Pamětnice vytvořila po smrti svého manžela cyklus obrazů Sny o mrtvých, ve kterém ztvárnila své vzpomínky. Obrazy byly vystaveny v Židovském muzeu v Praze, v Terezíně, v synagoze v Děčíně a v Teplicích.

Životní zásada

„Já jsem životní optimistka, což se nakonec projevilo i v tom, že jsem si řekla, že to přežiju. Já jsem si řekla: ‚Když jsem přežila Osvětim, tak já to přežiju.‘ Samozřejmě mi k tomu dopomohlo velké štěstí. Stačilo by, abychom šli pochod smrti, a třeba bych to nepřežila…“

V srpnu 2008 natočila a zpracovala Eva Palivodová.

[1] Viz CHLÁDKOVÁ, Ludmila. Terezínské ghetto. 1. vyd. Praha: V ráji, 2005. 56 s. ISBN 80-86758-18-4.