Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Dubec (* 1929  †︎ 2011)

• 14. 11. 1929 narozen na Volyni v obci Ládovka

• 1944 vstoupil do československé armády k 1. tankové brigádě

• účast v bojích na Dukle, Krakov, Ostrava

• po válce se usazuje v Čechách, působí ve vedení Svazu Čechů z Volyně

• po únoru 1948 aktivní účast na protikomunistickém odboji, žení se

• 1953 zatčen, odsouzen na 13 let (díky amnestii zkráceno na 5,5 roku)

• zemřel 29. srpna 2011

Dětství na Volyni

Václav Dubec byl jedináček, jeho otec pracoval jako zámečník-kovář a matka měla obchod se smíšeným zbožím. Zpětně hodnoceno, „žili si dobře“. Václavův otec byl bývalý ruský legionář. Stejně jako ostatní Češi na Volyni vychovával syna k silnému vlastenectví. Václav byl členem Českého skauta a Sokola. Jak sám vzpomíná, vlastenectví pro ně nebylo „nějaká fráze, to je skutečnost, protože jedině to nás tam drželo, že jsme měli, většina Čechů, kteří tam žili, tuhle tu myšlenku a za tím šli. Tak jsme docílili toho, že u nás, za Poláků, už i za cara se zřizovaly české školy a už když bylo i beckovské Polsko, s Němcema…, tak přes to všechno jsme si ty školy udrželi.“

Období války

Začátek války zastihl Václava Dubce v Lucku, kde tehdy absolvoval základní a posléze měšťanskou školu pod Českou maticí školskou. „Ani jsme to ještě nedodělali, náš ročník, a vypukla válka, polsko-německá, a tak už potom veškeré učení nebo něco takového muselo jít stranou, nebylo, neměl kdo učit. … Jako kluci jsme válku nevnímali tak tragicky… Až později, když začaly všelijaké vraždy. Nejhorší to bylo, když nás obsadili Rusové v roce 1939/40 – začala kolektivizace a diktatura. Takže jsme sice nebyli pro válku, ale východisko jsme pomalu spatřovali v té válce, protože jinak bychom úplně vyhynuli.“

V roce 1944 mu zemřela matka. Poté, co Luck opět obsadili Sověti, otec narukoval do československé armády, která přišla se sovětským vojskem. Tehdy patnáctiletý Václav měl původně v úmyslu narukovat s ním, čemuž jeho otec zabránil. Několik týdnů žil v mlýně u sestřenice, už v březnu 1944 se znovu pokusil nastoupit do armády. Díky vlastní neústupnosti se mu podařilo překonat počáteční odbor vojenského vedení a stal se členem 1. tankové brigády československé armády, ve které sloužil i jeho otec.

Vzhledem k jeho nízkému věk mu velitel Janko nedovolil jít k úderným oddílům, nakonec nastoupil jako brigádní spojka u generálního štábu. Prošel klasickým výcvikem a motocyklistickým kurzem, u motocyklistů pak už zůstal „a projel celou válku na tej motorce“. Převážel zprávy a během samotného střetnutí předával informace o aktuálním dění a potřebách na bojišti (spojení štábu s první linií).

Václav Dubec tedy sám nebojoval, nicméně se účastnil jednotlivých bojů, i přes svůj věk se dostával do středu střetu. „Poprvé to byl moc pěkný zážitek být v ohni, tejden jsem z toho nejedl. Člověk si představoval něco jiného, a pak už jsem si zvykl. To máte tak, poprvé střelilo a už ses schovával. A po delší době už člověk věděl, kam to spadne. Ale žádné hurá hrdinství nebylo. Víte, ono ve skutečnosti, hrdinou se každý stával většinou nechtě.“ Své protivníky, Němce, Václav Dubec popisuje jako schopné, skvěle organizované i vybavené vojáky.

Vzhledem k svému původu a pozici na východní frontě 1. tanková brigáda spolupracovala se sovětskými jednotkami. I přes negativní zkušenosti, které měl se SSSR z doby obsazení Volyně na začátku války [Volyň a volyňští Češi byli po roce 1921 rozděleni mezi dva státy, západ připadl Polsku, východ Ukrajině/SSSR; 1939 SSSR obsadil východ Polska a západní Volyň připojil ke svému území, 1941–1944 byla okupována nacistickým Německem, po válce zůstala Volyň sovětská, pozn. red.], hodnotí Václav Dubec vzájemné vztahy poměrně kladně. „Co já mám zkušenosti, tak vztahy mezi vojáky, Rusy a Čechy, byly dobré, protože voják, jestli je to černoch, Rus, Polák, je pořád voják, pořád měl stejný osud… naopak, musel jsi získávat, abys měl aspoň jednoho dobrýho kamaráda, protože vojáci musí být dva – a jestli to byl Rus nebo kdokoliv, to bylo jedno… i když že bychom se s těmi Rusy tak stýkali… my jsme měli svoje, Čechoslováci byli samostatně.“

Podobně pozitivně hodnotí i přístup většiny vojáků k Židům. Antisemitismus podle něj nepředstavoval zásadní problém „to byli, sloužili s náma, kluci jako my, byli to hrdinové, byli to zbabělci, tak jako my, jakej pak tam antisemitismus“. Pokud se s ním setkal, považuje ho spíše za důsledek zásahu zvenčí, buď ze strany Rusů („takový náznaky, to bylo většinou bolševické, teda komunisté, rozsévali“) nebo Poláků („někteří byli načichlí z Volyně od Poláků, protože tam byla strašná protižidovská agitace… takový ti bohatší, co hodně drželi s Polákama“).

V letech 1944–1945 byla 1. tanková brigáda nasazována na různých místech východní fronty, jak Václav Dubec sám komentuje: „Tanková brigáda – to se tomu říkalo letecká brigáda, kde jsme byli potřeba, tam nás používali.“ Bojovali na Dukle, odkud táhli do Prešova, „tam jsme tenkrát fasovali tanky, protože jsme neměli už žádné, tak kluci jeli do Kyjeva, přivezli“, účastnili se krakovské ofenzivy a na konci války osvobozování Ostravy.

Nejvýznamnější momentem ovšem pro Václava Dubce byla chvíle, kdy jeho jednotka překročila na Slovensku československé hranice. Stejně jako pro většinu volyňských Čechů pro něj Československo bylo „zaslíbenou zemí“. První vstup na jeho území pro něj dodnes představuje silný zážitek „Pocit z příchodu na naši půdu, to se ani nedá popsat… to bylo Československo – to byla naše touha se sem vrátit… protože veškeré dění se dělalo jenom pro to, pro tu češtinu, abysme se udrželi a mohli se vrátit jako plnohodnotní občané tohoto státu. Bylo to nádherné.“

V poválečné ČSR

Po válce měli být volyňští Češi jako chmelaři usazeni na Žatecku. Vzhledem k výrazně protikomunistickému postoji většiny z nich to ovšem narazilo na odpor komunistů. Kopeckého ministerstvo vnitra prosadilo jejich rozmístění po celé republice, „a tím si ještě uškodili, tady jsme to roznesli po celé republice – a tím jsme se stali hrozně nespolehliví“.

Ve stejné době, opět přes určitý odpor komunistů, byl založen Svaz Čechů z Volyně, který usnadňoval reemigraci a pomáhal nově příchozím. Václav Dubec byl až do jeho rozpuštění v roce 1950 okresním tajemníkem a zástupce redaktora pro Moravu. Vedle toho byl také členem Vojenské skupiny Žatec, zaměřené na potírání německých werwolfů. Ve své poválečné příslušnosti k ozbrojeným složkám ovšem neviděl jen obranu země proti momentálnímu nebezpečí, ale i preventivní krok. „My jsme měli zbraně, dokud se dalo, protože my jsme pořád něco čuli.“

Všichni Volyňští Češi byli vzhledem ke svému postoji stále pod dozorem, a to jak ze strany českých komunistů, tak ruské NKVD. Po únoru 1948 většina z nich ztratila zaměstnání. Václav se vrátil k otci, v roce 1950 oženil – vzal si dceru manželky otce, který se oženil krátce předtím a přestěhoval se k synovi. V roce 1949 začal Václav Dubec spoluvydávat ilegální Znělku Pravdy, později Hlas osvobození, zaměřený na aktuální, necenzurovanou publicistiku. Po popravě Milady Horákové změnili název své organizace na Skupina Milady Horákové.

V roce byli 1953 zatčeni (skupina se skládala z bývalých partyzánů, letců a účastníků bojů na východní frontě), jeho těhotná manželka vyslýchána a (neúspěšně) přemlouvána k rozvodu. Jen díky včasné informaci o chystaném zatčení od starosty nepřišel o veškerý majetek (včetně např. oblečení…). Václav Dubec byl odsouzen na třináct let. „Když nás vedli před soudce, tak prokurátor Antl povídá: „Podívejte se, čeští pomahači fašistů, to by měly vidět lidické ženy, jaké zrádce máme!“ A mně utekl úsměv a on to zpozoroval a povídá: „Ještě je tak drzý, že se směje!“.

Byl zavřen na Jáchymově na lágru Rovnost, po pěti a půl letech propuštěn na amnestii.

Současnost

V současnosti je Václav Dubec členem Československé obce legionářské, ke které patřil už po válce, ovšem po zatčení a odsouzení byl vyloučen. Dále byl dlouho členem Ústředního výboru Sdružení Čechů z Volyně, určitou dobu i jeho předsedou „protože, když se něco rodí, ten má myšlenku takovou, ten takovou, málem se to rozpadlo…tak jsem si říkal, že my Moraváci to vezmem do rukou – ti Pražáci, jsou takový každej strašně chytrej…“ Ze zdravotních důvodů složil svou funkci, nicméně dodnes je aktivní, spoluorganizuje přednášky a setkání severomoravském kraji, má přehled o dění ve sdružení.

(mimo záznam) Po roce 1989 odmítl rehabilitaci a na protest zůstal v hodnosti vojína.

Poselství

„Přál bych si, nejen já, ale všichni odboráři, aby si nastupující generace více vážila a ctila své dějiny. Protože nejen my jsme tyto dějiny kropili krví – a nejenom my…mladí, studenti, dnes nevědí nic z dějin – tak člověka to dojme, proč vlastně jsme bojovali?“

„Kdybych byl v těch letech a bylo by třeba, pochopitelně bych šel znova bojovat, protože my nebráníme jen tamtěch pár zazobanců, ale celou zemi, ta je pro nás důležitá, proto jsme po ni toužili, šel bych…ale dneska už – tak bojovat je sám se sebou.“