Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Dubec (* 1916  †︎ 2003)

• narodil se 25. listopadu 1916 ve Svítkově

• po vyučení zámečníkem se začal věnovat letectví a složil pilotní zkoušky

• roku 1938 nastoupil vojenskou službu, ale jednotka byla záhy rozpuštěna

• počátkem roku 1939 odešel za hranice a přes severní Evropu doputoval do Francie

• přihlásil se do francouzské cizinecké legie

• po vypuknutí druhé světové války začal létat na jednomístných letadlech ve francouzských službách

• na podzim roku 1940 se přemístil do Anglie a byl přijat k 601. stíhací peruti RAF

• po dvou letech přešel k 301. peruti

• ve Skotsku zůstal až do konce války

• po osvobození Československa se nakrátko vrátil do vlasti

• roku 1949 emigroval do Německa a pak Anglie

• definitivně se vrátil po sametové revoluci

• zemřel 8. října roku 2003

Cesty a osudy lidí jsou nevyzpytatelné. Záliba v létání a touha nestát v době ohrožení Československa stranou zavedly Bohumila Dubce (*1916), tehdy ještě mladého muže z předměstí Pardubic, daleko od domova – do Francie, Afriky, Anglie a dokonce i na Island. 

Bohumil vyrůstal ve Svítkově. Bavil ho fotbal, vyučil se zámečníkem a maturitu si chtěl dodělat na průmyslové škole. Nakonec se ale začal věnovat letectví. Rok strávil v leteckém učilišti v Prostějově. V pardubickém Aeroklubu pak složil pilotní zkoušky a záhy narukoval na vojnu. „Říkal jsem si, že půjdu k vojenské hudbě. Hrál jsem dobře na křídlovku. Myslel jsem, že se naučím hrát ještě na pár dalších nástrojů a bude mi dobře. Narukoval jsem v Hradci Králové. Jenže mě dali do stíhací školy do Chebu. Tu jsem absolvoval, ale pak nás obsadili Němci. Pořád nás pak stěhovali a nakonec nás propustili. Podplukovník Šturma nám řekl: ‚Hoši, v cizině se staví česká letecká jednotka. Ale za hranice se musíte dostat sami,‘“ líčí Bohumil chvíli, kdy se rozhodovalo o jeho dalším směřování. 

 

Pryč

Na odchodu z republiky se Bohumil domluvil společně se čtyřmi kamarády. Jména si vybavuje už jen u dvou z nich: Josef Martinec a Antonín Mendl. „Dojeli jsme vlakem do Ostravy. Tam se nás ujali a jelo se dál do Varšavy. Z Varšavy do Poznaně a pak lodí přes Dánsko, Švédsko do Francie. Cesta trvala asi týden. Museli jsme podepsat prohlášení, že půjdeme na pět let do cizinecké legie,“ vysvětluje.

Zprvu se dostali do Paříže a celkem spokojeně si žili v kasárnách. Zájem o ně měly francouzské „tetičky“ - zámožné staré slečny, které je brávaly na večeře k sobě domů nebo do restaurací. V srpnu ale došlo na pěší výcvik, za kterým se přesunuli do Sidi Bel Abbès v dnešním Alžíru. A během víc jak měsíčního pobytu v poušti rádi vzpomínali na předchozí pohodlný život v Evropě. Záhy po vypuknutí druhé světové války se vrátili zpět na kontinent, do francouzského Chartres.

Po absolvování letecké školy a zaučení na strojích Morane a Curtiss pak Bohumil střežil hranice Francie. „Jak začali Francouzi ustupovat, tak se vědělo, že musíme buď na loď do Ameriky, nebo do Anglie. Když nás ve Francii rozpustili, přišel francouzský oficír a říká: ‚Tak, hoši, pro vás to končí. Musíte se dostat kam chcete, nebo jít do civilu,‘“ říká. Situace byla složitá. S kamarády přemýšleli o cestě do Španělska a nakonec se rozhodli přejít Alpy. Dostali se k moři a narazili na loď. „Kapitán, Novozélanďan, nám řekl, že nás vezme do Anglie. Zavřel nás do kotelny. Cestou bylo plno německých ponorek, ale přistáli jsme šťastně v Liverpoolu a zhluboka si oddechli,“ dodává.

 

Anglie

V říjnu 1940 Bohumil vstoupil do československého vojska ve službách Královského letectva. „Hned nás dali do školy a začali nás přeučovat na Hurricany. Patrolovali jsme nad kanálem. Hodně jsme ostřelovali německá letadla, která už skoro přistávala. Bylo to záludné, ale přejali jsme to od Němců,“ říká ke své službě u 601. stíhací perutě RAF [No. 601 Fighter Squadron, známé i pod názvem County of London]. Pro ilustraci, jakou měli pověst českoslovenští letci ve Velké Británii, vypráví následující příhodu: „Jednou jsem musel nouzově přistát na pláži a hned se na mne hnal nějaký sedlák. Ještě jsem neuměl moc anglicky, tak jsem se rychle svlékl z letecké kombinézy, a když uviděl znak Československa, hned mě začal objímat.“ Jazyk si nakonec osvojil, a to až do té míry, že se v Anglii málem i oženil. 

Dva roky po svém nástupu se Bohumil přeorientoval na čtyřmotorová bombardovací letadla, Liberatory. Na vlastní žádost přešel do 301. stíhací perutě a s tím se i změnily jeho úkoly – vyhledávat a zneškodňovat ponorky. „V letadle nás bylo devět. Let trval kolem šestnácti hodin. Létali jsme ze Skotska z Tain. Doprovázeli jsme například i dopravní konvoje s materiálem pro Sovětský svaz. U Norska jsme se měli setkávat se Sověty, ale nikdy jsme je neviděli. Jednou jsme také přistáli v Reykjavíku. Tam byl úplně jiný život,“ vzpomíná a vysvětluje, jak se tam ocitli: „Motory nám dělaly neplechu. Němci nás tam nechtěli nejdřív pustit, až pak zasáhli Američani. Opravili nám to. Byli jsme se podívat i u gejzírů,“ dodává. Ve svém skotském zázemí měl mimo službu dost volného času. Vzpomíná si například, že chodili střílet kachny, chytali králíky a občas se dostali i na venkovskou tancovačku. 

 

Smutná historie

Konec druhé světové války prožil Bohumil ještě v Anglii. Po osvobození Československa se vrátil do vlasti a získal místo pilota na kbelském letišti. „Pak nás začali vyhazovat. Šel jsem na anglické velvyslanectví a tam mi řekli: ‚Kamaráde, když se dostaneš přes hranice, tak tě klidně vezmeme zpátky do Anglie.‘ To už jsem byl ženatý, a tak jsme to s manželkou udělali. Převedl nás hajný,“ vypráví smutnou historii, pro kterou se spolu s Bohumilem po únorovém puči roku 1948 a následném propuštění z armády rozhodly desítky letců RAF. Vojáci ze západní fronty se stali nepohodlnými, a pokud neodešli, končili kvůli svým postojům v komunistických vězeních a pracovních táborech. „Stálo mě to 15 tisíc dolarů a navíc jsme hajnému nevěřili. Myslel jsem si, že potřebuje akorát peníze. Ale náhodou mluvil pravdu. Bylo to v roce 1949. Dali nás do Wiesbadenu a vyslýchali nás, jestli jsme opravdu utečenci a můžou nám věřit. Většinou to byli Američané, ale pak přiletěl z Mnichova nějaký Anglán, vzal nás do Mnichova a šupky do Anglie.“

V Anglii nakonec skončil v civilu a našel si zaměstnání u soukromé firmy. Letectví se pak už nikdy nevěnoval. Zpět do Československa se vrátil po smrti své ženy v době po sametové revoluci.