Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sestra Hyacinta (Mária) Dubanová (* 1931)

• narozena 16. ledna 1931 v obci Dlhá u Trnavy

• ve svých 12 letech, roku 1943, začala žít komunitním životem řeholnic

• v roce 1947 složila svůj první slib a stala se součástí Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje

• v 50. letech internována v rámci akce Ř zaměřené proti řádovým sestrám

• na přelomu 60. a 70. let vystudovala češtinu a speciální pedagogiku na vysoké škole v Olomouci

• po sametové revoluci působila jako vůbec ředitelka pomocné školy sv. Josefa v Turzovce

• celý svůj život zasvětila charitativní činnosti, práci v oblasti sociální péče a angažmá v Kongregaci sester sv. Cyrila a Metoděje

Ve svých 12 letech se rozhodla, že odejde do kláštera a v době vyprávění vzpomínek pro Paměť národa žila komunitním životem řeholnic už osmou dekádou. Dodnes obdivuje svou maminku za to, že jí tehdy, ve válečných dobách, její přání pomohla uskutečnit. Tím spíše, že se Mária Dubanová narodila jako nejstarší z pěti dětí a odmalička musela pomáhat s hlídáním sourozenců i chodem domácnosti. O možnosti odchodu do kláštera se dozvěděla díky svým tetám a na své rozhodnutí dodnes vzpomíná s úsměvem a nadhledem: „Přišly – a: ‚Maruško, nechtěla bys jít do kláštera?‘ ‚Ano!‘ A už to bylo. Já jsem byla hned hotová, hned jsem šla,“ vypráví sestra Hyacinta.

Březen 1939: Těšili jsme se, že jsme samostatní

Mária Dubanová, řeholním jménem sestra Hyacinta, se narodila 16. ledna 1931 v obci Dlhá nedaleko Trnavy. „Takový obyčejný vesnický domek, měli jsme ho rádi. Byl to náš dům, tam jsme si hráli, tam jsme žili, pracovali. Chodili jsme do školy, do kostela a bylo nám tam dobře,“ přibližuje své rané dětství za první republiky. Coby nejstarší z pěti sourozenců odmalička pomáhala s chodem domácnosti. „Maminka se na mě mohla spolehnout. Oni [rodiče] chodili do práce a já jsem se doma starala o děti. Uvařila jsem, poprala. No, co bylo třeba,“ shrnuje. Její matku Serafinu, rozenou Herchlovou, a otce Vincenta živily sezónní práce na polích a hospodářstvích okolních statkářů. I Dubanovi měli svá vlastní zvířata – slepice, králíky, krávy a koně.

Ještě před vypuknutím druhé světové války nastoupila Mária Dubanová na základní školu v Dlhé. Jak vzpomíná na vyhlášení Slovenského státu v roce 1939? „Byl takový entuziasmus, že jsme samostatní. To vím, že jsme se těšili, že jsme samostatní.“ Podstatná část Slováků se dle vyprávění cítila upozaděna Čechy, a proto údajně většina vyhlášení zdánlivě samostatné republiky vítala. „To byla radost velká, velká,“ dodává. Už od útlého věku sehrávala důležitou roli v životě Márie Dubanové víra, ke které ji vedli rodiče. Doma se pravidelně modlilo, chodilo do kostela i náboženství. „U nás se říkalo, že víru v Boha jsme pili už s mateřským mlékem,“ shrnuje pamětnice.

Maruško, nechtěla bys jít do kláštera? A už to bylo

Důležitý milník v životě Márie Dubanové nastal v roce 1943: „Bylo mně dvanáct roků a šla jsem do kláštera. Rozhodla jsem se a šla.“ O takové možnosti se dozvěděla díky příbuzným – tetám Pavlíně a Rozálii Herchlovým z Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. „Přišly – a: ‚Maruško, nechtěla bys jít do kláštera?‘ ‚Ano!‘ A už to bylo. Já jsem byla hned hotová, hned jsem šla,“ vzpomíná. Mária přesídlila do bezmála 200 kilometrů vzdáleného města Turzovka (okres Čadca), kde pod záštitou Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje fungoval dům sociálních služeb. Tak tehdy začal Máriin komunitní život řeholnic, který k roku 2022 přetrvává již bezmála osmdesátým rokem.

V poválečném období přesídlila Mária Dubanová do Brna, kde rovněž působily a dodnes působí cyrilky, sestry z kongregace. Na brněnském gymnáziu si doplnila vzdělání, maturitu pak skládala v Uherském Hradišti, jelikož sousední Velehrad byl a dodnes je dalším z působišť Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. Svůj první řeholní slib složila 15. srpna 1947. Když půlrok nato komunisté v Československu převzali moc, změna politického klimatu se Márie zprvu přímo nedotkla: „To jsme prožívaly, bylo to náročné, ale my tím, že jsme byly spolu, nebyly jsme vystavené nějakému nátlaku, byly jsme v tom klášteře a bylo to dobré,“ vysvětluje pamětnice.

Modlily jsme se a nebály

V roce 1950 působila v rámci kongregace v Litoměřicích: „Tam jsme měly řeholní dům a opatrovaly jsme staré lidi,“ přibližuje. V září téhož roku komunisté spustili takzvanou akci Ř, zaměřenou na zavírání ženských klášterů a perzekuci řeholnic. Ta představovala pomyslné pokračování akce K, kdy si komunisté v dubnu 1950 nejprve posvítili na kláštery a řeholní řády mužské. Akce K se dotkla bezmála tří tisíc mnichů, část z nich skončila za mřížemi, část u pétépáků, ostatní na dělnických pozicích. O necelý půlrok později přišly na řadu i ženské představitelky církve a akce Ř se citelně dotkla i cyrilometodějských řeholnic – čtyři desítky cyrilek poslali komunisté do internace. Mezi nimi i sestru Hyacintu.

28. září 1950 internovali sestru Hyacintu společně s dalšími sestrami do Bílé Vody na Jesenicku. „Nevěděly jsme, kam jedeme, co bude, ale byly jsme spolu, modlily jsme se a nebály. Braly jsme to tak, protože jsme měly víru. To byla jediná výhoda,“ vzpomíná na své zadržení a dodává: „Nebyly jsme žádné hrdinky. Braly jsme to, jak to bylo, a hotovo. Byly jsme spolu, to byla naše síla.“ V Bílé Vodě bylo 28. září internováno přibližně 135 řeholnic z pěti různých kongregací.[1] Řeholnice pak nuceně pracovaly na polích. Ubytování měly „zajištěno“ v bývalém klášteře piaristů i dalších domech ve vsi. „Bylo to všelijaké, když jsme tam došly. Ale potom jsme si to trochu poupravovaly, aby to bylo lidštější,“ říká pamětnice.

Kam nás strčili, tam jsme byly

Navzdory smířlivým vzpomínkám sestry Hyacinty se v pramenech dočteme, že „V období začátku internace se v samotné budově nacházela pouze jedna postel, v budově nebylo elektrické vedení ani toaleta, voda zde netekla. […] Díky povolení od místního správce mohly sestry vysbírat okolní les a pokácet část označených stromů a tím získat dřevo na podpal do kamen. Sester z Kongregace sv. Cyrila a Metoděje bylo v Bílé Vodě čtyřicet. […] První rok zde jen živořily a žily z milodarů ostatních či z toho, že si vydělaly nějaké jídlo či peníze prací na poli či draním peří v zimě, které pokrylo pouze nákup jídla.“[2] Vyprávění sestry Hyacinty tak koresponduje se vzpomínkami mnohých dalších řeholnic – internaci braly jako zkoušku víry, kterou je Bůh vyznamenává. Netřeba dodávat, že vzájemnost sester panovala napříč řády: „Samozřejmě, měly jsme se rády všechny. […] Byly jsme jak jedna rodina,“ shrnuje.

I přes komunistické snahy řády šikanou rozpustit mohly dle vyprávění řeholnice nadále nosit svůj šat, měly k dispozici bible a navštěvovaly tamní kostel. Svým řádům zůstaly věrny, perzekuční plány tak docela nevyšly. Z Bílé Vody následoval roku 1951 přesun do Krásné Lípy na Děčínsku, kde musela sestra Hyacinta pracovat v tamní punčochárně. Šlo o fabriku Elite a i do ní chodila nadále v řeholním šatu. Poté ji přesunuli na Trutnovsko do obce Libeč a nakonec do jihočeských Bernartic. Po celou dobu internace sestra nuceně vykonávala nejrůznější manuální práce. „Jak jsme tam žily? Normálně. Byly jsme spolu, nebraly jsme to tragicky. […] Tam jsme byly ve fabrice, tam jsme dělaly v JZD. No, kam nás strčili, tam jsme byly,“ uzavírá své vzpomínky na léta v internaci.

Milion dětí

Změny se sestra Hyacinta dočkala v roce 1954. Perzekuční snahy se v konečném důsledku obrátily proti samotným soudruhům – v Československu začal postupně docházet personál v oblasti sociálních služeb a o nemocné děti, sirotky nebo staré lidi neměl kdo pečovat. A tak sestru Hyacintu povolali do Prostějova, kde sídlila mateřská škola a domov pro seniory. Tam působila do roku 1960 a ještě v předrevolučních dobách vystřídala celou řadu dalších působišť – Velehrad, Jindřichov, Praha, Humenné – přičemž po celou dobu působila v oblasti sociální péče. Na přelomu 60. a 70. let si rozšířila vzdělání na vysoké škole v Olomouci, kde vystudovala češtinu a speciální pedagogiku. Je určitou kuriozitou, že v minulosti perzekvovaná řádová sestra absolvovala vysokoškolská studia v řeholním šatu, a to v období po srpnu 1968. Stihla to na poslední chvíli – než začal další, normalizační útisk.

Po sametové revoluci působila jako vůbec první ředitelka pomocné školy sv. Josefa v Turzovce. Poté pracovala také v Bratislavě a v Seredi. Vyjma let v internaci (1950 až 1954) zasvětila sestra Hyacinta celý svůj život charitativní činnosti, práci v oblasti sociální péče, vzdělávání a výuce náboženství. „Já jsem měla dětí kolem sebe milion. A to mě naplnilo,“ uzavírá své vyprávění Mára Dubanová, sestra Hyacinta.

 

 

 

[1] Zdroj: Diplomová práce Pastorační a sociální činnost Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje od jejího vzniku po současnost (Tereza Gazárková, 2020). K 12. 12. 2020 dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/125206/120379788.pdf?sequence=1&isAllowed=y

[2] Ibid.