Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věrka Drozdová, roz. Heimová (* 1935)

• narodila se 28. dubna 1935 v Hradci Králové

• otec Richard Heim, stavitel, pracoval pro firmu Société Iranienne Skoda (SIS)

• 1936 – otec odcestoval za prací do Íránu

• květen 1938 – narození bratra Petra

• podzim 1939 – do Íránu odjela matka se synem a dcerou

• září 1940 – pamětnice nastoupila do americké školy v Teheránu (American Community School in Tehran)

• 1941 – otec propuštěn z SIS, zaměstnán na íránském ministerstvu

• jaro 1942 – zaměstnán u firmy Lanna jako stavbyvedoucí v Tabrízu

• duben 1942 – stěhování rodiny do Tabrízu

• prosinec 1942 – bratr zemřel na záškrt

• květen – 1943 otec zemřel na tyfus

• září 1943 – pamětnice s matkou se přestěhovaly do Teheránu

• pamětnice chodila do československé obecné školy v Teheránu, matka zaměstnána jako učitelka tamtéž

• 3. prosince 1945 – repatriační transport

• 3. ledna 1946 – příjezd do Československa

• září 1949 – nástup do zednického učiliště v Opavě

• 1951 – stavební průmyslovka v Ostravě

• 1955 – maturita s vyznamenáním

• březen 1956 – zaměstnání v Hydroprojektu v Praze

• 1990 – odchod do důchodu

Mezi Iránem a Československem

Zakladatel katedry orientalistiky na Univerzitě Karlově a překladatel perského básníka Háfize; ředitel Rakousko-uherské firmy Frank, učitel a důstojník na italské frontě za 1. světové války, doučující latinu malého Edvarda Beneše, později pracovník ministerstva zahraničí a objevitel hrobu J.A. Komenského, kterému slávu vyfoukl Egon Erwin Kisch. Takovými předky se může pochlubit paní Věrka Drozdová, rozená Heimová. Rodokmen se navíc pěkně zapletl, když se vzali její rodiče. Jejich linie totiž pocházely od jednoho společného předka z 18. století.

Život manželů Heimových ovlivnily následky krachu na burze v roce 1929 a nepřímo také perský šáh Reza Pahláví. Pokrokový panovník požádal ve 30. letech 20. století Československo o odborníky, aby v jeho zemi vybudovali chybějící infrastrukturu. Plzeňské strojírny Škoda a pražská stavební firma Konstruktiva založily v Teheránu společnost Société Iranienne Skoda (SIS), která zde působila v letech 1935-1945. Jelikož pan Heim kvůli světové krizi přišel o práci, využil příležitosti a odjel v roce 1936 jako mnoho jiných pracovat do Íránu.

V roce 1937 jej následovala manželka s dvouletou Věrkou. Když ale paní Heimová podruhé otěhotněla, vrátila se v roce 1938 s dcerkou domů do Československa. Kvůli událostem po Mnichovu v roce 1939, kdy už syn Petr trochu povyrostl a Věrce byly čtyři, však znovu odjela za manželem. Podařilo se jí to díky tomu, že firma, pro kterou otec pracoval, zařídila u protektorátních úřadů speciální vízum a transport pro manželky a děti svých zaměstnanců v Íránu.

Paní Věrka hrdě prohlašuje: „Naši během těch let tam postavili řadu staveb, například první železnici, která vedla z Teheránu do přístavu Bandar-Šáh (dnešní Bandar Torkaman). Lokomotivy byly z naší Škodovky.“ Stavěly se mosty, silnice, továrny, elektrárny, sila. „Můj otec jako jeden ze stavbyvedoucích byl na stavbě sila na jihu Teheránu, tabákové továrny v Teheránu, Justičního paláce, který stojí do dneška a je tam Ministerstvo spravedlnosti.“ Firma Konstruktiva, u které pracoval, postavila v Íránu 129 objektů. Dokonce údajně z výnosů této stavební činnosti byla za války financovaná naše londýnská vláda.

„Ví se, ale to nevím jméno, stavbyvedoucího, který dělal most v horách na východě Íránu, nad hlubokým údolím a ten most se klene docela smělým obloukem. A když se měl zahájit provoz, zástupce íránské strany přikázal, že stavbyvedoucí půjde dolů pod most, do toho údolí a teprv se spustí provoz, protože jestliže ten most spadne, tak prostě ten stavbyvedoucí nemůže přežít. Samozřejmě přežil a most je v pořádku do dneška.“

Dětství v Teheránu

„Chodila jsem do [americké] školy, tam jsem si o přestávce hrála s pár českými dětmi, co tam chodily taky. Navštěvovali jsme české rodiny.“ Fungoval zde i Československý klub, kde se rodáci stýkali při různých kulturních aktivitách.

Věrka vzpomíná na teheránskou konferenci Churchilla, Roosevelta a Stalina, ze které však viděla jen koberce, které zakrývaly ulice vedoucí k vyslanecké čtvrti, kde se politici scházeli.

Upozorňuje na v pramenech neuváděnou návštěvu prezidenta Beneše, který se tu v prosinci 1943 zastavil cestou do Moskvy, a kterému se nechtěně svezla na stupátku auta, kam jí zatlačil přihlížející dav. „Vezla jsem se s Benešem na jednom autě. Von to nevěděl. Chvíli jsem se držela na tom stupátku zvenčí a vevnitř seděl prezident.“

Válka nebyla v Íránu příliš znát, ale co se děje doma věděli z českých rozhlasových zpráv z Londýna. „Chodili jsme do kina, takže si pamatuju, jak před jedním filmem tam bylo rusky napsáno ‚Lidice‘.“

„Když naše republika byla obsazena, tak do Íránu to nemělo žádný velký dopad. Ti naši technici tam zůstali, ve Škodovce bylo dosazeno německé velitelství a v Teheránu naše, Československé vyslanectví bylo zavřeno.“ Čechoslováci museli odevzdat dosavadní pasy na německém vyslanectví a dostali protektorátní. Pan Heim s několika dalšími odmítl. Vyhrožovali mu, že zavřou jeho tchána v Praze, a skutečně ho na čas uvěznili na Pankráci. Věrčin otec byl kvůli incidentu propuštěn z firmy SIS a krátce pak pracoval na íránském ministerstvu. Paní Věrka to všechno zjistila až zpětně před lety v archivech.

Nešťatsný Tabríz

Když česká firma Lanna získala v roce 1942 zakázku na práci na silnici z Mijaneh do Tabrízu, úseku jižní cesty, kudy putovaly americké zbraně do Ruska, pan Heim dostal práci jako stavbyvedoucí a rodina se přestěhovala do Tabrízu. Tam Věrka nechodila do školy, ale matka ji vzdělávala doma. Naučila se tam i rusky, protože k nim na návštěvu občas zavítali sovětští důstojníci, dohlížející na stavbu silnice.

Rodinu postihly v rychlém sledu dvě neštěstí, nejprve v roce 1942 na záškrt zemřel malý Petr, rok nato skonal na břišní tyfus tatínek. „V Tabríze propukla tyfová epidemie můj otec dostal tyfus a zemřel. Půl roku předtím zemřel bráška na záškrt. Pamatuju si eště, jak otec mu nechával dávat na ten hrob žulovej náhrobek s nápisem Zde leží malý český chlapec Petr Heim z Prahy. No a když potom zemřel otec, tak od firmy Lanna dostal stejný náhrobek s českým nápisem: Zde leží český stavitel Richard Heim.“

Malá Věrka také dostala tyfus. Po dvouměsíčním stonání se znovu učila chodit, tak byla zesláblá. Pak se obě pozůstalé přestěhovaly zpět do Teheránu, kde matka získala místo učitelky v nově vzniklé československé škole, kam chodila i Věrka. Učilo se podle československých učebnic, tančily se české tance. „Dělali jsme školní besídky, světili jsem státní svátky, takže jsme věděli přesně, kdo byl Masaryk, kdo je Beneš.“

Do vlasti

„No a takhle jsme se učili až do roku 45, kdy 28. dubna, to jest na moje desáté narozeniny, jsme zaznamenali nad Teheránem letadlo a z toho letadla padaly letáčky, a na tom bylo napsáno, že Německo kapitulovalo.“ Což byla dílčí kapitulace, konečná přišla po pár dnech. „No a my jsme se začali radovat, že se vrátíme domů.“

„3. prosince 1945 jsme se zavazadly nasedli do specielního vlaku. Jeli jsme do Bandar-Šáhu na jihovýchodním cípu Kaspického moře.“ Další cesta vedla parníkem do Baku, pak zvláštním vlakem přes SSSR do Československa v těpluškách, nákladních vagonech pro přepravu dobytka. „To Rusko bylo zdevastovaný. Co jsme viděli lidi na nádražích to byli vorvaný lidi, žebráci.“ Cestou jim vařila polní kuchyně sovětské armády. Když se vědělo, že se pojede déle, dostávali potravinové krabičky UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration).

Cesta trvala měsíc. „Pokud se jelo a jaksi někdo potřeboval, no tak prostě se odšouply kousek ty jezdící dveře a dva chlapi z osazenstva vagonu dotyčného drželi za ruce a zadek byl vyšpulen ven a tak se konalo. A pak se zase zatáhlo dovnitř do vagonu.“ Čechoslováků se vracelo asi 300, ale řada jich z Iránu odjela až později, protože stavby se musely dodělat.

V té době Podkarpatská Rus už patřila Rusku. „Vlakem šla hláška, že jestli 31. prosince nepřekročíme hranici, budeme muset zůstat v Sovětském svazu.“ Ale podařilo se a vítali je vojáci československé armády.

Výstavní zednička

I po návratu do Čech vedla Věrka nevšední život. Vždy se chtěla stát učitelkou češtiny a dějepisu, to jí však nebylo umožněno, přestože v roce 1949 udělala zkoušky mezi kvartou a kvintou. Neměla sběr, děda byl národní socialista a nelíbila se panu řediteli. „Taky von potom se zasebevraždil, protože se na něj proláklo, že je pedofil.“ Proto se rozhodla jít ve stopách svého otce stavaře. Na stavební průmyslovku ji ale nechtěli vzít, protože neměla praxi. „O prázdninách si matka přečetla ve Vlastě, že Československé stavební závody v Opavě dostaly od strany a vlády úkol, aby naplnily doktrínu ‚Ženy do všech povolání‘, a zřídily učňovský poměr holky-zedničky.“ Přihlásila se tedy do tohoto nově otevíraného dvouletého oboru a zdárně jej dokončila.

„My jsme byly výloha socialismu. Ženy-zedničky. Já jsem byla exponátem na posledním vzorkovým veletrhu tady v Praze, než se to přestěhovalo do Brna. To bylo v roce 50.“ Byla tam se dvěma kamarádkami a předváděly sovětský způsob zdění v trojkách. Přes den stavěly, přes noc to zase někdo rozebral a ráno stavěly znovu.

Mimo jiné se také podílela na stavbě Nové huti Klementa Gottwalda a v divadle v Opavě, kde uváděli dramatizaci hry Rudá záře nad Kladnem, si dokonce jakožto vzorová zednička potřásla rukou s autorem předlohy, pozdějším prezidentem Antonínem Zápotockým.

„Vlastní dceru bych asi si rozmějšlela tam poslat.“ Ale sama rozhodně této zkušenosti nelituje. Díky ní zvládá různé „chlapské“ práce, například dům, kde bydlí, postavila sama s manželem.

Právě když se po dvou letech vyučila, tak onu podmínku o praxi na střední škole zrušili. Vystudovala tedy stavařinu a celý život pracovala v oboru. Na vysokou nešla kvůli nemoci. Pracovala v Projektovém ústavu, dělala prováděcí výkresy. Vdala se za slaboproudaře Jiřího Drozda, se kterým měla dvě dcery. Manželství ale nevydrželo. Později si vzala doktora Zdeňka Šebka, s nímž žije dodnes ve Stříbrné Skalici. Do důchodu odešla v roce 1990.

Návrat do pravěku

V roce 2006 paní Drozdovou navštívil německý bratranec Günter Heim a navrhl jí, ať se poletí znovu podívat do Íránu. Souhlasila. S činorodostí sobě vlastní se před odjezdem začala učit u Íránce žijícího v ČR pana Rezy Mirchiho perštinu, kterou si z dětství nepamatovala. V roce 2007 stanula opět v Tabrízu. Hlavní její motivací bylo vidět zde znovu hroby svého otce a bratra. Pamatovala si hřbitov, ne však polohu hrobů, ale objevila je. “Neuvěřitelné je, že jsem ty hroby našla po 65 letech neporušené, přestože se o ně nikdo nestaral, nikdo neplatil.“

O svém putování napsala knihu „Írán aneb Návrat do mého pravěku“, pořádá přednášky, shání v archivech materiály. „Říkám si, že tím přece jenom trochu napravuju tu mizernou pověst Íránu, která čiší ze všech našich sdělovacích prostředků.“