Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Drori roz. Pollak (* 1931)

• narozena 4. listopadu 1931 v Praze v židovské rodině

• vyrůstala v Olbramovicích na statku otcovy rodiny, rodiče rozvedeni

• 1939 po záboru statku stěhování do Prahy

• prosinec 1941 otec do Terezína

• 16. 7. 1942 Hana do Terezína

• dívčí domov L410, pokoj 28, vychovatelky Ella (Tella) Pollaková a Eva Weissová

• otec se v Terezíně oženil s vychovatelkou Tellou

• 28. září 1944 otec do Osvětimi, zahynul jaro 1945

• 23. října 1944 Hana s Tellou do Osvětimi

• po týdnu vybrány na práci do Německa

• říjen 1944 – jaro 1945 práce v muniční továrně v Oederan

• duben 1945 po evakuaci tábora do Terezína

• květen 1945 návrat do Prahy, společně s Tellou

• březen 1949 odjezd se sionistickou skupinou do Izraele

• práce v zemědělství v kibucu Ha-Chotrim

• rodina, čtyři synové, žije v Ha-Chotrim

„Nejhorší pro mě byla doba těsně po osvobození. Byla jsem volná, mohla jsem jít domů, ale žádné doma nebylo,“ vzpomíná Hana Drori na období bezprostředně po válce, kdy se jako téměř jediná z rozvětvené rodiny vrátila z koncentračních táborů. Bylo jí tehdy čtrnáct let, zůstala sama a musela začít nový život.

Narodila se v roce 1931 v Praze do židovské rodiny, ale vyrůstala v Olbramovicích, kde rodina jejího tatínka spravovala rodinný statek. Rodiče se rozešli, když byla Hana ještě malá, a pak zůstala v tatínkově péči v Olbramovicích. Na maminku vzpomíná Hana jako na intelektuálku se zálibou v cestování, která se po rozvodu vrátila do Prahy. Tam se ostatně také přestěhovala Hana s otcem, když přišli o statek: „Tatínek chtěl statek včas prodat, protože tušil, že o něj stejně přijdeme. Místo zamýšleného prodeje ho však nová majitelka vyhnala. Na domě se objevil nápis ‚Židi ven!‘, a museli jsme pryč,“ vypráví pamětnice. Ačkoli byla rodina židovská, o židovství neměla žádné povědomí a byla zcela asimilovaná k českému prostředí. Na otázku, zda si uvědomovali nebezpečí, které jim jako Židům hrozilo, odpovídá jako mnoho jiných – netušili, jaký rozsah a dosah může mít. „Otec uvažoval o emigraci na Nový Zéland, ale potom si řekl, že je Čech a zůstal. Matka mě pak chtěla poslat s dětskými transporty do Anglie, ale to zase neschvaloval otec,“ vzpomíná Hana Drori.

Za tatínkem do Terezína

V roce 1939, po zabavení statku, se Hana s otcem přestěhovali do Prahy. Žili u příbuzných a Hana především u matky. Chodila do školy, a když ji jako Židovku po třetí třídě vyloučili, díky nabídce statečné učitelky ještě rok s dalšími židovskými dětmi docházela na soukromou tajnou výuku k učitelce domů. Matka v říjnu 1941 dostala předvolání do transportu do Lodže, tehdy se s ní Hana viděla naposledy. V prosinci odjel otec do Terezína, kde připravoval posádkové město na příchod nových židovských obyvatel. Hana bydlela u tety v Praze a s ní pak v červenci 1942 odjížděla do Terezína. Vypráví, že se moc těšila na to, že v Terezíně bude mít zase aspoň jednoho rodiče.

S otcem se setkala hned cestou z Bohušovic do ghetta. Ubytování našla v dětském domově, heimu, v hamburských kasárnách. Zde se o větší skupinu dětí staraly vychovatelky, terezínsky betreuerky, Ella zvaná Tella Pollaková a Eva Weissová. Vychovatelka Tella je jednou z nejdůležitějších osob Hanina příběhu – stala se druhou ženou jejího otce a jejich formální svatba proběhla v Terezíně. Později se systém domovů změnil: terezínská samospráva kladla větší důraz na sdružování dětí podobného věku, národnosti i orientace. Hana se přestěhovala do dívčího domova na L410, do pokoje číslo 28, kterému ovšem stále vládly vychovatelky Tella a Eva. Dívky se pod jejich vedením tajně učily, debatovaly, předčítaly si, podle možností navštěvovaly kulturní představení a přednášky. Na dva roky v Terezíně vzpomíná Hana jako na dobu, kdy sice navázala celoživotní přátelství, viděla nejkrásnější provedení Prodané nevěsty, ale také několikrát vážně onemocněla, měla stálý hlad, trpěla nedostatkem základních potřeb a zimou. „Za kus chleba nebo cukr šlo v Terezíně koupit úplně všechno, s výjimkou jídla. Hlad jsme měli pořád,“ popisuje pamětnice.

Kartáček k narozeninám

V září 1944 dostal otec povolání do transportu na Východ. Ačkoli se o cílovém místě transportů v Terezíně pouze spekulovalo, budily strach. Otec odjel do Osvětimi, kam ho v říjnu 1944 následovala Hana s Tellou. Po dvoudenní úmorné cestě následovala selekce. Díky intuitivnímu chování Telly selekcí obě prošly: „Nikdo netušil, co se bude dít. Stály jsme v řadě a esesman rozděloval lidi nalevo a napravo. Před námi byla žena s dcerou a ptal se jí, zda je dívce víc než čtrnáct leta a zda je zdravá. Odpověděla kladně a šla napravo. Tella nečekala na otázku, sama řekla, že je mi čtrnáct a jsem zdravá. Takže nás poslal také tam,“ líčí Hana Drori rozhodující moment.

Ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka zůstala Hana asi týden. Poté následovala další selekce, kterou spolu s Tellou opět prošly a odjely spolu s dalšími vězeňkyněmi do tábora Oederan v Sasku, pobočném táboře Flossenbürgu, kde pracovaly v továrně na výrobu munice. Poměry v táboře byly tvrdé, ženy pracovaly osm až dvanáct hodin denně, pravidelně stály na apelplacu, dostávaly však jídlo a ubytování bylo snesitelné. Hana v Oederanu oslavila své třinácté narozeniny: „Tella mi darovala kartáček na zuby, který vyrobila z klacku a roztřepeného kusu špagátu. Byla jsem jediná v táboře, kdo si mohl vyčistit zuby, a byla jsem na to patřičně hrdá,“ vzpomíná pamětnice.

Před blížící se frontou byla nařízena evakuace tábora. Na přelomu března a dubna nastoupily vězeňkyně do vlaku a měly odjet údajně do Mauthausenu. Protože však probíhala evakuace různých táborů a situace i rozkazy se měnily každým dnem, po týdnu ve vlaku dojely vězeňkyně místo do Mauthausenu do Terezína. „Pár dní jsme zůstaly v jakési karanténě, pak nás pustili dovnitř do tábora. Byl to už úplně jiný Terezín, na konci války tam sváželi zubožené vězně z evakuačních transportů podobných našemu,“ vypráví Hana Drori. V Terezíně se v květnu 1945 dočkala osvobození.

Nic nebylo jako dřív

V polovině května se vypravila do Prahy. Říká, že nejšťastnější okamžiky cítila cestou z Terezína do Prahy. „Těšila jsem se domů, ale brzy jsem si uvědomila, že není nic jako dřív. Kde mám domov, kde jsou všichni, které jsem měla ráda? Bylo mi čtrnáct a musela jsem začít od začátku,“ přiznává Hana Drori. Zcela sama nebyla, žila s Tellou, otcovou druhou ženou, ovšem jejich soužití nebylo bez problémů – náročná a přísná Tella byla víc vychovatelka než chápající matka a Hana netoužila jen se učit a dohánět zameškané znalosti. Ačkoli vůbec nebyla vychovávaná v sionistickém duchu, spolu se skupinkou přátel, které znala z Terezína, se rozhodla odjet do Palestiny. „Netoužila jsem po té zemi, ale věděla jsem, že jedině do Palestiny mě Tella pustí,“ vysvětluje Hana Drori.

Odjela v březnu 1949 do nově vzniklého Státu Izrael. Usadila se v kibucu Ha-Chotrim, chvíli studovala školu pro pečovatelky, ale dala přednost práci v zemědělství. Založila rodinu, postupně se jí narodily čtyři děti. S manželem dvakrát pracovně pobývala v afrických zemích a splnila si dětský sen vidět Afriku. O svých zážitcích píše básně a povídky, výbor z jejích básní vyšel díky izraelskému archivu a památníku Bejt Terezin. Hana Drori stále žije v kibucu Ha-Chotrim nedaleko Haify.