Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Drofa (* 1941)

• narozen 24.10.1941 v Kbelnicích u Jičína

• syn Miroslava Drofy, významného baťovského architekta

• vliv Baťových myšlenek a novátorských řešení

• pamětník komunistické mediální propagandy v 50. letech

• od roku 1964 pracoval ve zlínském podniku Průmyslové stavby

• v roce 1968 vyjel pracovně na dva roky do Spojených států

Jiří Drofa se narodil 24. října 1941 ve Kbelnicích u Jičína. Otec Miroslav Drofa pocházel z Plzeňska a v roce 1928 přišel coby absolvent stavební průmyslové školy do Baťových závodů ve Zlíně. Zde se vypracoval ve velmi schopného a dodnes ceněného architekta. Pamětníkova matka vykonávala v tomtéž podniku od roku 1939, kdy se přistěhovala z rodného Jičína, funkci kresličky.

První roky po skončení války bydlela rodina v Lesní čtvrti ve Zlíně. Jiří Drofa dodnes vzpomíná na optimismus a nadšení, které tehdy lidé v době obnoveného míru prožívali. Více se sdružovali, pořádaly se zábavy a různé společenské akce.
Naproti tomu únorový převrat a následující upevňování komunistické moci v padesátých letech zanechaly v pamětníkových vzpomínkách trpkou pachuť. I přes svůj poměrně nízký věk vnímal tlaky propagandy a jiné projevy nepřátelského prostředí.

„Jeden den jsme v čítance četli článek ‚Rudolf Slánský, věrný syn pracujícího lidu‘. Když se otevřela čítanka, článek byl hned na pravé straně a pod ním byla Slánského fotka. Tohle jsme četli, a když jsme pak v pondělí přišli do školy, tak jsme tu stránku z čítanky trhali. Pořádně jsem tomu nerozuměl, ale říkal jsem si: ‚Co je to za úroveň, trhat list z knížky...‘“

V období dospívání se Jiří Drofa věnoval sportu, zvláště fotbalu, měl ale také zájem o architekturu. Se svým otcem chodívali na sobotní procházky, při kterých si prohlíželi nové i právě budované stavby.

Fakt, že oba pamětníkovi rodiče byli baťovci, byl i pro dospívajícího Jiřího Drofu zásadní. Po dokončení jedenáctiletky vystudoval stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně a vrátil se do Zlína, kde se ucházel o místo v podniku, kde dlouhá léta pracovali jeho rodiče. V té době již byly závody Baťa zestátněné, avšak kvalita a myšlenky, které do nich původní majitelé vložili, měly velkou setrvačnost.

„Tomáš Baťa měl neomylný instinkt ve výhodách prvkové typizace. Chtěl, aby zedník, dělník, jakýkoliv pracovník na stavbě, měl nachystanou promyšlenou práci. Musí mít materiál, nářadí a nesmí ztrácet ani minutu přemýšlením. Tam se vyvíjí baťovský duch. Ať to byla stavařina, obuvnictví, strojařina a nakonec se pustili do letadel. Tato generace dvaceti- pětadvacetiletých kluků, kteří přišli s několikaměsíční praxí od různých lokálních stavitelů, mezitím dospěla do stadia, že byla schopná vést samostatnou stavbu v zahraničí. Se všemi důsledky a výhodami, které s tím byly spojené.“

V podniku Průmyslové stavby Gottwaldov (zkráceně PSG), který navazoval na činnost stavebního oddělení firmy Baťa, začal Jiří Drofa pracovat od ledna 1964. (Město Zlín bylo v letech 1949–1990 přejmenováno na Gottwaldov na počest prvního československého komunistického prezidenta Klementa Gottwalda.) V roce 1968 byl pamětníkovi povolen dvouletý pracovní výjezd do Spojených států, kde měl možnost konfrontovat své znalosti a zkušenosti se zahraničními kolegy.

„Praxe byla rozumná, vlastně jsem se vrátil k těm Baťům. Když jsem začal kreslit něco navíc, architekt mě hned upozornil: ‚Jiří, to nejsou stavby, které jsou v Americe běžné. A pokud jim nakreslíš složitý detail, tak to nepostavíš. Protože padesát až šedesát procent nákladů stavby dělají platy a mzdy. Dělník umí jen to, co má standardizované, a když má dělat atypický detail, tak to nezaplatíš.‘ A tak jsem si říkal, že Baťa to věděl už v roce 1920. A proto ty výsledky ve Zlíně byly.“

Ve Spojených státech se prostřednictvím otcova přítele setkával s někdejšími Baťovými pracovníky. Byli to lidé kdysi vyslaní zřídit zahraniční pobočky „na zelené louce“, s veškerou administrací a plánováním, které tato práce obnášela. Při porovnání se současností vykonávali práci za celý tým lidí. Za to jim také náležela přiměřená odměna – například 830 korun týdně.

Pokud jde o rodilé Američany, Československo jim bylo známé především díky filmům z 60. let, které se tehdy hodně promítaly, a také díky českému, velmi zdařilému pavilonu na světové výstavě Expo 1967 v Montrealu. Dokonce i pamětníkův nadřízený, který si prý na pochvaly nepotrpěl, komentoval tuto prezentaci jako „the best by far“.

V roce 1970 se pamětník vrátil do ČSSR. Pracovní a ekonomické zázemí, které by ve Spojených státech mohl nadále mít, vyvážila touha po domově a rodině, obavy z osobní stagnace i morální zodpovědnost k osobám, které se za něj v době odjezdu zaručily. Roli sehrál také fakt, že viděl i v PSG příležitosti k uplatnění, navíc podnik umožňoval pracovní výjezdy do zahraničí. A tak Jiří Drofa po dlouhém přemítání začal plánovat návrat do své vlasti.

„To bylo těžké, skutečně těžké rozhodování. Firma, kde jsem pracoval, mi nabízela práci, a dokonce i pomoc se získáním zelené karty. Na druhou stranu jsem v Bel Campu viděl staré baťovce, kteří byli ve věku šedesát pětašedesát let. Děti měli už pryč, a pokud nebyli svobodní, tak tam byli sami dva. Z podniku mi psali, ať se vrátím, a byli pod tím podepsaní lidé, kteří se za mě tenkrát v roce 1968 zaručili. Bylo to do poslední chvíle těžké rozhodování a kontakt s rodiči jsem samozřejmě neměl. Nešlo se s nimi radit – zůstaň, nezůstaň.“

Po návratu pracoval Jiří Drofa nadále pro Průmyslové stavby Gottwaldov. Oženil se, a když s manželkou čekali první dítě, dostali od podniku přidělený byt. Po několika letech znovu vyjel na pracovní cestu do zahraničí, do afrického Súdánu.

Svého rozhodnutí vrátit se z USA do Československé socialistické republiky nikdy nelitoval. Jak sám říká: vyhodnotil, že život kdekoliv má své klady a zápory, a proto cestu zpět nepovažoval pouze za nutné zlo. V PSG pracoval až do odchodu do důchodu.

Listopadový převrat v roce 1989 prožíval Jiří Drofa s úlevou. Oceňoval, že „v novinách se může konečně něco dočíst“. Díky dlouhodobému pobytu v zahraničí dokázal prožívat nastalé okolnosti s větším emočním odstupem, a proto neměl příliš velká očekávání. Uvědomoval si jak pozitivní aspekty tehdejší společnosti, tak její nedostatky. „U nás byli lidé zvyklí, že je o všechno postaráno. Nečekali, že bude potřeba přemýšlet sám, zorientovat se.“