Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Drnková (* 1924)

• narozena v obci Újezdec na Strakonicku 23. 10. 1924

• totálně nasazena v německém Kasselu počátkem roku 1944

• z Kasselu byla přesunuta do Pforzheimu, kde byla do března 1945

• utekla z Německa a vrátila se zpět do Československa

• pracovala v JZD a v továrně Tesla

Mládí

Marie Drnková se narodila v Újezdci na Blatensku v roce 1924. „Marie, za svobodna Pobudová, rozená v Újezdci 23. 10. 1924. Do školy jsme chodili do Bělčic, do měšťanky. Obecná je tam a měšťanka.“Vzpomíná, jak byl kdysi kostel vykraden, lidi se báli cokoliv podniknout. „A my v Újezdci máme taky kostelíček, tam jsme chodili jednou za tři neděle, za měsíc do kostela. Je to kostelík sv. Voršily. Kapličku máme na návsi, ta je svatého Vojtěcha. Ta stojí, už taky byla vykradená. Kostel už byl čtyřikrát vykradený. V noci přišli, nechali si auto v Brodech u lesa, šli tam horem a vykradli to. Vzali tam andělíčky, obrazy, co bylo třeba. Čtyřikrát tam byli, takže kostel je vykradený. Bylo to tam hezký. Ale nechytli je, oni šli v noci. Psi tolika štěkali. Lidi se báli, co tam bydlí u kostela, vyjít ven, aby jim něco neudělali. Mohli být ozbrojený. Bylo jich víc těch lumpů. A oni zas to vzali zpátky do těch Brodů, do toho lesa. Sedli do auta a byli pryč. A nedostali je. Nevědí, kdo to mohl být. Ujelo to, kdo ví, odkud to bylo.“

První nasazení u blatenského kováře

Marie Drnková sotva vyšla ze školy a vypukla válka, brzy začala pracoval jako totálně nasazená. Sotva byla plnoletá. „Já jsem chodila to té školy, do těch Bělčic. Za svobodna jsem se jmenovala Pobudová, provdaná Drnková. Když jsme vyšli ze školy, tak už začala válka. To už bylo v třicátém osmém roce, třicet osm byla mobilizace. Já jsem byla nasazena v Blatné u nějakého kováře, měli čtyři děti. To mě tam dal pracák. A on měl kovář své. Měl tam velkou dílnu, měl tam učně, měl tam dělníky. Tam jsem byla dva roky a odtamtud mě vzali.“

U kováře v Blatné byla dva roky, od roku 1942 do roku 1944, a poté byla vlakem převezena do Německa na práci. „Byl potom ten čtyřiadvacátý ročník nasazený do Německa na práci. To byla válka už. Tak mě vzali od toho kováře Uryše do Německa. Nic platný to nebylo. Na pracáku jsme byli. Uryšová, co jsem u ní sloužila, měla tam kocelovický.“Kovářova manželka se snažila své pracovníky zachránit před odjezdem do Německa, leč marně. „Ti byli na pracáku, prosila je(Uryšová pracovní úřad), nic to platný nebylo, když jsem byla čtyřiadvacátý ročník. Ten kovář byl Čech. To byli Češi. A ona taky ta jeho žena. Pocházela z Kocelovic a on pocházel z Blatný. Měli čtyři děti a kovářství měli veliké, strojové. Na stroji všechno.“U kováře Uryše pracovala jako služka nebo jako chůva. „Co jsem tam dělala? Děti jsem hlídala, myla nádobí, podlahu, chodila nakupovat. Celý ty dva roky.“

Chodila tajně pro chleba, což bylo za protektorátu pod německou patronací odvážné. „V noci jsem chodila pro chleba, protože to bylo tajný, aby mě nikdo nepotkal. Nějaký pekař ho tam taky pekl načerno, Červenka se jmenoval. Tak jsem vždycky musela jít v noci pro ten chleba. Měli dobrý, ale byl načerno koupený. Což dostal by pokutu, ještě by ho zavřeli. Ten to měl načerno všechno.“

U kováře byla tedy nasazena pravděpodobně od roku 1942 do roku 1944, když jí bylo osmnáct a devatenáct. Ale přesně to sama nedokáže říci. „Datum přesně nepamatuji, ale byla jsem tam dva roky. Byla jsem tam v roce... to jsem vyšla ze školy, bylo mi sedmnáct, osmnáct, devatenáct. Dva roky jsem tam byla. A ve dvaceti nás vzali do toho Německa. Ještě mi nebylo dvacet. To jsem byla v Německu, v tom Kasselu. Sedmnáct osmnáct let mi bylo. Osmnáct devatenáct. Když mě bylo devatenáct, tak jsem šla do reichu.“

Byla vzata do Německa, do Kasselu. Vzpomíná i na ostatní nasazené ročníky.„Odtamtud vzali, ať byl, kde chtěl zaměstnaný. Ale bylo to zvláštní, že nebrali ten jednadvacátý ročník žádný holky. Byli jen chlapci v jednadvacátým ročníku, co byli taky v reichu, ve Francii.“Bratr se snažil zasadit o to, aby mohla Marie Drnková pracovat v pražské Avii a nemusela do Německa, avšak nebylo to nic platné. „Bratr byl v Praze, byl zaměstnaný v Letňanech v Avii, v té velký továrně tam. I tam se mnou byl(v Avii), aby mě vzali, abych nemusela do Německa. Když já už jsem měla vypsáno, už se nedalo nic dělat. Tak jsem musela. Oni řekli, kdybych bývala jsem to neměla napsáno, že musím do Německa a že do továrny Jungress, tak že by mě bývali vzali do Avie. Že je pozdě, že kdybych bývala přišla dřív. Tak se nedalo nic dělat.“

Totální nasazení v Kasselu...

Do Německa se dostala vlakem. Skamarádila se tam s některými děvčaty z jejího kraje. „Tak jsem musela do Německa. Bylo nás hodně. Jsme jezdili těmi vlaky, rychlík do Kasselu, do Norimberka, já nevím kam všude. Po těch státech po Německu. A já byla do Kasselu, s kamarádkami. Byly tam moje kamarádky, jedna byla z Jamek, druhá byla Valčíková, třetí byla z Chlumka. A ostatní bylo nás(dost) děvčat, co jsme potom se skamarádily v Kasselu.“Zprvu musely třídit brambory. „Oni tam pro nás neměli práci, tak nás tam dali přebírat brambory do té továrny, pod tu továrnu. Tam byl sklep. Byli tam Holanďané s námi, byli tam Belgičané a ten Kron - když jsme je tam přebírali -, takže musíme odtamtud pryč.“Spolu s dalšími Čechy byla Marie Drnková odvelena pryč, ostatní tam zůstali. „Tak Belgičané a Holanďané tam zůstali a my jsme šli pryč.“

Na kasselské Němce nevzpomíná s láskou. Spíše byli vůči Čechům zaujatí. „Ty děti německý nezvedený tam po nás házely kouličkami (byl sníh), kamením. A ony to věděly ty mámy, ještě tam koukaly z okna na nás z té vily. To byla taková vila na vršku.“

Kassel byl ještě před příjezdem Čechů rozbit spojeneckými bombami. „Jinak byl Kassel rozbitý. Samé věnce tam byly. My jsme tam přijeli v únoru, konec února roku 1944, a Kassel byl bombardovaný 10. října 1943. Celý Kassel. Ale tam ještě předtím byli některý Němci a cizinci, co nalezli do kostela. Oni tam pustili bombu, hodili bombu. Tam to se všecko rozbilo, lidi tam zůstali mrtví.“

Bydleli v lágrech, kde se smíchávali s ostatními národnostmi. „Jak nás odtamtud dali pryč, z té bramborárny, z toho sklepa, tak jsme šli zase znova na ty naše ubytovny. My jsme tam měli zděný lágr. Ostatní tam byli Rumuni, Bulhaři, Francouzi, všechen národ v tom Kasselu byl.“

V Kasselu bylo lágrů více, ale o těch toho Marie Drnková moc neví. „A pak byl ještě jeden lágr, ten byl až daleko od nás. Ti měli dřevěný lágr a tam byli taky Češi, tam byli samí Češi v tom lágru.“Spolu s kamarádkou navštívily vedlejší lágr, kde byli také Češi. „A já tam byla s tou mou kamarádkou, ta byla ze vsi, nějaká Netušilová, ta už živa není. Tak jsme tam šly k nim na návštěvu do lágru, šly jsme pěšky. A tak jsme tam šly ještě s těmi známými okolo té naší vesnice, co byli z Březí, z Pozdyně a další, co tam s námi byli v Německu v tom Kasselu. Tak jsme se tam setkali. A vrátily jsme se zase zpátky na lágr.“

Dlouho v Kasselu nepobyly, šly pryč, protože tam pro ně neměli práci. „Byli jsme v Kasselu takové tři neděle. Jsme tam byli bez práce. Jen jsme chodili sem tam, že nás nepotřebují, že toho tam mají dost.“Svým odchodem se ovšem vyhnula možnému ohrožení života: „A byla tam továrna a potom, když jsme odjeli, tak znova tam bombardovali, zase rozbili ještě tu továrnu, jak jsme tam ty brambory přebírali. A ještě byla jedna, ta byla dál. Ta byla jinde. Tak už to tam bylo moc rozbitý.“

Podrobněji si vybavuje konflikt s německými dětmi. „No, a ty děti. Ty mámy jim řekly, že jsme Češky, tak oni na nás křičely: ,Du bist tschechische Schweine.´ Že jsme český svině. Takhle po česku jsem věděli, ale oni německy, abychom jim nerozuměli. Ta jedna z Chlumka, ta uměla perfektně německy, ta to vždycky překládala, co ty hajzlové na nás křičeli. Házeli po nás kamením, kouličkami. Já taky vzala kamen, taky jsem to po nich majzla. Holky mi říkaly: ,Dej pokoj, nevšímej si jich. Mohla by jsi být ještě zavřená. Nic s nimi není.´ Tak jsem si jich už nevšímala.“

Kassel byl hodně rozbombardovaný. „Zašli jsme do lágru. Nálety tam byly pořád. Houkaly furt alarmy v Kasselu. A když jsme tam byli ty tři neděle, takže pojedeme pryč, abychom si to všecko zpakovali a nevěděli jsme kam. Proč nebyla práce? Protože to bylo rozbitý, továrny byly rozbitý. Bylo jich tam asi než dvě nebo tři. Lidí tam bylo nahnáno hromadu. Tak tam práce nebyla, tak nás dali pryč odtamtud. Dali jinam.“

Z Kasselu Češi odcházeli do různých oblastí Německa. „To byli Češi roztroušení po celým Německu, holky i chlapci.“Chlapci vykonávali horší práci než dívky, pracovali na drahách. „A ti chlapci dělali hodně na nádražích. Češi, ten ročník čtyřiadvacet a i ten jednadvacátý,(dělali) na tratích, na samých nádražích. Když potom houkal alarm, letěly letadla, tak neměli ani čas se někam schovat. A když se někam schovali, tak to nic nebylo.“Spojeneckým bombardováním přišlo hodně Čechů o svůj život. „Hodili tam bombu a oni přišli o život. Moc Čechů tam přišlo o život. Já jsem říkala: ,To je dobře, že se všichni vrátili.´ Ale nevrátili, moc jich tam přišlo o život. Už se nevrátili vůbec domů, zůstali tam zahrabaný, zasypaný. V Kasselu jsme byli čtrnáct dní, tři neděle. Bez práce. Po třech nedělích jsme jeli do toho Phorzheimu.

...a ve Phorzheimu

Z Kasselu byli přesunuti do Phorzheimu, který nebyl zdaleka tak zdecimován bombardováním jako Kassel. Kassel ležel ve středu Německa, Phorzheim leží jihozápadním směrem. „Tak ráno, už v šest hodin, jel vlak a dostali jsem se do Phorzheimu. Phorzheim, to je tam okolo, co je Stuttgart, Mannheim, Karlsruhe. To bylo takhle kolem okolo. Nedaleko sebe. Tam byly ty města Mannheim, Stuttgart, Karlsruhe, Phorzheim a další ještě. Tak jsme dojeli do toho Phorzheimu.“

Marie Drnková pracovala pro firmu Homann a Katz. „Tam byly dvě továrny veliký, já jsem byla u Jungress, u firmy Homann a Katz.“Děvčata a její kamarádky byly jinde, čili Češi pracovali opět rozděleně: „To nás bylo dvanáct děvčat, co jsme tam jely. A děvčata byla u Lutzweissu. Lutzweiss se jmenovala ta továrna. Nevím nic víc, nevím o té druhé. Jenom vím tuhle, co jsme byly my.“S paní Drnkovou pracovalo ještě dalších sedm Čechů. „A bylo tam ještě mimo nás sedm Čechů a ti byli staršího ročníku, než jsme my. My jsme byli dvacet čtyři a oni byli dvacet tři dvacet dva, taky i jednadvacet. Bylo to tam namícháno. Možná že jich ještě víc bylo než těch sedm. Některý potom odjeli a už se tam nevrátili. A tak jsme byli rozdělení. A chlapci taky tam jeli, ten čtyřiadvacátý ročník, těch bylo dvacet, s námi do toho Phorzheimu.“

Práce v továrně nebyla špatná, nebyla moc těžká. Ale spolu s nálety přišly i stresy a schovávání před nimi. „Tam jsme pracovali v té továrně. Špatný by to tam nebylo. Půl roku tam bylo pěkně, když tam nebyly nálety a jen přilétlo letadlo a tu a tam nějakou bombičku shodilo v noci. Tak to ještě ušlo. Ale po půl roce už tam nebylo k vydržení. Tam byly velké nálety potom. Pak tam létali v noci, o Vánocích, neměli jsme žádný svátky, museli jsme chodit do krytu. Kryt tam byl, vysoko takový most tam, tak pod tím mostem jsme se schovávali. Ale když byl nálet, to už jsme tam byli rok.“Nejhorší nálet přišel koncem února. Po něm se už nevrátili ke své práci.„V únoru osmadvacátého, v neděli to bylo. Ve Phorzheimu letěla letadla jich pár.“

Nasazení byli na rok. Ve chvíli, kdy přišel nálet, byla roční lhůta již za nimi. „Holky psaly psaní, že nás nechtěli pustit domů, že už ta naše lhůta, ten rok, že už vypršela. Tak jsme tam měly být na rok, na rok to bylo. Já vyběhnu ven, my jsme bydlely v ruských lágrech za městem. Tak tam jsme se měly dobře. Tam nic neshodili, do ruských lágrů.“

Marie Drnková si myslí, že jejich ruské lágry nebombardovali schválně. „Oni to měli všecko poznamenaný, vypsaný z těch letadel, tak tam nic neshodili. Tak jak vyběhnu ven, vidím, že už jsou tam stromečky jak o Vánocích. Světložlutý, zelený, modrý. Jak vystřelovali rakety, tak ve vzduchu zůstaly viset jak vánoční stromečky. Takový krásný barvy.“

První letadla dala znamení těm druhým, kam mají shazovat bomby. „Ale to bylo znamení těm druhým letadlům. To jich pár letělo napřed, ty tam ty stromečky vystřelily. A ty ostatní letadla letěla, jak měly to znamení, jak vystřelily ty rakety, tak měly znamení, kam mají letět. Tak letěli rovnou na Phorzheim, to už to měli naplánovaný. No a já volám: ,Holky, nechte psaní. Ježíš, je tu nálet.´“Běžely se schovat pod most, ale k bezpečnému místu měly daleko. „Tak holky toho nechaly, běžely a šly jsme se schovat pod můstek, protože to už jsme pod ten velký most nedoběhly. To už bylo pozdě. To bylo takový hezký kousek. Přes pět minut to bylo. Tak jsem tam nedoběhly, šly jsme hned u toho lágru našeho, jak jsme byly v tom ruským.“

Někteří Rusové se stihli pod velký most skrýt. „Rusové tam taky byli. Některý utekli pod ten velký most. Tam jsme byli schovaní pod tím můstkem.“Odnesli to „jen“ promáčeným oblečením. „Ona tam tekla voda, my měli plné boty. Tenkrát výšky nebyly, tak jsme měli punčochy mokré pod kolena. Bylo to špatný. On ten nálet trval dvě hodiny, přilétlo tam tři sta letadel. Ten Phorzheim rozbily.“

Jejich mužské české protějšky nebyly zraněny až na jednoho, který přišel o život. „Chlapci, ti kamarádi, co byli taky ten čtyřiadvacátý ročník s námi, ti měli lágr vevnitř ve městě ve Phorzheimu. Ti tam měli nějaký kryt, tak vyvázli bez pohromy. A ten jeden byl kuchařem v nějaké restauraci, taky Čech. A toho tam ten nálet zabil. Ten se nevrátil. A chlapci mířili k nám, jestli jsme všichni zdrávy. Ti naši Češi z toho města. Akorát jednomu ta střepina něco udělala na prstě a jinak to bylo v pořádku.“Nálet trval celkem dvě hodiny. „V osm hodin začal nálet, v deset hodin to skončilo. Odlétly.“

Sháněli ubytování a nakonec našli krematorium. Do práce se již nevrátili. „A teď jsme nevěděli, kam si máme v noci lehnout. Tak jsem šli do krematoria. Tam byly otýpky slámy, tak jsme si tam lehli a leželi jsem tam do rána.“Dny probíhaly víceméně stejně.„Chodili jsme tam na obědy. Vařili nám tam obědy taky od továrny. Tak jsem chodili na obědy. Nebo zase v neděli, když se nepracovalo v továrně, tak jsme šli do, jmenovalo se to Braustiebel. A tam jsem chodili taky na obědy nebo ještě do nějaké restaurace. Tam to bylo chudší. My jsem neměli ty lístky na jídlo. Tak jsme museli jíst, co bylo. Brambory a mrkev a takový věci. Polívky. Ale když jsme měli lístky, tak jsme si pěkně dali.“

Marie Drnková vychvaluje tamní koláče. „Jeli jsem tramvají takovou dálku a tam měli koláč, vše dobrý. S takovým ovocem, se vším možným. Tak pěkný a tak dobrý. Takové jsem ještě nejedla. A jaké dobré těsto. Tak tam jsme na to chodili, dali jsem si tam vždycky koláče, dali jsme si tam pití.“

Pracovalo se od rána do odpoledne.„Ráno od sedmi do dvou odpoledne. Jeli jsme tramvají domů. A mohli jsme jít i pěšky, my jsem to daleko neměli. My jsme bydleli v ruských lágrech, protože my jsme nechtěli do města, protože potom tam lítala ta letadla. A oni tam vždycky něco shodili.“

Phorzheim bylo bohaté město a snad právě kvůli tomu bylo ušetřeno většího bombardování. „A oni říkali, ti Němci, že tam nebudou bombardovat. Bomby tam neházeli. Půl roku byl klid, ale potom jo. Bylo to znát, že je to zlaté město. Jak jsme jeli do toho Phorzheimu z toho Kasselu.“

Ve Phorzheimu byla paní Drnková od února 1944 do března 1945. „Tak jsme tam potom byli do konce února. Ještě rok jsme byli v tom Phorzheimu. Rok 1944-1945. V roce 1944 jsme tam odjížděli 28. února. To už byl začátek března. To už bylo prvního března. Únor měl osmadvacet dní, no, tak už jsme potom jeli domů.“

V době, kdy opouštěli Phorzheim, byla fronta pouhých třicet kilometrů od města.„Oni nás nechtěli pustit, protože už se blížila fronta. Už byla třicet pět kilometrů od nás, od toho Phorzheimu. Bylo slyšet, jak střílejí ty rány.“

Kvůli bombardování nešlo ani pořádně spát. „V noci už se spát nenechalo. To už táhlo směrem k tomu Phorzheimu.“Nejhorší nálety přišly v únoru, ale již předtím byl Phorzheim bombardován. „V únoru. Ony byly nálety půl roku už. Tu a tam vždycky něco shodili. O Vánocích taky byly nálety, ale nebylo to moc. Nějaká ta bomba tam spadla. Ale potom, předposlední den v únoru, z neděle na pondělí. V neděli to bylo od osmi hodin. Trval ten nálet do deseti. A to bylo špatný. Celý Phorzheim rozbili. A už nebylo kde bydlet.“

V říjnu 1944 začaly padat bomby.„Kolikrát, jednou za měsíc. Tam vždycky něco shodili. Vždycky v týdnu čtyři bomby nebo pět. Zase za týden nebo za čtrnáct dní zase znova. To bylo už pořád.“

Po jedné noci v krematoriu se vydali směrem na nádraží a nabrali směr Československo, ale nádraží nebylo funkční. „Ale byly už čtyři hodiny ráno a už jsme šli na zase na vlak, že pojedeme vlakem. Ale vlak nejel, nádraží bylo rozbitý, tak jsme šli pěšky. Já nevím kolik kilometrů.“

Když odcházela z Phorzheimu, tak Němci odpor nekladli. „My jsme vůbec Němce neviděli. Ti, kteří to vydrželi, kteří ještě nebyli zasypaní, běželi pryč do lesů. To bylo aut s vozíčkem.“Lidé z továrny možná byli v tu chvíli již mrtví. „A my jsme je z továrny neviděli, vůbec jsme s nimi nebyli. Museli je zasypat. To tam bylo ošklivý. Když tři sta letadel vylétlo a dvě hodiny to trvalo, do deseti hodin.“

Němce nepotkávali a na Američany nechtěli čekat. „My nevíme, který tam všichni byli. Oni tam byli Rusové, ale zatím tam Američani nebyli. Když my jsme odjížděli.“V okolí jejího bydliště však byli také Rusové. „Ale potom, když jsme přijeli potom po válce, tak jsme tam měli Rusy(doma). Hnedle zas přijeli Američani. Oni to měli rozdělený. Ve Strakonicích tady byli Američani. Tam zas u nás na té straně byli Rusové. Každý tu měl své.“Američané byli rozdávační. „Američani byli zazobaní. Ti jídla měli dost, ti dávali čokolády a všecko možný lidem.“

Návrat do Československa

Vstali poměrně brzy a vydali se na vlak. „Ráno brzo, v pět hodin, jsme vstali. To už nám chlapci řekli. A šli jsem do Ditlingenu. Že pojedeme vlakem.“Nakonec se museli vydat pěšky, ale dostali i najíst. „Nádraží rozbitý, tak jsme museli pěšky. Dvě hodiny jsme šli pěšky, přišli jsme do nějakého města. Tam dávali na městě polévku, tak nám taky dali.“

Další kus cesty se příjemně svezení autobusem. „A byl tam autobus, tak jsme nastoupili. Autobus nás svezl potom kus, to už si nepamatuji, který město to bylo. Přes půl hodiny, třičtvrtě nás vez, tak jsme vystoupili z autobusu.“A opět vlakem, tentokrát ovšem nastoupili v lese kvůli bombám. „A zase jsme čekali na vlak. Vlak už tam stál, v lese, nemohl dál. Letěli, houkali, zas tu byl ten alarm, tak musel vlak zůstal v lese. Tak jsme nalezli v lese do vlaku. A když potom odletěli těmi letadly, tak jsme jeli vlakem. Tak takhle jsem se dostávali.“

Cesta trvala čtyři dny. „Vyjeli jsme v pondělí ráno v pět hodin a domů jsem se dostali až ve čtvrtek. Čtyři dny jsme jeli, to vždycky jsme dojeli kus a museli jsme vylézt, zas houkali.“Celou cestu strádali a spali, kde to jen šlo. „V noci někde na nádraží jsme seděli v čekárně, dřímali jsme.“

V Prachaticích už byli doma. „A přijeli jsme potom od Prachatic. Když už jsme byli v Prachaticích, to jsme byli rádi. To už jsme byli doma. A pak na Strakonice, ve Strakonicích jsme vylezli. To když jsme přijeli k Prachaticím, tak tam už jsme si říkali: ,Náš patník, českej!´ To jsme se usmívali, to jsme byli rádi, že už jsme doma.“Bylo to v březnu. „No, když jsme tam přijeli, to už byl březen. A do Strakonic, to jsme potom přijeli tak čtvrtého pátého března domů. Osmadvacet dní měl únor.“

Marie Drnková se dostala domů v jedenáct dopoledne. „Tak já jsem potom jela vlakem motoráčkem do Bělčic. Přijela jsem domů ve čtvrtek dopoledne, bylo tak asi jedenáct hodin. A byl tam nějaký(člověk) na nádraží s koňmi, zrovna je stěhovali, Němce, do těch našich vesnic. Aby zkrátka se jim nic nestalo ve vnitrozemí, v tom Německu. Že by tam neměli kde být, tak je takhle rozesílali po vesnicích a po lidech. Tak Němci zase tam byli po těch vesnicích. Ten, co jel s těmi koňmi, byl z Hvoždan. Nějaký můj příbuzný taky, tak jsem se vezla pěkně. Jel přes Újezdec, tak jsem se dovezla až domů.“

Díky bratrovi její rodiče věděli, jak se jí v Německu žije. „A bratr byl v Avii. A když poslouchali vždycky rozhlas, kde je všude nálet, tak to hlásil našim rodičům, že je nálet ve Phorzheimu. Potom zase volali do Phorzheimu. Tam byl jeden úřad, už blízko, co je ruský lágr. A tak volali a oni řekli, že jsme všichni v pořádku.“

Dvacátý první ročník byl v Německu už delší dobu. „Ti chlapci starší uměli perfektně německy, co tam byli kolik roků už ve Phorzheimu, tak ti tam hlásili do Prahy, že už jedeme domů. Tak bratr taky našim poslal telegram, že už jedu domů, že už jsem v pořádku. Že jedeme domů.“

Marie Drnková přijela domů, ale měla z Německa podlomené zdraví: „No, v pořádku. Přijela jsem nemocná.“

Nemoci po Německu, život po válce:

Na krku měla bulky tumoru, který naštěstí nebyl zhoubný. „Tady(na krku) se mi nadělaly. Jsem měla, už je to málo znát, bulky tvrdý. Měla jsem jich tam pět. A šla jsem k panu doktorovi do Bělčic. On říkal, že musím jít do nemocnice, že to nemůžu nechat takhle.“

Ze své vesnice musela odjet do Strakonice, kde ještě probíhaly boje. „Tak jsem s tím jela do Strakonic. Zas tady byli hloubkaři, stříleli po vlakách. My jsme jeli jenom do Řepice. My jsme na nádraží nejeli. A z Řepice jsme šli pěšky do té nemocnice. A hromadu jich zase odváželi z toho hlavního nádraží, lidí poraněných, postřelených.“

Hloubkaři si mysleli, že ve vlakách jsou Němci, zatímco tam byli Češi. „Oni ti hloubkaři stříleli a šli po vlakách. Mysleli, že jsou to Němci. Tak stříleli a házeli bombičky, ať to bylo, kam chtělo. Tak jsem byla tady v nemocnici, byla jsem tady dva měsíce.“

V Praze naštěstí odhalili, že tumor není zhoubný. „Tady mi to řezali, tu jednu bulku větší, a poslali jí do Prahy na vyšetření, že to vypadá na rakovinu. Ale z Prahy vyšetření nepřišlo, až za dlouho. A když přišlo, tak tam bylo psáno, že to zhoubný není, že se to nechá vyléčit.“

Bohužel přicházeli další nemoci a také psychické vyčerpání. „Ale já mezitím, co jsem byla v nemocnici, tak jsem měla horečky velký a byla jsem nemocná moc. Nemohla jsem nikam. Tady lítali ještě, tu a tam ještě něco shodili. A sestřičky tady byly řádové. A říkaly, že musím do krytu taky. A já jsem si sedla na schod a říkám: ,Sestřičky, já nikam do krytu nepůjdu, mě už je to jedno, ať mě zabijou, vždyť já nemůžu.´ Seděla jsem na schodu, teploty jsem měla čtyřicet jednačtyřicet. Slezly mi vlasy, celý prameny, kusy pramenů po celý hlavě. Já myslela, že nebudu mít ani jeden.“

Domů se dostala až v květnu. V nemocnici strávila dva měsíce. „A potom když už se blížilo ke konci války, to byl ten květen, tak jsem potom jela domů.“Krátce na to se však vrátila. „A teď jsem sem měla přijet znova do nemocnice, tak jsem jela znova. To už jsem tu dlouho nebyla než tak týden, čtrnáct dní, ani ne. A už jsem potom sem nepřijela, už to bylo v pořádku. Něco mi dali, nějaký mastě, já nevím, co mi to všechno na ten krk dali. No, a to bylo všechno takhle o tom Německu.“

Po válce se snažili na všechno zapomenout a jen si užívat a pracovat. „Teď po válce jsme chodili k muzikám, už to bylo dobrý, chodili jsme do vesnice tancovat. Už jsme byli veselý. Byli jsme rádi, že už válka není, že už máme pokoj a bez starosti. A potom – já byla u rodičů, byla jsem na hospodářství, my jsme měli dobytek, pole, krávy, a bratr zůstal v Praze ještě nějaký čas a potom odtamtud odjel z té Avie.“

Bratr se také nakonec usadil ve Strakonicích. „A byl tady ve Strakonicích. Sem chodil do zbrojovky. Ten byl taky čtyřiadvacátý ročník, my jsme byli dvojčata. Já a můj bratr. A ten chodil do zbrojovky. Napřed jezdil vlakem a potom se tady oženil a zůstal tady ve Strakonicích a je tady přes padesát let. Tady postavili družstevní byty od továrny. Těm, co tady na tom dělali, pracovali. Dělal vždycky, že když z továrny vyšel, tak po práci šel zase ještě pomáhat, aby měli ty byty. Už tady potom zůstal, bydlí tady dodnes. Už je to přes padesát let.“

Marie Drnková se usadila u rodičů a posléze se vdala. „A já zůstala na hospodářství, pak jsem se vdala. Děti jsem neměla žádný.“Přišla na ni ovšem další nemoc, tentokrát tuberkulóza páteře. „A co ještě na mě přišlo. Taková nemoc, v padesátým roce, to už bylo pět let po válce, tuberkulóza páteře. Nemohla jsem chodit, těžce nemocná jsem byla. Tak jsem byla zase tady v nemocnici znova. Tady mi řekli, že se to vyléčí. Dávali mi sádrový korzet kolem těla, ono to bylo čím dál tím horší. Já už nemohla se hnout, bolesti jsem měla v zádech. Tak potom bratr šel a dověděl se, že v Kašperských Horách to léčí, tuberkulózu páteře.“

Bratr chtěl, aby se Marie Drnková léčila v Kašperských horách „Tak mi dojel do Sušice, za panem primářem Pechmanem: ,Jo, tak ji sem vemte.´ Tady zas mě nechtěli z nemocnice pustit. Byla tu taková zlá doktorka: ,A vy myslíte, že ji nevyléčíme?´ A nechtěla mi dát sanitku, odvézt do těch Kašperských Hor.“Přišly i další patálie. „Měl tu bratr s nimi patálii v nemocnici. A potom on se bratr ptal. Já nevím, kde byl, na okrese nebo kde, mu řekli, že na to mám nárok, že mi sanitku dát musejí. Převézt do těch Kašperských Hor. Tak mi dali sanitku. Mě převezli.“

V Kašperských Horách byla dva roky. Na svoji nemoc dopadla ještě dobře. „Byla jsem v Kašperských Horách dva roky, ležela jsem v sádrovým lůžku. Jenom na zádech, nesedět, ani se pohybovat. Nic. Dva roky to trvalo. Ale vyléčili mi, dávali mi streptomycin, ten mi hodně pomohl. A pan primář Pechman ze Sušice tam jezdil do těch Kašperských Hor třikrát v týdnu. Bylo nás tam hodně pacientů, ono to velký nebylo, ale bylo nás tam třicet. Chlapců i holek. Byli tam až z Chrudimi a zdaleka. Byla jsem na operaci.“

Paní Drnková popisuje celou proceduru operace: „Tady mi takhle záda rozřízli, protože jsem to měla už špatný. Obratle jsem měla špatný. A tu hlavní páteř taky. Tak jsem byla na operaci v Sušici a tu páteř mi takhle podkládali. To podkládali takový kovový dlahy a takhle mě jí podložili. Tak mi to tam zdtrátovali, sešili.“

Následky jsou vidět ještě dodneška. „Ještě to mám vidět, ty stehy vzadu. Tady jsou vidět pořád. Že se to taky uspíšilo, že jsem tam nemusela dlouho být. A že jsem to zase měla dobře v pořádku všechno. Tak vidíte, takhle já jsem to měla.“

Po návratu z Kašperských Hor

Po návratu nastal problém s násilnou kolektivizací, kterou odmítali všichni její známí. „A potom když jsem odtamtud přišla z Kašperských Hor, bylo to družstvo JZD. To víte, žádný tam nechtěl po vsích. Lidi plakali, ženský taky pole dát nechtěly.“

Kolektivizace se dotkla samozřejmě i rodiny Drnků. „Dobytek nám vzali, my jsme plakali taky pro dobytek, pro všechno, protože jsme neměli potom vůbec nic. Kravičky z domova jít nechtěly. Ty se nám vždycky vrátily, utekly. Byly v těch velkých maštalích, co byli sedláci. Ony se odvázaly, utekly domů. A potom zas je dali někam do kravína. Postavili kravín,tak je dali do kravína, tak to tam bylo pohromadě.“

Rodina přišla prakticky o všechno. „Ale to víte, neměli jsem tam nic. Pole taky žádný, všechno vzali. A lidi, to víte, každý na té půdě lpěl, když nebylo než to hospodářství.“Lidé byli schopni dát i oběť nejvyšší. „Plakali, lehli si na mez, když rozorávali, mezi traktory. A nechtěli z té meze vstát, ať je třeba přejedou. Špatný to bylo tenkrát.“Bohužel neexistovala žádná obrana, museli se podvolit. „Pak už jsme se s tím smířili. Říkali, že je všude družstvo, že jiná pomoc není, že je to ve všech vesnicích, v celým Československu. Takhle to s námi dopadlo.“

Měnová reforma v padesátých letech krach dovršila. „Já jsem se potom vdala. A chodila jsem taky, abych měla peníze. Ona byla dvakrát měna, byla měna hned po válce, v pětačtyřicátým, a ještě byla jedna, v padesátým nebo to bylo v jednapadesátým, takže neměl člověk peníze žádný.“

Finanční důsledky pocítil každý člověk. „Lidé se věšeli, skákali z oken. Takový to bylo, bylo to hrozný. V Praze co prý z těch oken skákalo lidí, že neměli peníze.“

Oběsil se i jeden soused Marie Drnkové. „U nás se jeden soused oběsil. Měli jsme potom jednu kravičku. Tak říkal ten děda, co byl soused: ,Víš Mařenko, šatstvo já mám, ale tuhle peníze když mi vezmou, no, nějakou korunu taky mám. To bude horší.´ A já jsem říkala: ,Děde, když máte nějakou tu korunu a máte ještě tu kravičku, nebojte se, snad se to musí nějak upravit. A budete živ zas.´ My jsme spolu pásli krávy vždycky. Krávu on svou, já taky svou. A on říkal: ,Viď, Mařenko, máš pravdu. A zas to bude dobrý, vid.´ ,To víte, že jo, heleďte, peníze zas nám musí nějaký dát, z čeho bychom byli živi.´ Ono přišlo jedno ráno, on se oběsil ve chlívci, ve chlívečku na žebříku, ten můj soused. Oběsil se. A já jsem říkala, já mu to vždycky vymlouvala. On říkal: ,Máš pravdu, viď?´ Dával mi za pravdu, ale za chvíli byl v tom znova. A zas obrátil a zas říkal: ,Kterak budu živ? Kterak budu živ?´ Starý lidi.“

Po válce pracovala v Tesle. „No, a já jsem chodila do továrny. Potom jsem se vdala. Chodila jsem to Tesly, do Blatný. Jezdily už autobusy, tak jsem jezdila autobusem do Tesly. Tam jsem byla. Ve družstvu jsem nedělala.“

Rodiče zemřeli prakticky ihned po sobě. „No, a rodiče. V sedmdesátým zemřela maminka. Ranila ji mrtvice. V září zemřela, hned ten rok. V říjnu ranila mrtvice potom druhým rokem tatínka, za rok. Taky prvního října a sedmnáctého října tady zemřel v nemocnici. Tak oba dva po roce šli za sebou.“

Musela pracovat v JZD, ačkoliv to bylo proti její vůli. „Tak já jsem potom zase přešla do JZD, protože v továrně jsem být nemohla, když jsem musela být doma. Maminku potom mi dali domů na nějaký čas, ona byla ve Volyni taky v té nemocnici.“

Maminku jí po mrtvici dali do domácí péče, což bylo pro Marii Drnkovou přítěží. „Ale že ji tam mít nemůžou, že tam nemají místo, tak mi ji dali domů. Přivezla ji sanitka, tak jsem ji měla doma. To byla práce, ona se nehnula. Po mrtvici. Všechno po ní uklízet. To bylo strašný. Já už jsem nemohla, já jsem říkala, když přijel doktor: ,Vždyť já už nemůžu.´ Já byla jako moucha. Ona to měla obrácený, v noci byla vzhůru a ve dne spala. Ona to tak měla obráceně. Ve dne zdřímla si a v noci byla vzhůru. V noci na mě pořád volala: ,Slyšíš mi?´ Já vždycky: ,Copak chceš, mami?´ ,Hele, já bych chtěla tohle nebo tohle.´ Já říkala: ,Mami, tak počkej, já ti to podám.´ Já jí podala, dala nebo napít. Za chvíli volala znova a já jsem se nevyspala.“

Maminka zemřela rok po mrtvici a otec rok po ní. Také její muž zemřel krátce po nich. Marie Drnková zůstala téměř sama. „Až potom umřela v září. A tatínek za rok v říjnu, sedmnáctého října. Toho ranila taky prvního října mrtvice a ten zemřel sedmnáctého. A muž taky zemřel, ten zemřel po našich. A já zůstala sama.“

Krátce pracovala v JZD a pak šla do penze. „Jsem chodila do družstva potom, ale dlouho ne. Dlouho jsem tam nechodila do družstva. Ještě tak dva nebo tři roky a pak jsem měla důchod. Pak už jsem nechodila nikam. A už je mi osmdesát čtyři, v říjnu mi bude, dvacátého třetího října. A už čekám teďko co bude dál. Chodit nemůžu, jsem odkázaná na ten vozíček.“

Její nemoc je spojená s nasazením. Pravděpodobně ji dostala ze špatné stravy. „S tím nasazením to mohlo být, protože už jsem byla nemocná doma. Už jsem nemohla chodit. Když jsem přijela v pětačtyřicátým, tak ještě tak dva či tři roky. Ale už bolesti jsem měla v zádech. Ono to bylo jako podvýživa. V Německu špatná strava, nikde nic. Takže to bylo spojený s tím, že jsem měla památku, jak se říká. Jak tady na tom krku, tak i s páteří.“

Vzpomínka na Němce

Marie Drnkovávzpomíná na Kassel a na jednoho Čecha, který se snažil vzepřít totálnímu nasazení. „V továrně jsme měly práci, bylo nás šest děvčat. Šest děvčat bylo v druhé továrně. Jeden tam zase(něco provedl), co ho to napadlo, sotva jsme tam přijeli. Jak byla továrna, jak byly moje kamarádky, tak on tam rozbil stroj, rozsekal schválně. Oni ho zavřeli a byl zavřený až do toho náletu. Když přišel na Phorzheim nálet, tak museli ty, co byli zavřený, pustit. Otevřít jim trestnici. Tak on potom odtamtud vyběhnul, ale hubený, špatný. Tak jsme říkali: ,Co to vyvedl. Proč se na to nevykašlal. Stejně s tím nic nepomohl. Udělal si jenom zle.´“

Hitlerjugend paní Drnková nenáviděla. „A Němci byli setsakramentský. To byl samý zpěv, to tam byla ta Hitlerova mládež. Ono to tam těma bubínkama třískalo po městě. Já to nemohla ani slyšet. Vždycky když jsem šla z továrny. Taky tam byla elektrika, elektrikou jsme jezdili, tramvají. Tak vždycky jsem raději utíkala pryč. Já to nemohla slyšet, co to bylo.“

Jak spojenecké armády postupovaly, většina Němců začala Hitlera nenávidět. „A některý ty, co jsem byla u Hommana a Katze, ty Němci, co tam byli, tak už věděli, že prohrávají. Už se blížila fronta, třicet kilometrů už byla od Phorzheimu. Tak věděli, že už je s nimi konec, tak jak tam měli obraz na zdi Hitlera, fotografii - to bylo v každé továrně. Fuj fuj, plivali, scheize říkali. A nadávali na něj.“

Příkoří se však dělo i Němcům. „Co to bylo platný, když hromada Němců tam zůstala v té válce. Taky přišli o život. A ženských tam byla hromada vdov. Nadávali na něj na Hitlera všichni. Hitler začal válku a takhle skončil.“

Ve Phorzheimu prováděli atentáty na Hitlera, ale byly neúspěšné. Odnášeli je jeho dvojníci. „A když jsme tam byli, kolikrát na něj dělali atentát v tom Phorzheimu. On měl dvojníky podobný. A oni nikdy netrefili toho pravého. Vždycky to odnesl ten, co pravý Hitler nebyl.“

Město bylo ušetřeno bombardování snad kvůli své výrobě. „A to bylo zlatý město, proto tam půl roku nebyly žádný nálety. Šperky dělali, prstýnky, náramky, náušnice. To bylo zlaté město, ale pro válku museli taky dělat. Taky zbrojit pro válku.“

Ve Phorzheimu vyráběli různé věci do války. „Co jsme vyráběli? Taky do války. Takový všelijaký, co potřebovali do letadel nebo tak. Nebo do bomb. Já nevím, co to bylo. Bylo to zlatý město, jak se říkává. Všelijaký ty věci se tam vyráběly.“

Němci se ke konci války chovali k Čechům pěkně. „Ty Němky nám potom přinesly ovoce. Tam byly velký zahrady ve Phorzheimu.“ Podle názoru paní Drnkové hrály v německém přátelství značnou roli Hitlerovi neúspěchy. „Ale aby tam na nás hubovali Němci, aby se na nás osopovali, to ne. Já vám něco povím - kdyby on to vyhrával Hitler, oni by na nás taky hodní nebyli. Ale že viděli, že to prohrává už kolik roků... Vždycky bylo Německo vyhlášený, jak bojuje pro Evropu a jak vítězí pro Evropu, takový všelijaký ty jejich tlachy. Ale ono to bylo čím dál tím horší.“

Poselství

„Za mých mladých let, ještě jako holka, i když jsem vyšla ze školy, tohle nebylo. Ty krádeže, ty vrahové. To neexistovalo u nás, nic takového. Co teď se všechno obrátilo, co je toho. To se nedá povídat, co toho je. Dělat to nechce a než to dělá zlo. A to kdyby se nějak vylepšilo, to bych přála. Ale jak? Co s tím dělat? Takový mladý lidi, dělat to nechce a krade.“

Slováci

S Němci žádný konflikty Marie Drnková neměla, ale vadili jí Slováci, kteří nechtěli dělat nic pro dobro republiky. „Slováky ne, ty tam nebrali. Ti s námi tenkrát netáhli. Tak Slováci byli pěkně fit. Byli pěkná pakáž. Ani teď je nemůžu vidět. Já jsem se s jedním pohádala, když jsem byla v Drachkově s tou páteří. A on mi povídal, že Čechy nemají rádi. A já povídám: ,A my vás jo? My tebe máme rádi? Vždyť jste chodili jako braťkové, s pastičkami, s prstýnky. Proč jste šli do Čech? Proč jste neseděli na prdeli na Slovensku?´ To víš, že jsem mu to dala vylíznout. ,Kam jste šli do Čech? Sedět na prdeli! Vy jste se vždycky od nás odtrhli. Když bylo nejhůře, tak jste se od Čech odtrhli. Fuj, že se nestydíte,´ plivla jsem před nim. Já je zrychtovala, ani se neptej. A chodili po vsi s těmi krosnami, prstýnky tam nosili, pastičky tam nosili. Takový všelijaký sračičky. Hovno do toho bylo. Vyhodit to někam do rybníka. A oni tam jen zlobili.“Ne všichni Slováci byli terčem její nenávisti. „Zase tam chodili takový, copak s těma to ještě šlo. Když člověk potřeboval děravý hrnec spravit, tak oni to tam spravili. To zas byli jiní. Ti zase nosili na zádech takový plechy, vždycky to tam letovali před barákem.“Celkově je však ráda nemá. „Ale tohle byla pakáž. Tak jsem je tam vyrychtovala. Povídám, dobytek jeden. Já je ráda neměla dodneška a nemám ráda a nikdy mít ráda nebudu. To byla banda, co jsme říkaly ještě děti ze vsi.“

Poslední dva měsíce války v nemocnici

„Koncem února byl nálet. Z neděle na pondělí. A pondělí byl už konec února.“

Do konce byla už v nemocnici v Československu. „Do konce války jsem byla doma. Jenže doma moc dlouho ne. Čtrnáct dní tak a byla jsem nemocná. Musela jsem do nemocnice.“

Před hloubkaři šli raději nějaký kus cesty pěšky. „Tatínek tenkrát se mnou šel, jeli jsme tady do Řepice od Blatný vlakem a oni už zase stříleli tady ty hloubkaři po vlaku, tak jsme se báli. Tak jsme raději vystoupili v Řepici a šli jsme sem zadem do nemocnice.“

Na nádraží rozpoutali hloubkaři zmatek v českých řadách. „A na nádraží byl vlak, a to už tam zase bylo ve vlaku hromadu mrtvých. I Čechů. Oni to brali šmahem, hloubkaři. Oni mysleli, že jsou to Němci, co už uprchli. Tak to tam stříleli, a to byly plné nemocnice. Vlaky byly rozbitý, koleje byly rozbitý.“

Ani na vlak se Marie Drnková kvůli hloubkařům nemohla dostat. „Já jsem chtěla jet potom domů za nějaký den. Došla jsem do Radomyšle, až na vlak, že půjdu. Všechno rozbitý a nejelo nic. Jsem se pěkně musela vrátit do nemocnice. Sestřičky tu byly řádové. A říkali mi: ,Nejezděte nikam, domů se nedostanete.´ Já říkala: ,Ale jo.´ A nedostala. Musela jsem se vrátit z Radomyšle až zpátky do nemocnice. Byly jsme tu zas dál, to už byl konec války, ale ještě nebyl docela konec. To byl až v květnu. A tohle byl březen, když jsem šla do nemocnice. Ke konci března.“Celé dva měsíce tedy strávila v nemocnici. „Jsem tady byla dva měsíce v nemocnici.“

Atentáty na Hitlerovi dvojníky

Marie Drnková si pamatuje celkem tři atentáty. „Atentát na Hitlera? No kolik jich bylo. Já jenom pamatuji tři, možná jich bylo víc. To jsme jen tak slyšeli od těch Němců, že byl atentát na Hitlera. To bylo jistě určitě víc.“

Dvojníci byli zamaskovaní, aby vypadali jako Hitler.„On měl dvojníky a oni vždycky stříleli, ale toho pravého nikdy nedostali. Vždycky jen toho, co nebyl ten Hitler pravý. On měl dvojníky, ti byli maskovaní. Takový jako Hitler vypadali, jak v obličeji, tak všude. Jeli autem a po nich šli. Jenže toho pravého nedostali.“

O atentátech slyšeli už dřív v Kasselu, nejen ve Phorzheimu. „To už byly dřív. Když už jsme byli v Kasselu, tak už jsme slyšeli. A začátkem, když jsme byly ve Phorzheimu, tak začínaly tyhle atentáty na Hitlera. Protože to už Němci věděli, že bude s nimi pomalu konec. Vždycky bylo napsáno: Německo je pro Evropu. Jak je Německo vyhlášený a jak bojuje pro Evropu. Aby bylo to všechno dobře. Ale bylo bývalo houby dobře.“

Vzpomínky na společné vztahy nejen z války

Marie Drnková popisuje cestu do Písku, kde viděla německé kryty. Myslí si o nich, že měli být použity proti Čechům. „Ale když jsme přijeli ke Křížové a tady na tu stranu. Kdybyste viděli, co tam bylo v tom lese takových krytů, a to bylo všechno na nás nalíčeno. Tam měli plyn a že by nás tam bývali otrávili. Co toho tam bylo, když jsme jeli okolo tratě. V houštinách jsme viděli v lese. To byla podívaná. Hitler pěkně to rychtoval na nás. Jako ve skále kdyby to bylo. Jak ukazovali tu jeskyni v té Francii, jak se tam zjevila Panna Maria před sto padesáti lety, tak takový tam byly jeskyně a tak nadělaný. To už bylo všechno na nás připravený. To bychom se bývali měli, kdyby to vyhrál. Ani jeden bychom tu nebyli.“

S Němci se vedly debaty o válce proti Čechům a mobilizaci. „My jsem i Němcům říkali, jsme tam s nimi byli v té továrně: ,My vám něco povíme.´ Už jsem uměli leccos německy a byla tam jedna, ta uměla perfektně německy. Říkala: ,My jsme válku nechtěli, Češi válku neměli. Kdo ji vyhlásil? Hitler ji vyhlásil.´ Protože my jsme nemohli válčit. My jsme nebyli, což ozbrojení, to jsme něco měli, ale vždyť nás bylo málo.“

Tak málo Čechů by proti mnohem většímu Německu nic nezpůsobilo. „Vždyť nás byla hrstka Čechů. Co bychom bývali proti Němcům. Když Německo bylo veliký. Vždyť bychom bývali prohráli a ještě by nás pomlátil všechny.“Němci v Kasselu byli loajální vůči Hitlerovi. „To ještě nic, to ještě bylo dobrý. To bylo za rok, tak to ještě nic. To bylo ticho.“

Cesta do Kasselu

„V Kasselu jsem byla čtyřicet čtyři. To bylo na rok, ten čtyřiadvacátý ročník. A bylo to v únoru. A to už jsme byli předposlední transport. To jich tam bylo, co odjeli těmi vlaky, Čechů do Německa strašně. To už jsme byli předposlední. Ohromně dlouhý vlak, rychlík vždycky. A to jsme jeli ze Strakonic na Plzeň. V Plzni jsme v deset hodin vystoupili, chvíli jsme tam odpočívali. Zase jsme nastoupili, zase jsme jeli dál do Frankfurtu a dál. Ráno už jsme byli v Kasselu druhý den.“

Po válce Marie Drnková uskutečnila cestu do Východního Německa. Porovnává vzájemné vztahy: „Já jsem mezi ně nepřišla. Jeli jsme jednou, když jsem ještě dělala v JZD, jak jsou ty zájezdy. Jeli jsme do Německa. Přes Drážďany jsme jeli. Jeli jsme ve tři hodiny ráno, přijeli jsme tam, bylo hnedle osm hodin na to místo. Oni se nás nevšímali. My jsme tam šli do hospody, dali jsem si tam pivo, zmrzlinu. To oni nás obsloužili. Ale když jsme jeli potom autobusem zpátky. Němci jeli od nás, byli na návštěvě, my zase jsme byli u nich. Tak se na nás koukali z toho autobusu špatně. Některý byli dobrý a některý stáli za nic.“

Necítila k Němcům v důsledku války nic. „No nic dohromady. Dělali jsme, oni nám nic neporoučeli, ani se s námi nehádali. Ty ženský, ty Němky, ty už taky muže neměly a syny taky neměly. To už bylo ke konci války, tak o ně přišly. Taky měly na Hitlera zlost. Taky se jim to nelíbilo.“

Silným zážitkem pro ni bylo, když nějaký Němec na chodníku zmlátil Čechy. „Taky kladný. No to víte, že jsme viděli všelicos. Šel Němec po chodníku, šli naši chlapci a ten do nich vrazil, Němec, a nafackoval je. A namlátil jim na chodníku. Takový jsme měli zážitek. To jsme zrovna nesli kufry na nádraží, jeli jsme do toho Phorzheimu. Nesli jsem si to tam do úschovny. Ráno brzy, abychom vyjeli. Abychom nemuseli kufry táhnout. I všelicos tam bylo. Dobrý to tam nebylo. V tom Kasselu, to se stalo v Kasselu.“

Ještě podrobněji popisuje konflikt s německými dětmi. „To bylo v Kasselu zase, ti parchanti. Že jsme český svině. Já jsem řekla: ,Du bist schweine Deutschland.´ A vzala jsem kamen a hodila jsem ho po něm. Holky, ty na mě hubovaly, to jsem šly zrovna do té továrny, tam přebírat ty brambory: ,Nevšímej si jich, prosimtě. Ještě by tě zavřeli, kdyby tě Němci viděli. Se jim to nelíbilo, že házíš po parchantech kamení nebo kouličky.´ A ty jejich mámy koukaly z těch vil, z toho okna. Byly tam dvě vilky na takovým vršku. Ty tam ještě akorát byly po tom náletu. Myslíš, že je zavolaly, že jim řekly: ,To nesmíte nebo nic.´ Řekli jim, že jsme Češky, tak nám pěkně nadávaly. No, to byl dobytek, to byli hajzlové.“

Celkově na Kassel nevzpomíná ráda. „V tom Kasselu takový vzteklý byli. Jako kdybychom my za to mohli, že tam byl nálet, že jim to tam rozbili. Jako kdybychom jsme s tím byli vinni. Ty jsme tam neměli rádi, ty Němce.“

Němcům byl brzy jasný vojenský pád Německa:.„Už nevyhrával. Ale to víš, za rok to bylo. Když potom se přidali ostatní státy, Američani, Rusáci do války, a bylo jich hodně. Francouzi válčili. Proti Německu. On už nevyhrával. Německo vítězí na všech frontách pro Evropu, vždycky byly plakáty napsaný.“

Nejvíce paní Drnková vadila Hitlerjugend. „Nejvíc mi tam rozzlobili, já musím říct nasrali, parchanti německý. Oni tam vždycky troubili a chodili tam. Ta Hitlerova mládež. Chodili tam po městě, na bubínky třískali. Já si vždycky říkala: ,Kruci, kudy půjdu?´ Já to vždycky obcházela ty ulice, abych je nepotkala, neřády. Já to nemohla slyšet. Jak bouchali a zpívali na ty bubínky a troubili na trumpety. Božínku můj, to byla taky verbež. To byla radost, je poslouchat. Ono to bylo každý den, tam chodili parchanti německý.“

Práce nebyla vyčerpávající, ale lidi byli ke konci často nevyspalí kvůli náletům a častým poplachům. „Nebyla. Ono když v noci potom lítali, vždycky tam něco shodili a byl každou chvíli alarm v noci. Muselo se vstávat. Tak byli lidi nevyspalý, Němci. A všichni. Vždycky mi říkala mistrová, že se mi chce spát ve dne, když jsem byla u toho stroje. Já povídám, že jo, že alarm byl: ,Immer Alarm´, jsem říkala. Ona mi dala za pravdu: ,Immer Alarm. Wenig schlafen, wenig schlafen.´ Jako málo spát, že jsme se málo vyspali. Wenig bylo málo a schlafen bylo spaní. Já povídám: ,To jo.´ To jsme se vždycky špatně vyspali. To už potom bylo moc. To už zlobili špatně.“

Celkově však byli Němci podle Marie Drnkové hodní. „Němci nám nosili ovoce. Potom tam byly velký zahrady, tam měli ovoce, takový pěkný. Jablka, hrušky a všechno možný tam měli v tom Phorzheimu. Tam nám to vždycky přinesli do práce. No, oni byli hodní. Potom už byli hodní. Ale oni na nás nebyli zlí, ani když jsme tam přišli. Oni se nás nevšímali a my jich taky ne.“