Václav Drnek

„V Suzdale jsme měli různé takové přednášky takzvaných politruků ze sovchozů. Jedna věc byla zajímavá: když začala válka, tak ti všichni komandíři nám tvrdili, že německý dělník proti sovětskému lidu bojovat nebude. Tvrdili to ještě ve chvíli, kdy Němci byli ve Smolensku - to byla taková propaganda.“

„Když se nepodařilo přejít řeku Mži, poněvadž začalo tát a tanky by řeku nepřešly, dostal prapor rozkaz k ústupu. K tomu se váže jedna taková vzpomínka: když se stahovaly ty jednotlivé jednotky za sebou, stáli jsme já a nadporučík Zhor na kraji lesa, a když všichni přešli, nastalo úplné ticho. A to byl takový strašný pocit, když jste úplně sám. Nadporučík Zhor byl tehdy pověřen velením druhé roty - poněvadž Kudlič byl už mrtev.“

„V Buzuluku se přihlásily také ženy do armády, byly to většinou zdravotní hlídky, takže jsme měli jedno družstvo žen. Ovšem ten výcvik pro ně byl velmi těžký. Zpočátku žádný z nás nevěděl, jak ten výcvik organizovat. Ony prošly výcvikem v ženské jednotce, která se organizovala při ošetřovně, a po tom kurzu byly přiděleny k rotám, pět až šest žen tvořilo jedno družstvo. Absolvovaly výcvik stejně jako každý voják bez jakýchkoliv úlev - ať už to bylo zakopávání, pochody, střelba nebo strážní služba. Na mě tedy družstvo žen, které bylo u minometky, nechvalně vzpomíná, protože když měly jít do stráže a zrovna uhodily mrazy přes čtyřicet stupňů, nedovolil jsem, aby nešly do stráže.“

„V Suzdale nás hlídali vojáci NKVD. A naši chlapi sehnali někde dýně, vyřezali do nich oči, dovnitř dali svíčku, přehodili přes sebe bílý lajntuch a chodili ty sovětské vojáky strašit. Skutečně, oni se vylekali, střílet nesměli, a teď na ně něco takového lezlo. Tak takovéhle voloviny se tam také děly.“