Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MVDr. Jana Drašnarová (* 1939)

• narodila se 20. června 1939 v Praze, kde pětičlenná rodina Klepalových žila v nájemním bytě

• ke konci války otec udal výběrčího nájemného Němcům, tato skutečnost poznamenala celý její život

• po válce byli rodiče odsouzeni za spolupráci s Němci, děti putovaly k náhradní výchově

• v letech 1946–1951 žila u pěstounů v Lidmani, pak v dětském domově v Počátkách

• otec ve vězení zemřel, matka byla propuštěna v roce 1952

• od roku 1955 studovala Střední školu zemědělskou v Čáslavi

• v letech 1964–1970 studium na Vysoké škole veterinární v Brně

• vdala se v roce 1971, narodil se jí jeden syn

• pracovala jako veterinární lékařka v oboru hygieny potravin

Jana Drašnarová, rozená Klepalová, se narodila 20. června 1939 v Praze. Dostala křestní jméno Jaroslava, ale v roce 1965 se nechala přejmenovat na Janu, snad ve snaze být přijímána stejně vstřícně jako dvě oblíbené dívky tohoto jména, které v té době poznala. Její otec Karel Klepal (1885–1952) byl obuvník. Rozšiřování Baťovy velkovýroby a Karlova nepříliš velká pracovitost zapříčinily, že si vydělával málo. Ani její matka Františka, rozená Groslichtová (1905–1979), si neuměla dobře zorganizovat domácnost a vydělávala si jen občasnou výpomocí v restauračních zařízeních. Rodina Klepalových bydlela v Praze-Vysočanech v malém pronajatém bytě s jednou místností a přístěnkem na prodej bot. Se třemi dětmi a s minimem prostředků žili ze dne na den.

Jana měla o dva roky staršího bratra Ladislava a o čtyři roky mladší sestru Miloslavu. Dětství prožívala v pocitu nejistoty a s touhou po pozornosti rodičů. Starší bratr byl nedostižný vzor, takže se stále snažila, aby uměla to, co on. Roztomilá jako mladší sestra už také nebyla. Neprotestovala, nežárlila. Jen žila celé dětství s pocitem, že sourozenci jsou rodiči lépe přijímáni.

Možná právě v těchto raných zážitcích pramení její soucit se slabými i schopnost nesoudit a nezobecňovat, ale vidět konkrétního člověka. O tom vypovídá jeden z raných válečných zážitků, kdy pozorovala pracovní útvar německých vojáků. Neviděla pochodující zástup lidí, ale jednoho vojáčka, který šel poslední, padala mu z ramen lopata, a ostatní na něho křičeli, že je pomalý. Malá Jana ho tehdy moc litovala.

I další raný vjem souvisí s válkou – bombardování, otřes domu, praskliny na stropě. Všichni se schovali pod postel a čekali. V místnosti byla tma a prostorem létala omítka a sklo. Nic horšího se ale naštěstí nestalo. Když bombardování ustalo, zbyl jen popraskaný strop a rozbité sklo.

Stížnost úřadům = kolaborace

Když se po válce Klepalovi stěhovali z bytu, řekli svým dětem, že musí kvůli rozbitému stropu. Ve skutečnosti to ale bylo jinak.

Janin otec uměl dobře německy, a proto ho lidé z okolí vyhledávali s žádostí o pomoc s překladem nebo psaním úředních dopisů. Ke Karlu Klepalovi chodili často Němci, pro které šil holínky. Místnost, kde se boty prodávaly, byla považovaná za obchod, takže v ní visel Hitlerův portrét.

V domě, kde bydleli, panovaly neshody mezi nájemníky. Janina matka si šla během války na nájemníky stěžovat na protektorátní úřad. „Pamatuju si na jednu návštěvu na úřadě, mluvilo se česky a ptali se mě, jestli je maminka hodná, nebo přísná. Já říkala, že je akorát. Sousedé se hádali, a tak si šla matka stěžovat, stěžovat si vrchnosti – k Němcům. Byla to spíše spolupráce s vládou než spolupráce s Němci, matka ani nevěděla, kde Německo leží.“ Když Karel Klepal neměl opakovaně na zaplacení nájemného a chtěl mít pokoj od pronajímatele, který mu dluh připomínal, řešil nepříjemnou situaci po svém: zašel na úřad a řekl, že pronajímatel nemá správný poměr k Velkoněmecké říši. Toho člověka pak brzy odvezli do koncentračního tábora v Dachau, odkud se již nevrátil. Karel Klepal měl skutečně na chvíli klid, ale protože nedohlédl do důsledků svého jednání, zadělal celé rodině na osudové komplikace. Klepalovi dostali brzy po válce nálepku spolupracovníků s Němci. „Celý život s tím mám problém. I jsem se kvůli tomu prala, když mi někdo řekl, že jsme byli s Němci. Každé dítě by chtělo mír, rodiče-hrdiny, a ne kolaboranty. Já žiju s vědomím, že kvůli mým rodičům někdo zemřel v koncentráku. Celý život jsem toužila tu rodinu najít, navázat s nimi vztah a omluvit se jim. Ale nepodařilo se mi to. Otec nebyl zlý. On to jen nedomyslel. Chtěl mít od pronajímatele pokoj, aby nemusel platit. A zkazil si celý život.“

Rodina rychle odešla z pražského bytu. „Jednu noc jsme přespali u sestry mé matky – všech pět nás tam spalo na jedné posteli. Pak jsme šli dál za Prahu a po cestě prala matka plínky na sestru. Když někde nějací kluci vytáhli stavidlo, voda se zvedla a plínky jí uplavaly.“ Dostali se do matčina rodiště, do Roudné v jižních Čechách. Tam měla zřejmě domovské právo, protože navštívili starostu, který jim přidělil byt k přespání. Venku byla všude spousta ruských vojáků, na louce měli tábor. „Matka využila dané situace, nechala mě, abych vojákům zazpívala, a oni nám za to dali guláš.“ Když se vraceli do pražského bytu, dozvěděli se od sousedů, že otec je zavřený. Za dva tři dny si přišli i pro ostatní členy rodiny a v polovině května 1945 odjeli za otcem do internačního tábora Hagibor – do budovy bývalého židovského chorobince na Žižkově, která po válce krátce sloužila jako soustřediště odsunovaných Němců a tzv. kolaborantů. 

Z Hagiboru do ozdravovny a zvláštní školy

Jana si z té doby pamatuje úředníka, který seděl za stolem, psal a vyslýchal je. Matce odebrali nejmladší, šestnáctiměsíční dítě a předali Miloslavu do kojeneckého ústavu. „Pak nás strčili dovnitř, tam už byl táta, přiběhl k nám a hladil nás… Dali nás do velké místnosti se slamníky, na kterých leželi lidé. My tři – matka, já a bratr – jsme dostali dva slamníky. Otec byl jinde. Jídlo jsme měli jednou denně, v poledne jsme dostávali krajíc chleba. Měli jsme hlad. Když přišel při výdeji jídla bratr na řadu, řekl, že nás je pět, a nabral si pět krajíců, které naházel za košili. My jsme byli už jen čtyři. Ten krajíc navíc měl za košilkou a přes den si z něj ulamoval. Pamatuju si, že jednou se otec tak díval na Láďu, až mu matka řekla: ‚Snad mu to nezávidíš?!‘ Jednou jsem prý hlady omdlela – a od té doby zvýšili příděly chleba z jednoho krajíce na tři.  Jedna bláznivá paní tam pořád stála a mluvila do okna. Jiná paní tam na slamníku ležela s obrnou a ostatní vězeňkyně jí pomáhaly umýt se a nakrmit. Bylo tam hodně dětí.“  

Nikdo z nich nevěděl, na co čekají. Po týdnu je odvedli jinam. Jana si vzala jedinou hračku – panáčka, který hýbal rukama a nohama, když se zatahalo za provázek. Matka křičela, když ji oddělovali od dětí. Janu s Láďou zavezli do ústavu pro hluchoněmé děti. Jana tady konečně navázala kamarádský vztah: „Měla jsem radost, že mám konečně kamarádku. Věrka se se mnou bavila, byla jsem pro ni něco víc než ostatní děti.“ Protože děti měly parazity, v ústavu je ostříhali dohola a strčili pod studenou sprchu, dali jim šaty a odvedli je na pokoj. „Ta sprcha, to byl pro mě šok. Nemohla jsem dýchat. Dodnes tu ledovou krupičku na sobě cítím a dodnes nemůžu pod sprchu.“

Protože na Hagiboru se pamětnice nakazila TBC, putovala zanedlouho do ozdravovny manželů Olivových v Říčanech. „Já jsem křičela, že nikam nepůjdu, protože mám tady kamarádku. Pan doktor říkal, že tam Věruška nemůže, a vyhrožoval mi injekcí.“ V ozdravovně v Říčanech měli spoustu kvalitního jídla, chodili do lesa a na procházky. Jana často vzpomínala na rodiče, kterým by tak ráda dopřála podobné vymoženosti.

Po jejím uzdravení vedení ozdravovny rozhodlo, že Jana s bratrem půjdou do ústavu se zvýšenou péčí a s pomocnou školou. A tak od 20. května 1946 chodila do Veřejné školy pro děti vyžadující zvláštní péči v Praze. „Pamatuji si na jednoho vychovatele, který měl zkroucené ruce, takže karpální klouby trčely vzhůru, a těmi klouby tloukl děti, které kolem něj procházely. Naučila jsem se skrčit, aby mě neuhodil. Nevím, proč to dělal…“ V areálu žáci sbírali ořechy, protože měli hlad. Když to majitel zjistil podle jejich zelených rukou, byli fyzicky trestáni. Jeden učitel tam byl slušný. Když přišel na to, že pamětnice umí číst, zařídil, aby ji převedli k pěstounům a do normální školy. „Na vysvědčení ze zvláštní školy mám trojky. Nevím proč, nikdy mě nikdo nezkoušel. Asi si státní moc musela dokázat, že jsem tam byla oprávněně.“

U pěstounů

Z Prahy putovalo pět dětí s panem ředitelem vlakem do Pelhřimova, mezi nimi Jana a Ladislav. Pěšky se pak po jedenácti kilometrech dostali až do Lidmaně v okrese Kamenice nad Lipou. Tam byly domluvené rodiny, které si vzaly děti do pěstounské péče. Celá akce spočívala na zodpovědnosti ředitele zvláštní školy, který vytipoval vhodné rodiny. Bubeník vyhlásil na návsi, že přijely děti z Prahy a zájemci nechť se dostaví do budovy školy. Ve škole si je lidé převzali. Jediná Jana zůstala s panem řídícím a s paní, která tam topila, ve škole. Pro ni nikdo nepřišel. „A najednou ta paní říkala: ‚Tu malou dejte mně, u sedláků by žádnou práci stejně nezastala.‘ Pan řídící byl rád, že mě umístil, a měl to vyřízené.“ Pěstouni – starší manželé Machačovi, kteří měli své dvě děti – Janě vytvořili nový domov.

Machačovi pamětnici hezky přivítali a ukázali jí své hospodářství. Přijali ji a jednali s ní poctivě. V listopadu 1946 nastoupila v Lidmani do školy, kam chodila až do páté třídy. Ve vesnici si našla kamarádky a žila příjemný venkovský život. Všechny zemědělské práce dělala a prožívala s Machačovými – sbírání brambor, výroba povřísel, starost o hospodářská zvířata. Ráda vzpomíná na místního pana faráře, který jí dovolil chodit na katolické náboženství, i když byla českobratrského vyznání. Ráda poslouchala příběhy z Bible a díky půjčování knih od pana faráře se stala vášnivou čtenářkou. Knihy ji pak provázely celý život, a někdy jí dokonce dodávaly sílu přežít. Když později jeden čas trávila víkendy na nádražní lavičce, protože na cestu za matkou neměla peníze a internát byl zavřený, měla v hlavě příběhy z knih. Nemyslela na sebe, ale na životy hrdinů z knih.

Občas přišel dopis od rodičů z vězení, na který Jana musela odepsat, na to pěstouni dohlíželi. Otec byl v Plzni na Borech, matka byla překládána, pobývala například ve věznici v Praze nebo ve Znojmě. „To jest jediná má velká radost v kriminálním životě, že se mohu podívati na fotografii mých drahých dětí, Jarušky, Ládíčka a Milušky...“ píše matka na jednom z pohledů z vězení.

Bratr Ladislav takové štěstí jako Jana neměl. Těžko nesl odloučení od matky, se kterou měl intenzivní vztah, a začal se pomočovat. „Tehdy se nevědělo, že je to nemoc, a tak ho pěstouni každé ráno ‚vychovávali‘ výpraskem. Když už to nevydrželi, dali ho do jiné rodiny. Ale tam se opakovalo totéž. Pak si ho vzali do jiné vesnice, celkem byl ve třech vesnicích. Ten na toto období nevzpomíná rád.“ Mladší sestra Miloslava putovala z kojeneckého ústavu do dětského domova v Krásné Lípě.

Jana Drašnarová vzpomíná na životní řád vesnického života v Lidmani. „Každý večer hospodář rozsvěcel petrolejku, jeho žena předtím vyčistila cylindr. To byl rituál. A po zavedení elektřiny totéž: strýc šel k vypínači, na který nesměl nikdo jiný sahat, a řekl: ‚Ticho, bude světlo!‘ Měli radost z obyčejných věcí.“ Každá chalupa, každý statek měl kus pole, menší nebo větší, na kterém jeho obyvatelé pracovali. Lidé byli soběstační, kupovalo se velmi málo. „Chudší chalupníci dostávali jakousi provizi od bohatších sedláků. I když jsme byli odděleni od nejchudší paní i nejbohatších sedláků, nepamatuji, že by někdo záviděl druhému, že má víc. Nikdo neměl hlad a nikdo nebyl na ulici. Všichni přijímali danou situaci a každý žil na své úrovni. Dodržovala se a ctila jakási sociální posloupnost.“

Příjemné spolužití na vesnici narušil až nástup družstev a kolektivizace. V místním rozhlase se místo písní jako „Zelení hájové“ začalo ozývat „Pryč s tyrany a zrádci“. Přišla nová doba. Zavedla se elektřina. Zpočátku nevěděli, jestli je to dobře, nebo ne. Poklid, který mezi lidmi panoval, byl citelně narušen. Lidé začali mít strach z dodávek. Jana si pamatuje sedláka, který byl kvůli nesplnění dodávek uvězněn, a jiného, který doléval mléko vodou, aby splnil předepsaný výměr. Mezi lidmi se rozhostil strach, jenž ve vsi do té doby nebyl.

V tuto rozjitřenou dobu přišel do domácnosti pěstounů muž, který si vzal jejich dceru Lidku. Pepík si přál být oslovovaný „soudruh Josef“ a byl to nadšený komunista. Brzy začal Machačovým vysvětlovat, že jeho strana by mu nikdy neprominula, že se přiženil do rodiny, která se stará o dítě zrádců národa. „Hádali se tak dlouho, až vyhrál, a Lidka mě odvezla do dětského domova v Počátkách. Bylo mi to moc líto. Ale nechtěla jsem, aby viděli, že mně to vadí. Plakat jsem chodila na záchod přes dvůr, před nimi ne…“

Z dětského domova v Počátkách na střední školu

Ředitel dětského domova Valtr Kolban držel nad pamětnicí ochrannou ruku. „Říkal mi, že kdyby mi někdo ubližoval, mám za ním přijít. Měla jsem ho moc ráda. On byl Žid, přežil koncentrační tábor a pochod smrti. A z padesáti dětí měl mě nejraději, přestože jsem byla dítě kolaborantů.“ Janě se v novém domově líbilo. Jediné zlo tam byly plechové trychtýře u stropu, které každé ráno děti hlasitě budily zprávami o Sovětském svazu a Stalinovi. „Museli jsme navenek milovat Pionýra a Stalina, ale věděli jsme, že cokoli budeme potřebovat, nepomůže nám Stalin, ale pan ředitel.“

Jana Drašnarová i v Počátkách potkala lidi, kteří jí věnovali víc času, než byli povinní. Vedle ředitele, s nímž hrála šachy, který v ní rozpoznal fotbalový talent a také připomínal, ať napíše mamince do vězení, to byl třeba učitel dějepisu z měšťanské školy. Pamětnice hodnotí z odstupu jednání konkrétních lidí ve svém životě: „Ti lidé, kteří se nějak provinili, nebyli zlí. Každý ale řešil situaci, jak mohl nejjednodušeji v tu danou chvíli. Když měli pěstouni problémy s dcerou a zetěm, raději ustoupili a vzdali se mě, než aby jim zeť utekl a nechal jim rozvedenou dceru. Ten zeť také nebyl zlý člověk. On byl tak zamilovaný do té své nauky! Uměl řečnit. Později zemřel na infarkt, když viděl, že se jeho milovaná strana chová jinak, než jak si vysnil. Stejně tak můj pěstoun, kterého zeť tak zmanipuloval, že mu znechutil víru v Boha a přesvědčil ho, že jediná správná víra je víra v komunismus. Pěstoun mu uvěřil, a nakonec skončil s pocuchanými nervy na psychiatrii v Pelhřimově, kde zemřel.“

Když byla pamětnice v sedmé třídě, propustili v květnu 1952 matku z vězení. Uklízela v Nemocnici Ke Karlovu. Jana ji vyhledala, ale byla to pro ni cizí paní. Neviděly se sedm let. Přestože byla propuštěna z vězení dřív než její manžel, nikdy ho do vězení nepřišla navštívit. Karel Klepal ve vězení v říjnu toho roku zemřel. „Říkala jsem si, jak asi tátovi bylo, když za ním jeho žena nepřišla. Táta byl tichý a vzpomínal jen na rodinu. Byl to hodný člověk, který měl jedinou nectnost – hledal, jak přežívat bez práce.“ Františka Klepalová dostala v Praze na Hanspaulce suterénní byt bez koupelny a bez vody. Vzala si k sobě dceru Miloslavu, se kterou navázaly slušný vztah. Syn Ladislav s nimi občas pobýval, ale Janu to tam netáhlo. Přes prázdniny byla s matkou v nemocnici mezi mentálně postiženými, kde uklízela, a večer ve sklepním bytě. Těšila se zpátky do dětského domova.

Po ukončení základní školy byla v roce 1954/1955 na zemědělské učňovské škole v Telči, kde ji to nebavilo. Ve všeobecných předmětech se učili jen uvědomělým nesmyslům, a tak to Jana řešila nekázní. Když ji zamkli v dívčím pokoji v mansardě dvoupatrového domu, vylezla z okna na střechu, odkud se proplížila do otevřeného okna sousedního pokoje, aby mohla utéct. Dostala trest měsíc oddělení od kolektivu a byla přidělena na pole dělat selekci brambor. Kluci jí dali cigarety, aby se nenudila. „Ředitel říkal, že mě viděl, jak chodím brázdami, kouřím, na konci pole jsem skočila do rybníka, kde byl zákaz koupání. Zlobila jsem.“ Přesto Janu povzbuzoval a podporoval. Protože do školy přišla v letních šatech, složili se jí spolužáci na zimní kabát a zbytek doplatil on. Zařídil Janě i brigádu, aby si vydělala na další oblečení. A protože měla výborné výsledky, pomohl jí najít střední školu. Na Střední škole zemědělské v Čáslavi, kam nastoupila 1. září 1955, už se učení dalo přijmout. Potkala tam učitelku veterinářství, která jí půjčovala knihy klasické literatury, odborná výuka byla na slušné úrovni.

Po střední škole bylo jasno. V posudku stálo: „Nedoporučujeme přijetí na VŠ.“ Opět rozhodl její původ. Pamětnice tedy musela do praxe, aby získala od pracující třídy doporučení ke studiu. Učitelka veterinářství ji podporovala a říkala, že to musí zkoušet tak dlouho, až doporučení dostane a bude mít šanci na přijetí na vysokou školu. Zatím pracovala jako zootechnička v družstvu Dolínek u Prahy.

Na vysoké škole

Na vysokou školu se pokoušela dostat čtyřikrát. Napočtvrté, v roce 1964, ji přijali na VŠ veterinární v Brně. „Po letech jsem se dozvěděla, že se mě zastal předseda komise, ve které jsem skládala zkoušky. To bylo několik patnáctičlenných komisí, které dávaly doporučení hlavní komisi. A jeden člověk z té komise se za mě postavil, že jsem byla nejlepší. Pak mně pomáhal po celou dobu, abych měla nějaké peníze jako pomocná vědecká síla. Ptala jsem se ho, proč mi pomáhá – peníze nemám, původ nemám... A on řekl, že jeho syn je líný a bez facky neudělá domácí úkol, a já že jsem udělala maturitu na jedničku... Byl to Jaroslav Neumann, asistent farmakologie, předseda strany, pak rektor a děkan na fakultě. I někteří komunisté byli slušní lidé a měli normální lidské uvažování.“ Neumann viděl Janinu píli a zarputilost, a protože byla stále bez prostředků, odkázaná sama na sebe, snažil se jí pomáhat, jak to šlo. „Když se dělaly pokusy s kuřaty na katedře, byla tam vždy kontrolní skupina, která neměla žádné léky a byla poživatelná. Tak se kuřata upekla a snědla na katedře. Neumann mě vždycky pozval. Říkával z legrace, že jsem jako Rothschild: k snídani kuře, k obědu kuře. Dali mně najíst a já za to byla vděčná, protože mně nikdo nepřispěl na studia ani korunou. Měla jsem jen stipendium a občas nějakou brigádu o prázdninách.“

Studium bylo pro pamětnici těžké, musela se hodně učit. A také byla zcela bez peněz. Když si doma v matčině bytě chtěla vzít trochu cukru a čaje, bratr ji okřikl, ať to tam nechá, že nemají na to, aby ji podporovali na studiích. Hodila tedy klíče do kanálu a šest let tam nejela.

V Brně prožila srpnové události v roce 1968 a také protestní demonstraci k prvnímu výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy přesně rok poté, 21. srpna 1969. Demonstrace byla brutálně potlačena pořádkovými jednotkami armády, bezpečností a Lidovými milicemi. V Brně byli zastřeleni dva lidé. Jana vzpomíná: „Šli jsme se podívat do ulic s jedním asistentem. Ulice byly uzavírány kordony policistů SNB. Nemohli jsme zpátky, a tak jsme se hromadili na Ovocném trhu. Z blízkých oken házely hospodyně nádobí na vojáky na ulici. Ti jim ale říkali, ať neblbnou, že nemají náboje. Za vojáky přišli esenbáci, a ti už měli náboje. Mlátili nás obušky. Za esenbáky stáli muži od Lidových milicí. Jeden klečel, ruku opřenou o koleno, a mířil do lidí. Vystřelil. Vedle mě padnul na zem nějaký kluk. Myslela jsem, že ho střelili do ruky, protože měl ruku od krve. Běžela jsem k němu. Křičela jsem, kdo má kravatu, v domnění, že mu ránu podvážu. Rozepnula jsem mu oděv. Byl mrtvý. Zabili ho...“

Závěr

V roce 1970 získala pamětnice doktorský diplom. Během studií brigádnicky pracovala v biologické laboratoři ČSAV, pracovišti respektovaném daleko za hranicemi naší republiky. Pokračovala tam i po ukončení vysoké školy. „Navázala jsem tam takové pracovní i lidské kontakty, že už jsem nechtěla jinam. Byli tam nesmírně vzdělaní lidé, což bylo pro mě ohromující. Musela jsem si doplnit vzdělání ve všech sférách života, abych s nimi vůbec mohla chodit do jídelny.“

Bydlela na ubytovně a zakrátko se seznámila s budoucím manželem Jiřím. Po svatbě v roce 1971 se usadili na samotě blízko Nového Města nad Metují a prožili spolu krásné, čtyřicet let trvající manželství, které trvalo až do roku 2011, kdy Jiří zemřel. V roce 1974 se jim narodil syn.

Po mateřské dovolené Jana Drašnarová pracovala s atestací I. stupně jako veterinární lékařka v oboru hygiena potravin.  

„V životě jsem měla štěstí na lidi, kteří mě naučili, že to nejdůležitější – radost, lásku, důvěru a přátelství – vám dají zase jenom lidé. Měla jsem velmi pěkný život, protože jsem potkala spoustu výborných lidí. Byli mně k užitku a já jim prý taky.“