Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Drašnar (* 1942)

• 29. dubna 1942 narozen v Písku

• rodiče provozovali od roku 1925 prosperující obchod s textilem

• roku 1948 firma znárodněna a zlikvidována

• v srpnu 1950 rodiče navázali spolupráci s odbojovou skupinou Bohumila Supa

• 29. prosince 1951 matka Anežka Drašnarová zatčena, odsouzena k 13 letům odnětí svobody

• 1. srpna 1952 zatčen otec Josef Drašnar, odsouzen k trestu v délce 3 a půl roku

• rodině zabaven veškerý majetek

• roku 1957 otec zemřel

• roku 1960 matka propuštěna na amnestii

• dětem znemožněno studium

• po roce 1989 matka rehabilitována

• roku 1997 matka Anežka Drašnarová zemřela

Život do roku 1948

Anežka a Josef Drašnarovi se seznámili v obchodě, který vedl Josef Drašnar od roku 1925. Spojovala je úcta k republice, masarykovské zásady a demokratické smýšlení. „Roky 1946 a 1947 si dobře pamatuju, otec měl okruh lidí, kteří ho navštěvovali, patřil v Písku k těm, kteří město kultivovali. Setkávali se v hotelu Otava, nynější Dvořáček. Maminka se věnovala cvičení v Sokole a divadelní scéně, byla zapojená do různých organizací. Pravidelně jsme taky navštěvovali služby boží.“ Obchod, kde matka po vyučení i nadále pracovala, rodinu poměrně dobře živil.

Od roku 1948 s nástupem komunistů k moci se začala situace měnit. Drašnarovi doma vzrušeně diskutovali o politice, četli společně noviny. Zúčastnili se pohřbu Edvarda Beneše v Sezimově Ústí.

Spolupráce se skupinou Bohumila Supa

Šumava byla zpočátku z velké části pod kontrolou odbojářů lidové strany, kteří zorganizovali tisíce ilegálních přechodů hranic. Nejznámějšími převaděči byli Josef Harvalík a Josef Hasil, kteří patřili k organizaci funkcionáře lidové strany Bohumila Supa, později odsouzeného na doživotí.

Švagr Anežky Drašnarové, pan Leopold Roušal, byl stálým členem této skupiny. Díky němu byla také rodina Drašnarova informována o činnosti převaděčů a o možnosti pomáhat zahraničním agentům. Do této pomoci se několikrát zapojili formou předávání zpráv, zjišťováním informací a sháněním potřebných materiálů. Skupina Bohumila Supa byla velice činná a v zahraničí vysoce hodnocená. „Její činnost se skládala z mnoha věcí. Šlo jednak o špionážní zprávy vojenského, politického, hospodářského charakteru, dislokace armády, dislokace Sboru národní bezpečnosti, zjišťování pozic vojenských objektů a podobných zařízení a dále zajišťovali odchod z republiky lidem, kterým hrozilo nebezpečí zatčení nebo postihů, a za pomoci kurýrů je převáděli přes hranice.“

Zatčení a věznění matky

„Jel jsem do Příbrami do Muzea komunistického odboje a tam byly panely, na kterých najednou čtu o Anežce Drašnarové.“ Její syn Josef Drašnar teprve po roce 1989 začal přesněji rozplétat okolnosti, které vedly k pokusům o likvidaci a věznění jeho rodičů. Viděl spisy jejich případů a v roce 1992 se dokonce setkal s Josefem Hasilem, který upřesnil některé nejasnosti.

Své zatčení a vyšetřování popsala jeho matka Anežka Drašnarová ve výpovědi zaznamenané v roce 1968 ve zprávě dokumentační komise Klubu bývalých politických vězňů (K 231): „Zatčena jsem byla StB 29. 12. 1952 v Písku. Převezena do Plzně. Zacházeno se mnou bylo velmi brutálně. Referent mě při výslechu tloukl a hrubě nadával, že jsem kurva a že bych se položila každému, kdo by si řekl. Při jednom výslechu se dostavil představený, který se mě ptal, proč pláču, tekly mi totiž slzy bolestí od toho, jak mě referent tloukl do čela. Odpověděla jsem, že mě referent tloukl do hlavy. Při dalším výslechu mi referenta vyměnili, nebyl však o nic lepší. Tak mě zfackoval a ztloukl klíčema, až jsem byla celá pomočená a bez síly. Byla jsem předtím v temnici, kde mi nařídili chodit. Snažila jsem se chodit, ale byla tam úplná tma, takže jsem každou chvíli narazila o zeď. Sedělo se na holé zemi a nesměla jsem se ani opřít o zeď. Když jsme byly dvě, opřely jsme se jedna druhé o záda. Jak jsem tam byla dlouho, nevím, protože mi tam bylo velmi špatně a probudila jsem se až na cele. Hlásila jsem se k lékaři, protože mě bolelo celé tělo. Lékař mi však řekl jen, že jsem se uhodila. Odpověděla jsem, že jsem se sama neuhodila. Později jsem ležela na samotce, bylo to strašné, celé noci tam hučela pila na řezání nebo tam mňoukaly kočky. Muselo to být nahrané na magnetofon. Za celou dobu na StB jsem byla venku pouze jednou, na jaře 52. Pokud jsem požádala o vodu na pití, bylo mi řečeno, ať se napiji ze záchoda, tam prý je to studenější.“

Anežka Drašnarová trpěla po uvěznění vážnými zdravotními komplikacemi, dvaadvacet měsíců byla v sádře, nemohla chodit. „Matka byla zatčena zdravá, ve vězení onemocněla tuberkulózou kostí. Tento bacil napadá hlavně oslabené a zraněné organismy, zesiluje se a šíří se tam, kde není dostatečná výživa, slunce, vzduch, ale plísně, vlhko.“ Paní Drašnarovou nakonec zachránil příděl kvalitních antibiotik, jež dostala od spoluvězeňkyně řečené teta Brigita. Ta je tajně získala od Červeného kříže.

Zatčení otce a jeho trest

Otec Josef Drašnar po prosinci 1951, kdy zatkli Anežku Drašnarovou, zůstal na svobodě a chodil do zaměstnání. Situace byla napjatá, protože probíhaly časté večerní, noční i denní prohlídky. StB stále u Drašnarových hledala zbraně a jakékoli důkazy. Kromě toho v rodině žila manželka zatčeného Roušala, sestra Anežky Drašnarové, kterou také pravidelně vyslýchali. Otce Josefa Drašnara zatkli 1. srpna 1952. Jeho syn na otcovo zatčení vzpomíná takto: „Tehdy se otec chystal odjet navštívit svoji maminku do Třebechovic pod Orebem. Ráno v půl páté přišlo komando StB. Já jsem byl vzbuzen tím, že na mě volal: ‚Pepo, Pepo, vstávej!‘ a vzápětí jsem slyšel, jak jeden z estébáků křičí: ‚Koho voláte?‘ A on říkal: ‚Mám tady syna, spícího.‘ Vyplašeně jsem se probudil a otec mi řekl, abych šel k babičce.“

Josef Drašnar starší byl v roce 1953 odsouzen na 3,5 roku vězení za neoznámení trestného činu velezrady. Trest nastoupil v Českých Budějovicích, pak ho odvezli na Pankrác a nakonec do Valdic u Jičína. Byt rodiny Drašnarových byl zapečetěn a Josef Drašnar se sestrou pak žili až do dospělosti u babičky z matčiny strany. Z vězení se otec vrátil psychicky i fyzicky zlomený a těžce nemocný, zemřel v roce 1957. „Že nebyl otec zavřen společně s matčinou skupinou, si dodnes neumím vysvětlit, ale zřejmě proto, že ho nikdo neoznačil jako spolupracovníka, zvlášť tedy mlčela matka a nepotvrdila nikdy jeho spolupráci. Proto byl otec ušetřen vyššího trestu.“

Po matčině propuštění a po roce 1989

Při amnestii v roce 1960 byla Anežka Drašnarová propuštěna. Vrátila se do Písku. V té době již nebyl její manžel na světě a děti byly dospělé. Obě děti nesměly vystudovat, a to ani střední školu dle svého výběru. Dcera se nikdy nevdala, zprostředkovala své matce práci šičky v továrně Jitex a pečovala o ni až do smrti. Syn Josef Drašnar se oženil, měl dvě děti, pracoval jako obráběč kovů a dodnes žije s rodinou v Písku. Velkým pocitem radosti naplnily jeho matku Anežku Drašnarovou listopadové události roku 1989. Později se dočkala rehabilitace a zemřela v roce 1997. Její syn Josef Drašnar uzavírá: „Matka byla ráda, že se dočkala zrušení rozsudku. To, že se toho dožila, přispělo k její spokojenosti.“