Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Brala jsem věci jako samozřejmost – a proto jsem neměla strach
narozena 4. dubna 1925
v roce 1939 odjezd na stipendijní pobyt do Anglie
v roce 1945 návrat do Československa
doktorandka na Masarykově univerzitě v Brně
v roce 1947 se jejím prvním manželem stal profesor Bohdan Jelínek
roku 1948 manžel emigroval, těhotná Iva zůstála sama v Československu
v roce 1952 se rozvedla; později se provdala do rodiny Drápalů, komunistickému režimu velmi nepohodlné
v roce 1953 na tři měsíce uvězněna kvůli podílu na pašování motáků do jáchymovských dolů
od roku 1968 pracovala v mezinárodní tiskové agentuře Associated Press, od roku 1970 jako ředitelka
v roce 1988 ukončila činností pro AP
při listopadových událostech roku 1989 tlumočnice zahraničních novinářů v Praze, překlad oficiální tiskové konference o změnách v Československu, kterou vedl Marián Čalfa
v roce 1993 se v archivech StB seznámila se svým obsáhlým svazkem
zemřela 31. prosince 2016
Iva Drápalová, rozená Václavíková, se narodila v roce 1925. Její rodiče v té době žili na Slovensku – otec Antonín pracoval na školském úřadě, ale podle Iviných slov de facto dělal národopis. Vyrůstal blízko Luhačovic, kde byla skupina národovců. Náleželi k ní i velmi známí lidé, jako třeba Bezruč či architekt Jurkovič. Ivin otec už tehdy začal sbírat lidové výšivky a jiné produkty lidového uměleckého řemesla.
Po válce byl povolán do Bratislavy, aby tam coby národopisec pomáhal budovat slovenskou národní identitu. V roce 1924 se oženil s Ivinou maminkou Lucií, rozenou Urbánkovou. Antonín Václavík se v Bratislavě okamžitě zapojil do práce a již v roce 1925 vydal první velkou knihu, která se jmenovala Podunajská dědina. Vzbudila velký úžas, že taková krásná, velká kniha vůbec může na Slovensku vyjít. Příznačné ovšem je, že tehdy byli mezi kritiky i lidé, kteří říkali „No, to je krásné, taká krásná kniha, a slovensky písaná, ale prečo ju nenapísal Slovák?“
Další knihu Ivin otec publikoval v roce 1930 a pak se díky ní habilitoval na brněnské Masarykově univerzitě. Bohužel to byla doba krize: nejenže tak nebyl placen za svoje přednášky, ale dokonce si musel platit cestovné z Bratislavy do Brna.
Během třicátých let vybudoval Antonín Václavík na Slovensku několik muzeí. Největší z nich se nacházelo v Martině. Dle Iviných vzpomínek to bylo nejlepší muzeum v centrální, ne-li v celé Evropě. Práce na něm byla velice náročná, ale také velice zajímavá. Například když chtěli mít figuríny, které by byly oblečené v lidových krojích, tak nejprve antropolog zajel do dotyčné vesnice, změřil všechny lidi s cílem získat míry typického tamního člověka. Pak se odlévaly masky – podobně, jako se odlévají posmrtné masky – takže výsledná figurína působila zcela živým dojmem.
Cesta do Anglie
Pak však přišly roky 1938 a 1939, kdy byli Češi ze Slovenska vyháněni. Odejít museli i Václavíkovi. Odstěhovali se tedy do Brna. Asi měsíc po nastěhování přišla nabídka od jistých Angličanů, kteří měli špatné svědomí okolo Mnichova a rozhodli se poskytnout několika českým dětem dvouletý pobyt na internátu v Anglii. Iva byla vybrána jako první a odjela koncem července do Anglie. Netrvalo však ani měsíc a vypukla válka.
Už samotná cesta do Anglie nebyla samozřejmá – její rodiče museli žádat na gestapu povolení a čtrnáctiletá Iva pak cestovala sama přes celé nacistické Německo. Podle Čedoku měla nastoupit do vlaku v Praze a jet až do Holandska. Tam ji měl čekat přestup na loď do Anglie. Vše bylo nakonec komplikovanější, neboť vlak skončil jízdu již na českých hranicích. Iva poté musela ještě třikrát přestupovat. Vypráví, že sama by si asi těžko poradila – mluvila sice německy, ale její němčina byla spíše rakouská, kdežto tam se mluvilo takovým hrubým dialektem. Potkalo ji však štěstí v podobě židovské spolucestující, která také mířila se svým dítětem do Anglie. Jet přes nacistické Německo s židovskou ženou nebylo jednoduché. Iva vzpomíná na příjezd do Hannoveru, kde obě přestupovaly a rozhodly se, že se půjdou najíst. Ale když přišly k restauraci, spatřily nápis „Juden verboten“ – Židům vstup zakázán. Tak se obrátily a šly zase zpátky.
Když konečně přijely do Holandska, policisté usoudili, že čtrnáctiletá dívka nemůže spát sama v hotelu, a tak Ivu odvedli na policii – Iva si myslela, že ji odvedou do YMCA nebo na ubytovnu, ale určili, že bude spát v cele, kterou obvykle okupovali opilci. Druhý den ji holandský policista doprovodil na loď a pak už se dostala do Londýna. Tam již na ni čekali a druhý den mohla odjet do školy.
První měsíce v Queen′s School Fairlight Hall near Hastings
Škola byla v krásném tudorském zámku, obklopeném nádhernou zahradou. Několik dní po jejím příjezdu jela celá škola na dovolenou do Walesu, do Swansee. Iva vzpomíná, jak poprvé spatřila Atlantik.
Po měsíci s plnou silou vypukla válka – a Iva zůstala v Anglii bez rodičů, bez jakéhokoli spojení s nimi. V jednom z posledních dopisů, které jí maminka stačila napsat, stálo, že kdyby se Iva dostala do nějakých potíží, aby se nerozpakovala a kontaktovala Jana Masaryka, který pozdějšího ministra zahraničí exilové vlády. Ivin dědeček, evangelický farář, byl dobrý přítel rodiny Masarykovy a pohřbíval jak Herberta, tak Charlottu, pana prezidenta a nakonec i Jana Masaryka.
Iva se tedy ocitla ve škole a neuměla pochopitelně vůbec anglicky. Dostala se do třídy o ročník níže, než kam by chodila v Čechách, ale už v pololetí ji přeřadili do jejího ročníku. Na konci roku Iva četla i Shakespeara. Poctivě vyhledávala cizí slovíčka, zpočátku však těm knihám sotva rozuměla. „Ale později jsem vyhledávala čím dál častěji, takže nakonec jsem skončila tak, že jsem si překládala každé slovíčko, které jsem neznala.“ Výsledek byl, že když psala testy – pro Anglii prý typické – se zadáním „Vysvětlete význam tohoto slova“, tak to vždy napsala lépe než rodilí Angličané. Dokonce i později, když už byla novinářkou, tak se jí stalo, že některý novinář se podíval na slovo, které napsala a řekl: „Takové slovo v angličtině neexistuje.“ Iva odvětila: „Ale existuje.“ – „No neexistuje!“ – „Tak se podívej do slovníku!“ A ono tam bylo.
Válečná léta v Británii
Iva vzpomíná, že první rok byl sice zlý, ale nic zvláštního se nedělo. Pak však začala bitva o Británii. Queen School Fairlight Hall near Hastings stála na pobřeží pod kopcem, na němž se tyčil starý kostel. Němci ho používali jako orientační bod, když letěli na ústí Temže nebo na Coventry – nad ním se rozdělovali. Iva vzpomíná na všudypřítomné hučení, které nálety provázelo. Obyvatelé internátu se náletů nemuseli příliš obávat – největším nebezpečím bylo, že je zasáhne puma. Pokud byli Němci pronásledováni, shazovali je kamkoliv.
Nakonec to bylo tak zlé, že se škola v podstatě přestěhovala do podzemí. Třídy byly ve vinných sklepích, což nebylo nejhorší. Ložnice však studentky měly v tmavých, nevětraných sklepních prostorách – Iva leckdy kvůli chladu nemohla usnout. Když náhodou bylo přerušení náletu, tak všichni všeho nechali a šli nahoru nadýchat se čerstvého vzduchu. Pro Ivu to nebylo jednoduché, ale snažila se, jak říká, být opravdu hodná a měla za to, že čím bude hodnější, tím ji budou mít radši. „Jenže ono to tak v životě nechodí,“ konstatuje Iva dnes. Dodává, že to nebyla šťastná škola. Toto úsloví jí řekl nový majitel objektu školy, když ji navštívila v devadesátých letech. Prý se tam velice často vracejí bývalé žákyně. „Nebyla to šťastná škola,“ shodují se prý všechny.
Za dva roky za Ivou přišla ředitelka, že už došly peníze, které tam za ni byly zaplacené. Co s ní tedy udělat? Iva má za to, že by ředitelka byla vítala, kdyby si ji tam mohla nechat jako služku. Ona jí ale řekla o spojení s Janem Masarykem a její škola opravdu kontaktovala československou exilovou vládu. Za British Council se někdo do oné školy přijel podívat. Skončilo to tak, že Ivě dali stipendium – zaplatili za ni rok na stávající škole a pak byla Iva poslána do velice dobré londýnské školy.
Poslední měsíce v Queen′s School nazývá Iva peklem – ředitelka měla vztek, že nezůstala. Během války už tam nepřicházely nové žákyně, protože to bylo příliš blízko pobřeží. Škola na tom zřejmě také nebyla finančně moc dobře. „Předtím, když děti odjížděly domů na Vánoce nebo na prázdniny, tak já jsem tam zůstávala. Nebylo to veselé, mávat ostatním. Ty poslední prázdniny jsem tam ale nebyla, British Council mě poslal do tábora Student´s Christian Movement ve východní Anglii. Poprvé za ty tři roky tam na mě byl někdo hodný. Já si myslím, že jsem byla statečná, já jsem nebrečela nebo něco, ale poprvé tam byl na mě někdo hodný, laskavý. A až teprve když jsem byla najednou obklopena laskavostí, jsem si půjčila kolo a jela jsem mezi těma anglickýma polema – a teď jsem brečela a brečela a brečela. Všechna ta úzkost a to neštěstí těch minulých let se konečně projevily, strašně se mi ulevilo a já jsem brečela. Pak mi bylo dobře,“ vzpomíná Iva na poslední chvíle před stěhováním do Londýna.
Další studia
V Anglii tenkrát fungoval systém, kdy maturitní zkoušky vypisovaly univerzity. Iva měla z předchozí školy zkoušku jménem School Leaving Certificate. Kdyby však chtěla na univerzitu, a ona chtěla, tak by musela skládat ještě zkoušku na univerzitu. Ale kdyby ještě po School Leaving Certificate studovala dva roky, tak by mohla skládat Higher School Certificate – na univerzitu by ji pak vzali bez přijímacích zkoušek. Iva však měla stipendium jen na rok. Rozhodla se tedy pro radikální krok a prosila, zda by si Higher School Certificate nemohla dělat již za rok. Nejprve se setkávala s odmítnutím a nedůvěrou, avšak na přímluvu jedné profesorky jí to bylo umožněno. Nakonec se jí dokonce dostalo nadstandardní podpory ze strany její školy.
Pilně pracovala a certifikát udělala. Poté ji poslali na dvouletý kurz na Edinburghské univerzitě. Iva však chtěla plné univerzitní vzdělání. Byla by ráda studovala dějiny a literaturu – musela však nastoupit na sociální studia. Přesto však na škole excelovala a sklízela všemožná ocenění. Požádala tedy, zda by mohla studovat politickou ekonomii, což byl čtyřletý kurz. „Jenže jim nedošlo, že jsem si chtěla zároveň studovat i ten sociální – tak mi potom znovu říkali, že to nemůžu dokázat. Ale dokázala jsem to a dokončila jsem obě ty studia,“ vzpomíná Iva.
Návrat do Čech
Přišel konec války. Hned jak to šlo, vrátila se Iva do Čech k rodině. Následující léta pro ni byla opravdu krásná. Zapsala se na Masarykovu univerzitu v Brně – na sociologii, kterou dělala i v Anglii, a na etnologii. Díky předchozím studiím se z ní stala rovnou doktorandka – první doktorandka, kterou tam po válce měli. V roce 1945 se na univerzity nahrnulo mnoho lidí, kteří předtím nemohli studovat – studentů tedy bylo mnoho, všude to žilo, studenti byli aktivní a o probírané látce živě diskutovali. Bylo dokonce tolik lidí, že v učebnách nestačily židle – když se tedy člověku povedlo nějakou získat, nosil si ji celý den s sebou.
Iva byla na fakultě velice šťastná. Ve čtyřicátém sedmém se vdala. Vzala si univerzitního profesora z pražské techniky. V roce 1948 dodělala doktorát – u promoce měla být sama. Vzhledem k tomu, že ji měl promovat vlastní otec, raději by k sobě měla i někoho dalšího. Když potkala jednoho kolegu, zeptala se ho: „A jak vy jste na tom? Nemáte taky promovat?“ – „No mám, ale asi na to není už teď čas.“ – „Tak pojďte se mnou…“ Tak se zapsal a byli promováni dohromady. Iva dotyčného kolegu už nikdy neviděla, ale ozval se jí po revoluci 1989. Tehdy na sklonku čtyřicátých let se totiž chystal emigrovat a s dokončením doktorátu se již téměř rozloučil – a tím, že ho Iva pozvala na svou promoci, dostal možnost kýžený diplom obdržet. Později mu dokončený doktorát velmi usnadnil život. Žil v Austrálii a vynalezl tam tzv. desetinné třídění, které se používá i v našich knihovnách a jiných informačních technologiích.
Manželova emigrace
Netrvalo ani rok a Ivina manžela vyhodili z techniky. Rozhodl, že emigruje. Dostal se nejdříve do tábora v Německu, ale protože už předtím delší dobu pracoval na univerzitě v Birminghamu, měl tam dveře otevřené. Odtamtud pak odešel do Kanady a později až do Ameriky. Iva zůstala sama, v jiném stavu. Kdykoliv někdo zazvonil u dveří a ona nikoho nečekala, strachovala se, že to bude policie. Později se sestěhovala dohromady s rodiči. Chtěla si sehnat práci, ale kvůli pobytu v Anglii měla velice špatný kádrový posudek. Vzpomíná, že na její maminku dokonce někde křičeli: „Jak můžeš s takovou dcerou žít!“
Její první zaměstnání tedy bylo v brněnském pivovaru, kde psala stále dokola toto: „Obdrželi jsme od vás tyto platy.“ Ačkoliv neuměla psát na stroji, byla s tím hotová vždy do desíti hodin a pak musela práci jen předstírat. Byla z toho velice nešťastná. Navíc za ní chodil dělnický ředitel a nařizoval jí, že nemá sdělovat do Anglie, kolik piva vystavují. „To by je v Anglii určitě strašně zajímalo,“ povzdychla si Iva. Žádnou lepší práci však kvůli kádrování nemohla sehnat. Dumala tedy co dál a napadlo ji, že jediná možnost je jít do pohraničí, protože tam nikdo nechtěl. Našla kdesi inzerát na místo učitelky v ozdravovně ve Zlatých Horách. Přestěhovala se tedy do Zlatých Hor – tamní činnost ji poměrně bavila.
To bylo již několik let poté, co Ivin manžel odešel. Rodině to stále způsobovalo potíže – velmi jí to vyčítali. Nakonec se Iva dohodla s manželem na rozvodu – aby rodina netrpěla. Měl však být pouze formální. Její (již bývalý) manžel si však v zahraničí našel novou partnerku. Cítila se tedy také volná – zvláště proto, že její malý chlapeček velmi toužil po tatínkovi. „Jakmile přišel nějaký instalatér, hned se s ním domlouval, jestli bude jeho tatínek.“ Takže když dostala nabídku k sňatku od svého druhého manžela Lubora Drápala, ráda svolila.
Iva, respektive její rodina, spadla z bláta do louže, neboť její nový manžel byl z rodiny, jejíž dva členové byli ve vězení. Tchán měl dostat původně trest smrti, nakonec dostal 21 let, z nichž si odseděl 11. Švagr dostal 11 roků a odseděl si 6 roků. Iva se tehdy nabídla ekonomické fakultě v Praze, vzali ji jako externí učitelku angličtiny, což bylo pro rodinu velmi důležité, neboť na tom nebyla dobře ani finančně.
Aféra s motáky a zatčení
Ivina tchyně navázala kontakt s jistým člověkem, který pracoval jako zaměstnanec v jáchymovských dolech, kde byl vězněn Ivin švagr. Onen švagr se s ním zřejmě domluvil, aby kontaktoval jeho rodinu. Skrze toto spojení se začaly posílat dopisy a balíky s jídlem. Tato služba se pomalu rozrůstala, bylo do ní zapojeno čím dál více lidí. Balíky byly dodávány k Drápalům domů a Lubor Drápal je vozil do Počernic, kde jáchymovská spojka bydlela.
Lubor si vzpomněl, že má v Počernicích známého – faráře, s kterým se seznámil při práci pro organizaci YMCA. Kdyby do Počernic vozil dopisy a balíky on, bylo by to méně nápadné, neboť sám bydlel v Praze, ale do Počernic pravidelně jezdil. Zasvětili ho tedy do celého plánu. Tak to fungovalo nějakou dobu.
Jednoho dne Iva vyšla po skončení přednášky na ekonomické fakultě ven a vedle ní zastavila Tatra 600. Policisti ji vtáhli dovnitř. Lubora vyzvedli z práce a pro tchyni si přijeli domů. Doma byl i tříletý syn Dan. Estébáci se Ivy zeptali, kam ho mají odvézt, a ona je odkázala na svou sestru. Policisti ji však nezastihli doma, tak už se dále neobtěžovali a nechali si ho u sebe. Tři dny pobýval na policejní stanici, než ho tam objevila Ivina maminka. Odvedla ho ke své druhé dceři. Tam ho svlékli a objevili, že měl vyrážku – příznak spály. Musel být tedy odvezen do nemocnice. „On to opravdu odnesl snad nejhůř z nás ze všech,“ vzpomíná Iva. Stěhoval se z Brna do Zlatých Hor, odtamtud do Prahy, pak strávil tři dny sám na policejní stanici a ihned poté další tři týdny v nemocnici. Celé mládí pak trpěl záchvaty úzkosti a neustále se strachoval o svou maminku.
Pobyt ve vězení
Všichni zadržení členové rodiny skončili v Bartolomějské. „Měli jsme ale jedno velké štěstí,“ tvrdí Iva, „tchyně všechny ty dopisy zapisovala na kalendář v kuchyni. Doma byla krabice s těmi motáky. Takže my jsme nemuseli nic zatloukat – nejhorší je, když jsi vyslýchaná a musíš lhát. Já jsem nemusela lhát, všechno bylo jasné.“ Vyšetřovatelé Ivu nebili ani na ni nekřičeli. První noc v cele si vzpomněla na biblický verš „Bůh dává milým svým i spánek“. Prosila tedy, aby spala – a spala. Nejhorší byla později strašlivá nuda. „Nechají člověka na cele několik měsíců, ale nemůže vyvíjet žádnou činnost – ta nuda byla zlá.“
Na její cele se vystřídaly tři další ženy. Nejvíc vzpomíná na jednu maličkou starou paní. Byla zřejmě Němka, původně kosmetička, a velmi špatně mluvila česky. Zavřená byla již za nacistů. Jednou prý říkala: „To je krásné, to za Německa, to vás neodvedli do cely, to vás kopli do cely!“ Kdykoliv však zaslechla nějaký hluk – především auta startující před budovou – vždycky se lekla a křičela: „Ščílejí, ščílejí, ščílejí!“
Ivu začaly trápit bolesti zubů. V celách však panoval velmi tvrdý režim: vězenkyně mohly jen sedět rovně u stolu a mohly občas chodit, nemohly však ležet ani se nijak choulit či krčit. Ivu však zuby bolely tolik, že nedbala žádných napomenutí a ležela na stolku. Když dozorci viděli, že jí je jakékoliv napomínání jedno, nakonec ji naložili do auta a odvezli na Pankrác. Tamní zubař byl také mukl. Snažil se jí bolavý zub vytáhnout, ale pořád to nešlo. „Já jsem normálně taková, že bych ječela, ale už jsem byla tak zoufalá, že ačkoliv z něho lil pot, tak jsem ho prosila: ,Ale pane doktore, vždyť to vytáhnete.‘ Ještě jsem ho utěšovala. Nakonec to opravdu vytáhl,“ vzpomíná Iva Drápalová. Odvezli ji zpět, ale ještě neměla za sebou všechny výslechy, a nemohla tedy mít žádné osobní věci. Neměla ani zubní kartáček a rána se jí zanítila – navíc dostala nepříjemný kašel. Přinesli jí na něj kapky – a Iva věděla, že z kapek se jich musí pouze několik odpočítat. Bachař je ale nalil do skleničky a nařídil: „Vypijte to!“ Bránila se, že se to nesmí, on se však znovu rozkřikl. Po vypití jí však začalo prudce bušit srdce – a tak kolem ní znovu lítali.
Iva vzpomíná na dvě ženské dozorkyně. Starší z nich křičela, dělala ze sebe zlou – ale když tam nikdo nebyl, snažila se člověku pomoci. Pak tam byla druhá – měla krásné lokny a byla velmi pohledná. Dle Ivy to však byla sadistka. Svědčí o tom jedna příhoda: jednou za 14 dní šly vězeňkyně do sprchy. Mladá dozorkyně jim sebrala špinavé šaty a měla přinést čerstvé. Ona je však nechala vysprchovat a pak jim nedala spodní prádlo – v nevytápěných sprchách to bylo velice nepříjemné.
Osvobození a farářova zrada
Po třech měsících byla Iva i s manželem propuštěna. Mysleli si, že tím to končí. Ale po dalších třech měsících byl soud. Iva ani Lubor znovu do vězení nemuseli, ale Luborova matka tam strávila další rok a půl.
Za důvod svého osvobození Iva dlouho považovala to, že se její zatčení protnulo s obdobím po smrti Stalina a Gottwalda, kdy nakrátko zavládlo mírné uvolnění. Vyzrazení jejich činnosti připisovala na vrub francouzskému velvyslanectví, na němž pracovala manželka jednoho jáchymovského mukla, která o všem věděla. Pravdu zjistila až po čtyřiceti letech v pardubických archivem StB.
Na vině byl k velkému překvapení Iviny rodiny onen počernický farář. Lubor se s ním znal z akademické YMCA, kde oba dříve dělali sekretáře. Ivě i Luborovi bylo divné, že při výsleších na StB se o YMCA nikdo nezmínil, zatímco Luborovi bývalí kolegové kvůli své činnosti vyslýcháni byli. Dotyčný farář totiž kromě nich donášel i na známého českého teologa J. L. Hromádku, který měl pro StB daleko větší cenu než oni. Aby nedošlo k dekonspiraci, nemohl být na něho uvalen ani stín podezření – proto se o YMCA nikdo z vyšetřovatelů nezmiňoval.
Léta po propuštění
Když se Drápalovi vrátili z kriminálu, nastaly zlé časy. Lubor nemohl očekávat žádná výhodná zaměstnání – dělal tedy především manuální práce. Občas to vypadalo, že by mohl získat nějakou lepší práci, ale nakonec z toho vždy sešlo. Později se ale dal k odborovým svazům a zjistil, že jako dělník vůbec neměl kádrový posudek, který si potenciální zaměstnavatelé vždy vyžádali. Napsal si ho tedy sám a dostal se z toho.
Kvůli špatné nervové situaci syna Dana si Iva nemohla najít žádné stálé zaměstnání. Učila tedy doma angličtinu a snažila se hledat práci jako překladatelka. V jejich domě bydlela paní pracující na jakémsi hornickém ústavě, která jí nosila texty k překladu. Paradoxně tak jako humanitně vzdělaná žena překládala dokumenty o atomových elektrárnách. U nás ale tehdy žádné nebyly (byť se tehdejší ministr průmyslu kasal, že jich brzy bude deset), a neexistovalo tedy ani potřebné názvosloví – musela si ho tedy sama vymýšlet. Krom textů o elektrárnách překládala například i texty o pavézách – středověkých štítech.
Později začala stabilně překládat filmy pro Filmexport a seznámila se s Angličankou, která zde žila – Margo Millnerovou, jež překládala hudbu. Od ní se naučila „doopravdy překládat“, neboť byla velmi pečlivá. Iva díky ní získala také slovníky, které do té doby prakticky neměla. Margo později odcestovala z Čech a svou práci Ivě přenechala – šlo o vytváření brožurek ke gramofonovým deskám, jež byly určeny k exportu. O tuto práci však později Iva přišla, protože si ji pro sebe nechal její tehdejší zaměstnavatel, když odcházel do penze. Margo Millnerová ji také doporučila zahraničním diplomatům jako domácí učitelku pro jejich děti – muselo to však jít přes diplomatickou službu, a tak z toho sešlo.
Práce pro Pražskou informační službu
Iva se snažila sehnat zaměstnání v PIS – Pražské informační službě. Bohužel to také byla kádrová záležitost a nebylo možné se tam snadno dostat. Chodila se tam čas od času ptát, jak na tom její žádost je – většinou se jí však dostalo vyhýbavé odpovědi. Jednoho dne, v létě, zkoušela znovu štěstí a šla se ptát na stav své žádosti. Jako obvykle ji odbyli, avšak když odcházela, slyšela za sebou křik: „Počkejte, soudružko!“ Měl přiletět starosta Kalkaty. Na letiště pro něj byli posláni lidé, aby ho přivezli na radnici, kde ho čekal primátor. Jenže on přiletěl o den dříve, ubytoval se v Intercontinentalu a volal na radnici, že tam jede. A celá delegace přitom tou dobou jela na letiště – a sám primátor neuměl ani slovo anglicky. Vzali Ivu a tak, jak byla – jen v sandálech a letních šatech, ji odvezli na radnici. Nakonec si ji tam nechali na celou dobu pobytu kalkatského starosty, navštívili spolu například i Karlovy Vary. Jednou se tam onen Ind o půlnoci rozhodl deklamovat védy – a Iva musela překládat a překládat.
Nic dalšího však z PIS dlouho potom nepřišlo. Až při pobytu na chalupě v Jeseníkách v roce 1962 ji zastihl telegram z PIS, zda by se mohla na několik dnů postarat o skupinu Angličanů. Setkání s nimi se později ukázalo jako zásadní. Byli to příslušníci anglické local government – vrchní knihovník pro danou oblast, nejvyšší policista jedné „county“, nejvyšší úředník pro vzdělávání, plánovač z Londýna a odborník na životní prostředí z Walesu. Společnost to byla velmi milá a Iva s nimi zcestovala celou republikou. Později se jí svěřili se svými představami o Československu – byli překvapeni poměrně dobrým stavem země, mysleli si, že jedou na primitivní „divoký východ“. V průběhu jejich pobytu se však tyto představy měnily. Iva tak zjistila, že nejen u nás byla propaganda o tom, jak je to na Západě, ale i na Západě byla propaganda o tom, jak je to u nás.
Jeden z prvních překladů, které s touto skupinou Iva dělala, byla návštěva anglické delegace u Milouše Jakeše, který byl tehdy činný v lokální státní správě. Iva se snažila překládat tak, aby si obě strany rozuměly – ne slovo od slova, ale po smyslu sdělení. Nikde s tím nebyl problém. První vznikl až na policejním ředitelství v Hradci Králové, kde chtěl jistý vysoce postavený policista, aby překládala slovo od slova – Angličané však ničemu neporozuměli.
V Plzni byla naplánována večeře Britů s jejich českými protějšky. Všichni očekávali, že to bude velmi oficiální a napjaté. Vše ale dopadlo zcela jinak – večeře proběhla velmi družně, se zpěvem anglických i českých písní – Iva má za to, že tato situace se dobře vyvinula i díky jejímu překladatelskému přispění. Návštěva Angličanů byla považována za nejlepší akci PIS daného roku.
Styky s Anglií
S Angličany Iva dále udržovala styky i po jejich odjezdu. V roce 1964 byli s manželem na návštěvě v Anglii. Dostaly se tam i její děti, Dan a o šest let mladší Aleš. Díky tomu se také naučili velmi dobře anglicky. V Československu byla na návštěvě zase poněkud zvláštní anglická dívka. Velmi zde udivovala minisukněmi, tehdy ještě v Československu nevídanými, a napudrovaným obličejem. Prý nebyla vůbec zvyklá chodit, Iva ji učila chodit do kopce. Zato velmi ráda tancovala – Iva však nevěděla, na kterou diskotéku ji vzít. Jednou tedy zamířily do Karlových lázní. S mladou Angličankou však nikdo netančil – poprosily tedy číšníka, aby ji někoho dohodil. Nakonec se na oné diskotéce seznámila se zpěvákem kapely Olympic a zamilovali se do sebe. Chodila s ním až do konce svého zdejšího pobytu.
Další návštěvou byl chlapec ze Skotska, který přijel zcela nevybaven – v prosinci přistál v Praze v krátkých kalhotách. Velmi si Československo oblíbil: především „czech beds“ –české postele s tlustými dekami – a české knedlíky. Dával si je k jídlu každý den a přibral tu kolem čtyř kil. Když se vracel domů, měl na sobě nové teplé oblečení, veliký balík s typickou českou peřinou a sám byl notně zakulacený. Jeho otec kolem něj při vyzvedávání na letišti nejprve bez povšimnutí prošel – svého syna prý nemohl poznat. Téměř každá návštěva známých z Anglie přinesla další veselé historky. I Iva a Lubor na svou cestu po Anglii, při které stihli navštívit téměř všechny účastníky původní exkurze, také velmi ráda vzpomíná.
Další práce v PIS
Po tomto úspěchu začala Iva v PIS pracovat pravidelněji. Nepatřila pochopitelně k okruhu těch, kteří dostávali ty nejlepší zakázky, přesto se dostala k zajímavým věcem. Vzpomíná například na skupinu návštěvníků z Ghany. Byl mezi nimi návštěvník, který byl tak nesmírně svatý, že s nikým nemluvil – měl pouze jednoho svého služebníka, který všechna jeho přání tlumočil. Iva se s nimi podívala také do Karlových Varů. Všichni členové výpravy tam dostali typické nádobky na léčivou vodu a z každého pramene nadšeně ochutnávali – považovali to za něco magického. Iva měla strach, aby to jejich zažívací ústrojí zvládlo, ale vzhledem k tomu, že byli, dle Iviných slov, „zabetonovaní“ v důsledku středoevropské stravy, vše dobře dopadlo. Ke konci zájezdu pozvali lidé z Ghany na večeři i Lubora. Ghanský náčelník mu skrze svého „jazyka“ nabídl ruku své dcery. Iva vzpomíná, jak vykulila oči s otázkou „A co já?“, na kterou se jí dostalo odpovědi, že by byla velmi dobrá první žena. Iva později v žertu Luborovi vyčítala, že si druhou ženu nevzal – v domácnosti by to přeci jen byla pomoc.
Později měla velmi dlouhou dobu na starost jakéhosi Egypťana. Kvůli zcela odlišným stravovacím návykům to však bylo komplikované soužití – Egypťan neobědval a také téměř nikdy nepotřeboval chodit na toaletu. Způsobilo to veselou situaci v závodě na výrobu vlakových vagonů – konstruktéři mu předváděli nový model, který měl na obou stranách vagonů WC. Egypťan to však nedovedl pochopit – proč by měly být ve vagonu dva záchody, když by bohatě stačil jeden?
Když Iva pracovala v PIS teprve krátce, dozvěděla se na schůzi, že by po každém pobytu zahraniční skupiny měla sepsat krátkou zprávu. Tomuto požadavku se nedivila, se skupinami často byla sama a podepisovala za ně různé dokumenty. Po nějakém čase ji však někdo řekl: „Neblbni, to není pro Pisku, to je pro policajty!“ Zprávy tedy psát přestala – a nikdo se po nich nikdy nesháněl.
Iva tušila, že si ji dříve nebo později policisté pozvou – pracovala přeci s cizinci. Říkala si, že kdyby byla v Americe a dělala tam to, co tady, také by si ji pozvali – muselo se to v té době čekat. Když si ji doopravdy zavolali, měla velikou výhodu – nebála se. Po tom, co měla za sebou, se jí nemohlo nic horšího stát – teď ji mohli nanejvýš vyhodit. Policistům tedy řekla, že jejich pozvání čekala. Byli jejím přístupem překvapeni. Řekla jim předem: „Nikdy vám nebudu podávat žádnou zprávu na žádného Čecha. Ale kdybych věděla, že se děje něco nekalého ze strany cizinců, oznámím to.“ Příslušníci StB ji chvíli přesvědčovali, ale nakonec s touto dohodou souhlasili. Nikdy však nenastala situace, aby Iva musela cokoliv hlásit. Jen jednou se jí jeden buddhista snažil přesvědčit ke konverzi.
Později začala dělat i „kabiny“ neboli simultánní tlumočení. Tlumočník sedí v kabině, má na uších sluchátka a do mikrofonu překládá to, co slyší. Bylo to mnohem lépe placené, ale také mnohem náročnější. Později dosti často překládala pro ekonomický institut. Po jedné práci pro tento ústav za ní posluchači přišli a řekli, že u nich překládala Eva Štichová, která byla tehdy považována za nejlepší tlumočnici a o níž všichni věděli, že pracuje pro StB. Ona prý sice překládala plynule, ale něco zcela jiného, než přednášející říkali. Od té doby si tam tedy zvali vždy jen Ivu.
Rok 1968 a první práce pro Associated Press
Pak přišel rok 1968. Tou dobou u nás bylo mnoho novinářů. Seděli většinou v Alcronu (tam především Američané a Angličané) a v Esplanade (oblíbené místo Němců). Měli své překladatelky, které s nimi spolupracovaly nastálo – bylo to velmi výhodné, neboť byly placené v dolarech. Tvořily však uzavřenou společnost a nikoho by mezi sebe nepustily. Ivě to však nevadilo, neboť tou dobou pracovala i pro Univerzitu 17. listopadu, pro kterou překládala textbooks.
Dne 21. srpna byla Iva se svou rodinou na chalupě v Jeseníkách. Ten den výjimečně zaspala – po probuzení si však pustila rádio a nemohla věřit tomu, co slyší. V protější chalupě, u původních německých obyvatel jménem Gallovi, byl tehdy cizí Němec. Přišel pak Ivě kondolovat – bylo to velmi zvláštní, Češce kondoloval Němec, že je zabrali bratříčci Rusové.
Lubor Drápal jel v roce 1968 na brněnský veletrh. Vedle něho seděl Karl Hartmann, což byl korespondent z Associated Press. Dal se s ním do řeči a stěžoval si, jak nemohou najít žádné překladatele a jak je to těžké. Lubor mu tedy navrhl, aby zavolal jeho manželce, místopředsedkyni tlumočnického svazu, že jim jistě bude moci někoho dohodit. Iva měla za to, že to nebude žádný problém, ale byl – ti, co s cizinci dříve pracovali, buď odjeli do Vídně nebo s nimi teď nechtěli nic mít. Ivě se do toho také příliš nechtělo, protože měla právě rozdělanou knihu. Nakonec ale svolila, že jim na týden přijde pomoci – chytlo ji to však tak, že tam zůstala.
Asi po dvou letech přijelo nejvyšší vedení z New Yorku. Krátce nato byl odvolán vedoucí pražské kanceláře AP – později se Iva dozvěděla, že kdyby sám neskončil, byl by vyhoštěn. Iva tak zůstala jako vedoucí pražské kanceláře. Nejprve si myslela, že ještě někoho pošlou z Ameriky, ale nikoho neposlali – jen jela do Frankfurtu, kde dostala plnou moc k podepisování bankovních příkazů.
V oněch prvních letech se režim o Ivu příliš nezajímal, neboť v kanceláři AP pracovala pod hlavičkou PIS. Ve chvíli, kdy v pražské kanceláři AP zůstala sama, to však muselo jít přes diplomatickou službu. V oněch prvních letech po pražském jaru to ještě šlo, později by bylo získat povolení pro takovou práci velmi komplikované.
Činnost v AP
Hned jedna z prvních věcí, co tam dělala, však k Ivě připoutala pozornost úřadů. Nixon tehdy vypsal desetiprocentní daň na export. V tiskové agentuře to funguje tak, že každá kancelář po celém světě musí na určitý požadavek odpovědět – takovým požadavkům se říká „all points“. Tehdy přišel onen „all points“ vzkaz s žádostí o reakci místních úřadů na Nixonovo opatření. Iva tedy zavolala na tiskové oddělení ministerstva zahraničí – tak, jak by to udělal její šéf. Ze svazku StB, který byl na ni veden, později zjistila, že se úřady ihned začaly zajímat o to, proč to chce vědět, a dospěly k tomu, že ji zřejmě navedlo americké velvyslanectví. Iva zpětně soudí, že byla velmi naivní, brala některé věci jako samozřejmost: to však bylo její výhodou. Díky své naivitě totiž neměla strach.
Jeden z jejích prvních velkých článků byl případ jugoslávského letadla, které se zřítilo nad severními Čechami. Když padá letadlo, cestující zemřou již kvůli tak rychlé změně tlaku, i kdyby přežili samotný náraz. Záchranáři prohledávající trosky však slyšeli slabounké naříkání a nalezli ještě živou letušku. Nikdo nevěděl, jak je možné, že přežila změnu tlaku. Náraz ale přečkala díky tomu, že její sedadlo posloužilo jako boby, díky kterým se svezla z kopce a náraz tím byl zmírněn. Iva volala do nemocnice a mluvila s jejími doktory. Napsala o tomto případu pěkný článek. Jenže byla tak nová a v New Yorku, kde měl článek vyjít, nikdo netušil, kdo je Iva Drápalová. Tak u článku raději uvedli jméno jugoslávského korespondenta Štefanoviče. Článek, u kterého je uvedeno jméno autora, se jmenuje byline – Iva takto o svůj první byline přišla.
Ne vždy však bylo výhodou mít byline. Jednou psala článek o českém kosmetickém ústavu, který byl světově proslulý a kvůli nízkým cenám do něj jezdily pacientky i ze západních zemí. Tento článek převzal i jistý známý německý týdeník, který četli lidé i v Československu. Nikdo pak Ivě nevěřil, že za to nedostala žádný nadstandardní plat – všichni byli přesvědčeni, že musela inkasovat ohromné peníze. Nejhorší podle ní bylo to, že ani nevěděla, zda její článek vyšel, případně kdy a kde. Tak se jí stalo, že napsala článek o vítězce soutěže o královnu krásy, kterou jednou vyhrála v Paříži jistá Češka. Tento článek vyšel v Austrálii – a bývalá přítelkyně této královny krásy si to tam přečetla a Ivě zavolala. Tak se tedy dozvěděla, kde byl onen článek publikován.
Do ČTK tehdy přicházely výstřižky z různých zahraničních novin a na konci roku vyřazovali ty, o kterých si mysleli, že už je nebudou potřebovat. Ivini kolegové z ČTK sesbírali výstřižky jejích článků, které vyšly, a věnovali jí je darem k Vánocům. Výstřižků Iviných článků z amerických a kanadských bylo celkem 157. Měla tehdy velké štěstí, neboť v ČTK měli zakázáno brát věci, které Iva napsala. Kolegové říkali, že by leckdy vzali článek, který napsala, ale nesměli ji publikovat.
Když se Iva dívá zpět, myslí si, že toho napsala tolik, že toho nikdo nikdy z Čech nemůže ve světě publikovat tolik, co ona. Každý týden psala několik článků – a dokonce i takové články, které psát nemusela, psala je jen z vlastní píle. Přesto v Čechách není známá – byla v americké verzi Who is who, ale v české ne.
Iva vzpomíná, že měla jednu velikou výhodu: až do konce 60. let bylo jakékoliv telefonické spojení do zahraničí kontrolováno, neboť šlo přes ústřednu. Když Iva pracovala v AP, už to bylo snazší, neboť do zahraničí bylo spojení přímé. AP mělo zájem na tom, aby znovu nezavřeli jejich pražskou kancelář (nefungovala od padesátých let až do roku 1968). Aby se tomu tak nestalo a aby Iva nebyla zavřená, bylo jasné, že některé věci psát nemohla a jisté informace AP nezískávala přes ni, ale z jiných zdrojů. Zajišťovala to poté vídeňská pobočka. Iva se to snažila vynahrazovat tím, že brala mnoho regionálních periodik, díky kterým měla informace, které nikdo jiný neměl.
Díky regionálním novinám Severomoravská nová svoboda natrefila na příběh Čecha, který přes Jugoslávii utekl do Švýcarska, kde požádal o azyl. Ten mu však byl zamítnut a onen Čech byl „v železech poslán domů“. Iva o něm napsala článek, který způsobil velký poprask ve Švýcarsku. První reakce byla, že ho poslali domů, neboť byl ekonomický, nikoliv politický utečenec. Druhá verze však byla, že ho měli poslat zpět do Jugoslávie, odkud přišel, a ne do Československa. Zřejmě se to v tamějším parlamentu táhlo tak dlouho, až se rozhodli, že mu poskytnou nabídku návratu do Švýcarska. To ale samozřejmě nebylo možné. Bylo to začátkem osmdesátých let. Po revoluci se za ním Iva stavila ve Velké Kraši, odkud pocházel, protože to bylo blízko Dolního údolí, kde měla Ivina rodina chalupu. Tam se dozvěděla jinou verzi příběhu: ačkoliv onoho Čecha poslali domů, tak to vůbec nebylo v řetězech. Tím, že šel přes Jugoslávii, měl speciální šedivý pas, ne zelený, který měl člověk pro cestování do jiných zemí. Když procházel kontrolou na letišti, divili se, že má šedivý pas. Sepsali s ním protokol a řekli mu, že z toho bude mít polízanici, ale až u policie v místě svého bydliště. Díky Ivinu článku se však věci začaly hýbat. Došlo to tak daleko, že ho na severní Moravě začali navštěvovat lidé ze švýcarského velvyslanectví a vozili mu čokoládu a whiskey. Nakonec se mu díky tomuto zájmu vůbec nic nestalo.
Když Iva začínala v AP pracovat, byli k ní všichni zahraniční novináři shovívaví. Byla nová a koneckonců ani nebyla novinářka. První Ivina velká story se týkala pádu ruského letadla. V AP tehdy pracovala uklízečka, která dopoledne uklízela v Lufthanse a odpoledne u nich. V pondělí ráno Ivě telefonovala o pádu onoho letadla. Iva byla úplně nová a nevěděla, jak se má zachovat – tak se sebrala a jela na letiště. Nakonec napsala velmi dobrý článek a díky této shodě náhod ho odeslala o tři hodiny dříve než jakýkoliv jiný zpravodaj. V mezinárodních tiskových agenturách panuje velká soutěživost: z New Yorku klidně dostávali pochvalu, když byli o dvacet minut rychlejší. A tady najednou tři hodiny! Později tomuto příběhu říkali Iva´s story. Nevěděla tehdy ještě o nepsaném pravidle, že pokud zpravodaj natrefí na dobrý příběh, nejprve napíše svůj příběh a po jeho odeslání dá vědět i svým kolegům. Tak může očekávat, že mu oni oplatí stejnou mincí.
Další příběh, který Ivě vydobyl prestiž mezi diplomaty, byl o Martině Navrátilové. Když byla Martina pouze juniorka, byl šampionem tenista Kodeš. Měl hrát na trávě ve Wimbledonu – v Československu ale nebyl ani jediný travnatý kurt. Prarodiče Martiny měli na svém kurtu v Řevnicích problém s tím, že jim pískem neustále prorůstala tráva. Rozhodli se tedy, že celý trávník osejí, aby měl Kodeš kde trénovat. Ivě to připadalo dojemné a udělala s nimi interview. Byl to rok, kdy Martina vyhrála ve Wimbledonu juniorky. Za dva roky poté Martina emigrovala. Iva se vydala do Řevnic a s jejími prarodiči opět natočila interview – načež to vyšlo v Herald Tribune, takže to četli všichni diplomaté.
Rozhodnutí skončit v AP
Náročná práce však Ivu velmi unavovala. Každý rok zjara jezdila do Frankfurtu na redakční poradu a oznámila svému nadřízenému, že by si přála skončit. Po jeho odmítavé reakci se však vždy rozhodla ještě zůstat. I přes několikeré naléhání různých bureau chiefů (tak se jmenovali šéfové tiskových kanceláří) se Iva rozhodla opravdu skončit – byl rok 1988. Do české kanceláře AP po ní nastoupil Ondřej Hejma.
Associated Press je vlastně družstevní podnik – a členy onoho družstva jsou různé deníky a časopisy, které si platí jeho službu. Když pak do Prahy přijel někdo z velkých novin, měl možnost obrátit se na Ivu. Všechny velké noviny ji tedy znaly – měla styky s mnoha novináři. Jednou byla pozvána indonéskou velvyslankyní na oběd, které se účastnil i korespondent Los Angeles Times. Iva se ho otázala, zda by neměli zájem o její služby: nechtěla sama už psát, ale bylo ochotná jim zprostředkovávat nejrůznější kontakty. On nadšeně souhlasil. Začala přes něj tedy pracovat pro LA Times. Měli spolu velmi vřelé vztahy. Pravidelně spolu snídali – Iva vždy vyprávěla a on si z informací a příběhů, které zmínila, vybral ty, jež ho zajímaly.
Rok 1989 a 17. listopad se zahraničními novináři
Přišel rok 1989. Nejprve padla berlínská zeď a v Berlíně se shromáždilo mnoho novinářů. Po týdnu již však nebylo mnoho novinek a žurnalisti toužili po dalších novinkách – a do toho přišla senzační zpráva o dění v Praze. Novináři se tedy nahrnuli do Prahy. Ministerstvo zahraničí tedy udělalo souhrnnou tiskovou konferenci a na Ivu se obrátili s prosbou, aby ji tlumočila. Konferenci vedl šéfredaktor Rudého práva Porybný. Moderátor, který konferenci uváděl, ho představil jako novináře – Iva ho však představila i s místem jeho působiště, s komunistickými novinami Rudým právem.
Den poté bylo 17. listopadu. Iva byla ráno v Alcronu s korespondentem LA Times, Washington Post a Chicago Tribune. Dohodli se, že je Iva ten den nebude provázet coby tlumočnice, ale bude monitorovat, co o tom říkají v rádiu a televizi. Večer, když už Iva ležela v posteli, jí zavolal muž z LA Times s prosbou, ať pro ně přijede do Nemocnice na Františku – byli ztraceni a nevěděli, kde jsou. Dostala také za úkol zatelefonovat do Chicago Tribune s informací, že jejich korespondentka byla zraněna.
Iva je skutečně našla v oné nemocnici. Novinář z LA Times měl kabát celý od krve – ta krev však patřila zraněné korespondentce Chicago Tribune. Iva vzpomíná, že to byla droboučká žena. Připletla se do davu a zaútočil na ni jeden z policistů – byť mu ukazovala svou novinářskou průkazku, zmlátil ji tolik, že měla na hlavě šest stehů. Když Iva odvezla oba novináře do jejich hotelů, vrátila se domů.
Události nabraly rychlý spád. Protože novináři brali většinu informací z českých médií, spolupracovala s nimi Iva coby tlumočnice. Byla to náročná práce: v pokoji plném novinářů simultánně překládala české zprávy, musela najednou poslouchat i překládat. Iva tedy prožila revoluční dny coby tlumočnice zahraničních novinářů.
O několik dní později se konala velká tisková konference, na kterou měl přijít Marián Čalfa a oficiálně oznámit změny, které se ve státě udály. Konference se konala ve Strakově akademii, která byla přeplněna novináři ze všech koutů světa. Přišla tisková mluvčí s tím, že mají objednaného tlumočníka, ale že bohužel nedorazil – požádala tedy Ivu, zda by nemohla celou konferenci překládat. „Její“ novináři z LA Times ji nejprve nechtěli pustit, ale nakonec povolili.
Iva přišla k Čalfovi a řekla: „Víte, já už jsem po těch posledních dnech taky unavená. Ale když budete mluvit v krátkých větách, tak já vám to hezky přeložím.“ A on odpověděl: „Ja budem.“ A opravdu „mluvil hezky“ a překlad se povedl. „Ivini novináři“ sice říkali, že to bylo hezké, ale že si počkají na oficiální překlad. Když ho však ČTK vydala, ukázalo se, že to byl slovo od slova překlad Ivy Drápalové.
Doba po revoluci
Pak přišla nejkrásnější doba: když se novinář nadchne pro určité téma, sbírá materiál a má z toho radost. Jakmile se ale dá do zpracovávání, přicházejí komplikace a pochybnosti. Nyní ale Iva jen sbírala materiály. Americké noviny se o ni přetahovaly a ona si mohla vybírat, s kým chce právě spolupracovat. Svým způsobem měla i velkou moc – říkala zahraničním novinářům, o čem mají psát. Za jeden den konzultovala články pro tři různé velké americké deníky, což je příležitost, kterou již žádný český novinář zřejmě nedostane.
V roce 1993 se vydala do Pardubic, kde v archivu ležel svazek, který si o ní vedla StB. Obsahoval 1200 stránek, četla je tři dny. Pro Ivu to byl pochopitelně ohromně silný zážitek. Projasnilo se jí mnoho věcí týkajících se její minulosti. Že byla neustále sledována a odposlouchávána, po celou dobu práce pro AP věděla, a vše tedy dělala otevřeně. Přesto ji však čekalo mnoho překvapení. Krom zjištění závažných (například vyjasnění 40 let staré záležitosti se zatčením kvůli motákům) ji však udivila – a mnohdy i pobavila – ohromná hloupost estébáckých vyšetřovatelů.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Portréty Pražanů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Portréty Pražanů (Viktor Portel)