Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Drápala (* 1940)

• narozen 22. prosince 1940 v Rožnově pod Radhoštěm

• vyrůstal na Dolních Pasekách

• vyučil se elektrikářem ve Vrchlabí

• vojnu absolvoval v letech 1959–1961

• během druhé obnovy Junáka spoluzaložil v Rožnově skautský oddíl

• celý život prožil v podniku Tesla Rožnov

• věnoval se ochotnickému divadlu a vydal své paměti

• roku 2022 žil v Rožnově pod Radhoštěm

„Když jsem byl malý, byl konec války, pak se k moci v osmačtyřicátém dostali komunisti a nic jiného jsem nepoznal, tak mi to nepřipadalo nijak divné. Zkrátka jsem v tom žil,“ říká František Drápala a k otázce, jestli mu komunistický režim a život v něm připadal někdy absurdní, dodává, „divné mi to začalo připadat až po osmašedesátém, když k nám přišli Rusi.“

Dolnopasecké eldorádo

František se narodil 22. prosince 1940 v srdci Valašska na Dolních Pasekách, kde v dřevěnici u prarodičů vyrůstal až do svých osmi let. Dětství prožil na lukách a v lesích nad Rožnovem v místě, kde se ještě dlouho po válce držely tradice, a to, co dnes chápeme jako folklor, bylo nedílnou součástí života. Vzpomínkám na dětství věnoval i své paměti Tam pod Bačovým vrchem. „Beru do ruky starou fotografii,“ píše v úvodu, „bylo mi na ní tři roky a čtyři měsíce. Z pod obočí a pletené kšiltové čepice se na mě dívá nějakým nejistým pohledem kluk, kožené šněrovací boty, punčocháče, kraťasy se šráky mi sahaly pod kolena, v jedné ruce jalovec, v druhé flašku. Byl to tehdy pro mě jeden z významných okamžiků mého života, taťka mě poprvé vyvedl na buďačku,“ vzpomíná na Velikonoce rok před koncem války, kdy s opentlenou větvičkou jalovce stál na lavici u okna do chalupy, kde měl vyplatit známou tetičku nebo stařenku. Ve svých pamětech vypráví o věcech denního života, o kamarádech i škole a věnuje se také popisu života na pasekách a zvyklostem a tradicím – jako třeba draní peří, sušení ovoce, cestám na pouť nebo svatojánským ohňům. S úsměvem zmiňuje také svá alotria, která jako kluk vyváděl. Připomíná i konkrétní dolnopasecká místa a jejich obyvatele. V poslední části pak vypráví o době strávené mimo Rožnov – především o učňovských letech ve Vrchlabí, vojně a cestách „za hranice všedních dní“ prostřednictvím podnikových dovolených.

Rázem zhaslo půl Vrchlabí

Jelikož se František velkou část dětství nejraději toulal sám po Bačově vrchu a přilehlých pastvinách a lesíkách, nosil domů žáby a užovky, které choval mezi okny chalupy, staral se o lišku i mývala, a sbíral dokonce i zmije na sérum, lesnická škola v Trutnově se po osmé třídě jevila jako nejlepší řešení jeho zaujetí pro vše živé. Po úspěšně složených přijímacích zkouškách ale přišlo zamítavé vyrozumění. Když se po roce situace opakovala, přečetli si rodiče mezi řádky, že syn není pro školu perspektivním uchazečem především kvůli otcovu vystoupení z KSČ. Nezbývalo než se rozhodnout pro některý z technických učebních oborů a volba nakonec padla na učiliště Tesly ve Vrchlabí.

Život na internátě sice skýtal určité výhody, když se dospívající František ocitl tak daleko od domova, ale určitou míru svobody vyvažoval dozor vychovatelů. František vzpomíná, že na internátu vládl vysloužilý armádní kapitán Štěpánek, který učně v podstatě za tři roky připravil na vojnu, jelikož vyžadoval řád a konflikty řešil rázně. Vše ale mělo svou mez.

Ten největší průšvih přišel hned v zimě v prvním ročníku, jednou po návratu z večeře. „Chodívali jsme do vrchlabské Tesly, vařil nám tam pan kuchař Nič. Zůstali se mnou dva kamarádi – jeden byl z Hradce, druhý ze Rtyně v Podkrkonoší. No a jeden donesl náboje a druhý pistol,“ vypráví. Otec jednoho z chlapců byl podnikový hlídač a zbraň nenosil, měj ji schovanou někde doma v šuplíku. Dobře o ní věděl ale Františkův kamarád, a tak ji vzal, aby se pochlubil hochům na internátu. „Vyšli jsme do prvního patra a otevřeli okno. Jeden vzal pistol, cvaknul, a nic. Vzal druhý, cvaknul, nic. Tak jsem ji vzal já, otočil jsem náboj v komoře a prásk – půl Vrchlabí zhaslo,“ popisuje, jak šikovně trefil drát elektrického vedení. Pistoli pak rychle zahrabali ve sklepě do uhlí. K jejich smůle se ale krátce nato objevil svědek střelby a přivedl na internát esenbáka. A začalo vyšetřování. „Řekli jsme, že jsme měli předělaný poplašňák na malorážkové náboje a že jsme to hodili někam [do sněhu] do zahrady. Tak nás dali okamžitě každého zvlášť a tam jsme byli zavření tři dny. Donášeli nám jídlo a jeden tajný nás chodil vyšetřovat. Střídali jsme se a lopatou přehazovali metr a půl sněhu po celé zahradě. Hledali jsme pistol, která tam nebyla,“ vypráví. Po třech dnech se přiznal první kamarád, pak druhý, a když už bylo těžké zapírat a pistole se našla, přiznal se i František. „Bohužel, byl jsem z nich nejstarší, protože jsem šel do učení o rok později, měl jsem patnáct, tak mi vyhrožoval, že skončím jako učeň a půjdu na Šumavu pást krávy,“ vzpomíná František Drápal na vyšetřujícího důstojníka StB. Celý incident se pak snažil urovnat šéf školního oddělení z Rožnova p. R. pan Dohnal, který se za Františka postavil. I tak ale následoval trest v podobě podmínečného vyloučení do konce školního roku a trojka z chování.

Vojna na lyžích

Po vyučení nastoupil František do rožnovské Tesly a za rok narukoval do Bechyně. Po zhojení naštíplého stehna po cvičném seskoku padákem během přijímače putoval do Hvožďan. Přihlásil se do armádních lyžařských závodů na Šumavě a zabodoval – ve slalomu byl druhý, ve sjezdu první a v obřím slalomu čtvrtý. Díky úspěchu mu byla nabídnuta sezonní funkce lyžařského instruktora důstojníků Československé lidové armády (ČSLA). Během lyžařského výcviku se František sblížil se svým pozdějším velícím důstojníkem nadpor. Chromým, a tak i po návratu k jednotce z Šumavy zažil vojnu takovou, že na ni rád vzpomíná. Roku 1961 odcházel do civilu jako rotný.

Téměř čtyři dekády v Tesle

Po vojně se František Drápal oženil s Květou Janků, se kterou se seznámil ještě během učňovských let ve Vrchlabí a za kterou pak jezdíval na pionýru i před nástupem na vojnu. Krátce žili společně s rodiči v domě, který otec postavil na Dolních Pasekách ve 40. letech, poté u tety a strýce a v 70. letech získali byt na novém rožnovském sídlišti, které vyrostlo na polích rodiny Bajerových. Roku 1983 se pak přesunuli zpět do domu po Františkově tetě opět na Dolní Paseky, kde žije pamětník dosud. Zde se mohl vrátit ke své lásce ke zvířatům, včelařil a také začal s řezbářstvím.

V zaměstnání měl štěstí na své vedoucí. Celý život zůstal nestraníkem, ale nadřízení ho kvůli tomu nijak nepostihovali. Jak ovšem během natáčení několikrát zopakoval, o politiku se během let komunismu příliš nezajímal. Jediným vybočením se stala jeho angažovanost během okupace Československa v srpnu 1968: „S Mirkem Mužikem, co jsem říkal, že byl vedoucí [rožnovského skautského oddílu], jsme objížděli na motorce dvěstěpadesátce Frenštát, Valašské Meziříčí, [Nový] Jičín, Vsetín a  okolí – rozvěšovali plakáty a otáčeli směrovky – a to bylo všechno.“

Kromě vedení dětí ve skautském oddíle (absolvovali tři letní tábory) se také věnoval ochotnickému divadlu a později v pokročilém věku navštěvoval spolek tzv. „píšících důchodců“ a předával své vzpomínky generacím, které už tradiční valašské paseky a život na nich nepamatují. V nejbližších měsících (jaro 2022) se chystá do tisku další z řady jeho autorských počinů, a to průvodce po místech Dolních Pasek.