Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Každá společnost volí výtvarné prostředky jí přiměřené
narozen 23. srpna 1934 v Moravské Huzové (dnes Štěpánov) na Olomoucku
po mnichovské krizi rodina ze sudetské Moravské Huzové vyhnána
válečná léta prožil v Olomouci
příbuzný Marie Gruzínové, protinacistické odbojářky popravené v Mauthausenu
absolvent architektury na brněnském VUT (1953 až 1959)
od roku 1961 na VUT působil jako odborný asistent
v roce 2022, po dalších jednašedesáti letech, stále přednášel na VUT
„Každá společnost volí výtvarné prostředky jí přiměřené. Vyjadřuje své ideje. Řecká demokratická společnost postavila řeckou Akropolis, tam není o zrcadlové symetrii ani řeči. Tam jsou objekty volně – jako diskutující společnost – posazeny. Společnost, která opustí demokratické principy, volí takové prostředky jako třeba Římané: držet hubu a krok, pravá rovná se levá. A v čele je dominanta. A ta dominanta je komunistická strana [smích],“ vypráví architekt s více než šedesátiletou akademickou praxí Jaroslav Drápal.
Jaroslav Drápal se narodil 23. srpna 1934 v Moravské Huzové (dnes místní část města Štěpánov) na Olomoucku. S rodiči Boženou a Jaroslavem vyrůstal ve Šternberku, který museli – coby sudetskou oblast – po mnichovské krizi opustit. „Velice narychlo. Vím, že jsme jeli náklaďákem. Všechno jsme to museli naložit a odjet, pod tlakem,“ vzpomíná na rok 1938. Novým domovem se stala Olomouc. I tam zažil vpád vojáků třetí říše – v březnu následujícího roku: „Pamatuju si, jak mě [maminka] u nádraží držela za ruku, plakala a mně se vryly do paměti ty kolony německých vojáků, kteří nás v tu dobu zabírali. To je moje první vzpomínka z německé okupace.“
V Olomouci otec Jaroslav pracoval jako traťmistr. A za války doma tajně poslouchal vysílání BBC. „Byli jsme upozorňováni: ,Běda vám, jestli o tom někde budete špitat!‘ protože jsme byli [s bratrem] mladí kluci.“ Otcovou sestřenicí byla Marie Gruzínová, sekretářka biskupa Gorazda, se kterým se podílela na ukrývání atentátníků na Reinharda Heydricha. Marie se dle vyprávění s Jozefem Gabčíkem i Janem Kubišem osobně znala. A před deportací do koncentračního tábora Mauthausen se s Drápalovými přijela rozloučil. „Plakali, objímali se a ona říkala toto: že jede se dvěma dětma do Přerova je zachránit,“ vzpomíná na období teroru po Heydrichově smrti. Marie Gruzínová byla v Mauthausenu popravena 24. října 1942.
Koncem války našla rodina úkryt před blížící se frontou u příbuzných v Benátkách, osadě v Moravské Huzové. „Táta se strýcem vykopali na zahradě kryt. A v tu dobu, kdy se začala objevovat válka v bezprostřední blízkosti – protože my jsme viděli na trať z Olomouce do Štěpánova dál na Prahu – tak jsme viděli jednou, jak jel sanitní vlak a na mostě v těch Benátkách se objevil tank, který začal střílet do toho sanitního vlaku, německýho.“ Vzpomínky na závěrečné boje pokračují: „Viděl jsem, jak v těch ruskejch tancích na poli končí ohnivý náboje. Začaly hořet a ruští vojáci začali z tanku vyskakovat. Pak se ukázalo, že měli Němci na kostele ve Štěpánově dalekohled a že to měli všechno pod dozorem.“
Bezprostředně po osvobození měl incident s hořícím tankem traumatizující dohru. „Když si vzpomenu na ty dva hořící vojáky, jak skákali z toho tanku, tak potom, jako mladí jsme se do toho vyhořelého tanku cpali. No a dovedete si to představit, protože ten řidič, ten neutekl, nevyskočil. Byl vepředu mezi nádržema nafty. Čili tam byly shořelý zbytky, to jsem zažil. Nerad na takové věci vzpomínám.“ Tehdy měl Jaroslav deset let. Jak probíhal samotný příjezd sovětských osvoboditelů? „Zabrali statek příbuzných, tam si udělali sídlo a pili kořalku, hořící, z plechových hrnků,“ popisuje.
S vojáky rudé armády je spojen i jeden kontroverzní, respektive nevyjasněný příběh: „Táta měl kožeňák, dlouhej koženej kabát. A jeden z těch vojáků ho vzal a ten kabát se mu zalíbil. Jenomže můj táta měl zbraň. A když odešli spolu, tak se táta vrátil sám. To jsem zažil. Jak to bylo, to nevím.“ Co se tehdy odehrálo se Jaroslav nikdy nedozvěděl a ani s odstupem času se na to otce nezeptal. „On by mně to stejně neřekl. A já nevím, třeba je to moje obrazotvornost, třeba se domluvili. Ale potom už jsem tam toho vojáka neviděl,“ dodává.
Po osvobození se rodina vrátila zpět do Olomouce, kde Jaroslav nastoupil roku 1946 na gymnázium. Ve svých 13 letech zažil v Olomouci komunistický převrat. „Řeknu vám upřímně, že jsem tím byl trošku zaslepen, protože ty řeči kolem toho…“ Nástup totality předznamenal rodině příkoří. Tetu z matčiny strany, Ludmilu Kráčmarovou, komunisté připravili o hospodářství, otce Jaroslava dokonce zavřeli. „Našli mu nějakou hospodářkou činnost.“ Skutečným důvodem však údajně měla být otcova neochota vstoupit do strany. Dle vzpomínek si v Olomouci odseděl půl roku.
Roku 1953 Jaroslav dokončil studia olomouckého gymnázia a nastoupil na brněnské Vysoké učení technické (VUT) ke studiu architektury. Tou dobou tam působila zvučná jména československé architektury, jako například prof. ing. arch. Antonín Kurial; prof. RTDr. Bedřich Rozehnal nebo prof. Ing. arch. Bohuslav Fuchs, DrSc. Fuchs i Rozehnal se později stali oběťmi vykonstruovaných politických procesů. Ještě během studií musel Jaroslav absolvovat část povinné vojenské služby. „To bylo jeden den v týdnu, myslím v pátek, jsme v kasárnách tady v Brně měli takzvanou vojnu. A tím jsme si odbyli část té prezenční služby. Pak jsme byli povoláni na půlroku, na zkrácenou.“ Tu odsloužil u protiletadlového dělostřelectva v Olomouci.
Vysokoškolská studia Jaroslav úspěšně zakončil roku 1959 a poté dostal umístěnku do olomouckého Stavoprojektu. Od roku 1961 pak začal působit jako odborný asistent na své alma mater, a to u výše zmíněného prof. Kuriala. Jak akademickým prostředím rezonovala 60. léta? „Tady byly takzvané beánie. To byly študentské analogie majálesů a ty beánie znamenaly průvod a samozřejmě ti mladí lidi – a já jsem byl taky mladej – tak jsme vykřikovali ledacos při tom průvodu.“ Tyto akce však mívaly i trpkou dohru: „Když jsme se vrátili před školu, tak […] jeden z komunistických kádrováků – byl to památkář, jmenoval se Josef Veselý, inženýr architekt – lítal v prvním patře v rohové místnosti a fotografoval shora študenty. A na základě těch fotografií potom ty študenty vyhazovali ven.“
Během období pražského jara Jaroslav z pozice odborného asistenta spolupracoval s akademickým spolkem studentů architektury (ASSA). „To byl spolek, který tehdy dokonce v tom osmašedesátém roce, v tom závanu svobody žádal o to, aby odstoupil z pozice rektora národní umělec Jiří Kroha.“ Prof. Ing. arch. Jiřího Krohu za války nacisté věznili v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. V poúnorovém období pak dle vyprávění vystupoval jako zatvrzelý stoupenec komunistické ideologie. „Způsobil v podstatě – potom později – vyhazov excelentních profesorů brněnské školy, jimiž byli Fuchs, Rozehnal a Kopřiva.“ I Jaroslav měl později problémy: „To, že jsem se tehdy s těma študentama spojil, tak to mi taky nemohli zapomenout.“
Zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa zastihla Jaroslava na dovolené. Tu trávil společně s manželkou Olgou, rovněž architektkou, v Jugoslávii. „A když jsme odlétali do Splitu, tak jsme vystoupili ve Splitu na letišti a letuška nám řekla: ,Jsou u Vás Rusáci.‘ Takže jsme byli samozřejmě zaskočení a váhali, jestli zůstaneme nebo nezůstaneme v zahraničí. Protože jsme viděli ty davy lidí s kuframa, kteří si to rozmysleli jinak než my.“
„Pořád jsme stáli před dotazy, jak se na to díváme. […] pořád prověrky. A zažil jsem, že lidi, kterých jsem si vážil, tak podlehli a projevili souhlas s tím takzvaným vstupem vojsk,“ vzpomíná na éru normalizace. Jak se s povinnou otázkou, zda souhlasí s okupací, vyrovnat? „Já jsem to obrátil v otázku, jestli Číňané jsou komunisté nebo ne.“ Takovou reakcí, spoluprací se studentskými spolky a odmítnutím vstupu do KSČ si pak dle vyprávění zkomplikoval cestu k získání titulu kandidáta věd (CSc.). „Dvanáct let mě nechtěli pustit k obhajobě kandidatury.“ Nakonec se to však přece jen podařilo a krátce před revolucí, roku 1988, získal i titul docent (doc.).
Na VUT Jaroslav vyučuje od roku 1961 dodnes (2022). „Mám teorii architektury s tím, že se specializuji na kompozici architektury. To jsou ty kategorie, které vládnou estetickými problémy v architektuře,“ přibližuje. Za svou kariéru má na kontě řadu pedagogických úspěchů. „Jsem hrdý na to, že jsem vychoval takové brněnské významné architekty, jako je Aleš Burian, autor AZ Toweru, pan architekt [Petr] Hrůša, pan architekt Marek Štěpán – to je významná osobnost, která se zabývá církevní, sakrální architekturou.“ Díky svým akademickým úspěchům Jaroslav poznal kus světa. Před rokem 1989 vycestoval například do Sovětského svazu, Německa, ale i Finska a Dánska. Po revoluci se pak účastnil výstav v celé řadě evropských metropolí a v USA.
Závěrem nutno dodat, že Jaroslav Drápal nezůstal pouze v přednáškových síních. Mezi jeho vlastní realizace patří například obchodní dům na tišnovském Náměstí Míru; nájemní dům na Pellicově ulici v Brně; nebo dům Františka Víznera ve Žďáru nad Sázavou. S manželkou Olgou pak po revoluci založil projekční ateliér AADD.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Václav Kovář)