Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Drahorád (* 1931)

• narozen 20. května 1931 v Pardubicích

• svědek poprav v tzv. Zámečku v Pardubicích v červnu a červenci 1942

• popisuje život za války na předměstí Pardubic

• vzpomínky na konec války a příjezd Rudé armády

• vyučen v pardubické Telegrafii

• absolvent Státního kurzu pro přípravu pracujících na vysoké školy

• v roce 1954 promoce na Vojenské technické akademii v Brně (VTA)

• od roku 1954 až do odchodu do důchodu v roce 1989 zaměstnanec Výzkumného ústavu vojenské tankové techniky v Doksech

• v roce 1970 neprošel politickými prověrkami a byl vyškrtnut z KSČ

• v roce 2024 žil v Železné Rudě

Do 16 let bydlel Ladislav Drahorád s rodiči na předměstí Pardubic v bezprostřední blízkosti tzv. Zámečku, novorenesanční vily s oborou. Jako malý běhával s partou kluků po okolí, kousek od Zámečku si Drahorádovi pronajímali malé pole a v létě se chodili koupat do nedalekého rybníka. Okolí Zámečku pro něj bylo místo klukovských her a dobrodružství. Po německé okupaci v březnu 1939 Zámeček obsadila Schutzpolizei, která nejdříve v oboře Zámečku zřídila kasárna a cvičnou střelnici. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se ze cvičné střelnice stalo popraviště, kde v průběhu června a července 1942 přišlo o život 194 osob. „Tenkrát, když jsme se koupali, tak jsme viděli, jak tam nastoupila četa vojáků. My kluci, jak jsme viděli vojáky, hned jsme běželi k plotu, hlavu mezi tyčky. Byla tam řada vojáků s puškami. V té době jsem viděl, že tam průchodem vedli spoutaného bělovlasého staršího pána, měl zavázané oči, ruce spoutané vzadu, vedli ho ke stráni a přivazovali ho ke kůlu,“ vzpomíná dodnes Ladislav Drahorád.

Ani Němci matku nepřesvědčili k návratu do Synthesie

Ladislav Drahorád se narodil 20. května 1931 jako druhé dítě Františce a Josefu Drahorádovým. Rodina žila v malém domku na předměstí Pardubic, ve čtvrti, které se tehdy říkalo Familie. V domácnosti s nimi žila babička Františka, jež se starala o malé hospodářství. Matka pamětníka pracovala jako dělnice v Synthesii, semtínské továrně na výbušniny. V závěru války, v lednu 1944, zažila Františka Drahorádová velký výbuch v sušárně puškového prachu, při němž tehdy zahynulo deset zaměstnanců. Někdy se tato exploze připisuje možné sabotážní akci českých odbojářů. „Matka potom vůbec nechtěla jít do práce, nechtěla se tam vrátit, že je to o život,“ vypráví pamětník. Matku prý tehdy chodili domů Němci přesvědčovat, aby se vrátila do fabriky, kde kriticky chyběla pracovní síla. Různě jí tehdy vyhrožovali, osočovali ji, že sabotuje pracovní plán. „Matka byla ale zatvrzelá, říkala: ,Nejdu nikam už.´ A neudělali s ní nic.“ Přestože se matka velmi bála, že ji zavřou, do Synthesie se už nevrátila, nastoupila do Telegrafie, kde pracovala až do důchodu.

Josef Drahorád provozoval malé holičství na předměstí. Jeho klientelu tvořili přátelé, sousedé, místní. Pamětník vzpomíná, že otec navzdory protižidovským zákonům, které byly v protektorátu od roku 1939 zaváděny a které židovské obyvatelstvo zbavovaly základních občanských práv a svobod, např. navštěvovat holičství,[1] tajně v noci stříhal a holil jejich židovského souseda. „Když šel na transport, dal otci takovou malou pozlacenou tabatěrku na cigarety,“ vypráví pamětník a dodává, že se s židovskou rodinou poté už nikdy nesetkali, všichni byli zavražděni v koncentračních táborech. Později ubylo v holičství zakázek natolik, že otec musel živnost zavřít, a nastoupil do Telegrafie jako strážný.

Mouku s otcem schovali do bubnu

„Pustili nás ze školy, že škola není. Když jsme šli domů, tak hlavní ulicí – Dašickou, jezdili na motorkách a na těch kolopásech. Vím, že tenkrát byl sníh, brodili jsme se sněhem a koukali, jak jezdili němečtí vojáci,“ popisuje březen 1939 pamětník, který tehdy chodil do třetí třídy základní školy U Kostelíčka. 

Za války měli štěstí, netrpěli velkým nedostatkem. Potravin nebylo nazbyt, ale žít se dalo. Něco si zvládli vypěstovat sami a občas tajně jezdili pro trochu mouky, másla nebo mléka do nedalekého Hrádku u Lázní Bohdaneč, odkud pocházela matka. Když měl nějaký mlynář v okolí svátek nebo narozeniny, chodili mu s otcem hrát a někdy dostali i výslužku. „Mouka se pak dala do bubnu,“ říká pamětník s úsměvem. Když je potom kontrolovala hlídka, nikdy na nic nepřišla. Ke konci války chodil dvanáctiletý Ladislav vypomáhat k sousedovi do pekárny. „Všichni jeho pomocníci šli na práci do Reichu, jak se říkalo, a pan Dvořák zůstal sám,“ vypráví a popisuje, jak tehdy vstával ve čtyři hodiny ráno, pomáhal v pekárně sázet chleba a pečivo do pece a teprve až pekárnu do čista uklidil, mohl jít domů. 

Otec i děda Hynek byli velcí muzikanti a vedli k tomu i malého Ladislava. Od pěti let hrál na housle, později se naučil na trumpetu. Muzicírování už odmala miloval. Před válkou se se sousedy často scházeli a vystupovali. Když za války vyšel zákaz o veřejném hraní, scházeli se po domácnostech a hráli tajně. „Hráli jsme si sami pro sebe. Chodili jsme hrát, ale hráli jsme jenom u nás a v létě na dvoře.“ Veřejně si s otcem znovu zahráli až o několik let později, 8. května 1945, kdy na Dašické silnici vítali živou muzikou přijíždějící Rudou armádu.

Schutzpolizei si na Zámečku vybudovala popraviště 

„Zámeček byla historická malá budova s oplocenou oborou, ve které si za války, za okupace němečtí okupanti postavili menší objekt kasáren a později tam v oboře i vybudovali popraviště,“ vzpomíná pamětník na budovu Zámečku neboli Larischovu vilu, která byla postavena v 19. století jako rodinné sídlo Jindřicha Larisch-Mönnicha podle návrhu architekta Františka Schmoranze staršího. Ladislav Drahorád znal okolí Zámečku velmi dobře. Jako kluk tam často chodíval, v okolí si hrávali. Jeho rodiče si pronajímali kousek pole za oborou, kde pěstovali zeleninu a jiné plodiny a kam chodíval pomáhat. Nedaleko byl rybník, kde se s kamarády v létě koupali nebo chytali ryby a žáby.

Po německé okupaci Československa obsadila objekt Zámečku jedna rota kolínského praporu Schutzpolizei[2] (Říšská ochranná policie) z policejního pluku „Böhmen“, která si v místě zřídila cvičnou střelnici a postavila kasárna. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 se z cvičné střelnice stalo popraviště. Probíhaly zde popravy lidí odsouzených k smrti stanným soudem gestapa v Praze. O žádný skutečný soud tehdy nešlo, gestapo pouze odeslalo do Prahy seznam osob určených k likvidaci a ten byl obratem potvrzen. Během června a července 1942 u tří kůlů popravili 194 osob z Pardubicka, Kolínska a Královéhradecka. Místo Ladislavových chlapeckých her se proměnilo v dějiště smrti.

„Němečtí okupanti vybudovali popraviště za plotem obory. Tam je taková malá stráň s akáty. My jako kluci, co jsme se tam chodili koupat, jsme pozorovali cvrkot v kasárnách,“ vypráví pamětník, kterému bylo pouhých 13 let. To, že se za plotem obory popravuje, Ladislav Drahorád podle svých slov věděl. Všichni v okolí to prý tehdy věděli.

Tu noc slyšeli střelbu až pozdě do noci

„Ten den jsme slyšeli za tratí opakované, časté střelby, a dokonce i večer se ještě střílelo, až do noci nějak. Vozili tam lidi z Ležáků, popravovali a odváželi je spálit do krematoria. Podle občanů, kteří bydleli vedle toho našeho pole, tak ti říkali, že Němci to popraviště osvětlovali auty, aby mohli pokračovat a lidi z Ležáků popravit,“ vypráví o jednom z nejhorších dnů na popravišti, o středě 24. června 1942, kdy na Zámečku během jednoho dne popravili 33 obyvatel Ležáků. 

Dodnes si pamatuje, jak druhý den ráno viděl na asfaltové cestě na křižovatce cest z Pardubiček – od Zámečku s hlavní ulicí – Dašickou, kde jsou auta nucena zpomalit nebo úplně zastavit, krvavé skvrny. Zanechávalo je pohřební auto vezoucí popravené do pardubického krematoria. Později, po válce, se od dcery pana Pikla, který vlastnil v Pardubicích pohřební službu, dozvěděl ještě více: „Jeho šofér [pana Pikla] vozil popravené lidi do krematoria a zpátky. Dcera mi říkala, že seděl řidič, vedle seděl voják s flintou. On musel zacouvat, naložili popravené, odvezli je a v krematoriu je zase vyndali. On se nesměl vůbec hnout z místa řidiče.“ 

Rozstřílené kůly a deformované střely

První dny po osvobození Pardubic Rudou armádou se Ladislav Drahorád dostal přímo do areálu Zámečku. „V kasárnách byli vojáci Rudé armády. Vozili nás na koních. Tak jsme tam lítali okolo. Já jsem si prohlížel popraviště, tam jsem se dostal. Rozstřílené kůly, byly tam dva rozstřílené kůly. Hrabali jsme v písku a sbírali jsme deformované střely, kulky. My jako pitomí kluci jsme s tím obchodovali, vyměňovali jsme to,“ vybavuje si pamětník. Zámeček tehdy prolezli s kamarády celý. Rudoarmějcům to podle vyprávění nevadilo, děti do objektu pouštěli. Pamětník si odnesl z jedné z kanceláří balík notových záznamů a vybavení ševcovské dílny. Dodnes si pamatuje, že díky tomu později spravoval kamarádům fotbalové míče a boty. 

Stal se z něho dělnický kádr

V roce 1946 ukončil Ladislav Drahorád základní školní docházku a v roce 1949 se vyučil nástrojařem v Telegrafii. Po vyučení, v 18 letech, vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Moc nad tím prý tehdy nepřemýšlel, oba rodiče byli členy KSČ, tak do strany vstoupil také.

Hned po vyučení se dostal na průmyslovku, kde se ale moc neohřál. „Nastoupil jsem tam, byl jsem tam měsíc a přišel mi dopis, že jsem vybraný jako perspektivní do přípravky. To se jmenovalo SKPPVŠ – Státní kurz pro přípravu pracujících na vysoké školy,“ vybavuje si. Jednoroční kurz probíhal na Hrubé Skále, po roce měli absolventi hotovou maturitu a mohli na vysokou školu. Ladislav Drahorád nastoupil na České vysoké učení technické (ČVUT). „Byla to pro mě makačka, protože kromě základní školy… já jsem se vyučil. Zapomněl jsem pomalu psát a číst,“ vzpomíná na těžké začátky na vysoké škole.

„Tam jsem byl dva roky a přišli za námi, že chtějí kádry do armády. Já jsem měl tenkrát stípko 500 korun. Dal jsem 400 korun za kolej a za 100 korun jsem si sotva koupil dva buřty,“ říká a vysvětluje, co ho vedlo ke vstupu do armády a přestupu na Vojenskou akademii v Brně, kde měl jako voják ubytování a stravu zdarma, a ještě dostávali menší služné. Vojenskou akademii úspěšně zakončil s titulem inženýr v roce 1954.

„Všichni, co měli vojensko-technický obor, tak šli všichni do armády. Jako technici praporu nebo do divizních dílen a tak dále. Ale já jsem nechtěl zůstat na vojně,“ vzpomíná a dodává, že v Doksech v roce 1954 armáda zřídila Vojenský ústav tankové techniky, kde nastoupil a pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1989.

Po srpnu 1968 se všechno rozdvojilo

Práce ve vojenském ústavu v Doksech pamětníka bavila a byl spokojený. V armádě si našel mnoho přátel. Až do srpnové okupace Československa v roce 1968 se vše vyvíjelo slibně. První dny po příjezdu okupačního vojska nevěděl Ladislav Drahorád, jako i mnoho dalších, co se bude dít. Vypráví, že ve výzkumném ústavu panovala velmi nervózní atmosféra. „Mně to bylo trochu proti srsti, že to byla bratrská armáda,“ říká dnes. 

Během velmi krátké doby se však ukázalo, kdo kde stojí a jaké kdo zastává názory. „Najednou se všechno rozdvojilo. Kamarádství, co tam byla, najednou byla na dvě části. Politika, postoje. Šest nebo sedm lidí odešlo. Byli propuštěni doslova. Náš náčelník – ten byl na 14. sjezdu jako delegát – samozřejmě dostal kopačky hned a šel dělat k soustruhu,“ vzpomíná na dobu po srpnu 1968 se zklamáním v hlase a říká, že ti, kteří se vstupem souhlasili, se dostali do vedení, do stranických organizací, měli lepší pozice a vyšší platy. 

Jeden z vojínů na sovětskou techniku namaloval býčí hlavu a problém byl na světě

Po vítězství československého hokejového týmu nad SSSR v březnu 1969 propukly ve výzkumném ústavu bujaré oslavy. Mladí vojíni napsali vítězné výsledky na několik vojenských aut a nejtalentovanější z nich poté namaloval symbol býčí hlavy na sovětskou techniku a na jednu z věží ve vojenském ústavu. 

Při politických prověrkách v roce 1970 to Ladislavu Drahorádovi jako jednomu z vedoucích nebylo zapomenuto: „Když hodnotili střediska – jako že tam byly protistátní tendence –, tak říkali: ,Dokonce na vojenskou techniku namalovali volské hlavy,´“ vypráví a pokračuje: „Já byl jako vedoucí zkoušek. Dostal jsem za to důtku a vyškrtli mě ze strany. Pak už jsem nemohl dělat ani žádného náčelníka, nic. Jenom vedoucího nějakého úkolu. Ale já jsem si nestěžoval, protože jsem měl víc času. Nemusel jsem na schůze, nemusel jsem platit příspěvky.“ Zároveň ale dodává, že se bezprostředně po prověrkách obával, že ho z armády vyhodí. Nevěděl, kde by hledal práci, jak by jako civil uživil rodinu. Chvíli to dokonce vypadalo, že skončí v traktorové stanici.

Po politických prověrkách se soustředil na svou práci ve výzkumném ústavu a společensko-politické dění šlo tak trochu mimo něj.

V létě 1989 odešel Ladislav Drahorád do důchodu. Pád komunistické totality a nástup demokracie v listopadu 1989 vítal. Říká: „Spíš jsem fandil demokratickému názoru než totalitě.“

Své vyprávění končí s úsměvem a krátkým vzkazem nám mladším: „Hlavně rozum do hrsti!“

 

[1] Židé v Protektorátu Čechy a Morava nesměli navštěvovat holiče a kadeřníky od 1. 9. 1941. Toto omezení bylo součástí širšího souboru protižidovských nařízení, která měla Židy zcela vyloučit z veřejného života. Stejného dne bylo nařízeno, že Židé starší šesti let musí na veřejnosti nosit žlutou hvězdu s nápisem „Jude“.

[2] Kolínskému praporu Schutzpolizei velel Fritz Gottspfennig.