Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Drahokoupil (* 1920  †︎ 2012)

• narodil se 27. 12. 1920 v České Kolonii na Volyni

• byl odveden do Rudé armády, s ní se zúčastnil ruského ústupu k Moskvě, byl však v listopadu 1941 zajat

• byl vězněn v táborech v Kremenčuku a v Proskurově, jeho rodině se podařilo dostat ho domů

• téměř rok se musel léčit z následků svého věznění, v březnu 1944 se ale rozhodl odejít do československé armády

• prodělal parašutistický výcvik, poté byl se svou brigádou převelen na Duklu

• po dvou týdnech bojů na Dukle byla jednotka poslána na pomoc SNP

• byl vysazen v prostoru Tri duby, po neúspěchu povstání od prosince 1944 vedl partyzánský boj v týlu nepřítele

• 19. 3. se mu povedlo přejít na druhou stranu fronty, kde se setkal s rumunskou armádou

• demobilizován byl až v roce 1947, poté začal znovu vést normální život

• usadil se v západních Čechách, žil v Plzni

• zemřel 9.10. 2012

Rodná Volyň

„Můj dědeček s babičkou se přestěhovali z východních Čech na Volyň. Za chlebem. Ale vyměnili jen jednu bídu tady za druhou tam. Moji rodiče se už narodili na Volyni – otec roku 1896, to byla doba, kdy se tam přestěhovali a zúrodňovali tam půdu,“ vzpomíná Ludvík Drahokoupil. On sám nejprve chodil v rodné České Kolonii do české školy a potom šest let do ukrajinské. Po absolvování střední školy měl zájem o učitelské povolání a složil zkoušky v Žitomiru na pedagogický ústav. „I když nám slibovali, že nepůjdeme do armády, proto jsem tam ty zkoušky dělal, tak nás povolali. Já jsem se ocitl až u 48. zvláštního praporu protichemické obrany ve Volsku na Volze. Prodělal jsem přípravku a asi za rok jsem měl odejít (asi jako podporučík v záloze, když jsem byl středoškolák) a pokračovat ve studiu. Jenže 22. června v neděli ve 4.00 byl přepaden Sovětský svaz. Tím se všechno změnilo.“

V německém zajetí

O vojenskou službu, uniformu, střílení nikdy zájem neměl. „Válka ze mě ale vojáka udělala,“ říká Ludvík Drahokoupil. Brzy po napadení Němci byl odvelen na frontu a prodělal ústupové boje z Běloruska až na Ukrajinu. Zde se v listopadu 1940 dostal do zajetí.

„Němci měli značnou převahu, využívali taktiku obkličovacích manévrů, dělali takové ‚pytle‘, a Rusové na to nebyli naprosto připraveni. Ustupovalo v chaosu, stěhovali se při tom ještě fabriky, byly tam hrozné zmatky. Mezi Poltavou a Charkovem jsem se dostal do zajetí. Předtím jsem vyvázl z obklíčení několikrát. Tentokrát už to ale nešlo. Když nás ‚rozbili‘, tak se nám podařilo dostat se ještě trochu stranou a chtěli jsme ustoupit k lesu. Ale tam nás znovu obklíčili. Slyšel jsem, jak Němci křičí, a mezi nimi ale také někoho česky. Pustili k nám dávku, já jsem ještě stačil uskočit, ale mého kamaráda prostříleli přes břicho. Nezbývalo než se vzdát. Když jsem viděl, jak nám odebírají zbraně, věci, šacují nás, tak jsem si dovolil přijít k tomu Čechovi a říkám mu: ‚Prosím vás, pane, vy jste Čech?‘ On si mě změřil – já v ruské uniformě, hvězdičku na lodičce – a říká: ‚Ty chlape, co si to dovoluješ, když jsem Němec, tak nemůžu být Čech.‘ Ale přesto mu to asi nedalo. Za chvíli se zeptal odkud jsem. Nechtěl jsem mu líčit rodnou vesničku Česká Kolonie mezi Žitomirem a Kyjevem, tak mu říkám – od Kyjeva. On si mě zase prohlížel, a říká – já jsem taky od Kyjeva. On byl ale z toho moravského. [Tj. Kyjova, pozn. red.] Slušně se mnou jednal, nechal mi deku a ještě nějaké věci. Němci ale začali koukat, že se bavíme, tak mě strčil do řady k ostatním, byla nás celá kolona. Tam jeden Němec zjistil, že mám ještě tu deku, tak mě kopnul do zadku a všechno mi sebral, takže jsem neměl nic jako ostatní.

Při přesunech kdo vydržel, vydržel, kdo zůstal ležet, toho Němci dobili. Dostal jsem se do lágru. Podmínky tam byly strašný. To město se jmenovalo Kremenčuk a bylo na Dněpru. Zahnali nás do bývalých kasáren, nebyla tam voda, jídlo, nic. Aby udrželi pořádek, tak nás Němci mlátili dřevěnými tyčemi hlava nehlava. Z Kremenčuku nás transportovali vlaky – otevřenými na uhlí nebo nákladními – do Proskurova. Po cestě byly stráže velmi přísné, a aby uhlídaly tolik hladových vojáků, tak rovnou střílely.

Když nás přepravovali těma uhlákama, tak já jsem se do toho jednoho vagonu už nemohl vejít. Chtěl jsem to tam jednomu vysvětlit, že už si nemám kam sednout. Okamžitě na mě vypálil, nebylo to zdaleka, a prostřelil mi lodičku. Místo se potom našlo.

V Kremenčuku nás začali třídit. Bylo to v listopadu. Stromy na kasárenském dvoře už byly bez listí a u koho zjistili, že je Žid nebo politruk, tak na ně musel vylézt jen v košili a ve spodkách. Až nahoru na strom a museli tam být až do večera, pokud to vydrželi nebo když jim někdo dovolil slézt.“

Náhodné setkání

„V Proskurově se v kasárnách leželo na betonu, okna vytlučená, kdo jak přišel, tak si lehl. Byli jsme všude, nevešli jsem se ani do místností a na chodby. Ten studený beton úplně pálil a v noci jsem se pořád vrtěl zimou. Držel jsem tam se pohromadě s jedním Ukrajincem, jmenoval se Mohyla, a ten mi povídá: ‚Drahokoupile, co se pořád vrtíš, je zima, neusneme…‘ Vtom asi ob dva vojáky jeden povídá: ‚Já jsem taky Drahokoupil‘ – a byl dokonce ze stejné vesnice, z České Kolonie, jako já. Začali jsme se domlouvat – pořád jsem nevěděl, o koho se jedná – byl syn bratra mého dědečka, Stanislav, byl o hodně starší než já a já jsem ho neznal.

V pět ráno se vstávalo a chodilo se na polívku, žádný světlo tam nebylo, tak jsme se drželi za ruce, až se rozední, abychom na sebe viděli, abychom se poznali.

V Proskurově už vody bylo dost, ale jídlo nebylo. Ráno polívka rozsekaná řepa i s natí – špinavá, zahuštěná otrubami. To dostal každý – pokud na něj tedy zbylo. Když měl šálek, tak do něj – jinak do lodičky, případně do klopu. Když polívka docházela, lidi se začali chovat jako zvěř, Němci je začali mlátit hlava nehlava, že jich tam spoustu zůstalo ležet.“

Návrat domů

„Já věřím na štěstí. Pokaždé, když nás někam přepravovali, tak jsem vyndal kus papíru a měl jsem inkoustovou tužku a tam jsem napsal rodičům, aby věděli, že jsem zemřel v zajateckém táboře Proskurov. Takových cedulek jsem, když jsme byli na práci, předal různým civilistům několik. Od domova to bylo tak možná 300 km – nefungovala pošta, na okupovaném území vůbec nic nefungovalo, tak si to předávali jeden druhému a jeden z těch lístků se postupně dostal až do mlékárny v naší vesnici a potom k nám domů.

Otec zmobilizoval strýce – dobré koně, zásoby – pochopitelně uzený, špek, máslo, šnaps atd., a vydali se na cestu. Vedle lágru sehnali nějakého starostu, který si bral zajatce z tábora k sobě na práci. Němci potřebovali taky něco dobrého k jídlu a ten starosta to s nimi zprostředkoval. Vraceli jsme se zrovna z práce a strejda stál takhle stranou, poznali jsme se, a to bylo velké štěstí, protože kdybychom se nepotkali, tak tam v tom lágru by nikdo nikoho nenašel.

Starosta tam odsud dostal asi 4 lidi, mezi nimi mě i toho druhého Drahokoupila – Stanislava. Jenže já už jsem byl v té době naprosto odepsaný. Přivezli mě domů těsně před Vánocemi a okamžitě jsem šel do nemocnice. Ještě než jsem se dostal do německého zajetí, tak jsem byl raněn střepinou z miny do břicha a to mi začalo hnisat. Operovali mě a zachránili. Dostal jsem se domů, ale pořád jsem marodil. Postupně se mi udělaly po celém těle takové nežity – nemohl jsem si obléct ani spodky – půl roku jsem úplně hnil – dostal mě z toho až nějaký léčitel bylinami. Všechno se mi zahojilo.“

Do československé zahraniční armády

„Po celou dobu doma jsem byl v úplné moci Němců,“ vzpomíná Ludvík Drahokoupil. „Neměl jsem žádné doklady, co mi tedy nařídily místní úřady, jsem musel dělat.

Pracoval jsem v kolchozu. Bylo to spíš za symbolickou odměnu, jen na bídné přežití. Když se potom fronta převalila zpátky, tak jsme se od Rusů dozvěděli, že existuje československá zahraniční armáda.

Jenže Rusové neměli zájem, aby tam Češi šli – bylo to na jednotlivcích – někdo byl upozorněn, že by měl jít do československé armády, ale třeba z naší obce – bylo nás kolem třiceti, přišli jsme do toho střediska a byli tam asi tři dny. Rusové neměli zájem nás poslat do naší armády. Neschvalovali to. Přesto jsme na tom trvali i za cenu, že to s námi mohlo špatně dopadnout. Nezapomínejme, jaký byl v Rusku režim, že tehdy byl podezřelý každý, kdo korespondoval s cizinou, a byly za to vysoké tresty. A teď jsme najednou chtěli do naší armády. Ale dostali jsme se tam.“

Výcvik

Četař Luděk Drahokoupil byl společně s dalšími dobrovolníky poslán do Jefremova, kde se formovala 2. československá samostatná paradesantní brigáda. Prodělal výcvik a s jednotkou byli převeleni do Proskurova.

Odtamtud byli nasazeni na Duklu. „Dodnes nikdo neobjasnil, kdo vydal rozkaz k nasazení vycvičené paradesantní brigády pro operace v týlu nepřítele k tomuto nasazení. Byla to jatka, selhal průzkum. Já jsem tam byl jako každý jiný pěšák – myslím, že to byla obec Tylava. Měli jsme dost velké ztráty. Byli jsme tam čtrnáct dní. Pak nás stáhli, kdo měl roztrhaný kalhoty, tak dostal nové, a hybaj na Slovensko, kde v srpnu vypuklo SNP.“

Boje při SNP

„Vysadili nás na Tri duby. Během měsíce se povstalecké území stále zužovalo. Nemohli jsme to udržet. Kde bylo těžce v boji, tam se posílala naše brigáda. Mužstva ubývalo, nakonec 28. prosince byl dán rozkaz k partyzánskému způsobu vedení boje. Ustupovali jsme přes Zvolen, Bánskou Bystricu na Motyčky, Staré Hory a dál do hor. Bez vody, jídla, vybavení jsme odešli do kopců – schovávali jsme se, pak jsme vykopali zemljanky a přezimovali jsme.

V prosinci se Němci dostali do Kaliště, někdo to vyzradil a při ústupu jsem byl zraněn do obou nohou. Pět kulek mě zasáhlo, jenom dvě ale mě zranily, zbylé jsem měl v holinkách. Jeden zásah mi na noze prošel tkání, druhý zásah šel do kosti. Přezimovali jsme, kamarádi mě chránili a já jsem se z toho postupně dostal, zarostlo mi to jako na psíkovi.

V polovině března se přiblížily bojové frontové jednotky až k nám a najednou mi kulomet střílel přímo do vchodu zemljanky. Viděl jsem, že je zle. Němec vždycky dal jednu dávku a čekal, co bude. Čekal jsem, až vystřelí, a jak se to stalo, vyskočil jsem ven a on mě nestačil zasáhnout. Utekli jsme a koncem března přešli přes Nízké Tatry – Magurku, Prašivou – a dostali jsme se do styku s rumunskými jednotkami. Pak jsme přešli frontu na naši stranu. Poslali mě do nemocnice do Spišské Soboty u Popradu, a tam mě zastihl konec války.“

Po válce

Po skončení druhé světové války byl Ludvík Drahokoupil delší dobu ve vojenské invalidovně. Demobilizoval létě 1947. Po sedmi letech válečného života začínal se vším znovu od píky. Usadil v západních Čechách. Po válce pracoval v pohostinství. Delší dobu působil v Dobřanech, od začátku 80. let žije v Plzni.

Poselství

„Tato generace neprožila války, bídu, hlad a má za to, že všechno přišlo jako samozřejmost, což není pravda. Nemělo by se všechno odbývat jenom na talířích, ale za mísami dobrot by měli vzpomenout těch, kteří se zasloužili o to, že je mír. Mír je to nejkrásnější slovo na světě. Dnešní generace si toho moc neváží. Měla by poznat dějiny. Bez poznání minulosti není možné správně chápat budoucnost.“