Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Drábková (* 1919  †︎ 2022)

• narodila se 24. listopadu 1919 v Čelechovicích na Hané

• rodiče Gotthard Šimoník a Marie, roz. Nesvatbová, měli hospodářství v Čelechovicích

• otec za první světové války bojoval na východní frontě, byl prohlášen za nezvěstného a vrátil se roku 1920

• 10. září 1942 se vdala za Františka Drábka

• manžel se stal středoškolským profesorem, přestěhovali se do Olomouce

• v roce 1944 se narodila dcera Jarmila

• bratr pamětnice, Valentin, musel vstoupit s rod. gruntem po roce 1948 do družstva

• roku 1968 dcera Jarmila odešla s manželem do emigrace

• zemřela 23. února 2022

Jarmila Drábková se narodila za první republiky. Zažila návštěvu prezidenta Masaryka v Kroměříži, nástup komunistů k moci i sametovou revoluci. Po roce 1948 přišel bratr v rámci kolektivizace o hospodářství, kde Jarmila se sourozenci vyrůstala. Do života Drábkových zasáhla také emigrace jediné dcery Jarmily v roce 1968.

Otec byl dva roky nezvěstný

Jarmila Drábková, roz. Šimoníková, se narodila 24. listopadu 1919 v Čelechovicích na Hané jako třetí ze čtyř dětí. Rodiče Gotthard Šimoník a Marie Šimoníková, rozená Nesvatbová, měli v Čelechovicích hospodářství. Otec pocházel ze Lhotky, jako malého jej adoptovali bezdětní manželé Šimoníkovi, jeho vzdálení příbuzní. Po jejich smrti zdědil v Čelechovicích hospodářství, ve kterém Jarmila se sourozenci vyrůstala. „Měli jsme čtyři koně, devět nebo deset krav, jalovic, jednu služku, druhá byla u prasat. Měli jsme sto měřic pole, chmelnice, rodina zaměstnávala pomocníky. V Čelechovicích bylo hodně drobnýho, domkaři, jejich manželky pracovaly na poli,“ vzpomíná Jarmila Drábková.

Otec bojoval za první světové války na východní frontě, na vojně strávil čtyři roky a domů se vracel pěšky. S rodinou se shledal až dva roky po válce, do té doby byl nezvěstný. Bližší informace si už ale Jarmila Drábková nevybavuje.

V Kroměříži viděla prezidenta Masaryka

Vzpomínky na dětství má spjaty hlavně s prací v hospodářství. „Nemoha jsem být moc dlouho venku, tatínek mi řekl: ‚Až natrháš plný hrneček rybízu, můžeš jít ven.‘ Musela jsem pořád něco dělat, pomáhat,“ vybavuje si. Rodiče Jarmilu i její sourozence vychovávali přísně, vedli je k pracovitosti a poslušnosti, byli věřící katolíci. Děti jim onikaly.

Otec patřil k agrárníkům, jako většina hospodářů v Čelechovicích. Jarmila Drábková na něj vzpomíná jako na velmi přísného, pracovitého a pokrokového. V zemědělství používali stroje, doma svítili elektřinou, která byla do obce zavedena roku 1924, a jako jedni z prvních ve vsi měli splachovací WC. „Měli jsme také vodoměr na půdě, velikánskou vanu, kde byla voda. Bála jsem se tam. Musela se napustit voda, která se pouštěla v komoře, byla to zásoba. Náčiní se umývalo v komoře, ne v kuchyni. Pak se přenášelo utřené na svoje místo,“ vzpomíná Jarmila Drábková.

Každý týden se jezdilo na trh do Olomouce, kde rodiče prodávali přebytky z hospodářství. Doma se stloukalo máslo a vyráběl tvaroh. Prodávali také mléko, které vozili do Brodku, ovoce a vejce. Jarmila rodičům buď pomáhala s prodejem nebo hlídala koně, přivázané před budovou tržnice.

Na stěně v kuchyni visel portrét prezidenta Masaryka, kterého si rodiče velmi vážili. Jako malá byla Jarmila na prázdninách u strýčka v Kroměříži a prezidenta, který zrovna projížděl městem, viděla na náměstí.

Domů se brodila sněhem

Do obecné školy nastoupila v sedmi letech, v šesti nebyla ještě dost silná, aby zvládala každodenní docházku do Kokor, kde se škola nacházela. Ve stejné budově sídlila i měšťanka. Ředitelem školy byl její strýc Maxmilián Hložek. K Hložkovým chodívala v průběhu školní docházky na obědy. Do Kokor docházela také do Sokola a do houslí.

Docházka do školy se jí v roce 1929 stala málem osudnou. Toho roku napadlo velké množství sněhu. Malá Jarmila měla v Kokorách po vyučování ještě výuku houslí, která končila pozdě odpoledne. Poté se vydala jako každý den pěšky domů. Cestou se bořila po kolena do sněhu. Když se, už zcela vysílená, blížila k Čelechovicím, jediné, co ji napadalo, bylo chvíli si lehnout a odpočinout si. Brzo se šeřívalo, byla už tma. V poslední chvíli si vzpomněla, jak jim učitelka ve škole říkala, že nikdy nesmí takto usnout, protože by umrzli. Vzchopila se a pokračovala v cestě. V dálce se objevily první střechy čelechovických stavení, což jí dodalo sílu překonat poslední úsek cesty. Jakmile za ní zaklaply dveře, rozplakala se úlevou. Pocit hrůzy a bezmoci si živě vybavuje dodnes. Později je otec vozil se sourozenci do školy na saních tažených koňmi.

Když potkala životní lásku, schylovalo se k válce

Po absolvování měšťanky se jí dál studovat nechtělo. Maminka jí doporučila rodinnou školu ve Velkém Meziříčí, kterou sama v mládí absolvovala. Když bylo Jarmile patnáct let, strávila zde rok. Po návratu další rok pomáhala rodičů v hospodářství a pak dojížděla do hospodyňské školy v Olomouci na Hradisku. V devatenácti letech se seznámila s budoucím manželem Františkem Drábkem. Do té doby na schůzky s chlapci nechodila. Ač měla společenskou povahu, ráda cvičila, tančila, chodila na muziky v okolí, měla za to, že jakmile s nějakým chlapcem půjde na schůzku, bude si na ni dovolovat a dělat nároky. František se jí ale zalíbil. Pocházel z Velkého Týnce, ze stejných poměrů, jeho rodiče také hospodařili. Jak sama říká, zřejmě proto si rozuměli a nikdy se nehádali, byli i podobně vychovávaní.

Zastřelení válečného zběha v Čelechovicích

Roku 1939 vypukla druhá světová válka. „My jsme to samozřejmě odsuzovali. Mysleli jsme, že se všechno urovná, že udělají všechno dobře, že se ubráníme,“ vzpomíná na neveselé období. Válka se Čelechovic příliš nedotkla, byla to malá obec. Život běžel dál a lidi dál žili svými běžnými povinnostmi a starostmi. Ač se zde nebojovalo, přibývalo příkazů a nařízení, které se dotýkaly běžného života. Jarmila Drábková vzpomíná, jak rodiče zabíjeli načerno chované prase, které zatajili před úřady. Doma poslouchali zakázaný zahraniční rozhlas za zatemněnými okny.

Událostí, která se jí vryla do paměti, bylo zastřelení muže, pravděpodobně válečného zběha, který se objevil v Čelechovicích a žádal lidi o jídlo. Byl zastřelen německými vojáky, jeho tělo pak podle Jarmily Drábkové zahrabali na poli. Vše viděla zdálky, slyšela střelbu. Kdo byl onen zastřelený muž, se nikdy nedozvěděla. S určitostí může říct pouze, že nepatřil mezi místní. „Jak ho práskli, jsem neviděla. Až potom, jak tam ležel. Odnesli ho na pole a zakopali ho. Byla jsem zrovna venku, byl tam nějaký ruch, tak jsem se dívala, co se děje, a viděla jsem, že tam stál. Pak spadl.“

S Františkem Drábkem se brali 10. října 1942. Po svatbě žili chvíli u Jarmiliných rodičů v Čelechovicích, později manžel dostal od rodičů půlku vily ve Velkém Týnci, o kterou se dělili s jeho sestrou. Manžel zprvu působil jako konzultant České zemědělské rady v Brně, kde i vystudoval. Později získal místo na zemědělské škole v Olomouci na Hradisku. Doplnil si vzdělání a stal se středoškolským profesorem. Práce ho zcela naplňovala a věnoval jí hodně času, při škole měl na starost i statek. Jarmila Drábková zůstala v domácnosti. V roce 1944 se manželům narodila dcera Jarmila. Z Týnce se přestěhovali do Olomouce, kde prožili osvobození a konec války. Zpět do Týnce se vrátili až po manželově odchodu do důchodu.

Bratr Valentin musel vstoupit do družstva

Po válce se k moci postupně dostali komunisté, první svobodné volby v roce 1946 vyhráli a v roce 1948 se chopili vlády.  Rodiče, kteří vlastnili hospodářství, příliš nadšeni nebyli, volili agrární stranu. Jarmila Drábková ani její manžel do KSČ nikdy nevstoupili. Manžel byl věřící a Jarmila Drábková si vybavuje, že chodil tajně do kostela. „Učitelé nemohli veřejně chodit do kostela, on chodil, říkal, že se dívá po památkách,“ vzpomíná.

Padesátá léta se nesla ve znamení upevňování komunistické diktatury, začala kolektivizace, lidé byli zbavováni živností i majetku, probíhaly politické procesy. Ve společnosti se o nich vědělo. „Samozřejmě jsme věděli, že to je špatně, že zabijí někoho, kdo nic neudělal,“ vzpomíná Jarmila Drábková na proces s Miladou Horákovou. O politiku se jinak raději nezajímala. Hospodářství v Čelechovicích zdědil po rodičích bratr Valentin Šimoník. Jako mnoho jiných nakonec musel vstoupit do družstva. Roku 1953 zemřel J. V. Stalin a nedlouho po něm i prezident Klement Gottwald. Téhož roku občany Československa postihla měnová reforma. Jarmila Drábková s manželem neměli velké úspory, reforma je nezasáhla nijak zásadně. O peníze přišli hned po válce, kdy je druhá měnová reforma v listopadu 1945 připravila o věno od Jarmiliných rodičů.

Dcera odešla do emigrace

Když dcera povyrostla, Jarmila Drábková si přivydělávala brigádně, aby přispěla do rodinného rozpočtu. Pracovala v cukrovaru, balila cukrovinky v Zoře. S manželem žili poklidným životem, dcera Jarmila vystudovala pedagogickou fakultu v Olomouci a brzy poté se vdala. Roku 1966 se jí narodila dcera Jarmila. Rodina s nadějí sledovala události pražského jara, fandili Dubčekovi, bohužel naděje na změnu netrvala dlouho a byla ukončena příjezdem tanků v srpnu 1968. Rok 1968 byl pro rodinu zlomový i proto, že se dcera rozhodla odejít s manželem do Kanady, do Československa se už nevrátili.

Sametovou revoluci s manželem vítali, zpočátku ale pociťovali obavy, aby komunisté nezůstali u moci. Po převratu se konečně mohli vídat s dcerou. V Kanadě Jarmila Drábková pobyla půl roku. Manžel, který měl zdravotní problémy se srdcem, zemřel roku 2005, bylo mu 86 let. V roce 2002 spolu stihli oslavit diamantovou svatbu. Jarmila Drábková se později, už jako vdova, přestěhovala do olomouckého Domova pro seniory Pohoda, kde žila i v roce 2021, v době natáčení pro Paměť národa.