Dimitrij Dráb

"Organizace československé jednotky byla na zásadách předmnichovské československé armády. Sovětskému velení jsme podléhali, ovšem výcvik a další život byl plně takový, jakým bylo zvykem v československé předválečné armádě."

"Vzpomínám si na dobu, kdy jsem osvobozovali Kyjev. Šli jsme z jihovýchodu a při dokončování osvobozování Kyjeva jsem se setkali s armádou, která Kyjev osvobozovala od jihu. Ti nás viděli poprvé. To setkání bylo skutečně nádherné. Sovětští vojáci, kteří o nás jenom slyšeli, projevovali takovou radost, že nás vidí! Oni si velice dobře uvědomovali, že jsme byli první zahraniční jednotka, která spolupůsobila a spolubojovala za společný cíl."

"My, kteří jsme byli pronásledovaní, jsme se dali dohromady, byli jsme asi skupina pěti lidí. Tou dobou už byla válka mezi Německem a Polskem. Polsko bylo rozděleno na dvě části a ta západní [vypravěč měl jistě na mysli východní, pozn. red.] část Polska připadla Sovětskému svazu. Tím pádem Sovětský svaz hraničil s tehdejším Maďarskem, tedy i s Podkarpatskou Rusí. Prvního srpna 1940 jsme se dali dohromady, naplánovali jsme cestu, sehnali převod přes hranice a v sobotu večer jsme se vydali na cestu. Hranice jsme překročili v sobotu prvního srpna v pět hodin ráno a nikdo nás nepronásledoval, nikdo nás ani neviděl. Na druhé straně sekal muž trávu, tak jeden z nás přišel k němu se zeptat, jestli jsme správně. Potvrdil nám, že jsme na území Ukrajiny, tj. Sovětského svazu, tak jsme se rozhodli, jak postupovat dál. Rozhodli jsme se zbraně schovat v lese, abychom kvůli nim neměli potíže, ale i přesto si jeden z nás ponechal dýku. I ta byla později považována za zbraň."

"Ty podmínky byly následující: Co se týče spaní. Spalo se na holých pryčnách a v oděvu, který měl člověk na sobě. Já jsem svůj prošívaný vatový oblek dostal po odsouzení ve Starobilsku, kdy mi bylo odebráno civilní oblečení, a v tom jsme i spali. Strava byla velmi bídná, a proto lidi práci nevydrželi. V lágru byl lékař, v tom posledním lágru to byl Rumun z Besarábie, který se po okupaci Besarábie dostal na Sibiř."

"Pokud jde o vojáky, zejména důstojníky, kteří k nám přicházeli na posílení z Anglie, my jsme je jenom vítali, protože jsme měli nedostatek velitelů. A k nějakým rozporům mezi námi a nimi nikdy nedošlo."

"Jelikož jsem neměl dokončené středoškolské vzdělání, chtěl jsem dostudovat. A bylo vydáno ministerstvem školství nařízení, že příslušníci zahraniční armády, pokud si podají žádost, budou přijati na střední školu a budou moci si své vzdělání doplnit. Musel jsem žádost donést osobně na ministerstvo školství, kde mi na vrátnici dali razítko. Poslali mě dál do prvního poschodí do určitých dveří, kde měl být orgán, který se mnou žádost projedná. Přišel jsem tam, asi třikrát jsem zaklepal, ale nikdo neotvíral. Tak jsem se odvážil vzít za kliku a viděl jsem, že za stolem sedí starší vlasatý pán. Nereagoval ale. Pozdravil jsem, podruhé, potřetí, a už jsem si říkal: ‚Ti matematici, fyzici, to jsou takoví šáhlí lidi, jestli to náhodou není jeden z nich. Pak se ale ten mužský začal zvedat a šel ke mně.‘ Nakonec zvedl ruce, jakože mě chytne, a zvolal: ‚Kluku, kde se tady bereš?‘ A to byl můj třídní profesor z gymnázia v Chustu. Jelikož mě znal už z dřívějška, potvrdil mi, že jsem už studoval, a našel mi místo v gymnáziu na Žižkově, kde jsem nakonec studium dokončil."

"Pak jsem postupovali dál k vesnici, a když jsme byli na začátku vesnice, strážný z věže telefonoval veliteli jednotky, že vesnicí postupuje pět neznámých osob. My jsme byli na takovou vzdálenost, že jsme to slyšeli. A ihned nám vyjeli naproti asi tři jezdci na koních, vojáci. Tak jsme byli zajati, odvedeni na velitelství. Nastalo vyslýchání, odkud jsme, co a jak, a hlavně informace, kde jsou maďarská vojska, co dělají a podobně. Pak jsme byli předáni do sběrného lágru."

"Koncem léta 1943 jsem odešli na frontu. Překročili jsme Dněpr a po překročení Dněpru jsme se umístili v lese u prostoru, kde jsme se připravovali na Kyjev. Ovšem po cestě, jak se naše jednotky přesunovaly, tak při náletech německých letadel, které pronásledovaly náš přesun, byl transport bombardován a byla zničena jedna baterie. Tato baterie měla kanony ráže 76, čili větší. Velení se rozhodlo, že naše děla ráže 45 předají pěchotě jako pěchotní děla a naše baterie převezme po té zničené baterii její kanóny. S touto zbraní jsem nebyli dvakrát dobře seznámeni, pouze povšechně, a proto jsme se museli intenzivně připravovat, aby nás u Kyjeva nic nepřekvapilo. No a tak jsme potom po zahájení útoku už bojovali s těmito zbraněmi a dostali jsme se po osvobození Kyjeva až do prostoru Vasilkov, kde byla nakonec fronta pozastavena a připravoval se další útok. Já jsem se dostal až do prostoru Buzovka, kde jsem byl 16. ledna při tankovém útoku německé armády, kdy na naši baterii šlo 16 tigrů, těžce raněn. Velitel baterie padl."

"Úkoly kdo co zabezpečí byly mezi Spojenci rozděleny. My jsme měli výzbroj anglickou až do doby, než se začala vyrábět v Moskvě naše. Stravu a některé další věci zabezpečovala americká armáda. Takže to byl podíl prakticky třech států na tvoření se a působení naší jednotky v Sovětském svazu."

"Když velitel praporu, který útočil na kótu 534, svolal poradu, jak budeme pokračovat v útoku, ptal se, jak ho který druh zbraně podpoří. Já jsem mu říkal, že děla nelze umístit na okraj lesa, jelikož by byla protivníkem ihned zničena. Takže můžeme popadnout samopaly a kulomety a vyrazit jako pěší jednotka. Ptal se také tankisty, jak ho podpoří a kolik má tanků. A ten mu odpověděl: ‚Jeden.‘ – ‚A je bojeschopný?‘ – ‚To není, ale má v pořádku motor. Já ho tedy spustím a budu ho turovat, aby hodně hučel, ať to vypadá, že útočí celá tanková jednotka.‘ Potom jsem se vrátil k jednotce a asi za deset minut přišla spojka, že na velitelství byl proveden dělostřelecký přepad a tento velitel zahynul."

"Po dlouhých výsleších jsem byl předán do Stryje na západní Ukrajině. Tam vyslýchání pokračovalo. Dostal jsem se do místnosti, kde nebyl nikdo z našich příslušníků, pouze Poláci, důstojníci polské armády. Tam výslechy pokračovaly. Ráno, v poledne, večer, nepravidelně. Strávil jsem tam asi měsíc a poté byl sestaven transport, byli jsme odesláni do města Starobilsk za Kyjev, kde 6. ledna 1941 jsem byl souzen za nelegální přechod státní hranice Sovětského svazu. Byl jsem odsouzen na tři roky nucených prací."

"Já jsem se dostal až do prostoru Buzovka, kde jsem byl 16. ledna při tankovém útoku německé armády, kdy na naši baterii šlo 16 tigrů, těžce raněn. Velitel baterie padl. Tak jsem byl odsunut do nemocnice, pár dní jsem byl v Kyjevě, pak Tambov, poté okresní město za Tambovem blízko Saratova, kde jsem v léčení pokračoval. To léčení bylo pro mě velice dlouhé. I když jsem byl uložen na místnosti se sovětskými důstojníky, tak jsem tíhl k tomu, abych se co nejdříve dostal zpět na frontu. Tak jsem šel za náčelníkem nemocnice, ten řekl, že nemám zahojené rány, a proto nemůžu být propuštěn. Ale když se mi zhojila noha a ani s rukou už to nebylo tak zlé, tak mě nakonec po nátlaku propustil. Poslal mě zpět k Čechoslovákům do Buzuluku. Já jsem potom jel vlakem do Saratova, potom lodí do Kujbyševa, z Kujbyševa lodí do Buzuluku, ale samozřejmě, že už tam nikdo nebyl, protože náš sbor už se připravoval u rumunských hranic na západní Ukrajině."

"Pokud jde o armádu a o cestu z Buzuluku do Prahy, nejvíc ze všeho si vážím toho, že jsem se dostal do jednotky, která byla velmi kvalitně duchem i stylem řízená. Nepamatuji si, že by byly nějaké velké rozpory. Vždycky k něčemu malému došlo, ale k velkým roztržkám nejenom mezi jednotlivci, ale i na politické rovině v jednotce nedocházelo. To se mi jevilo jako velký klad a síla jednotky, v níž jsem působil."

"Jak víte, já pocházím z Podkarpatské Rusi. Moji rodiče byli po mém odchodu pronásledováni a vězněni Maďary. Přesto jsem se ale těšil, že se po válce vrátím domů. Dopadlo to ale tak, že Podkarpatská Rus byla připojena k Sovětskému svazu. Protože jsem však měl svou zkušenost z gulagu, věděl jsem, jak nespravedlivě se tam chovají nejen ke svým obyvatelům, ale i k cizincům, rozhodl jsem se zůstat v Československu. To byl pro mě velice výrazný, negativní předěl. Po podepsání smlouvy mezi Sovětským svazem a Československem jsme si mohli vybrat občanství. Toho jsem využil a zvolil československé. S rodiči už jsem se po válce nikdy nesetkal. Zemřeli nejdříve táta, potom máma. Na Podkarpatskou Rus jsem se dostal znovu až rok po smrti Stalina."